PÁTEK 5. 2. – 506. DEN – PARADISE A PRVNÍ ÚSEK DART TRACKU

Vstáváme v 6 a divíme se, kde je Pavel – večer šel spát do stanu, protože jeho téměř dvoumetrová postava se do osobního nissánku skládá blbě. Vítr byl, že ten stan málem odletěl. A taky to Pavel během noci vzdal a do toho auta se nakonec nějak nasoukal, chudák. Společně opouštíme kemp a jedeme až na pěkné místečko pod Mt. Alfred, kde stavíme a dopřáváme si poklidnou snídani. Mezitím sluníčko vyleze natolik vysoko, aby dosvitlo i tady do těch hlubokých údolí, a rázem je ještě příjemněji. Zdravíme se po telefonu s Pavlovou Martinou do Čech, a kolem 9. pokračujeme dál, po štěrkových cestách do oblasti zvané Paradise.

Sem tam míjíme usedlost, překvapují nás značky upozorňující na provoz školních autobusů, a okolní krajina nás naprosto okouzluje. Údolí mezi horskými štíty, divoká řeka, hluboké lesy, nedotčené louky. Kde jinde by se to mělo jmenovat „Ráj“, když ne tady?:-) Postupně domy mizí úplně, cesta se mění na brutálně prašnou, mezi štíty na nás občas mrkne ledovcem pokrytý Mt. Earnslaw. Míjíme jezírko Diamond Lake, kde jsou zase ty mrtvé, vybělené stromy jako v Glenorchy Lagoon, a vůbec to nevypadá smutně nebo strašidelně, ale zajímavě, fotogenicky. U jezírka je i pěkný plácek na kempování, ovšem tady smí nocovat pouze self-contained auta. Nevadí, my tu spát nehodláme, chceme si to tu pořádně užít přes den. Míjíme několik LOTR filmových lokalit, z nichž nejlépe poznatelný je les před příjezdem na parkoviště u začátku Dart Tracku, kde hodláme zakotvit. Tenhle les, je totiž místo, kde došlo k rozdělení Společenstva prstenu a nejtragičtější scéně knihy i filmu, když skřeti zabijou Boromira. Vždycky, ale opravdu vždycky to ořvu:-) Jinak řeka Anduina, po které sem Společenstvo připluje, je ve skutečnosti Kawarau nedaleko Queenstownu, ale o tom už byla řeč…

Patláme se asi tunou opalovacího krému a s malými batůžky vyrážíme na ochutnávku Dart Tracku. Celá trasa musí být úchvatná, zvlášť ve spojení Rees-Dart Track, ovšem je to na několik dní, a hlavně v době, kdy jsme se tu nacházeli, byla uzavřená kvůli sesuvům půdy. A tak se shodujeme, že prostě půjdeme, kam se nám bude chtít, a pak se holt vrátíme stejnou cestou… Šlapeme si hezky lesem, střídavě do mírného kopce a z kopce, kolem spěchá ledovcová řeka Dart a doprovázejí nás žlutí ptáčci mohua (pištec žlutý), kteří žijí z celého světa jen tady, na Jižním ostrově, a jsou čím dál tím ohroženější. Nesmíme se ale moc zastavovat, aby nás nedohnaly a nesežraly sandflies. Poprvé (nikoli naposledy) se setkáváme s divnou, kousavou trávou. Nejdřív máme pocit, jako bychom šlápli třeba do mraveniště a jeho obyvatelé se urputně bránili, ale po několikerém píchnutí na nohou zjišťujeme, že to má na svědomí tráva. Normálně nějaká mrcha, která má „klasy“ s háčky, a ty se zamotávají do chlupů na nohou (ano, i mých, i když chlapi asi trpí o dost víc). Jak je novozélandská příroda extrémně přátelská, co se týče fauny (nežije tu žádný velký predátor ani nic jedovatého – pokud to v posledních letech někdo nedovezl), tak ta flora to teda občas vynahrazuje.

Po 2hodinovém pochodu se ocitáme na ohromné louce mezi lesy, před námi majestátní a bílý Mt. Earnslaw (2 830 m) a uprostřed louky chatička. Je pro 2 lidi, ovšem plně vybavená – 2 postele, plynový vařič a dvouplotýnka, baterie na elektriku, spousta nádobí, dokonce toaletní papír, to vše zdarma. Funguje tu – jako na většině chat – systém „First come first served“, tedy Kdo dřív přijde, ten bydlí:-) Dáváme tu svačinovou a fotopauzu a připadáme si jako jediní na světě, celou tu krásu kolem máme jenom sami pro sebe. Pak se vracíme nazpátek, opatrně kolem travin, když už víme, čemu se vyhnout:-) My dva s Petíkem ještě doléčujeme puchýře a otlačeniny z Routeburnu, a tak si tu celou dobu šlapeme v sandálech – na úseku, který jsme absolvovali, to je v pohodě.

Na parkovišti si dáváme vysloveně epesní oběd – Pavel špagety z plechovky, my cibulovou polívku z pytlíku a omeletu. Polívka není ani špatná ani dobrá, je nijaká… Pak se loučíme s tímhle nádherným koutem Zélandu a jedeme zase zpátky směrem na Queenstown. Oblaka prachu na cestě si tentokrát užíváme my a jízda v rozpáleném autě, když nejdou otevřít okýnka, je fakt žrádlo. Vynahrazujeme si to ale u jezera Wakatipu. Zastavujeme na jednom z piknik plácků před Queenstownem, kde se dá tábořit, je tu menší stánek s občerstvením, ale hlavně pěkná kamínková pláž, omývaná lákavými vlnkami křišťálově čisté vody. Odhalujeme tu naše bílá a upocená těla a vychutnáváme si ledovou, ale neskutečně osvěžující koupačku i následnou válečku. Prostě takové fajn letní odpoledne:-)

S Pavlem se pak dočasně loučíme a on valí rovnou do kempu u Rum Currie´s Hut (ten vodácký mezi vinicemi za Queenstownem), my ještě na nákup a internet. Největší radost máme z kilového pytle mrkve v akci, protože po zelenině už máme trochu absťák. Zelenina je totiž na Zélandu v běžných obchodech neskutečně drahá. Časem jsme zjistili, že jakž takž rozumnou nabídku mají čínské obchody, které jsou ale jenom ve větších městech (hlavně na Severním ostrově). Jinak luxus jednoho kusu papriky za „akční“ cenu 3,75 $ jsme si po většinu času opravdu dovolit nemohli a vlastně ani nechtěli…

V kempu parkujeme asi na úplně posledním místě, které nikoho zásadně neblokuje, povětšinou se tu spí. Vaříme rychle večeři za zuřivých náletů můr a kolem 2 ráno konečně uléháme.     

SOBOTA 6. 2. – 507. DEN – OXENBRIDGE TUNNEL TRACK A THE REMARKABLES

Jak byla pozdní večerka, tak se nám ani ráno nechce nijak zvlášť brzy skotačit – necháváme většinu kempu odjet, zabíráme uvolněný stoleček a dopřáváme si „luxusní“ snídani, kdy klasický tousťák se sýrem doplňuje i výše zmíněná mrkev – učiněný poklad:-) Pavla zastihujeme jenom při bourání stanu, takže se napodruhý loučíme. Sami jsme zvědaví, jestli se naše cesty ještě někdy někde zkříží, anebo si to jedno orosený dáme až za několik měsíců (nebo let) v té naší české kotlině.

Po snídani, v poledne, vyrážíme do Queenstownu, ještě trochu doplnit zásoby i v jiných obchodech, Zjišťujeme/vydedukujeme, že je ale dneska Waitangi Day, po Vánocích a Velikonocích asi největší zélandský svátek. Oficiálně se Waitangi Day jako svátek slaví až od roku 1974, ale původní mírová smlouva z Waitangi byla podepsána roku 1840 zástupci britské koruny a maorskými náčelníky ze Severního ostrova. Tento akt je považován de facto za založení Nového Zélandu jako státu, i když s výkladem smlouvy byly, jsou a budou vždy potíže. Sympatické na Zélandu je, že když státní svátek připadne na víkend, tak pracovní volno se vybírá ve všední den předtím nebo potom. To by se u nás mělo taky zavést…

No a jak vypadá Waitangi Day v Queenstownu? Pro nás na prd, jelikož tu probíhá Rural Festival – velká a přelidněná sláva, při které se například pořádají závody ve flusání třešňové pecky, v hodu holinkou nebo se přes celé město žene stádo ovcí. V praxi to znamená, že je ho půlka zavřená a druhá půlka plná zaparkovaných aut. Proto snahu tu někde zakotvit vzdáváme a valíme rovnou z města na sever, podél řeky Shotover, kde jsme si vyhlédli zajímavý, menší trečík Oxenbridge Tunnel Track.

Parkujeme hned vedle mostu, kde trek začíná. Pod ním mají základnu jetboaty a v těchto místech je zakázáno lézt do řeky. Motorové čluny, které se řítí neskutečnou rychlostí těsně u hladiny řeky, by se koupajícímu člověku jen těžko vyhnuly. A přitom je tu voda zase tak nádherně čistá, modrá a lákavá. Na skalním ostrohu je zaparkovaný jakýsi dávný, dopravní, parní prostředek (drezína? veterán? auto na páru?). Cestou zpátky si tu trojice Chilanů dělá piknik, ale naštěstí zvládáme vyfotit už po cestě tam, kdy je ještě „vzduch čistý“. Cestička nás vede po břehu řeky a postupně vystoupá na skalní ostroh. Kdesi pod ním je onen Oxenbridge Tunnel, vidět na něj ale odnikud nejde. Pod tímhle místem je řeka širší, mělčí, s ostrůvky naneseného písku, kdežto výš proti proudu spěchá z úzké a poměrně hluboké skalní soutěsky v divokých peřejích. Lovíme kešku a užíváme si výhledy do fantastické přírody.

„Trek“ je záležitostí dvaceti minut, když by chtěl člověk jenom dojít na konec a zpátky (dohromady necelé 3 km), bez nějakého většího zdržování. S naším focením tomu dáváme asi hodinku, a to si při zpáteční cestě ještě někde v lese rozříznu prsty na nohou o nějaký ostnatý šlahoun. Jelikož v Queenstownu stále nemá cenu se snažit jít „jen tak podívat kolem“, tak zkoušíme obchod Freshchoice, což je síť takových jako kdyby večerek (i když večerky to samozřejmě nejsou), některé ceny ujdou, ale celkově je to dražší, než ostatní supáče. Takže spíš se to stane naším cílem v případě nouze, kdy ve městě nic jiného není:-) Dumáme, co s načatým dnem, až se rozhodneme jet tedy omrknout The Remarkables.

Jak se s autem „omrkává“ horský hřeben? No tenhle kupodivu snadno, protože hned zkraje vede nahoru štěrková silnice, která končí v menším údolí, zdejším lyžařském resortu. V zimě je tam nadupáno, v létě pomalu ani živáčka, takže pro nás ideální. Ferdovi doléváme vydatnou dávku vody do motoru a pomalinku si to šineme nahoru, několikrát zastavujeme nejenom na focení, ale taky zchlazení motoru, až se časem došineme až k lanovkám, Ty teď samozřejmě nefungují, obrovské parkoviště je prázdné, možná by někdo mohl zimní středisko v létě vnímat až trochu strašidelně:-) My si to užíváme.

Do setmění máme asi 3 hodiny, a tak se vydáváme na výšlap ještě o kus výš, k jezeru Alta, které se nachází přímo pod štítem nejvyššího vrcholu Remarkables, Double Cone (2 340 m). Stoupáme mezi sloupy lanovek, po horské louce plné nádherných květin, o jejichž vzácnosti nás informují tabule podél cestičky. Po svazích zurčí horské potoky a na jejich březích to kvete nádherně žlutě. I jezero samotné je parádní, akorát už sem nejde slunce, a tak pro nás má tmavě modrý odstín. Kolem jezera míjíme několik kamenných „ohrádek“, které slouží nocležníkům jako závětří. Jedna je dokonce obydlená věcmi a roztomilým psím hlídačem, který by toho ale asi moc neuhlídal, kdyby došlo na věc:-) Hecujem se o vylezení pro kešku – je kdesi ve svahu, 200 m nad jezerem. Kupodivu to ani v sandálech není tak hrozné, jak jsem se obávala, největší opruz je sílící vítr a pomalu mizející světlo. Lov se zadaří, pár fotek cvaknout taky a spěcháme zpátky, teď už přímo svahem, zákruty stezky ignorujeme. Od chvíle, co slunce definitivně zmizelo za obzorem, se totiž rapidně ochlazuje – přeci jen jsme pořád skoro ve 2 000 m.

V autě se nejdřív trochu zahříváme, pak až venku vařím večeři. Široko daleko nikdo, parkoviště hezky rovné, zákaz tu taky žádný není, a tak se rozhodujeme tu dneska přenocovat, byť to znamená se na noc přiobléknout a zachumlat kromě spacáku i do dek.

 Tisk článku