SOBOTA 26.12. – 465. DEN – ASHBURTON, PEEL FOREST PARK

Vstáváme kolem 8, snídáme, pácháme očistu, když je možnost, čepujeme vodu a vyrážíme zase do světa. Dnes nás čeká ze všeho nejdřív zastávka v Ashburtonu, a pak jsme si na mapě vyhlédli zelený kousek nazvaný Peel Forest, tak se tam asi zajedeme podívat, jestli by tam nebyla nějaká pěkná prochajda:-)

Do Ashburtonu přijíždíme po několika rychlých zastaveních u kešek a zkoušíme poslední z novozélandských obchodních řetězců, kde jsme ještě nebyli, New World. Ze všech tří je asi nejslabší, ale má svojí “delvita levně” značku, která se jmenuje Budget a stala se naším věrným společníkem:-D Hlavně teda jejich fazole a zázvorové sušenky… Také se ještě zásobujeme Whittakers – rovnou dvěma tabulkami, protože jsou v akci 2 ks za 7 $, no nekup to! Na to, že poslední peníze z plánovaného rozpočtu na celou tuhle výpravu nám došly s koupí auta, a teď už jedeme ze železné domácí zásoby, dokud tady něco nevyděláme, je to docela vyhození z kopýtka:-) To hlavní, co ale ve městě potřebujeme sehnat, je měnič napětí, abychom mohli v autě dobíjet i přes zásuvku a nejenom USB. Máme celkem štěstí, protože 26. prosinec je tzv. Boxing Day, den asi úplně největších (povánočních) slev za celý rok. Musíme se tedy trochu prokousávat davy nákupů chtivých Kiwáků, ale seženeme za dobrou cenu 4 l kanystr oleje a 300 W měnič napětí za 78 $, zlevněno ze 105 $ – a to se vyplatí!:-) Nadšeně opouštíme město a po 40 km zjišťujeme, že ten měnič je nějaký divný, že se asi připojuje rovnou na autobaterku, což je pro nás naprosto nepoužitelné. No nic, vezmeme to později okruhem zase přes Ashburton a zkusíme ho vyměnit, teď chceme raději už rychle někam do přírody…

Svištíme zélandským venkovem, rozparcelovaným živými i kovovými ploty na jednotlivé pastviny plné ovcí, krav a dlouhatánských zavlažovacích systémů. Kdysi vyšla nějaká statistika, že na Novém Zélandu žije asi 4x víc ovcí, než lidí, ale v poslední době jejich počet výrazně klesá na úkor skotu. Proč? V Číně, hlavním odbytišti zélandského zemědělského exportu, totiž zachutnalo víc hovězí… Na naší trase musíme překročit řeku Rakaiu, jednu z největších v zemi, která vypadá jak někde na Aljašce. Teď v létě je už poměrně zkrocená, ale na jaře, když v Alpách začne tát sníh, tak se jednotlivé, vzájemně se protínající proudy slijí do jednoho mohutného veletoku a divoká voda bere vše, co se jí dostane do cesty. Těmhle proměnlivým, ledovcovým řekám se říká braided rivers a je to prostě úžasný fenomén, taková divoká příroda ve své ryzí podobě. Rakaia je na téhle trase spoutaná nejdelším silničním mostem Nového Zélandu, asi právě proto, aby měl dostatečnou rezervu při jejím vzedmutí a naplnění koryta. 

V městečku Arundel odbočujeme do vnitrozemí, samozřejmě už po štěrkové cestě, a kopírujeme tok řeky Rangitata. Keškujeme a na delší chvíli se zastavujeme u pastviny, kde nejsou ani ovce, ani krávy, ale kouká na nás stádo srnek. Jak na Zélandu už prakticky nejsou divoké lesy, tak místní začali chovat “vysokou” (deer) na maso na farmách. A tak se nám stane, že na nás v jednu chvíli civí dobrá stovka párů očí, ve kterých se mísí zvědavost s plachostí. Ta nakonec zvítězí, a tak najednou stádo splašeně odbíhá za jedním polekaným srncem:-) Dojíždíme na parkoviště Peel Forest Parku, kde funguje turistický stánek + restaurace + ubytování, a má to tu pod palcem první, vysloveně nepříjemná, Kiwačka. Možná proto, že si nehodláme nic koupit, jíst, ani spát, ale i tak by měla být profík… Nad plánkem parku si vybíráme “walk” (jako trek, ale jednodušší, prostě “procházka”) ke dvěma vodopádům, Emily a Rata. Dáváme rychlou sváču, hážem na sebe nějaký odolnější oblečení a vyrážíme do útrob lesa Peel Forest.

Nejdřív stoupáme hodně zprudka, pak se to srovnává a různě střídá. Veselejší je, že se cesta často ztrácí v potocích. Někdy je potřeba se dostat jen přes ně, a to pak využíváme ledaco jako mostíky, i si je občas stavíme. Někdy je ale lepší jít kus přímo potokem a na břeh vylézt až o kus dál, takže časem na snahu zůstat se suchými botami rezignujeme:-) Bereme to jako takovou rozcvičku na novozélandské trekování… Vodopády Emily, kam dorážíme jako první, i Rata jsou nevelké, ale moc pěkné, ukryté ve svěžím, zeleném lůně pralesa. Pro začátek nám do ale docela stačí, a tak se kolem 19 h vracíme k autu. 

Převlékáme a přezouváme se do suchého, cpeme se nejlevnější možnou svačinou – tousťákem (který se nám, bohužel, taky stane věrným společníkem), a hledáme možnosti pro dnešní nocleh. Volba padá na velkou louku u řeky, kolem které jsme sem jeli. Není to sice oficiální kempoviště, ale stojí tam toitoika, a když sem dojedeme, tak už i hodně dalších aut, a tak se rozhodujeme to taky risknout. 

Se spaním na Zélandu to je a bude veselé. Na placené kempy nemáme, ty jsou tu ukrutně drahé (aspoň ty, co si představuje Středoevropan pod pojmem kemp). Existuje tu spousta free kempů, které jsou úplně zadarmo, a potom případně nejjednodušší kategorie DOC kempů, kde se platí malý poplatek (v roce 2016 to bylo 5 $, v roce 2017 už 6 $, dnes už 8 $ – více informací o DOC kempech najdete přímo na jejich webu). Free kempy jsou pak buďto oficiální nebo neoficiální, nejčastěji na parkovištích u treků a pod., kde bývá k dispozici kadibudka. Spaní na černo (což oficiálně zahrnuje i “neoficiální” freečka) je tu pokutováno částkami pro backpackery likvidačními (2016 – 100 $/os), a tak jsme se pokaždé snažili dělat všechno pro to, abychom se vyhnuli problémům. Pokud ale v okolí nebylo žádné použitelné kempoviště, šli jsme cestou alibismu a hledali si aspoň veřejné záchodky/kadibudky, kterými bychom se hájili v případě nezvané policejní návštěvy. Nepořádek po backpackerech je totiž to, co místní neuvěřitelně dráždí a co je hlavní příčinou zavírání nebo zpoplatňování free kempů a obecné nesnášenlivosti vůči cizincům. Přitom to nedá zas tolik práce si po sobě uklidit, když už jsem v něčí zemi na návštěvě…  

NEDĚLE 27.12. – 466. DEN – ASHBURTON, TE MOANA GORGE, JEZERO OPUHA

Vstáváme kolem 8. a vyprávíme si navzájem své děsivé sny: Petík o tom, že s námi spadlo letadlo, já o tom, že jsme se vrátili do Čech. Jedna větší hrůza než druhá:-) V 9 už stepujeme v Ashburtonu s nevhodným měničem napětí – vyměnit jde, ale dneska už neplatí včerejší slevy. Pokud si tedy nechceme připlatit 30 $ (nechceme), tak nám nezbývá, než si vzít jen 150 W (ve slevě byl za 52 $, dnes za 77 $), ale nevadí, hlavně že to máme z krku. 

Na dnešek jsme si vyhlédli pro nocleh jezero Opuha, a že prozkoumáme všechno, co bude po cestě k němu. První menší zastávku děláme v příjemném městečku Geraldina – jednak na WC, a pak se zajdeme podívat na místní trh (craft market) s čepicemi a šálami z merino vlny (z čeho taky jinýho, na Novym Zélandu:-)), šperky a léčivými výrobky. Odbočujeme na menší silničky, až se z nich stane zase gravel road, a to už se vineme údolím Te Moana Gorge. Je to parádní kus vcelku neporušené přírody, protéká tu říčka a na větších či menších pláccích piknikují sváteční výletníci. I my si jedno takové vybíráme a vaříme oběd. To je totiž na životě v campervanu to úplně nejlepší – ta svoboda a volnost: “Hele, tady je to pěkný, tak zastavíme a uvaříme si oběd!”:-)

Po jídle pokračujeme údolím ještě dál, několikrát musíme přejíždět malé brody, ale náš 4×4 Ferda si se vším hravě poradí. Zastavujeme se na místě, kde by se měla ukrývat keška Te Moana Falls, a slyšíme, že někde opodál, mezi křovím, kam vůbec není vidět, se asi někdo cachtá a dovádí ve vodě. Ostatně aut tu parkuje hned několik. Jdeme té záhadě přijít na kloub (a za keškou) a zjišťujeme, že vodopád tam fakt je, odnikud na něj není pořádně vidět, ale největší zábavou je z něj skákat do temné tůně mezi skalami, takže se tu dělá fronta z vysmáté, zmáčené mládeže (děti by se tu skákat bály a dospělí na to mají moc silný pud sebezáchovy). Někteří na sobě mají neopren, standardní vybavení novozélandských domácností, zdá se:-) Šílenou cestou zarostlým svahem slézáme dolů k tůni, proti nám naopak stoupají skokani, jsme v protisměru a v menšině. Dole zjišťujeme, že keška je pravděpodobně ukrytá někde pod hladinou jezírka, ne úplně jednoduše, tak tuhle skopičinu vzdáváme, ale koupačku si neodpustíme. Jakmile ale vstoupíme do čisťoučké vody, pochopíme ty neopreny – je ledová jako smrt. Teda představa, že sem přijedu uprostřed léta, venku 35 °C, já rozpálená z auta a skočím po vodopádu do týhle lednice…. se dost divím, že odsud obden netahají mrtvoly:-O My to ale bereme pomalu a rozvážně, a je to osvěžující:-)

Po odpolední, vysloveně letní zábavě dáváme v autě sváču a kolem 18. jedeme dál. Zkoušíme, jestli údolí ještě někam vede, ale když se před námi objeví zaparkovaný buldozer, je nám jasný, že tudyma ne a vracíme se. Děláme si internetový večírek ve Fairlie, kde nasosáme trochu dat od zdejší knihovny, a už za tmy pak dojíždíme k jezeru Opuha. Podle cedulí bychom tu asi kempit neměli (je jen pro self-contained auta, navíc uzavřen od 23.12. do prvního lednového pondělí). Ale záchody tu jsou, dorazilo už několik karavanů a dokonce i jedno malé auto se stanem, tak do toho jdeme taky. Rychle si vaříme k večeři brambory a k nim něco jako rychlo-buřtguláš, přičemž buřt nahrazuje směs odkrojků salámů, která se občas prodává v Countdownu za velmi příjemnou cenu – za málo peněz hodně parády:-) Dost tu řádí komáři, a to i dávno, dávno po setmění, takže kromě vaření podniknu venku už jen misi na umytí nádobí, a pak se zavíráme do auta a odmítám dokonce i větrat. Před spaním ale zíráme na nebe – zase jsme “in the middle of nowhere”, kde není žádné světelné znečištění, a tak nám nad hlavami tančí miliardy a miliardy hvězd, kolik jsme jich za celý život neviděli. Když pak vyjde měsíc nad hladinou jezera, tak sice hvězdám něco ze zářivosti ubere, ale celou scenérii upraví zase do jiné, nádherné podoby…

 Tisk článku