Lidé, zvyky a kultura

Kambodžská pohádka o muži co zabil hada

Kambodžská pohádka o muži co zabil hada
Napsal(a) Petr

Před dávnými a dávnými časy, kdy Měsíc a Slunce byli běžnými smrtelníky, žili byli, za několika vyprahlými pustinami, jedním slavným chrámem, mohutným veletokem Mekongem a snad ještě kousek dál, dva bratři. Žili skromně, tak, jak to v těchto místech chodilo, opečovávali své rýžové políčko, čas od času dělali i něco jiného, ale většinou jen tak poléhavali ve svých hamakách a poslouchali trávu růsti.

Jednoho dne povídá starší bratr tomu mladšímu:
Jestli se dneska z té naší hamaky vyškrábeme, zase nás k jídlu čeká jen rýže, snad trocha vodního špenátu se tu ještě najde a jako bonus paprička. Nemůžu říct, že bych si nedal něco lepšího a pořádně zase to své podvyživené břicho nenaplnil. Co kdybychom dneska vyvinuli více úsilí a vydali se na lov do lesů za jezero, třeba se poštěstí?“
Mladší se chvilku zamyslel, zrovna měl totiž pocit, že travička nedaleko se chystá povyrůst, a o to by nerad přišel, ale kručení břicha a představa suché rýže se špenátem ho přimělo s bratrem po chvíli souhlasit.
„Dobrá, bratříčku, vezmeme si lovecké náčiní po otcovi a vyrazíme, třeba narazíme na něco lepšího než taratule, hmyz či netopýry, co obyčejně z takových výprav nosíme.“

Jak řekli, tak udělali, což, přiznejme si, bylo samo o sobě na pováženou. Obešli symetricky kulaté kráterové jezero s křišťálově čistou vodou a zapadli do nepropustné džungle na druhé straně. Několik hodin se prosekávali mačetami a vyhlíželi nějakého živáčka, kterému by pomohli opustit tento svět, ale bez úspěchu.
A
ž v podvečer se na ně přeci jen štěstíčko usmálo. Teda co štěstíčko – bylo to štěstí jako, ehm, no jako had. Obří, dlouhatánský had, kterého spatřili se plazit lesem. Starší a zkušenější bratr neváhal ani chvíli a pohotově (velmi překvapivé, neboť jak už asi pozorný čtenář pochopil, pro bratry, stejně jako pro ostatní obyvatele vesnice, byla rychlost, pohotovost, nebo nedejbože akce něco, co znali jen z vyprávění) hadovi opatřil spoj do věčných lovišť. Inu hlad a vidina lepšího masa, než jsou šesti či osminohé potvory, byla tím nejlepším stimulem.

Teď, když už had nevydal ani sykavku, prohlédli si ho bratři pozorněji. Byl to skutečně macek, několikametrové, silné tělo a ta tíha! Bratři usoudili, že bude nejlepší upéct ho rovnou na místě, čímž významně sníží jeho objem. Společnými silami podťali nedaleký strom, který se od jiných kolem odlišoval, ale byl tenký a dlouhý, tudíž nebylo pracné ho pokácet, a každá ušetřená práce se počítá, to ví v Kambodži každý. V mžiku rozdělali oheň a už had opět syčel, ne však svým zapřičiněním. Celá tahle hadí anabáze chlapce stála už energie až až, a tak po chvíli řekl ten starší mladšímu:
„Hele, hlídej maso, ať ti ho nepřijdou sežrat opice. Já zatím dojdu domů a vezmu dvoukolák, na něm hotového hada odvezeme bez větší námahy. A ne že budeš užírat, hezky si ho rozdělíme doma u té naší rýže!“
Mladší přikývl a starší se vydal džunglí zpět k domovu. Mladší bratr osaměl, střídavě těkal očima mezi ohněm, grilujícím se masem a prodlužujícími se stíny a bojácně naslouchal. Džungle, to je ta největší zvuková knihovna na světě, a s blížícím se večerem zvuky nabíraly na intenzitě….

Mezitím o několik hadích stop dál čekala mladá paní Hadová na svého milého, který měl už dávno být doma a věnovat se všem příjemným kratochvílím, jež jejich právě zahájený společný život nabízel. Hadová začínala být nervózní, přestala se věnovat všemu tomu zkrášlování a parádění před zrcadlem a vykukovala s obavami z okna.
„To je opravdu divné,“ pomyslela si, „nikdy ten můj Had nepřišel domů pozdě, a když už ho něco zdrželo, hned posílal zprávy, ať už spolehlivou MMZ (mravenčí multizpráva) po mravenenčí trase, nebo přes nějakou tu myšku, kterou nechal naživu. Oh, můj hadobože, jemu se muselo určitě něco hrozivého stát!“ polekala se a vyrazila toho svého Hada hledat.
Brzy ucítila podivný zápach kouře a snadno tak objevila kremační obřad svého miláčka. Jakmile se ukázala na planince a světlo ohně vrhlo její stín na okolní křoviny, všiml si jí mladší bratr. Tou dobou byl již řádně vystresovaný z těch všech zvuků džungle, že stačilo jen koutkem oka zahlédnout hrozivý stín, a už si to šplhal na nejvyšší strom v okolí (je s podivem, že před hadem vybral zrovna tuto formu útěku, ale nechme ho na stromě vlastnímu osudu), z něhož pozoroval, co se děje hluboko pod jeho nohama.

Paní Hadová byla otřesená, jako každá žena, kdyby viděla svůj protějšek nasekaný na několik částí a grilující se nad ohněm. Chvíli jen tupě zírala, bratra si nevšímaje, a pak se dala do breku a vzlykala, zatímco sundavala části svého muže z ohně„Jak to mohli udělat? To nejsou zvířata, to jsou opravdu lidi!“ naříkala.
Po delší chvíli, kdy všechny lidi proklela a prosila hadoboha, ať na ně sešle vzteklinu, se vrátilo její racionální uvažování. Rozhlédla se a uviděla strom, který bratři před pár hodinami pokáceli.
„Jo!“ vyjekla radostí. Posbírala opadanou kůru a chvilku z ní cosi tvořila, ale jelikož bratr z koruny tak daleko neviděl, už nezjistíme, co to bylo. Každopádně po pár minutách bratr div nespadnul z větvě, protože paní Hadová začala části svého Hada skládat dohromady a potírat je tím, co vzniklo z kůry stromu, až najednou se náš velký a právě ugrilovaný pan Had začal vrtět a probírat k životu. Paní Hadová ho nadšeně objala, několikrát se spolu propletli, a posléze se vydali společně, ocas v ocase, zpět do útrob džungle, bez myšlenek na jakoukoli pomstu, neboť ty jsou též výsadou té nepřející lidské čeládky.

Bratr na stromě si několikrát promnul vykulené oči, jestli se mu to jen nezdálo, a pomalu začal slézat ze stromu. V okamžiku, kdy stanul na pevné zemi, opět v křoví cosi zašustilo, ale nebyl to zákeřný had, to se jen starší bratr vrátil s  dvoukolákem. Vesele povykoval cosi o té lahůdce, jak se na ní už těší, ale mladší bratr byl v šoku a moc ho nevnímal. Když starší bratr dojel až dohořívajícímu ohni, úsměv na tváři rychle vystřídal dost nepříčetný výraz:
„Co jsi to provedl? Kde je náš úlovek? Tos‘ to sežral sám? Vždyť toho bylo aspoň na týden!“
Mladší bratr začal vyprávět, co se opravdu stalo, ale jak už to tak bývá u takto neuvěřitelných historek, nemohl očekávat, že by tomu bratr uvěřil. Po tak stupidní báchorce popadl staršího a silnějšího bratra neskutečný vztek a svého mladšího sourozence zmydlil hlava nehlava, všechny údy mu polámal. Když ho největší vlna vzteku přešla, pohodil bezvládné tělo nedaleko ohniště a vydal se zpět k domovu…

Po mnoha hodinách se mladší bratr probral a počítaje své kosti se doplazil zpět k dávno vyhaslému ohništi. Jak tam tak poléhaval, spatřil zbytky masti, kterou tu zanechala paní Hadová. Namazal se z posledních sil kouskem masti a, světe div se, ono to fungovalo i na lidi. Za chvilku skákal zase přes kaluže.
„Tak to je úžasné!“ hulákal. Seškrábal všechnu mast, co  tam zbyla, a vydal se zpět k civilizaci.

Mladší bratr byl v jádru hodný člověk věřící v karmu, a tak mu bylo jasné, že by se teď měl on za tuto druhou šanci k životu také odvděčit. Když se tak prodíral džunglí zpátky k jezeru, uviděl před sebou žábu. Mrtvou žábu, která už tu evidentně chvíli ležela.
„Nu což,“ řekl si, „když se mohl upečený had odplazit jako kdyby nic, proč by to nemohlo probrat i tady žabku?“
Pomazal ji mastí a žabka za chvilku kvák, kvák, poskakovala kolem.
„Jsem si asi chvilku schrupla?“ kvákala žába.
„Prdlajs schrupla, bylas‘ úplně tuhá, já jsem tě oživil.“ opáčil jí bratr, „Nezapomeň, že mám u tebe schovanou službičku.“ Žabka kvákla a zmizela v džungli.
Za chvíli bratr stanul na březích jezera a uviděl leklou rybu. Zopakoval postup jako se žabkou a hodil rybu do vody. Ta sebou mrskla a už se vesele proháněla zpátky v jezeře, nechápaje, co se stalo. Bratr jí opět nezapomněl připomenout, že to má u ní schované, a šel do vsi.

Tam bylo ale smutno, nejkrásnější dívka z okolí zemřela, všichni plakali. Mladíci, kteří se jí dříve dvořili, ztratili smysl života a nebozí rodiče zoufale slibovali hory doly (a také svatbu s dcerou) tomu, komu se jí podaří zachránit. To byla příležitost pro bratra, který si na dívku také dlouho myslel. Přišel za rodiči a řekl jim, že se pokusí jejich dceru zachránit.
Zavedli ho k ní, on počkal až zmizí zvědavé oči, zopakoval stejný postup jako již několikrát před tím a, jak jinak, dívka otevřela oči a za pár okamžiků se již usmívala u stolu při hostině na počest své záchrany, protože jak známo, Kambodžané si nenechají ujít žádnou příležitost k slavení a hodování. Kdekdo by řekl, že mladá žena byla snad ještě krásnější, než dříve. Jelikož v těchto krajích slovo platí, brzy byla svatba a bratr s dívkou se nastěhovali do vlastního domečku, kde pokojně žili. Bratr čas od času sáhl pro zázračnou mast a  někoho uzdravil, ale své tajemství si střežil, zázračnou mast uchovával v malém proutěném košíku.

Jednoho dne musel odjet na trh a říká své ženě:
„Hezky to tu opatruj, pokliď, ale ty, ty, ty má ženo, támhle do toho košíku se nikdy nekoukej!“ (Ehm, vážně…?) Žena, jak už to tak chodí, neodolala zvědavosti, do košíku se podívala, a jelikož v něm zklamaně našla jen kousek nějaké hnusné mazlavé hmoty, celý košík i s mastí vyhodila z okna.
Když se ten den před soumrakem setkalo na Zemi Slunce a Měsíc, soupeřili spolu tak, jako pokaždé, a po boji společně vyteklou mast z půdy vypili. Večer, za tmy, se bratr vrátil a s hrůzou zjistil, že košík s mastí chybí. Spustil na ženu, co s tím košíkem provedla, ale ta mu v poklidu odpověděla, že košík s nějakým nepořádkem vyhodila ven a to, co bylo uvnitř, vypilo Slunce a Měsíc.
„Ó, ženo nešťastná!“ vykřikl smutný bratr a odehrála se jejich první manželská hádka. Když se uklidnil, vydal se bratr pokusit mast získat zpět. Požádal o slíbenou pomoc žabku a rybu, společně vyrazili bojovat proti nebesům, a dokonce tím způsobili zatmění Měsíce, leč mast už se k lidem nikdy nevrátila.

Slunce a Měsíc se po vypití zázračného léku stali nesmrtelnými, a tak se dodnes střídají o nadvládu nad lidským světem, Slunce mu kraluje ve dne a Měsíc v noci. Protože si bratr dovolil proti němu bojovat a dokonce jej nechat zastínit, své světlo poskytuje lidem jen po troškách a někdy je nechá škodolibě tápat v úplné tmě…

A zazvonil zvonec a kambodžské pohádky je konec.

Smažení hadi

Dnes už v jsou všichni obří hadi v Kambodži snězeni, takže si můžeme pochutnat jen na jejich malých příbuzných:)

Zdroj:
velice volně převyprávěno dle anglického originálu v kulturním a enviromentálním centru u jezera Yeak Laom

Titulní obrázek:
pod licencí Attribution 2.0 Generic (CC BY 2.0)flickr.com – uživatel jane_wong

Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.