ČTVRTEK 10.12. – DEN ČTYŘSTÝ ČTYŘICÁTÝ DEVÁTÝ – JEDEN DEN V SYDNEY

Navzdory tomu, že jsme se při shánění letenek na Nový Zéland obávali nějakého šíleného lowcostu, abychom to vůbec uplatili, se nám nakonec podařilo sehnat luxusní letenky od australské společnosti Qantas, která bývá opakovaně vyhlašována mezi 5 nejlepšími aerolinkami světa. Hmm, tak to asi otestujeme docela rádi:-) Díky šikovnému mezipřistání nám navíc vyšel skoro celý jeden den v Sydney, takže budeme moct pokřtít i australský kontinent – kus země tak vzdálený, že se nám ani nesnilo, že bychom se sem někdy opravdu podívali…

První let byl, dle očekávání, úplně v pohodě. Letušky sice už trochu staršího data (první symbol onoho „australáctví“, tedy otevřenosti, tolerance a absence zbytečného „hrocení“, jak jsme později tuto zemi poznali), ale milé a šikovné. Hned po vzletu jsme dostali šťávu rozlévanou ze džbánku a zanedlouho potom večeři, sytou a výbornou – hovězí na sezamu s rýží (A.), rybu se zeleninou a bramborami (P.), teplou česnekovou houstičku a plátek biskupského chlebíčku – mňam! Seděli jsme v 17. řadě, což byla předposlední zaplněná, a tak když si všichni dali kafíčko a čajíček na dobrou noc, spousta se nás rozprchla na volné sedačky po půlce letadla, kde jsme se krásně rozvalili a pokusili se vyspat. Ve výsledku jsme ale spali jen nějaké 2 hodiny z 5, co let trval, protože nás pak začal mnohem víc zajímat úsvit nad zcela bezmračným australským kontinentem. Škoda, že nad Eyersovou skálou jsme prolétali někdy ve 2 ráno… Samozřejmě, že jediné Sydney, snad z celé Austrálie, se schovávalo pod mraky. Dokonce tak hustými, že jsme si skoro ani nevšimli, když jsme krásně hladce přistáli.

Věděli jsme, že kdesi v útrobách města na nás za chvíli bude čekat Lucka, moje spolužačka z gymplu, která do Austrálie odjela na Erasmus a s pár menšími pauzami už tu v podstatě zůstala, a tak jsme byli rádi za půlhodinový předstih při přistání. Nicméně záhy jsme o něj přišli ve frontě na pasovou kontrolu. Celníci nějak nedokázali pobrat, že se fakt chystáme na území Austrálie strávit pouze jeden jediný den (“Jenom jeden den v Sydney? A pak budete dělat jako co?”). Dokonce pani celnice (mimochodem většina tu byla ženských) někam odešla s mým pasem. Během ukrutně dlouhých 5 minut se mi hlavou honily všechny šílené scénáře australských celních kontrol, i kterých jsme v posledních dnech četli – z nějakého důvodu je země bývalých evropských trestanců dnes jednou z nejvíc hystericky střežených:-) Naštěstí pani se zase vrací, na rtech úsměv, i pas mi vrací, říká „Sorry, all is ok.“ a mně spadne obří kámen z hrudi, protože vím, že si mě tu nechtějí nechat na několikahodinový výslech. Velké batohy letí rovnou na Zéland a my jen na lehko vyrážíme na prohlídku jednoho z ikonických měst světa – Sydney.

Sraz s Luckou jsme měli domluvený v centru, na originálně pojmenované zastávce vlaku Central. Před odletem jsme s Luckou řešili různé praktické problémy a ona se ukázala jako skvělá znalkyně + googlička + poradkyně + plánovačka. Všechno nám krásně vymyslela, našla super návod, jak se z letiště dostat levněji, než letištní express linkou za 16 dolarů, opatřila nám mapu, v ní vyznačila zajímavá místa… no prostě poklad. Lepšího průvodce jsme si snad nemohli přát, přestože ona přímo v Sydney ani nežila, jen tu zrovna měla klientskou firmu, pro kterou několik týdnů pracovala. Navíc, i když jsme si české společnosti užili do sytosti celkem nedávno (je to skoro měsíc, co jsme se rozloučili s posledními krajany na Langkawi a asi 14 dní, co jsme popíjeli pivko s mojí bývalou kolegyní Terkou a jejími kámoškami na Bali), dlouhodobý absťák po rodné řeči (a mentalitě) se zase ozval a my se opravdu těšili na českou spřízněnou duši tam v té dálce daleké:-)

Z letiště jsme tedy vykročili k asi 2 km vzdálené stanici normálního vlaku Wolli Creek. Na internetu všude psali, jak se z letiště skvěle dostává, že tu nejsou kolem žádné ploty… no tak to úplně nemůžeme potvrdit, protože nám to chvíli zabralo se mezi nimi ven vymotat – ale je fakt, že jsou (mnohem) horší letiště. Následoval přechod velkého parku, kde nás fascinovali poměrně velcí ptáci, co se jen tak nezúčastněně procházeli kolem. Později jsme byli poučeni, že to jsou ibisové, které Australani nemají rádi, protože to jsou takoví žebráci, santusáci a rozhrabávači odpadků. Každopádně Wolli Creek jsme bez problémů našli a zakoupili jednorázové jízdenky po 4 AUD/os. (opakuji pro ten kontrast – letištní express stál tenkrát 16 AUD, dnes – 2019 – dokonce už 18,70 AUD). Za ty dvě stanice, cca 10 minut jízdy, to i tak bylo až moc, na náš vkus:-D Další psycho moment nastal, když jsme se na Centralu měli dostat z metra ven, ale nejsme žádný vořezávátka, navíc jsme děti největšího českého města (a toho jediného, kde se taky bloudí metrem), takže jsme si nakonec poradili a v půl 10. se setkali s Luckou na smluveném místě.

Chvíli jsme spekulovali nad mapou, a pak se vydali do Darling Harbour, který měla Lucka po cestě do práce. Prý ji za příchod v 11 asi moc nepochválí, ale co by pro nás neudělala, a navíc si to napracuje jindy – to je fakt zlato!:-) Připadali jsme si tu trochu jako v Anglii, moc se nám líbily ulice, co se pravidelně střídají s parky, a do toho ty zajímavé přístavy, kde to žije jako blázen. Jsou to takové pražské Náplavky křížené se zábavními parky, samé restaurace, fast foody, kina, hřiště pro děti, lodní muzeum, a pak tu teda taky – jakoby mimochodem, pendlují trajekty. Nad některými kanály se pnou elegantní mosty a teď, krátce před Vánoci, se všechno zahalilo do zelené a červené a vánoční rozjuchanosti:-) Minuli jsme asi 20 Santů a spoustu ibisů, než jsme zapadli do palačinkárny Pancakes on the Rocks, kde jsme následně několikrát málem umřeli. Poprvé, když jsme viděli ty ceny – to naštěstí elegantně vyřešila Lucka. Podruhé, když jsme poprvé ochutnali – na něco takového už v životě nezapomeneme. A potřetí, když jsme to měli dojíst – cenťák tlusté palačinky jsou přeci jenom jiný zápřah, než balijské nudle se zeleninou. Lucka si dala palačinky s jablky, zmrzlinou a skořicí, já čokoládové s lesním ovocem, zmrzlinou a čokoládou, Petík se sladkého obžerství neúčastnil a objednal si mísu řeckého salátu, ovšem když nám pak ochutnával z talířů, tak ho všechny předchozí pocity zaplavily též:-) Ne, vážně, jestli někdy budete mít cestu do Sydney, nebo dalších pár měst, kde mají své pobočky, zajděte si tam, to se fakt musí zažít na vlastní chuťové buňky:-) (Jo a dneska už nemají jenom palačinky, ale i pizzu, jídla z grilu, atd., pro každého něco;-))

Po tomto velice příjemném brunchi už byla po Lucce sháňka, a tak jsme dostali poslední rady a pro tuto chvíli se rozloučili. Plán pro další setkání byl cca za rok, cestou ze Zélandu, ale bůhví, jak to nakonec všechno dopadne. Podle Lucky doporučené trasy jsme se tedy vydali sami městem – nejprve jsme přešli historický most a podívali se do nákupního centra Victoria. Ovšem to není nákupák jako u nás, samé skleněné výlohy, supermoderní design a maximálně fontánka uprostřed. Victoria vypadá, jako když takový moderní obchoďák narveš do staroanglické budovy hlavního vlakového nádraží, s cihlovými stěnami a vysokým stropem (stejnou kombinací byly i záchodky, za kterými jsme se mířili především – vnější vzhled jak někde v průchodu, ale uvnitř vysoce funkční:-)). Navíc všechno krásně dolaďovala vánoční výzdoba (a v baráku tak nebilo do očí, že se tu Santové na saních prohánějí, zatímco venku vládnou třicítky:-))

Cestou po rozkopané George Street, kde nás občas doprovázely tóny pouličních muzikantů, jsme zahlédli pohledy po 60 centech, čemuž se nedalo odolat. Bohužel, hotovost jsme neměli a nejmenší částka, při níž bychom mohli použít kartu, bylo 5 dolarů. Postupně jsme se došourali k zálivu, kde už je vidět na Operu, a dostavil se jeden z těch okamžiků, který člověka doslova posadí na zadek. Stává se nám pravidelně, když přicestujeme k nějaké stavbě/památce/přírodnímu úkazu, o kterém jsme se učili už pomalu ve školce, podle něj jsme poznávali kontinent/zemi/město, a ono to najednou stojí nebo leží přímo před námi. Je to trochu nepopsatelné, ale myslím, že to musel zažít každý, kdo se takhle někdy někam podíval (a ani to nemuselo být mimo naši republiku). Oblézali jsme chvíli okolí a vydali se především na neméně proslavený Harbour Bridge, most klenoucí se svými mohutnými oblouky nad rozvětveným zálivem, s tím asi vůbec nejluxusnějším výhledem na Operu. Stavili jsme se v návštěvnickém centru, kde se dá zaplatit organizovaná výprava po mostních obloucích, pokusili jsme se (neúspěšně) najít kešku, a Petíkovi se (úspěšně, ale nevítaně) podařilo ztratit jedinou mikinu. Přesně v pravý čas před odjezdem na arktickými větry ošlehávaný Zéland:-) Zkoušeli jsme se pro ni vrátit po vlastních stopách, ale nikde nic. Trochu nám to dokonce i tu Operu otrávilo, i když se k tomu přidalo úmorné odpolední horko, žízeň a fakt, že zblízka vlastně nejde ani pořádně vyfotit:-) Nicméně zážitek to byl, nikdo nám ho už nevezme, a po prakticky roce života v indické a asijské mentalitě taková sprška „Západu“, i když hodně specifického, přišla docela vhod.

Den strašně rychle utekl a my se museli včas vrátit na obrovské letiště, abychom stihli nastoupit a pokračovat až do destinace nejvzdálenější od našeho domova a rodin, na Nový Zéland. V centru měl jezdit nějaký free shuttle bus, ale nikde jsme na něj nenarazili, a tak jsme si to skoro poklusem dali na nejbližší stanici vlaku, kterým jsme do centra přijeli – na Town Station. Na letiště to tentokrát byla už jenom jedna stanice, ale nepochopitelných 4,8 dolaru… No co, taky jsme mohli jet sice přímo, ale za 16, takže pořád pohoda.

Oproti časovému plánu, který jsme si ráno vyhradili, jsme byli dost ve skluzu a báli se hlavně dlouhých front na celní kontrole. Ty tam opravdu byly, ale naštěstí to docela odsýpalo. Letenky jsme měli vystavené už z Bali, a tak jsme po všech kontrolách zamířili rovnou do gatu, kde jsme se usadili, vychutnávali si právě končící jeden den v Sydney a sledovali, jak přilétá, vykládá a zase se nakládá naše letadlo, než nás do něj konečně taky pustili. Tentokrát bylo o poznání plnější, ale třetí místo v naší řadě zůstalo prázdné, tak aspoň o něj jsme si mohli udělat pohodlí. Personál byl tentokrát převážně mladší, ale proto možná i nezkušenější a trochu na ránu – v obsluze neměli žádný systém, lidem nosili jídlo i pití na přeskáčku, a my jsme jim nějakým záhadným způsobem vždycky zbyli jako jedni z posledních. Po téměř roce a půl na cestě už jsme si ale nenechali jen tak něco líbit a o vše, na co jsme měli nárok v luxusní ceně Qantas letenek, jsme se poctivě přihlásili, zejména teda o zmrzlinu (liči-jahody-meloun), která se podávala jako dezert po večeři (já – ryba s kuskusem, cizrnou a cuketou, Petík – kuře s quinoou, vše výborné). Přitom jsme zamyšleně sledovali nádherný západ slunce za okýnkem a přemýšleli, že už za pár hodin vstoupíme na půdu země, o které jsme si ještě donedávna vůbec nemysleli, že bychom ji v dohledné době zvládli navštívit. Mísila se v nás radost, zvědavost, ale i trochu obavy z docházejících financí a příjezdu do jedné z nejdražších destinací světa…

Čtyřhodinový let utekl jako voda a my o 11 v noci dosedli poměrně tvrdě na dráhu letiště ve městě Christchurch na Jižním ostrově Nového Zélandu. Po poslední půlhodině, kdy jsme nemohli na záchod kvůli přistávání, to bylo první, kam jsme urychleně zamířili – bylo nám totiž jasné, že zdejší kontroly se můžou nehezky protáhnout. Ne nadarmo jsou australská a zélandská letiště vyhlášená svými přísnými kontrolami v celém světě. Dokonce tu běží dokument/reality show o různých případech zajatých/vyslýchaných lidí na těchto letištích a jejich kuriózních příbězích. Po pravdě řečeno, byli jsme po… až za ušima, přestože všechno, co šlo, jsme se pokusili vyčistit (boty, batohy) nebo vyměnit (stan)…

Pasová kontrola proběhla v klidu, zase u pani celnice, mohli jsme tam být spolu (takže Petíkovi nehrozil žádný výslech, kterému by absolutně nerozuměl), pani s námi mile pokecala, ptala se na WHS a taky na léky, které jsem v příjezdové kartě zaškrtla. Podle recenzí na internetu jsem zatajila, že naše lékárnička má asi 2 kg a vše označila jednotným „painkiller“ (prášky na bolest), s čímž se madam spokojila a dál do toho nerejpala. Následně jsme si vyzvedli batohy a zamířili k dalšímu výslechu. Pán si od nás vzal kartu a začal odškrtávat a kontrolovat:

• Boty – ukázali jsme mu podrážky jen s australským nánosem prachu, jinak vypucované
• Stan – chtěl nás nejdřív poslat na biokontrolu, ale když jsme mu řekli, že je úplně nový a ještě nikdy nepoužitý (což byla pravda, postavili jsme ho jen jednou na Langkawi, abychom věděli, jak se to dělá), tak nás nechal být
• Léky – znova stejný dotaz jako pani, stejná odpověď, spokojenost
• Jídlo – to by byl býval snad největší prohřešek ze všech, dovézt na Zéland nějaký bio produkt – ovoce, zeleninu, maso, atd. – polízanice se zákonem z toho nejsou (většinou), ale zato pěkně mastné pokutě bychom se nevyhnuli – v klidu tedy odpovídáme, že samozřejmě nic nevezeme a máme dost hlad:-)

Dál nás chlapík posílá na rentgen, a pak nás taky očuchává pejsek (bígl – to bych úplně na služební rasu netipovala, ale proti gustu…), všechno v klidu, pohodě, beze stresu, spíš to na nás trochu působí, že o půlnoci už se ani nikomu nechce nic hrotit. Necelá hodinka na všechny procedury uplynula, rok obávaná kontrola byla za námi a my si s pomocí kiwi pani venku pořídili první fotku ze Zélandu s nápisem CHRISTCHURCH…

Máte taky takové to mravenčení po těle a divný pocit v břiše, když překračujete hranice nové země? Tak na Zélandu to bude minimálně stonásobné. A to byl jen začátek toho velkého dobrodružství, které nás tu čekalo, a zvláštní země, která – ačkoli by někdo řekl, že nám bude „západní“ mentalitou blíž než Asie – nás nejednou naprosto vykolejila. Něco skončilo – cesta DO SVĚTA – a právě začala nová etapa, začalo cestování POD JIŽNÍM KŘÍŽEM.

 Tisk článku