Pátek 27. 8. – Pevnost Troesmis, soutěska Dobrogei a cesta na rumunské pobřeží

Kuba ráno několikrát zahučí, ale nakonec se budí až někdy v 7:15. Pes furt hlídá před autem. Snídaně, ovečky a kozy jdou zase na pastvu, pes nás furt hlídá, dostane za to podrbání za uchem. Odjezd v 9:30 a ještě než dorazíme na rumunské pobřeží, tak nejprve míříme na místo označené v mapě jako pevnost Troesmis. Prašnou polňačkou jedeme kamsi mezi louky suché trávy a bodláků, kam až to jde, ale žádnou opravdovou pevnost nenajdeme. Jsou tu jen takové valy, co možná bývaly základy nějakých staveb, těžko říct. Dojdeme až na kraj svahu, pod námi se vine jedno z mnoha vedlejších ramen Dunaje – přeci jen jsme ještě trochu na okraji Delty. Stojí tam jeřáby a těží se asi písek, druhý břeh je nízký a zarostlý stromy. Vedle nás jsou zbytky nějaké budovy, kusy zdiva, ale na starověkou pevnost to nevypadá, spíš na nějaký dávno opuštěný dům. Prý se tu dají potkat želvy (což zase asociuje to Turecko, kde jsme si je užívali na hoře Nemrut), ale my na žádnou štěstí nemáme.

Následuje delší přejezd směr rumunské pobřeží, zvláštní krajinou – nejdřív kopce jakoby vystupující z roviny, postupně se zvětšují a natahují, až je z toho taková vysočina. Hodně větrných elektráren, různá pole, často přeschlé slunečnice. Kolem 12 si dáváme obědovou pauzu na úžasném místě, v soutěsce Dobrogei (Cheile Dobrogei). Spíš než soutěska je to takové údolíčko, říčka a silnice lemované stěnami zvětralých vápencových skal. Jak kdyby to tu někdo zčista jasna vymodeloval. Kuba je nevyvenčený a celkem otravný – většinou vystačí s knížkou, zpíváme všechny možný zvířata i věci, jak dělají, ale pak už asi nemůže usnout a štve ho to. Usne 10 min před cílem. Najdeme si tu asi jediný větší stín pod skálou, uvaříme a kolem se postupně sleze slušná smečka tuláků. Psi si ale udržují odsup a jsou v klidu, tak je moc neřešíme. Nejhezčí pohled na soutěsku je asi shora, a tak Petík trochu zadroní a já si vyběhnu na hřebínek v rámci hledání vhodného místa víte na co…

Pokračujeme v cestě směr rumunské pobřeží. Ve městě Navodari nakupujeme v Kaufu a ještě v Lidlu, déšť nás kropí každých 10 minut. Pak jedeme po pobřežní silnici přes Mamaiu (dovolenkové město, za komoušů sem jezdily dětské tábory, takže to známe od táty) a Constanțu, kterou se trochu prokousáváme. Sice v koloně, ale aspoň se teda hýbeme, v protisměru to teď odpoledne stojí jak na parkovišti. Constanțu jsme kdysi už navštívili, ale shodujeme se, že si toho z ní moc nepamatujeme (respektive tenkrát jsme ji ani moc neprolejzali, byla to spíš přestupní stanice), a tak teď komentujeme hlavně trochu ujetou architekturu, která tu bouchá do očí. Chceme ale dojet na kempovací místo za světla, tak se nezdržujeme ani tentokrát.

V totální díře Tuzla (až se nechce věřit, že v oblasti letovisek to vůbec existuje) sjíždíme nejdřív na štěrkovku, a pak podél téměř opuštěného (co do trvalého obyvatelstva) rumunského pobřeží po polňačce přes několik kempovacích plácků, většinou aspoň částečně obsazených. Moře šplouchá celkem hluboko pod námi, tak vysoké útesy jsme nečekali (no dobře, Petík jo, když to tu naplánoval) a smrdí (řasy + rybina), vítr fičí. Nakonec zůstáváme na útesu (díky bohu!), sjet na pláž se bojím. Petík by to klidně vyzkoušel, ale nevadí mu zůstat, tak je rozhodnuto.

Při otevření kufru spadne a rupne meloun, tak je taky rozhodnuto a půlka ho vzápětí zmizí, z velké míry díky Kubíkovi. Jinak máme kuřecí řízky s indickou omáčkou a rýží, půlku masa osmahnu ještě na zítra. Vedle nás parkuje ve velké dodávce německá rodina. Kuba. si dnes dopřeje večerníček v podobě pár dílů vláčků, vyměníme obvaz na popáleninách (prsty nic moc, strana ruky už vypadá docela dobře) a ve 22 jsme všichni zalezlí a Kuba spinká. Signál je tu mizernej.

Ale nad mořem se vyhoupne půlka měsíce jako lodička, vlny hučí, ale ne moc, nežerou tu tolik komáři a celkově se toto rumunské pobřeží jeví jako příjemné místo pro pár dní letní dovolené. Už se těšíme ráno do moře!

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Sobota 28.8. – Pláž “Tuzla” a Pláž “23 August”

Budíme se po 7., brzká ranní mlha, přes kterou nebylo vidět ani na moře, se rozplynula, ale úplně jasno stejně není. Snídáme ještě v autě, a pak se jdou kluci projít dolů na pláž, prej jen tak, určitě se nebudou koupat (takže zabezpečení spálené ruky v obvazu igelitkou nemusím řešit). Já sbalím auto a vyrazím za nimi. Už zeshora sleduju, jak se neprocházejí, ale dovádějí na kraji moře:-) Když je doženu, tak Kuba už má ruku samozřejmě několikrát vymáchanou… Prý cestou zpátky prostě neodolal a potřeboval vyzkoušet vodu:-) Jelikož jsou tu všichni nahatí, tak i my se přidáváme k rozdováděnému dítěti, shazujeme oblečení a nadšeně se jdeme vyráchat do příjemně osvěžujícího moře. Má dnes kupodivu pěknou barvu a vypadá čistě. Kuba se promptně naučil říkat moře, samozřejmě ve své vlastní verzi, ale je kouzelný to sledovat a poslouchat. Jsme tu asi hodinu do 11, pak usoudíme, že přes poledne by bylo lepší se schovat, tak se vracíme na náš plácek na útesu. Kubík vypadá poněkud vyřízeně, tak dělám k obědu rychlý kuskus s masem ze včera, a až pak jedeme. Zalomí to na prvních 100 m cesty:-)

Nejbližší vesnicí směrem na jih je letovisko Costinești, ale my tudy jen projedeme na silnici a vracíme se kousek do Tuzly, do Lidlu. Kus od místa, kde jsme kempovali, je v moři velký vrak, tak tu chvíli zastavíme a fotíme.

Vrak, který  se nachází kousek od pobřeží, patří nákladní lodi E Evangelia. Byla vyrobena a uvedena do provozu v roce 1942 pod názvem Empire Strength. Během 2. světové války i po ní sloužila k zásobování na obchodních cestách mezi Evropou a Amerikou nebo i Austrálií a Novým Zélandem. V roce 1965 byla definitivně prodána z britských rukou Blue Star Line (a jí přidružených společností) do služeb Řeků, kde bohužel skončila velmi neslavně. 

15. 10 1968 plula loď již pod názvem E Evangelia z jugoslávské Rijeky do Constanțy, ale nedaleko Costinești v bouřce ztroskotala. Po vyšetřování byla majiteli prohlášena za totální ztrátu, díky čemuž dodnes existuje podezření, že šlo ve skutečnosti o pojistný podvod. 

U Lidlu se parkuje luxusně pod střechou, s otevřenými dveřmi krásně profukuje, pohoda. Petík jde na nákup, já měním baterky v GPS, převazuju spícímu Kubovi ruku, která mu začala z prasklého puchýře krvácet. S Petíkem pak vybalíme nákup, a když si užíváme zmrzlinu, tak se rarach vzbudí a křičí na nás, tak raději jedeme, což ho zase uklidní. Rychlá zastávka u lékárny, ta ale ve 14 h, před 8 min zavřela. Budeme muset sehnat obvaz jinde.

Jedeme tedy na další pláž (Plaja 23 August, která se táhne mezi Costinești a Olimpem), údajně tady nejhezčí. Dokonce parkujeme napůl pod stromem, což je ale ve výsledku jedno, to vedro taví všechny auta a jídlo v nich tuplem:-). Jinak aby bylo jasno, parkujeme v dlouhatánské koloně dalších aut, je to tu celkem naprásknuté, hlavně v porovnání s naší no name pláží. Kdybychom to srovnávali s nějakými fakt světovými/evropskými letovisky, tak je to pořád pohoda:-) Sejdeme jedny kratší schody a jsme na parádní pláži, dokonce tu stojí taková ta plavčíkovská věž, i když na ní nikdo nehlídá:-). Část pláže je pokrytá výhradně rozbitými mušlemi, ale dál už je příjemný písek, ve vodě žádný velký schod. Fouká, že musíme zatížit deku, ale písek nelítá, takže pohoda. Voda je příjemná, akorát si opomenu namazat záda a trochu si je přismahnu. Kluci staví přehradu/vanu, nakonec se jako nejlepší hráčka ukáže kus klacku, kterým malujeme auta a koleje, po kterých jezdíme jako mašinky. Já zjišťuju, že mi moře a písek vzalo odrostlý nemocný nehet, ale vůbec to nebolí, tak ok a plánovanou pedikúru není třeba řešit:-)

Odcházíme nakonec po 17. h, jedeme zpátky na naše místo, protože tady se nám to na spaní nelíbí a nazpátek to není tak daleko. Na místě zjišťujeme, že náš plácek obsadil karavan dvou Francouzů (věkem je tipujeme na tátu a syna, ale během večera nabydeme dojmu, že je mezi nimi úplně jiný vztah), tak se vprdelíme (doslova) mezi ně a německou rodinku. Za chvíli dorazí ještě česká rodina, kterou jsem viděla na bahenních sopkách, tak si po delší době máme s kým na chvíli pokecat. Oni se pak jdou koupat a my udělat večeři, uložit Kubu, dojít si spolu na večerní procházku, a pak taky do hajan.

Rumunské pobřeží se nám už kdysi ukázalo jako skvělá destinace pro ty, kteří nepotřebují pětihvězdičkový resort ani lehátka a slunečníky na pláži, ale ocení spíš to, když na té pláži mají nějaký prostor kolem sebe a můžou zadarmo a volně kempovat pár metrů od moře. Máme ohromnou radost, že taková místa v Evropě pořád ještě existují a že je ještě nezastavěl žádný “úchvatný” developerský projekt…

 Tisk článku