Barma 12 – Deštivý návrat přes Mawlamyine do Thajska

...aneb proč jsme neviděli největšího Buddhu a jak jezdit taxíkem bez peněz
Barma 12 - Deštivý návrat přes Mawlamyine do Thajska
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Bintulu

ÚTERÝ 19.5. – DEN DVOUSTÝ ČTYŘICÁTÝ ŠESTÝ – JÍZDA SUPERPOMALÝM VLAKEM

O dost čerstvější jsme vstali okolo šesté, když se začali rojit lidi. O obecenstvo při skládání stanu samozřejmě nebyla nouze, vrchního hlídače nádraží naprosto fascinovaly tyčky:-) Naplánovali jsme si zpáteční trasu přes Bago a Mawlamyine na hranici s tím, že podle počasí uvidíme, co zvládneme nějak víc vidět. Čekat na hezké počasí už jsme si ale dovolit nemohli, za pár dní nám končila víza. Zakoupili jsme zatím lístky do Bago (3600 kyatů/os.) a s napětím čekali, zda následujících cca 30 hodin budeme trávit na děsivých plastových, nebo ještě mnohem děsivějších dřevěných lavicích. Osud byl tentokrát milosrdný:-) Navíc bylo po většinu jízdy dostatek prostoru, abychom si mohli válet šunky každý na jedné lavici.

Už jsme si zvykli, že vlaky v Barmě nejsou co do rychlosti přepravy zrovna žádné šinkanzeny, ovšem tahle trasa nám opět rozšířila obzory, jak neskutečně pomalu může vlak opravdu jet:-) Koleje na náhorní plošině, které tu nakladli Britové a od té doby na ně patrně nikdo nesáhl, jsou v tragickém stavu, takže vlak se musí sunout doslova krokem, a sjíždění z planiny stylem cik cak, kdy se každé cca půlhodiny staví a přehazuje výhybka (místům, kde se mění směr jízdy, tu říkají „revers„), není o nic rychlejší. Nicméně ani to úplně nejpomalejší tempo vlaku na světě nezabránilo, aby Petík přišel o další šátek a sluneční brýle – vykoukl ven z okna a šup! – už to viselo na větvi, co sahala příliš blízko vlaku, potvora. Chvíli přemýšlel, že by si to vlakem nadběhl a vzadu vyzvedl, ale bylo by to asi jen tak tak a za zmeškání vlaku to nestálo… Jinak od Thazi se vlak už rozjel a valil to závratnými 40 km/h:-)

V horách jsme se opět kochali lidmi a mumrajem na nádražích. Té krásné zeleniny a ovoce všude (frčel hlavně durian a nakládané mango, ale i rajčata, okurky, zelí, květák, papriky, od Aung Ban dál se přidaly jahody, blumy, různé špendlíky), ty krásné ženy horských kmenů, ti shrbení, ale houževnatí staříci a stařenky, ty roztomilé děti pomáhající roznášet a prodávat úrodu… Ani jim nevadilo, že prší nebo mrholí, prakticky celou dobu, co jsme projížděli horami, maximálně ženy, které nosily na hlavách tácy s hotovými jídly, občas vytáhly deštník, aby jim to nenamoklo. Ani my jsme se jídlu nevyhýbali – posnídali jsme trs banánů ještě v horách, a pak si při dlouhé pauze v Thazi dali kari s rýží u tetky, kterou už jsme měli odzkoušenou. Obecně se k velmi, velmi pomalé jízdě vlaku přidávaly i velmi, velmi dlouhá stání v zastávkách… Řekli jsme si proto, že tohle cestování zkrátka nejde brát jen jako přesun z bodu A do bodu B, ale je to prostě způsob života, který nabízí stále něco nového – měnící se krajinu za oknem i tváře spolucestujících. Taková vyhlídková jízda přes půl Barmy, kterou jsme si (kromě přesezených zadků, bolavých zad a zkroucených nohou) dost užívali:-) Koneckonců nebylo to poprvé, o našich zážitcích s vlaky se můžete dočíst třeba tady (dálkový přesun v Barmě k jezeru Inle), tady  (okružní jízda vlakem po Rangúnu a okolních vesnicích), nebo tady (dvoudenní přesun přes polovinu Indie).

Když jsme u těch spolucestujících, tak nejvíc nás zaujala početná rodina, která nastupovala s námi ve Shwe Nyaung a nejspíš se celá někam stěhovala, protože vezli tunu nejrůznějších zavazadel, včetně skládacího invalidního vozíku, berlí pro babču, smotaných balíků lůžkovin, atd. Vypadali trochu víc indicky a jeden z mladých kluků měl bílou košili s unikátní dekorací – vzorem z dírek vypálených asi cigaretou. Jako fakt vzorek, schválně udělaný, nedělám si srandu:-) Kus odpoledne proti nám seděly tři mladé, naparáděné slečny, co byly zjevně někde prodávat vlastní zboží a asi se zadařilo, protože cestou zpět naopak zuřivě nakupovaly v každé zastávce. Časem je vystřídaly dvě starší tetky, možná měly na rozdíl od slečen lístky, neboť ty se šly usadit na zem. Nejpozději v Thazi ale všechny tyhle kmenové trhovkyně vystoupily a bylo po podívané.

Petíkovi dnešní krabičková strava moc nesedla a strávil noc zavěšený na tureckém vlakovém záchodě s – dle vlastních slov – nejhorší sračkou v životě. Až endiaron a 2 imodia ten průtokáč nad ránem zastavily, ale problém samozřejmě nevyřešily…

STŘEDA 20.5. – DEN DVOUSTÝ ČTYŘICÁTÝ SEDMÝ – VLAKOVÁ ODYSEA POKRAČUJE

Ani ráno, o několik stovek km jinde, nepřineslo změnu v počasí – globálně zataženo s většími či menšími přeháňkami. Při jedné takové větší jsme potřebovali už zavřít okno, které ale bylo zaseknuté. Petík se zlatými českými ručičkami a ocelovým kapesním nožíkem se na to podíval, trochu jim to tam rozmontoval, ale okno se zavřelo, účel bys splněn. A jak známo, účel světí prostředky:-)

Bohužel se zavřeným oknem mizí i zábava, tak jsme si pustili film (další otřesný výtvor současné české kinematografie), než tabletu, stejně jako mobilům, došla poslední šťáva. Venku není na co koukat, uvnitř není na co koukat, lidi se už moc nestřídali a ty z okolí jsme znali nazpaměť, už i nám, milovníkům vlaků, začínala být tahle jízda dlouhá.

V jednu hodinu odpoledne jsme dorazili do města Bago, většího dopravního uzle. Nádraží vypadalo jako vězení – část byla oddělená mřížemi a cestující za ně byli vpuštěni jen těsně před příjezdem vlaku. Kupodivu se pro nás našel spoj ještě dnes, do Mawlamyine (čte se asi jako „mulmejn“, jeden z dalších šílených barmských názvů… barmština je asi úplně nejhorší jazyk na přepisy do latinky:-)) odjížděly vlaky v 8 a v 10 večer. Ukecali jsme nádražáky, ať nám místa aspoň rezervují, koupit lístky jsme ale mohli až od sedmi večer. Taky nám strejdové nechali trochu dobít tablet, takže paráda, o zábavu na noční cestu postaráno (třikrát sláva tomu, kdo vymyslel seriály!).

Bago je poměrně velké město, proslavené mimo jiné i obří sochou Buddhy, jenomže celý den lilo jako z konve, my vysílení, batohy nebylo kde nechat, tak jsme se nějakých průzkumů vzdali. Vůbec to vypadalo, že do Barmy právě dorazily pověstné monzunové deště, které zemi každý rok promění v jednu velkou záplavovou oblast… Dlouhou chvíli na nádraží nám zkrátila paní učitelka/ředitelka školy z Mandalay, která cestovala do Mawlamyine za bratrem, námořním kapitánem. Vlak jí jel až ráno, tak si s námi popovídala, koupila nám studenou vodu a odjela pak do hotelu. Bylo jí 42, měla syna a dceru, díky škole uměla 8 jazyků – všechny hlavní barmské, čínštinu a dost slušně i angličtinu. Bylo legrační, když nám představovala svojí školu a svého bratra, tak to citovala jako naučenou básničku, jako dítě v 1. třídě, když odříkává své jméno a adresu bydliště:-) Moc příjemně jsme si s ní ale pokecali a nechali jí kontakt do budoucna…

V 7 hodin jsem s chlapíkama v kanceláři vyřídila nákup lístků, pak jsme se nasáčkovali do vlaku směr Mawlamyine na zvláštní sedačky, novou formu diskomfortu, které vypadaly jak z dřevěných planěk, ale byly plastové. Večeři jsme obstarali v jedné ze zastávek další krabičkou – po celém dni na slunečnicích, když jsme měli studených krabiček plné zuby, se nám zas trochu vrátila chuť a hlad. Proti nám seděl mlaďounký pár, spali do sebe složitě zamotaní, jako to obvykle děláme my. My, naproti tomu, jsme po 3 dnech bez pořádného spánku už ztratili zábrany a po zhlédnutí pár dílů Trůnů to Petík zalomil na zemi pod sedačkou, já na ní.

Před 4. ráno jsme dorazili do Mawlamyine a poprvé byli rádi, že vlak dlouho stojí, protože až to nás vzbudilo:-) Přesunuli jsme se na nádražní lavičky, všude okolo spalo dost lidí, tak nebyl problém. Pod rouškou tmy nebyl problém ani zmizet kus za nádraží, na kterém bylo sice spousta lidí, ale žádný záchod:-)

ČTVRTEK 21.5. – DEN DVOUSTÝ ČTYŘICÁTÝ OSMÝ – NEPOVEDENÉ MAWLAMYINE

Mawlamyine je město na jihu Barmy, ležící v ústí řeky Thanlwin, důležitý přístav, dopravní i obchodní centrum o více než 300 tis. obyvatel. Město s dlouhou historií, včetně etapy hlavního města Britské Barmy v letech 1826 – 1852. Díky tomu se zde vytvořila významná anglická menšina, mimo jiné zde pobývali a tvořili George Orwell nebo Rudyard Kipling. Město s chrámovým komplexem na vršku, univerzitou, obřím ovocným trhem (o tom jsme dopředu nevěděli), město příšerně roztahané a bez použití taxíků dost náročné na pohyb.

Mawlamyine a okolí mělo poměrně velký potenciál, který jsme ale naprosto nevyužili. Asi se na nás podepsaly poslední dny bez pořádného spánku, plné jen drncání vlaku, rozlámané kosti a rozhašené zažívání, možná na nás dopadlo přece jen trochu náročnější cestování po Barmě obecně, možná vypluly znovu na povrch všechny cestovatelské frustrace z Indie a stoprocentně nás totálně demoralizovalo uplakané počasí. Výsledkem bylo, že jsme se ani my dva spolu moc nedokázali domluvit, co a jak, procourali den městem dost bezcílně, nezvládli najít žádné rozumné ubytování. Trochu jsme si prohlédli aspoň místní „Petřín“ s významnou zlatou pagodou, poslali jsme konečně barmskou várku pohledů (známka za 500 kyatů, šly úplně nejdéle ze všech, po 2 měsících už jsme se vzdali naděje, že by je adresáti ještě někdy obdrželi, a proklínali zapadlou poštu v Mawlamyine, a ono hele, dalších 14 dní a všechny pohledy dorazily, kam měly:-)) a objevili obrovský a neskutečně levný ovocný trh. Nacpat se nejlepším ovocem světa, mangostanem, za pár kaček, to nám slušně zvedlo náladu.

K večeru jsme přelezli znova ten jejich Svatý kopeček, jelikož všechny možnosti dopravy jsou na jeho opačné straně, než město. Usadili jsme se na velké křižovatce a samozřejmě neunikli pozornosti taxikářů a hlídače z vlakového nádraží. Trochu jsme s nimi poklábosili, dostali studené vody a balík sušenek a dozvěděli se o ranním autobusu, který jede odsud v 5 hodin. Taky že 2 km odsud je autobusové nádraží Mawlamyine, kde by měla být normálně hala a možnost přespat. Taky že hned vedle nás v ulici je hned několik levných hotelů, za 3 – 5 USD. Celkem tedy plodná debata, řekla bych:-) Hotely jsme došli ověřit, opravdu tam byly, jenomže ani jeden nepřijímal cizince. Proto ta cena. Všechny měly dole restaurace, tak jsme se tu aspoň navečeřeli a s přímluvou od hlídače to měli za lepší cenu, než když jsem se předtím ptala sama (2100 kyatů za dvoje kari a 3 porce rýže + spousta obložek – to jídlo nám asi bude trochu chybět:-)). Se zbytkem osazenstva restauračky jsme sledovali bollywoodský akční trhák a byla to dost sranda:-)

Pak jsme se vypravili na autobusák, což nám zabralo docela dlouho, poněvadž jsme dobrou půlhodinu strávili opět schovaní před deštěm. Když jsme tam konečně dorazili, s hrůzou jsme zjistili, že to je stejně stupidní autobusák jako v Rangunu, obrovské parkoviště uprostřed a okolo malé kanceláře dopravců. Ještě že jsme se většinou zvládli pohybovat vlaky, kde byla nádraží použitelná i pro noclehy. Jo, nicméně jeden trochu větší ofiko prostor se našel, navíc se vstřícnými pracovníky – nechali nás nocovat na sedačkách (trochu jako ve starých českých tramvajích, ale omezeně se na nich dalo i ležet, ovšem jen do 1 hodiny, kdy začali přicházet lidi na ranní autobusy a nám hlídači přinesli plastová křesla stranou, abychom nepřekáželi – na ležení nebyla, ale pohodlná jo:-)), ukázali nám sprchu za 300 kyatů, stánek s kafem a cigaretama. Na chvíli nám stačilo, že můžeme zůstat v suchu a zdarma a už jsme se nemohli dočkat thajského Mae Sot, kde si zase dopřejeme trošku vyšší standard (resp. budeme si ho moct dovolit). Teď nám zbývalo v peněžence posledních 12 000 kyatů. Věděli jsme, že busotaxík bude stát minimálně 8 000 kyatů na osobu a rozhodli jsme se to risknout s tím, že nás zítra vyhodí v Myawaddy mezi spoustou směnáren, tak peníze pořídíme tam, stejně většinou všichni platí až při vystupování. Holt směnárny v Mawlamyine měly kurzy strašlivé a bankomaty jsme našli 3, ale všechny nefunkční.

PÁTEK 22.5. – DEN ČTYŘICÁTÝ DEVÁTÝ – KONEČNĚ ZPÁTKY DO THAJSKA

V půl 4 jsme se zvedli a mžourající vyrazili do mokré tmy. Dvakrát jsme se museli schovávat před deštěm a na křižovatku s restauracemi dorazili o půl 5. Ta, kde jsme včera večeřeli, jela snad non stop, jenom se vystřídala obsluha. Vysvětlili nám tam, že busík pojede v 5, stojí tady za rohem a bude ho řídit tady ten pán, co tu snídá. Oukej, vyrušili jsme pána od ranního kafe a cigárka, abychom uzavřeli obchod – jeho cena byla 10 000, naše 8 000 kyatů, což akceptoval, takže pohoda. Když se cítil ready, naložili jsme se do auta s urvanou, tvrdou a tragicky nepohodlnou sedačkou, na níž moje kostrč cestu doslova protrpěla. Teda já jsem jí protrpěla. Mawlamyine jsme opustili během pár minut.

První fázi cesty jsme prospali, venku šero, lilo, my vyřízení. Když ale pominula fáze nejtvrdšího spánku, vymlácená silnice nás nenechala pokračovat. Byla děravá a hrbolatá, zúžená postranními pruhy rozježděného bahna. Úplně jsem si vzpomněla na jeden dokument o Sibiři, jak se tam v létě špatně (a proto skoro vůbec) jezdí, protože cesty jsou jen široká blátivá koryta. Hlavní cesty probíhají v zimě, když řeky a jezera zamrznou a může se po nich jezdit mnohem pohodlněji. No dobře, Barma (zatím) takový extrém nebyla, ale stejně nic moc. Zlepšilo se to trochu, když jsme se napojili na silnici z Hpa An na hranici, a drkotalo to zase do pohraničních hor, trvale dnes zahalených v mracích. Naštěstí nahoře nepršelo a s asi 30 min. pauzou při čekání na výměnu směru jsme cestu zvládli bez problémů. Pod horami všechny vany stavěly u domáckých myček, kde místní s připojenou hadicí na vodu umývali za drobný peníz podvozku zaprasené bahnem nebo prachem horské cesty.

Za horami přestalo úplně pršet, ale ne na dlouho. Když jsme dojeli do Myawaddy, Petík se rychle sebral a běžel sehnat peníze, než řidiči dojde, že jsme jeli bez nich. Povedlo se, zaplatili jsme, rozloučili a šli sehnat někoho, kdo nás zase zbaví přebytečných 45 000 kyatů, protože míň, než 50 USD nešlo vyměnit:-) To už nebylo tak jednoduché jako vnutit Barmáncům doláče, ale po chvíli hledání se povedlo, nechali jsme si jen pár peněz na jídlo a na památku:-) Mezitím totiž Petík objevil i bezva žrádelnu přímo na ulici, kam jsme se usadili. Měly to tu pod palcem jedna tetka a její asi dcera, obě krásné a strašně milé. Nacpali jsme se tu karíčkama k prasknutí, zadarmo nám pořád přidávaly rýži a věcí na její ochucení tu byla hromada, všechno v ceně 1000 kyatů na osobu, takže takové příjemné All you can eat (Sněz co můžeš). Když pak zase začalo lejt, schovaly nám batohy pod igelit a podělily se o bílé kafe:-) Jakoby se s námi Barma na poslední chvíli chtěla hezky rozloučit a navíc plakala nad naším odjezdem… A nám bylo jasné, že pokud to aspoň trochu půjde, tak se sem brzy vrátíme, dokud je ta země tak nádherně syrová a nezkažená turismem. A snad i v lepším rozpoložení, abychom si to sami sobě nekazili.

Déšť nepolevoval a my čekali asi 100 metrů od hranice. Přestalo nás to bavit, vytáhli jsme pláštěnky a šli za poslední peníze zkusit sehnat vyhlášený rum. Jak už to tak bývá, tak jsme ho viděli prodávat všude po cestě, v jediném Myawaddy ho prostě ne a ne najít:-) No nic, bereme si poslední 2000 kyatů na památku a jdeme vstříc celníkům… Na hranici, barmské i thajské, byli všichni fajn, vysmátí z našich pláštěnek a hrbů, ale nebyli jsme zdaleka jediní. No a samozřejmě, že než jsme most a obě hranice přešli, bylo skoro po dešti. My jsme se rozhodně nezlobili, našli si songthaew a odfrčeli do Mae Sot.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.