ÚTERÝ 2. 2. – 503. DEN – AŽ NA KONEC SILNICE DO GLENORCHY

Místo plánovaných 6 vstáváme v 8 a dopřáváme si i pohodovou snídani, pak se ještě nějakou dobu prdelíme v Cromwellu, no a odjíždíme z něj nakonec až kolem poledne. Takhle jsme si to úplně nepředstavovali, ale dnešní plán není tak rozsáhlý, tudíž nám na cestu do Glenorchy bude odpoledne bohatě stačit. Zítra se chystáme na Routeburn Track, jeden z proslulých Great Walků, tak si před ním můžeme dopřát klidnější režim:-) (Stejně jako pak po něm, žejo;-))

Silnici do Queenstownu stihli od naší poslední jízdy rozkopat na několika místech. V Evropě se v takových situacích jezdí jednosměrně podle semaforu. Na Zélandu se místo semaforů používají lidi. Prostě tam stojí maník s kulatou cedulí, na jedný straně STOP, na druhý GO. Většinou se na nové řidiče zubí nebo si rovnou krátí čas pokecem s nimi. Později jsme zjistili, že tohle můžou dělat i cizinci a mají z toho srandu:-) Queenstownem jsme v podstatě profrčeli, rychlá zastávka byla jen v Countdownu omrknout zase jiný zboží. Oblíbili jsme si bonbony, které chutnaly jako banánky v čokoládě, ale z ananasu, a těmi jsme se pak často na Zélandu zásobovali, páč za 2 $ jich byl velký pytel:-) (Ano, o kvalitě netřeba spekulovat…) 

Mezi Queenstownem a Glenorchy vede zvlněná silnice po břehu jezera Wakatipu, a tak na něj máme pořád skvělý výhled, stejně jako na ostré hory, které jej lemují. Kromě toho, že stavíme na každém druhém odpočívadle/fotospotu, tak děláme dvě větší zastávky s procházkou. První z nich nás zavádí na chodníčky kolem zátoky Bob´s Cove (Fortune Cove), které jsou pohodlné, upravené, po rovince. Obejdeme zátoku, koukneme na pláž v jejím ohybu, kde to příjemně šplouchá, prozkoumáme zvláštní “les”, kterým je výběžek pevniny porostlý. Ty zélandské lesy, to je vůbec věc – samá přerostlá kapradina, přeslička, hodně různých listnatých stromů, některé nádherně kvetoucí (ty jsou pak oblíbené mezi zvířaty), sem tam jehličnan, ale většinou úplně jiný, než na co jsme z Evropy zvyklí. Tady na Bob´s Cove Tracku to prostě vypadá jako v přerostlé botanické zahradě:-) Když navíc po zamračené chvíli vysvitne zase slunce, všechno dokreslí úžasně modrá voda jezera.

Druhá zastávka je trochu dobrodružnější. Keška na mapě nás totiž zatáhne do prolákliny ve svahu, kudy stéká z hor vodopád – Lake Face Creek. Celý není odnikud vidět, vlastně se chvíli jenom prodíráme křovím, pak nízkým lesíkem, a najednou stojíme u roztomilé tůňky pod koncem vodopádu, nebo spíš je to jenom poslední, malá kaskáda. Sice plavky s sebou nemáme, ale nikde nikdo a je vedro k padnutí, tak po odlovení kešky skáčeme nahatí do ledové vody a užíváme si nečekané osvěžení. Po cestě nazpátek k autu potkáváme dalšího výletníka – to bylo akorát:-)

Po nějaké době konečně dojedeme v podstatě na konec silnice, do prdelky zvané Glenorchy, jednoho z nejkrásnějších míst na Zélandu:-D Parkujeme u mola, kam zajíždějí výletní parníky, lovíme kešku, fotíme – všude kolem to zase nádherně rámují horské hřebeny. Pak si všimneme, že opodál si kopou míčem Honza s Jirkou a jdeme hodit řeč. Kluci spaní v okolí zatím neřeší, radši si užívají den, ale na zítra máme stejný plán – zvládnout část Routeburn Tracku (nahoru a zpět), tak se ještě uvidíme. No, spíš my někdy ráno uvidíme jejich záda, a možná se večer sejdeme někde v kempu:-D

Necháváme je vlastní zábavě a jdeme se podívat na to, co pěkného nabízí přímo Glenorchy. Ona to není snad ani vesnice, jenom pár baráků, přístav, a především parádní rezervace. Divočící tok řeky Dart, která napájí jezero Wakatipu, tady dal vzniknout slepému rameni a později uzavřené Glenorchy Lagoon, kde dnes hnízdí černé labutě, obklopují ji mokřady a díky zvláštním rostlinám se tu dá vidět hned několik rozličných prostředí. “Track” vede po upravených cestičkách na suchu a dřevěných chodnících přes vodu a bažiny, jako někde na šumavských slatích. Labutě v podvečer loví ze dna jezer potravu, takže místo dlouhých elegantních krků z nich většinou vidíme vytrčené zadky a nohy plácající do vzduchu. V zadní části nás uhrane mrtvý les, holé, bílé, suché kmeny, které se postupně propadají a rozkládají v rašeliništi. Okruh je asi na hodinu chůze, s naším neustálým focením o něco delší, navíc je po cestě spousta odpočívadel a míst k pozorování ptáků a kochání se krajinou. Po vedlejších cestičkách se propleteme i k samotnému toku řeky Dart, kde už si ale fakt připadáme jak někde na Aljašce. Zpátky si to chceme zkrátit koňskou stezkou, na které ovšem nesmí chybět brod, a tak si dneska ještě jednou umyjeme nohy – skoro celé – když vidíme hloubku, radši sundaváme i kraťasy:-)

Zpátky u mola si najdeme volnou lavičku se stolkem a vaříme experimentální večeři – rýži s cibulovou omáčkou a k tomu omeletu s nasekanou šunkou a horským tymiánem. Na to, že Petík standardně nejí vajíčka a omeletu jenom v sebeobraně, si tentokrát oba pochutnáme a zařazujeme do jídelníčku. I z ekonomického hlediska je to výhodné – vajíčka jsou o dost levnější a déle vydrží v autě, než maso… 

Už za tmy pak přejíždíme do prvního našeho placeného kempu, nedaleko jezera Sylvan. Poznáváme systém placení v těchto “malých” kempech – na dobře viditelném místě (někdy u vjezdu, jindy uprostřed kempu) bývá cedule nebo nějaká stříška, zásobník s malými formuláři a pytlíčky a kasička. Návštěvník vyplní kartičku, jednu část si nechá na viditelném místě v autě/na stanu, druhou společně s penězi vhodí do pytlíčku a ten do kasičky. Takže celý princip je založený na poctivosti návštěvníků kempů, i když čas od času může přijet ranger zkontrolovat lístečky. Kdo ho nemá, může dostat mnohonásobně vyšší pokutu. V době, kdy jsme Zéland brázdili my, stály nejlevnější kempy 5 $/os. (dolar byl cca 18 Kč), letos – 2020 – je to 8 $/os. (dolar za cca 14 Kč). Nás, kteří máme permanentně hluboko do kapsy a nejistou budoucnost, co se týká cestování po Zemi hobitů, jen trochu štve princip placení za osobu, protože nevidíme rozdíl v tom, když tu v autě spíme jeden nebo dva. Na záchod (většinou suchá kadibouda – longdrop) si dojdeme každý jednou, max. dvakrát, a nic jiného tu k využití nebývá, místa zabíráme pořád stejně, tak se nám nechce platit víc než za hotelové pokoje v Asii a občas volíme úspornou metodu – platíme do kasičky jenom za jednoho. Nic k chlubení to není, ale pořád lepší, než spousta lidí, která placení ignoruje úplně, jak jsme si častokrát všimli…    

STŘEDA 3. 2. – 504. DEN – ROUTEBURN TRACK

Vstáváme po 6., nádherně oranžově svítá. Já se pro jistotu maskuju v posteli a na přední sedadlo přelézám až mimo kemp. Jedeme nějakých 5 km na velké parkoviště u startu Routeburn Tracku a snídáme. Za chvíli dorážejí Honza s Jirkou a taky snídaj. Prohlížíme si spoustu infocedulí v přístřešku, pořizujeme startovní fotku a plni elánu a nadšení vyrážíme na lesní stezku našeho prvního novozélandského Great Walku – Routeburn Tracku. Před námi je úkol vystoupat do Harris Saddle, nejvyššího místa celého treku, kde se stezka láme na opačnou stranu pohoří, ale my se vrátíme stejnou cestou zpátky (podle rozcestníku je to 4 – 6,5 h jedním směrem, takže máme dost co dělat). Když to vyjde, zkusíme pak někdy i druhou stranu, abychom ho měli kompletní. Bohužel, kdybychom přešli celý trek na opačnou stranu, tak vyjde rychleji se zase stejně vrátit, než se snažit dostat stopem z jedné odlehlé oblasti do jiné, kde se nacházejí starty treku. Maximálně se na Zélandu takové situace řeší tím, že se dohodnou posádky dvou aut, v polovině si předají klíčky, a pak se někde zase sejdou. My se rozhodli to rozdělit na části. I kvůli tomu, že nocovat na Great Walku si nemůžeme dovolit po finanční stránce…

Great Walks na Novém Zélandu jsou totiž prominentní trasy, kdysi vybrané jako to nejhezčí, co lze vidět, dnes je to spíš taková frajeřina pro Číňany. Ne že by ty trasy nebyly nádherné, ale většinou se hned vedle dá najít další, stejně pěkná, ale taková, co člověka nezruinuje. Oficiálně se totiž na Great Walcích smí nocovat jen ve vyhrazených chatách a tábořištích, ty se musí dlouho dopředu rezervovat a vždycky byly poměrně drahé. Před pár lety se Zéland rozhodl některé z nich (Milford, Kepler, Routeburn, Abel Tasman) ještě víc osolit, aby to prý zabránilo přelidnění a přeodpadkování, takže za noc na palandě, s dalšími 40 lidmi kolem sebe, můžete zaplatit jako cizinec až 140 $, cca 2000 Kč. Cena výrazně klesá mimo sezónu, ovšem to už horské treky leží často pod sněhem a doporučuje se na ně vydávat zkušeným trekařům s odpovídajícím vybavením. Kompletní ceník pro sezónu 2019/2020 najdete na webu Department of Conservation (DOC).

První úsek Routeburn Treku mírně stoupá a klesá, vede lesem a podél lákavě tyrkysové řeky. Ta místy hodně divočí, jinde je zase úplně klidná, prodírá se úzkými skalními soutěskami a rozlévá se do širokého údolí – jak zrovna může. Les okolo je plný kapradí, často vidíme pasti na drobné “škůdce”, všechno je obrostlé mechem – takový les jako z pohádky. Jinak ty pasti – Nový Zéland považuje za své největší přírodní bohatství nelétavé a některé létavé ptáky, a cokoliv, co by jim mohlo ublížit (vačice, toulavé kočky, psi), jsou úhlavní nepřátelé a musí se eliminovat všemi možnými prostředky. Proto jsou v lesích často umístěné pasti a jedovaté návnady, což je poměrně kontroverzní téma na hlubší diskuzi. My osobně toho velcí příznivci nejsme, ale je to prostě součást této země, tak je třeba to respektovat… 

Při hledání první kešky nás předhánějí Honza s Jirkou, ale jen proto, abychom je za chvíli zase dohonili, když oni se fotí, jak lezou po stromech:-) Od té doby jdeme spolu a kecáme. Díky tomu cesta pěkně ubíhá a najednou jsme u první chaty Routeburn Flats Hut, 7 km od startu. Kousek odsud jsme v lese viděli parádní hřiby, hned u cesty, tak se sázíme, jestli tady budou ještě večer (a celý den pak nenápadně závodíme, aby je ten první utrhnul, pokud to neudělá někdo za nás). 

Odsud začíná nejprudší část celého Routeburn Tracku, stoupání k velké chatě Routeburn Falls Hut. Je to hnusný, prudký kopec, ale pořád se jde po udržovaném chodníku a v příjemném lesním stínu, tak se to dá. Pomalinku. Kluci nás vzápětí opouštějí, naše tempo šneka se zlomenou nohou jen tak někdo nevydrží, a ani není důvod, proč by se s námi měli táhnout. Však se ještě uvidíme. Routeburn Falls Hut leží na hranici lesa a je to takové tradiční odpočinkové místo, kde se zastaví většina lidí. Ti, co jdou trek natěžko, sem většinou dojdou během prvního dne a nocují tu. Jdeme se podívat, jak takové chaty na Great Walku vypadají, a když vidíme ty postele – palandy nahňahňané jako ve vlaku, lůžko za 50 $ (rok 2016 – dnes už je to 130 $, mimo sezónu 15 $) – ne, děkuji. Venku je to zajímavější – dáváme si na sluníčku oběd, kecáme s klukama a zkoumáme okolí – z mohutného srázu tu jakoby po celé louce stéká voda a tvoří větší či menší vodopády. Pod nimi jsou i koupací tůňky – Jirka tam bez váhání skáče celý, Petík s Honzou zkoušejí po kolena, já to jistím ze břehu:-)

Po nabrání nových sil vyrážíme na poslední, ale nejdelší úsek do Harris Saddle, který leží ve výšce kolem 1300 m. n. m. Les necháváme za sebou a šlapeme úzkou stezkou skrze široké, travnaté údolí alpského rázu. Kolem nás pořád zurčí řeka, tvoří další menší vodopády a poskytuje jistotu, že žízní tady člověk neumře. Štěrková cesta, která nás provedla lesem k Routeburn Falls Hut se mění spíš na skákání po kamenech, ale není to nic tragického, občas nás zaujme nějaká ta barevná alpská květena. Co je naprosto famózní, jsou výhledy, které se sice mění jenom pomalu, ale ty hory kolem, to je prostě paráda, takže se hodně ohlížíme a fotíme za sebe:-) Asi v nejvyšším bodě, kam se na tomhle tracku dostaneme, lovíme kešku a potkáváme další cachery, což je dobrá náhoda, neboť za uplynulý rok je tu zapsáno dohromady asi 10 návštěv. Pravděpodobně všechny přes letní sezónu… Kolem jezera Lake Harris scházíme do sedla, kde je další významné odpočinkové místo. Klene se nad námi Conical Hill, který je opravdu nejvyšším bodem celého treku, ale na ten nám nějak nezbyla morálka. Co se zázemí týče, jsou tu dvě plechové boudy – jedna pro organizované výpravy, druhá volně přístupná, a kadibouda. Poměrně tu fouká, takže svačinu nijak moc neprotahujeme – i proto, že je nám jasné, že dolů to sice půjde o dost rychleji, než nahoru, ale taky to nebude sranda. Času pro kochání a focení si ale dopřáváme spousty – před námi se klenou mohutné štíty Jižních Alp, skalnatí velikání střežící téměř nedostupný region Fiordland.

Máváme na kluky, kteří se povalují o pár zatáček níž, a v 15:30 vyrážíme nazpátek. Oni už vyrazili před nějakou dobou. Odhad byl správný – směr z kopce postup výrazně urychluje, navíc nepotřebujeme odpočívat. Menší pauzičku si dopřáváme u Routeburn Falls Hut, kde svlažujeme rozklepané nohy pod vodopádem. Začíná krápat a během chvíle se celkem rozprší, ale v lese jsme dobře chránění, tak to ani moc neřešíme, za chvíli to zase přejde. Posledních asi 5 km je peklo na zemi. Zjišťujeme, že máme puchýře snad na všech prstech, otlačené prsty od sklonu z kopce, rozklepaná kolena i stehna od “brždění”. Aspoň že nám tu kluci nechali pár hříbků – sami vzali dva velké, my jsme posbírali 5 menších a skončily večer v omeletě. 

Na parkovišti v posledním šeru vaříme večeři, pak jedeme do kempu, náhodou parkujeme vedle kluků, ošetřujeme puchýře a totálně upadáme do mdlob – na takový zápřah jsme si tedy sakra odvykli a budeme si muset zase zvyknout, jestli na Zélandu chceme vidět to nejhezčí – nedotčenou přírodu. Ta totiž kolem měst a silnic fakt neni:-)         

ČTVRTEK 4. 2. – 505. DEN – REGENERACE S PROCHÁZKOU K JEZERU SYLVAN

V 8 sledujeme, jak kemp obchází rangerka a kontroluje zaplacení poplatků. My se krčíme pod dekou v posteli, dovnitř vidět není, tak prostě děláme, že tu nejsme. Zaplaceno (za jednu osobu) máme, lísteček za oknem viditelný, tak by nám nic hrozit nemělo, ale stejně je to divný pocit. Zaspíme ho a vychrupáváme si nakonec do 9, ale kluci vstávají dokonce ještě později než my. Jsme úplně vyřízení, na nohou nás bolí i svaly, o kterých jsme doteď netušili, že je máme. Ani počasí nám moc nepřidává – celý den se v pravidelných, 5minutových intervalech střídají přeháňky, slunečno a vichr.

Kluci nějak zázračně chytají druhou mízu a jedou do Queenstownu se poptat na bungee, my si dopřáváme klid na lůžku a v okolí, pokud to jde, a trochu pracujeme elektronicky. Po obědě, když se to na chvíli protrhá, se jdeme projít aspoň k jezeru Sylvan, když už tady kempujeme, jsou to slabé 2 km. Samozřejmě už po pár krocích začíná krápat a slušně se to rozjede, ale když už jsme se vykopali z auta, nechceme to hned zabalit. V lese to není tak strašné. Jezero je pěkné, jenom za deště nic moc fotogenické, navíc nám na vyhlídce prší do objektivu a brutálně tu žerou sandflies, tak to není moc dlouhá zastávka. Zato nás dost baví malý, šedo-černý ptáček lejsčík dlouhonohý (south island robin/toutouwai) , který nám poskakuje kolem nohou, a když se na chvíli zastavíme, sedne si klidně i na botu. Lejsčíci jsou skvělí společníci na zélandských trecích, s nimi se člověk nikdy nenudí:-)

V podvečer chvíli zanetíme a vida, ozve se nám Pavel (nasecestakolemsveta.cz), že je v Queenstownu, jestli se někde nesetkáme. Domlouváme se, že přijede sem, večer pokecáme a zítra si dáme nějaký výletík. Pavel s Martinou cestovali kolem světa a už dvakrát se naše cesty zkřížily, poprvé ve Vietnamu a podruhé nám poskytli přístřeší na Bali. Martina bohužel musela z rodinných důvodů cestu na čas přerušit, a tak Pavel teď brázdí Zéland sám… Jak jsme se dohodli, tak bylo učiněno, usedáme u stolku s pivem a popcornem a kecáme – od posledního setkání se zase nahromadila spousta zážitků. Když je mrholení a vítr už moc nepříjemné, pokračuje večerní zábava ve Ferdovi, a až někdy kolem půlnoci to rozpouštíme. Další plán je údolí Paradise, Pavel se na Routeburn sám nechystá.

 Tisk článku