Sobota 22.11. – den šedesátý osmý – ALI SADR CAVE A HAMADAN

Taxík měl přijet v 7:30, s desetiminutovým zpožděním to bylo tak akorát. Naložili jsme se k (zatím) docela veselému chlapíkovi, ale my byli nadšení hlavně z toho, že si s někým rozumíme i bez angličtiny, a tak jsme celou 70 km cestu prokecali intenzivně s Poláky, nejvíc o jejich zážitcích z Íránu a našich z Polska:-) Jeskyni jsme si představovali jako nenápadnou díru někde uprostřed divokých hor, ovšem to jsme se dost mýlili. Ali Sadr Cave je jedna z největších íránských turistických atrakcí, a podle toho je to tu zařízené. Vstup je ukryt na kraji vesnice Ali Sadr, v ohromné hale pro návštěvníky, která asi v létě, při návalech lidí, slouží jako klimatizovaná čekárna. Teď byla prazdná, jen dva stánky se suvenýry a malým občerstvením se krčily v rohu. Ještě před vstupem do haly nás ale řidič odvedl k pokladně, kde to s námi všemi málem seklo. Žádných 200 a 300 000, ale za krátkou trasu chtěli 15$ = 270 000 a za dlouhou 25$ = 450 000 rialů. No to se snad zbláznili!!! Po místních byla samozřejmě požadována nějaká úplně směšná suma, kterou jsem si v tom rozčilení ani nenapsala. Na takovou zlodějinu jsme nehodlali přistoupit, zvlášť mimo sezónu, když jsme tu byli v podstatě sami. Shodli jsme se, že chceme všichni na dlouhou trasu, a vyjednávání se ujal Kryštof. Chvíli smlouval s pokladníkem (který, stejně jako všichni v Íránu, kdo pracují ve službách a mohli by přijít do kontaktu s cizinci, neuměl anglicky), pak telefonát na management a dostali jsme milostivou slevu jednoho lístku, za 4 lidi zaplatíme 1 350 000 rialů. Tak lepší než drátem do voka, že? Taxikář zabavil náš lístek a táhl nás k hale, jakoby se dal obrovský nápis ENTRANCE přehlédnout. V hale jsme dostali neslušivé, nepraktické a podle mě i nefunkční záchranné vesty, a přidala se k nám sympatická dvojice tatínek a dcera. Sanaz bylo tak 15, byla to také budoucí módní návrhářka (nějak populární povolání v Íránu, možná jedno z mála, díky kterému se dá jít žít a uživit se v cizině), ale hlavně uměla anglicky, takže nejenom že si popovídala s námi i Poláky, ale když s námi později šel průvodce (= pracovník služeb = anglicky nemluvím), tak nám překládala. Žije v Mashhadu a teď jsou s tátou na 4-denním výletu po památkách.

S vestami nás pustili do jeskyně, kde jsme nejdřív trochu bezprizorně bloudili, ale pak se našli, usadili v přístavu lodiček a čekali, až se nás někdo ujme.

Když se dostavil kapitán, usedl společně s Kryštofem do šlapadla, které bylo lokomotivou loďkového vláčku, kam jsme nastoupili my ostatní. My dva s Alenou do jedné a Sanaz s tatínkem do druhé loďky. V současné době je pro veřejnost přístupných 7 z 11 km jeskyní, z toho 4 km se jedou v lodičkách, 3 km pěšky po souši nebo poloplovoucích chodnících, což byla největší sranda. První úsek na lodích jsme zvládli asi za 20 minut. Byla to naprostá paráda, voda podzemního jezera křišťálově průzračná, všude neskutečné krasové útvary, pod i nad hladinou, všechno pěkně nasvícené. Když nás z loděk vyložili, nechali nás opět trochu bezprizorně bloudit samotné, ale ono zas nebylo moc kam zabloudit. Vyšlápli jsme po schodech zřejmě do jednoho z největších zdejších dómů, všude úžasné špičaté stalaktity ze stropu i mohutné stalagmity rostoucí ze skal pod našima nohama. Největší z nich je údajně starý 4 miliony let. Parádní podívaná. Vzbudilo to v nás objevitelského ducha, tak jako vloni jeskyňář Petr v Laosu, a chtěli jsme se vydat po schodech za mřížemi kamsi do hlubin jeskyně, ale volali nás, že máme jít jinudy. Ach jo.

Sanaz s tatínkem rozmlouvali s nějakým dalším chlápkem, co se tu zjevil neznámo odkud, a vyklubal se z něj takový částečný průvodce. Nechával nás jít v podstatě samotné, ale občas někde zastavil a ukázal nám zajímavé útvary baterkou, nebo si od nás rovnou bral foťáky a běžnému oku bez blesku ukryté tvary fotil. A tak jsme viděli mapu Itálie, Íránu, rudý náhrdelník, slona, pštrosa, orla, a další. Mně se nejvíc líbily krystalické, bílé, do roviny vytvarované “stropy”, které nás obklopovaly. Jinak pěší úsek nám se vším zíráním a údivem zabral 2 hodiny. Pak jsme nasedli zase do lodiček a dojeli zbytek okruhu do přístaviště. Asi tak 50 m před ním jsme zjistili, že nemáme batůžek, a to už asi dost dlouho. Jak člověk pořád vláčel tu blbou vestu, tak si připadal dostatečně ověšený. Udělali jsme trošku rozruch a sami sobě mezinárodní ostudu, ale chlápci z jeskyně to brali v klidu, jeden nasedl na šlapadlo a za půl hodiny byl zpátky i s batohem, uf! Jelikož Poláci i Sanaz s tátou čekali s námi, jak to dopadne, krátili jsme si čas povídáním a focením. Hm, jeskyně ale nejsou pro společenské focení zrovna nejvhodnější prostředí, kor když se fotí na mobil:-)

Venku se nás pokusil zprdnout taxikář, že na nás měl čekat 2 hodiny, ale my byli uvnitř 4. To určitě ne, tak 3 možná, ale co jako? V naprostém klidu ho usadil Kryštof, stejně jako mu vysvětlil, že SAMOZŘEJMĚ jedeme ještě do Lelijanu, jak jsme se včera domluvili s recepčním (zvlášť když jsme za tágo platili takovou palbu…po nich samotných chtěl za výlet 700 000, ale ve čtyřech už jsme to měli za 800 000 rialů). Zdvořile jsme odmítli jeho nabídku jít ještě někam na oběd, ani jsme nevěděli, jak dobře jsme udělali – v pozdější při to byl bod pro nás. Chlápek měl chvíli řeči, že v Lelijanu už je stejně zavřeno, ale brzy sklapnul, a o pár kilometrů dál nás dokonce zavezl k ruinám hliněné pevnosti, které jsme míjeli. Projít se chvilku mezi drolivými zdmi z pouštního bláta, společně s malým stádem koz, bylo takové pěkné historické okénko. Lelijan byl nápadem Poláků – je to městečko proslulé svou keramikou, a tedy plné jen obchodů s ní. Navíc skutečně většina z nich zavírala. Jako jo, kdybychom tu byli na dovolené, před návratem, tak si tu nějaký hezký, modro-zelený doplněk pořídím, ale s rokem cesty před sebou to smysl nemělo. Omrkli jsme 3 obchody a mohli jet zpátky do Hamadanu. Celý den se honily přeháňky a byla docela zima, cestou zpět jsme ale před Hamadanem viděli překrásnou duhu, klenoucí se nad kamenitou pouští vedle silnice.

Když jsme dorazili do hotelu, měli jsme jít zaplatit na recepci, ale taxikář hned nám za patama a že chce zaplatit za 2 hodiny navíc, celkem 1 000 000 rialů. Byl tu jiný recepční než včera, vše si vyslechl a v podstatě se od toho snažil distancovat, ale pak si od nás vzal 800 000 rialů a řekl, že to je OK. Sebrali jsme se a šli do pokoje, ať si to spolu kluci vyřídí, jak chtějí. My si s Poláky srovnali peníze a vyměnili kontakty a zalezli, než taxikář vychladne a odjede.

Venku jedna přeháňka za druhou, hodně foukalo, ale mezi nimi vždy vylezlo slunce a bylo docela pěkně. Zvítězil hlad a my se vydali na obhlídku Hamadanu, přeci jen bylo ještě půl dne před námi. Jako pozdní oběd jsme zfutrovali 2 falafely, jeden s hranolkami a druhý jsme našli za pěkných 15 000 rialů. A abychom dnes měli taky trochu pohybu, prošli jsme se městem. Ulice v okolí Chomejního náměstí byly plné obchodů s oblečením a mobily. Aspoň jsme si tedy dobili kredit na již aktivní SIM kartu. Hledali jsme taky papírnictví, neboť první sešit našeho deníku se již zaplnil, ale nic takového jsme neobjevili. Nejdál jsme došli k mauzoleu Abú Alí al-Husajn ibn Abdullah ibn Síny, známějšího jako Avicenna. Jeho hrobku s muzeem jsem docela chtěla vidět, přeci jen šlo o středověkého učence, jehož dílo zasáhlo mnoho oborů, nejvíce však filozofii a lékařství. Bývá nazýván otcem moderní medicíny, jeho rozsáhlý spis Canon Medicinae z počátku 11. století sloužil až do konce 18. století jako hlavní zdroj veškerého lékařského vědění křesťanského a arabského světa. Více o této zajímavé postavě se dočtete zde: cs.wikipedia.org/wiki/Avicenna. Bohužel po dnešní nadlimitní útratě za jeskyni se nám dalších 100 000 rialů (místní 10 000r.) fakt platit nechtělo a návštěvu hrobky jsme odpískali. Cestou zpátky jsme prošli pár uliček bazaru, ale spíše kvůli tomu, abychom se jimi dostali k a, Jameh mosque. Čekal nás zde další uzavřený dvůr s fontánou a nadherným modrým zdobením. Majestátně působí i dva silné minarety. Potkali jsme tu Kryštofa s Alenou, taky se šli odpoledne porozhlédnout po městě. Bohužel další toulky přerušil déšť definitivně, proudy vody hnal silný vítr a naše igelitové okno trochu nezvládalo. V malé pekárně vedle hotelu jsme při úprku před bouřkou koupili kulatou, tmavší placku chleba, kupovalo ji hodně lidí a krásněj voněla na dálku, jenomže to nebyl chleba, ale spíš něco jako sladký perník. Hodinku jsme si zasurfovali na recepci a při pohledu na přicházející zmoklé strašáky doufali, že se to do zítra vyprší.

 Tisk článku