---

Čtvrtek 20.11. – den šedesátý šestý – RAMSAR, LAHIJAN, PRVNÍ RODINA

Kolem 8. jsme se probrali, kolem po pláži se couralo dost “víkendových” vyletníků (v islámských zemích bývá víkend posunutý na pátek a sobotu, takže už od čtvrtka se vylidňují větší města a naopak plní víkendové destinace). Z vedlejší restaurace se přišel podívat pán, kdo mu to tu loupe perníček. Rychle jsem nasadila kapuci a on nám přinesl misku vařené cizrny s vodou (myšleno jako polívka?). Trochu zvláštní snídaně, ale proč ne?:-)

V noci sprchlo, my pod stříškou byli v pohodě, a ráno bylo pod mrakem, i když od hor se to trhalo. Pláž byla vlhká, ale písek musel mít tmavší barvu i za sucha. Lunapark vypadal opuštěně a smutně, nejspíš tu byl odstavený od léta, v listopadu už labutě holt moc nefrčí. Petík musel samozřejmě vyzkoušet vodu, i když jenom na ruku. Studená, mokrá a slaná:-) Kaspické moře bývá označováno jako největší slané jezero světa. Dnes není se světovými oceány nijak propojené, ale v dávné geologické historii bylo spojeno s mořem Černým, díky čemuž mu právě zůstala slaná voda, přestože dnes jej napájí jen sladkovodní toky. Aspoň že díky mořskému klimatu tu bylo výrazně tepleji než ve vnitrozemí. Koneckonců tam bychom si nemohli dovolit spát pod širákem:-) Sbalili jsme si fidlátka, vrátili se na hlavní třídu podél celého pobřeží a šli pěšky několik kilometrů, až jsme po dotazu narazili na pekárnu. Zjistili jsme, jak se pekárny na dálku poznají: vždycky před nimi stojí takový drátěný stůl s rejžákem, a Íránci, když si koupí chleba čerstvě vytažený z pece, tak ho na tom stole nechají jednak trochu vystydnout, především ale jeho spodní stranu “odrbou” rejžákem a zbaví se tak přebytečné mouky, spečených drobků, popela, případně kamínků. Pak ho většinou natrhají na menší kusy, zabalí do utěrky a jdou dom. Velká placka se tu prodává kolem 10 000 rialů. My jsme dvě takové zdlábli na posezení, další 4 si vzali do zásoby. Zrádností pekáren je totiž to, že, až na výjimky, ráno napečou, dopoledne to prodají, a pak jdou domů. (Mimochodem vždycky, když se nám podařilo v Íránu najít něco, co šlo nakoupit do zásoby, tak jsme potkali lidi, kteří nás pozvali k sobě, a zásoby se nám zkazily:-))

Vedle pekárny měla obchod usměvavá paní, co mi nabídla židli na sezení, a pak se nás snažila nalákat, abychom si u ní něco koupili. Vzali jsme pár naložených oliv a chtěli kus sýra, ale odmítla porcovat ohromnou kostku, co tam měla v nálevu, tak smůla. Popošli jsme pak kousek dál, že zkusíme stopovat, jenomže moc to nešlo. Auto, co nám asi po 20 minutách zastavilo, řídil Němec, a jel sice jenom kousek, ale vzal nás na křižovatku, kde se naše silnice spojovala s hlavním tahem z centra Ramsaru a byl tu o poznání větší provoz. Ale na naše mávání pořád nějak nikdo nereagoval, tak jsme změnili taktiku a šli kus pěšky, že si stopneme minibus do Lahijanu, až nějaký pojede. Kdesi po pravici, za zástavbou domů, šplouchalo moře, naopak po levici se nám zvedaly zelené hory, do kterých sem tam vedla z pobřeží lanovka. Na druhý pokus jsme si zastavili minibus do Lahijanu. Našli jsme si v centru města kešku, snad jedinou v Íránu, která není schovaná někde ve špatně dostupné divočině, tak že se po ní zkusíme podívat. Jízdenky nás vyšly oba na 60 000 rialů, ale na to, že by nás minibus vyhodil někde pěkně v centru, jsme mohli zapomenout. Jeho trasa vede podél pobřeží a všechna města objíždí po “ring road” (obchvatech), takže z lahijanské ring road do centra jsme si dali hezky 4 km po vlastních.

Centrum města kolem jezera je nádherné, promenáda, parky, umělý vodopád:-), jak dělané pro nedělní odpolední procházku. Lidé, které jsme tu potkávali, byli také příjemně naladění, zdravili nás, usmívali se a vítali nás v Lahijanu. Jeden pán povídal, že má syna v Kuala Lumpur, v agentuře SonArena, tak ať ho prý pozdravujeme a obrátíme se na něj, kdybychom se dostali do nějakých problémů. O kus dál se nesla nádherná slečinka na podpatcích, úplná modelka. Jen to Petík vyslovil nahlas, všimli jsme si, že míří k nám, a za chvíli už jsme si povídali s krásnou, vzdělanou a sebevědomou Elham. Anglicky mluvila líp než my (což není zas takový problém, ale její AJ byla krásně plynulá), protože studovala 4 roky v Indii módní návrhářství, a jinak se opravdu živí jako modelka. Pozvala nás k sobě domů, že dostaneme najíst a můžeme tam přespat. Bydlí prý s rodiči a všichni mají rádi návštěvy. Taková nabídka se nikde na světě neodmítá, a tím míň v Íránu, kde je styk s cizinci napůl nelegální, a dostat se do rodiny znamená poodhalit roušku tajemství kolem života obyčejných Íránců. Keška, ke které jsme se přiblížili asi na 100 m, musela počkat:-)

Během 10 minut jsme byli u Elham doma. Těžko posoudit, do jaké míry to byla typická domácnost. Velký, nově vypadající činžák, poměrně velký byt (2 pokojíky malé, ale ohromný obývák s jídelnou spojený s kuchyní), luxusně zařízený. Satelit se zahraničními programy je v Íránu oficiálně zakázaný, ale prý ho má skoro každý, stejně jako Facebook:-) Poprvé, nikoli naposledy, jsme se setkali s pěknou tradicí nabídnout hostům ze všeho nejdřív čaj a ovoce, které bývá v míse na stole, a každý dostane svůj talířek a nožík a bere si, co se mu líbí. V nabídce jsou většinou jablka, pomeranče, mandarinky, granáty, kaki churma, banány, občas sladké citrony, jež jsme poznali až později. Čaj se podává hořký, k němu kostkový cukr nebo bonbóny, kterých mají Íránci asi milion druhů. Čaj pak pijí přes kostku cukru nebo bonbón vložený do pusy. Není to nic neproveditelného a občas jsme to dělali taky tak, ovšem jak se cukr rychle rozpouští, tak vám pak na malou skleničku čaje vyjdou i 3 kostky, které byste si dovnitř nikdy nedali:-) No však už jsem to psala, že Íránci fungujou na cukr:-) Nad čajem a ovocem, zatímco sympatická, ale anglicky nemluvící maminka chystala oběd, Elham vyprávěla o svém studiu, práci, cestování po Indii i plánech do budoucna. Chystá se totiž do Kanady, kde by si chtěla udělat další návrhářský kurz, přeci jen certifikát z Kanady má větší vážnost než indický, a pak by chtěla někde v zahraničí zůstat žít. Íránci ale bohužel k získání kanadského víza musí dokládat 150 různých věcí, dodávat na několikrát různá potvrzení, že celý proces trvá skoro rok. Elham už na tom dlouho pracuje, má všechno podané a čeká jen na rozhodnutí.

Jinak v rodině, která je velmi svobodomyslná, nemá ráda povinné šátky a nařízení, jak jsme rychle pochopili, by nebyla první dítě v cizině. Má už jednoho bratra v Nantes, je to inženýr a dělá nějaké rozvody trubek. Druhý bratr je zubař a pracuje na klinice v Teheránu. Pak má ještě sestru, ta žije tady v Lahijanu. Maminka je v domácnosti a tatínek bývalý učitel v důchodu, nyní má obchod s rýží. Myslím, že právě jeho povolání učitele muselo mít výrazný vliv na sekulární smýšlení celé rodiny a výchovu dětí. Pak jen tak mimochodem padl dotaz na věk, Elham nás nechala tipovat. Myslela jsem si tak do 28, ale nechtěla jsem ji urazit a vypadala fakt hodně mládě, tak říkám 24. Ona se začala hrozně smát a děkovat, načež z ní vypadlo, že jí je o 10 víc, 34. Neskutečné, to jí prostě nešlo věřit:-)

Elham se strašně milou a usměvavou maminkou připravily luxusní oběd: hromada rýže, masová směs (hovězí, rajčatová omáčka, bylinky), vegetariánská směs (něco jako špenát s rozšlehaným vejcem), ochucený jogurt (sůl, pepř, máta – jako tzatziky, ale bez okurky; na Blízkém Východě se dost často jí rýže s jogurtem nebo kysanou smetanou, a i když to zní Evropanovi divně, zvykli jsme si na to a už si ani neuměli představit rýži bez něčeho “mokrého”), velká mísa nakrájené zeleniny. K pití jsme ochutnali něco, čemu říkaly water milk, byl to v podstatě kefír, dali jsme tedy přednost nabídnuté coca cole:-) Jo a jedli jsme tu všichni příborem, což, jak se později ukázalo, je v Íránu také spíš menšinová záležitost. Jídlo bylo na naše poměry posledních dní naprosto luxusní a nemohli jsme si ani v nejmenším stěžovat, na druhou stranu žádná vysloveně kulinářská bomba to nebyla. Byli jsme právě zvědaví, jak to dopadne, protože jsme si někde přečetli, že Íránci moc nejí na ulicích, tam prodávají akorát tak pizzy, hamburgery, s trochou štěstí falafel, ale doma si prý vyvářejí. Na množství určitě ano, ale chutě mají asi šoupnuté trošku jinam, jak se nám i později několikrát potvrdilo:-)

¨
Po obědě jsme se vydali na prohlídku města. Elham nám zařídila odvoz ve velkém džípu, který řídil jeden z jejích 46 “cousins” (bratranci a sestřenice), Hayan. Prvním zajímavým místem, i když víc asi pro muslimy, byla hrobka Zaheda Gilaniho, vcelku malá stavba s krásnou modrou střechou. Uvnitř dvě malé místnosti s hrobkami pod mřížovanými poklopy. Já s Elham jsme si musely půjčit čádory a celé se do nich zabalit, přestože jsme měly dlouhé oblečení i zahalené vlasy. Hrobka je významným poutním místem, neboť Zahed Gilani, který žil ve 13. století, byl velmistrem řádu Zahedyieh Sufi, ze kterého později vzešel samotný řád Sufijský. Ten během 200 let nabral tolik na síle a vlivu, že se z něj stala přímo hlavní vládnoucí dynastie Íránu pro 16. – 18. století. Jinak Gilani je dodnes název íránského okresu ležícího na jižním pobřeží Kaspického moře.

Další hodně zajímavé místo, kam nás Elham s Hayanem vzali (a dokonce zaplatili turistické vstupné 50 000 rialů/os., když se jim nepodařilo ukecat, že jsme jejich návštěva), bylo Íránské národní muzeum čaje. Díky němu a hrdému vyprávění Elham jsme se dozvěděli, že právě Lahijan (který nám přišel jako takový klidný zapadákov) byl prvním a dodnes nejvýznamnějším místem v Íránu, kde se pěstoval čaj. První plantáže zde vzniky mezi lety 1895 a 1902. Mohl za to princ Mohammad Mirza, známý jako “Kashef Al Saltaneh”, první lahijanský starosta a svého času velvyslanec v Indii, kterého pěstování čaje natolik zaujalo, že si to chtěl nutně sám vyzkoušet ve své rodné zemi, kam propašoval čajová semínka ukrytá ve vycházkové holi. Součástí muzea je jeho mauzoleum. Jinak v samotném muzeu je možné vidět veškeré myslitelné zařízení ke zpracování čaje, sušírny, co vypadají jako historické komody s mnoha šuplíky, fotky sběraček i ukázky jejich oblečení, čajové servisy, atd. a je to fakt paráda. Jen Mirzova hrobka je sice vysokánská, ale kromě náhrobku úplně prázdná, nezdobená.

Za pomalu odcházejícího světla jsme se přesunuli k další lahijanské oblíbené atrakci, na Sheitan Koh, nebo-li Satanův vrch. V jeho spodní části je sice umělý, ale pěkný vodopád, zeshora potom úžasný výhled na město. Je to tu plně zařízené na výletníky – autodrom, ruské kolo, stánky s pochutinami i různými cetkami, čajovny s vodními dýmkami podél vyhlídek… Prošli jsme se kolem, pokochali se výhledem, nafotili pár snímků, nesměla chybět selfíčka na íránské mobily, a pak že si dáme čaj, ale ne tady, kde je drahý a ne moc dobrý.

Sedli jsme do auta, sjeli zpět do města a pokračovali ulicí, kterou jsme původně přišli od obchvatu. Když skončila jednolitá zástavba a přišly jen oddělené krámky, u jednoho z nich jsme zaparkovali. Byl to Hayanův obchod s čajem, takže si dáme něco určitě moc dobrého. A taky že jo. Hayan namíchal směs 3 organických čajů a uvařil z nich černou lahodu. K tomu jsme si otevřeli krabici čerstvých koláčků kluče, které jsou, jak jsme se dozvěděli, dalším obchodním artiklem Lahijanu. Pocházejí odsud, ale dnes se dají koupit po celém Íránu a částečně i v dalších zemích. Ten, který jsme měli včera v autobuse, nebyl žádná sláva, ale tyhle z pekárno-cukrárny úplně pohladily na jazyku.

Dorazil sem za námi další bratranec Homid, holohlavý sympatický kamioňák, který zvládal pár anglických slovíček, ne moc, ale byl dost komunikativní i rukama a nohama. Největší novinkou, kterou spolu všichni tři řešili, bylo video z Teheránu, které jim Homid pouštěl na mobilu. Bylo na něm hromadné oplakávání populárního zpěváka Mortezy Paschaeie, který před 6 dny umřel na rakovinu. Bylo mu 30. Na videu byl ale především na chvilku vidět Elhamin brácha zubař, takže s Hayanem a Homidem z toho měli spíš legraci. Probírali jsme pak všechno možné, ale největší výtlem měli z toho, že máme každý jenom jednoho sourozence a pár bratranců a sestřenic. Elham jich má 27 z tatínkovy strany a 19 z maminčiny. Na sociálních sítích mají celou obrovskou skupinu jenom ze členů rodiny:-)

S Hayanem jsme se pak rozloučili, zpět nás vezl Homid, ovšem s tím, že se zastavíme v centru pořídit nám SIM kartu, o které jsme se jen tak mezi řečí sice zmínili, ale nečekali, že to zrovna oni budou řešit. Cestu do centra jsme prostáli v koloně, protože čtvrteční večer je pro Íránce něco jako náš sobotní. Chlastat nemůžou, ale snad všichni jsou někde venku – v restauracích, na nákupech, na procházce s přáteli. Mezi auty se občas u semaforů prodírali jacísi šarlatáni a mávali kolem aut kouřící kadidelnicí. Slouží to prý proti uhranutí:-) Jízda autem vypadala jako nekonečná, stejně tak potom proces vyřízení SIMky. Předplacená karta se totiž oficiálně cizincům prodat nesmí, takže se za nás upsal Homid, a papírování bylo děs, včetně otisků prstů. Starší pan prodavač v obchodě s mobily (v Íránu nejsou oddělené obchody telefonů a operátorů) byl milý a později jsme zjistili, že to je soused z domu Elham. Jeho hláška “Everything is possible in Iran.” byla vše vystihující, a ještě mnohokrát později jsme si na ni vzpomněli. Asi po půl hodině byla karta naše, zbývalo počkat 2 dny než se aktivuje, a pak na ni dobít kredit. Ještě že nám s tím Elham s Homidem pomohli, sami bychom neměli šanci. Ale teď hurá domů na večeři, maminka už se sháněla:-)

Zpět doma jsme poznali zbytek rodiny – sympatického taťuldu, který si oblíbil Petíka, milou starší sestru Elham a její čtyřletou divokou dcerku Ruší. Nejdřív jsme dostali k loupání granáty, což bylo na návštěvách vždycky trochu ošemetné ovoce, jelikož zrníčka ráda utíkají všude možně. Předali jsme rodině aspoň skromné dárky z edice “Propagujeme ČR”, a hlavně taťka byl nadšený z mapy i CD s českou klasikou. Když byla hotová večeře, sesedli jsme se u velkého stolu. Tentokrát na nás čekal ohromný kotel špaget s červenou omáčkou a výbornými místními houbami, pak jakási kaše s bylinkami, konzistencí podobná tabrízské hrůze, ale chuťově mnohem víc jedlá, k tomu zelenina, chleba, jogurt a šafránová rýže.

Dojídali jsme trochu nakvap, protože bylo skoro 10 a čas na “sobotní, totiž čtvrteční pařbu”, a Homid už na nás čekal venku v autě. Elham s Homidem nás zvali do typické íránské čajovny, tak jsme čekali posezení někde v malém podniku nedaleko bytu. Když jsme se po společném focení loučili s rodiči a sestrou, popřáli nám příjemnou zábavu, což mě trochu zarazilo. Mno…výsledek byl, že jsme nasedli k Homidovi a jeli asi 30 km od Lahijanu, k městečku Kuchesfahan, kde jsme se sešli s přáteli z dalších dvou aut. Nikdo neuměl anglicky, ale všichni byli hrozně milí. Šli jsme do zajímavého podniku, kde na jedné straně areálu stála superluxusní restaurace, a kolem ní byly do půlkruhu rozestavěné hliněné domečky jako ze skanzenu. Jeden z nich zabrala naše společnost, krásně vytopený plynovým vařičem, na zemi rohože a podél zdí polštáře, na které jsme se rozesadili. Objednal se čaj, nádobí a 2 vodní dýmky, všechno ostatní, co se před námi objevilo, se vybalilo z domácích zásob: ovoce, zákusky, výborná pečená dýně. Od každého jsme dostali nandáno na malý talířek, stejně jako ostatní, aby mohli všichni všechno ochutnat. Takový styl podniku se nám tedy hodně zalíbil:-) Společnost se dobře bavila, do čehož jsme se bohužel nemohli příliš zapojovat kvůli jazykové bariéře, ale upíjeli jsme čaj, pokuřovali dýmku a užívali si jejich nakažlivé veselí. Zarazilo nás, jak 37-letá Melody vedle mě bez mrknutí oka jí velké kusy citronů. A tak jsme se seznámili se sladkými citrony, neskutečnou pochoutkou, o které jsme dosud nikdy neslyšeli. Časem jsme se je naučili i poznávat na trhu a často si je kupovali. Co se týká konvencí, tak to tu měli asi všichni podobně – ženské sundaly šátky, jen co se za námi zavřely dveře domečku. Ptala jsem se, jak to tedy je, a prý se šátky MUSÍ nosit jen venku, ale tady, mezi přáteli, to není potřeba. S radostí jsem ho taky odložila. Jinak jsem se dozvěděla už předtím od Elham, že můj typ šátku, kapuce, nosí hlavně holky do školy jako součást uniformy. Mladé a moderní dámy (ale stejně i Elhamina maminka) nosí nejčastěji shawl (šál), jen tak volně přehozený přes hlavu. Melody byla fascinovaná mojí barvou vlasů, na kterých byly ještě vidět zbytky svatebního melíru. Z její strany šlo o profesionální zájem, byla to kadeřnice. Nedalo mi to a rovnou jsem se optala, co tak jako ostřihání v Íránu koštuje, a prý průměrně tak 200 Kč, ale záleží hodně na místě, salonu, zkušenostech kadeřnice, atd.

V 1 ráno se společnost začala cítit unaveně, tak jsme všichni naskákali do aut, u Elham se rozloučili,  a v půl 2 jsme zalézali do postele rodičů, vyřízení, ale napumpovaní pozitivní energií.

Pátek 21.11. – den šedesátý sedmý – LAHIJAN, RASHT, HAMADAN

Vstali jsme nějak kolem 8., všichni ostatní ještě spali, včetně tatínka, který měl údajně vstávat v 6 do obchodu, a proto spali s mamkou v obýváku. Zanedlouho se ale probrali také, maminka šla chystat snídani, Elham vylezla jako poslední:-) K snídani jsme dostali čaj, chleba, máslo, sýr, zeleninu – no postarali se tu o nás skutečně královsky.

Po snídani jsme chtěli vyrazit, abychom se zastavili ještě pro tu kešku, ale tatínek prohlásil, že nádraží, odkud jezdí autobusy do Rashtu, je z domu daleko, a že nás odveze. Hlavě rodiny nelze odporovat, a tak jsme se srdceryvně rozloučili s maminkou, která nám posílala vzdušné polibky až na konec chodby, a v doprovodu Elham vyrazili autíčkem přes město. Bylo to fakt daleko a blbě by se nám to hledalo, odvoz jsme tedy uvítali. Ne už tolik to, že než jsme se stačili otočit, byl za nás zaplacený autobus, a taťka instruoval řidiče, jak má v Rashtu instruovat taxikáře, aby nás odvezl na správné nádraží a nenatáhl nás. Íránci nám začínají být čím dál tím víc sympatičtí, nebo aspoň někteří:-) Srdceryvně jsme se rozloučili i se zbytkem rodiny, oni odfrčeli a my busíkem též.

Provázely nás domy rozeseté po pobřeží, z moře jsme už neviděli nic, z hor trochu, ale brzy se krajina narovnala. Za necelou hodinu jsme vystoupili v Rashtu a děda řidič se vydal smlouvat s taxikářema. Zjevně se mu jejich jednání nelíbilo, tak nám ukazoval, ať nastoupíme zpátky do autobusu, asi že nás tam sám odveze, což by bylo nejrozumnější řešení. Najednou se ale jeden taxikář asi umoudřil a přesunuli nás k němu. Odvezl nás nějaké 4 km na nádraží, tvrdil, že to bylo 8, a chtel po nás 80 000 rialů. Lístek do Rashtu, cca 40 km z Lahijanu, stál 11 000 rialů, ach jo. Tentokrát jsme se z toho nemohli vykroutit, ale tradici z toho dělat nebudeme…

Nádraží v Rashtu, 4-milionovém městě, co vypadá jako další vesnice, je spíš shluk několika cestovních kanceláří kolem travnatých dvorků. Nicméně to bylo první místo, kde se o nás prodejci aktivně zajímali. Přehodili si nás mezi sebou tři, až nás poslední konečně zavedl ke kanceláři, kde jsme si koupili jízdenky do Hamadanu po 320 000 rialech na 12:30. Zbývala nám asi hodina času, tak jsem dopisovala deník a Petík se vydal sehnat nějaké zásoby na cca 7-hodinový přejezd. Skončil ale hned za dveřmi nádraží, protože se potkal se sympatickým dědulou, profesorem v důchodu, který hrozně litoval, že jsme se nepotkali v Lahijanu, že by nás vzal domů a postaral se o nás. Pokoušel se zjistit, zda bychom mu nějak nepomohli sehnat kontakt na dva Čechy, kteří u něj nedávno bydleli, ale on na ně ztratil kontakt. Ke krátkému rozhovoru se přidala i jeho dcera Mashid, studentka medicíny.

Snad ještě trochu v předstihu autobus vyrazil. Bylo to pěkné volvo, ale ne VIP, takže sedačky klasické a svačinka žádná. Před odjezdem v buse chodil prodavač krabiček s klučema, ale nikdo je nekupoval. Buď je měl předražené, nebo už jsou tady toho všichni přejedení:-) Na kraji Rashtu jsme stavěli také nějakým prodejcům, ale nikdo nepřinesl jídlo, které by nás nějak motivovalo si ho koupit. O to zajímavější byla krajina ubíhající za oknem. Opět se nám ukázaly obrovské hory, některé se zasněženými vrcholky. Postupně se snížily na kamenité kopce a přidaly se olivové háje, kam oko dohlédlo. Po 4 hodinách jsme dávali větší pauzu, tak jsme zkusili omrknout situaci ve veliké jídelně. Všichni tam dlabali z krabiček rýži s masem, tak jsme se vydali optat pokladníka, co za to, ale když z nás kromě padesátitisícovky (kterou bychom za jídlo sice s těžkým srdcem, ale dali) začal tahat ještě stotisícovku, rychle jsme si svoje peníze stáhli zpět a dohodli se, že to holt přežijeme na chipsech. Jinak jsme na odpočívadle byli za velkou atrakci, neustále v obležení “malých bubáků”, pubertálních studentek na školním výletě, zabalených od hlavy po paty v čádorech. 2, 3 anglické otázky daly dohromady, a pak už se jen překřikovaly s “My name is…” a “How are you?”, případně “Nice to meet you.”. Kvůli focení s nimi mi málem ujel autobus, řidič nějak neměl pochopení. Zajímavé bylo, že holky, co se se mnou chtěly nejvíc fotit, si sundaly čádory, aby byly na fotce ve svém oblečení.

Cesta byla dlouhá a později už dost úmorná, i přes dva odkoukané filmy. Dávno za tmy nás autobus vyhodil opět vtipně někde na okruhu, ale podle GPS to měly být do centra 3 km, takže v pohodě, to v nejhorším dojdeme. Prokličkovali jsme davem taxikářů a usadili se na autobusové zastávce, že přebalíme batohy a počkáme, až něco pojede. První přišel taxikář, co tvrdil, že je policajt, ale potvrdil, že by tu měl jezdit nějaký autobus do centra. Pak přišli další dva a ti ho opravili, že autobus do centra YES, ale z téhle zastávky NO, musíme na jinou za roh. My reagovali díkem a chystali se na odchod, plus jsme jim vyprávěli naši tradiční historku o dlouhé cestě, při které musíme šetřit každou korunu. Mladší z nich nás nejdřív poslal spát k mešitě, prý se to normálně může a zadarmo, a pak nám nabídl odvoz do centra zadarmo, jako pomoc bližnímu:-) Několikrát jsme se ujistili, že to myslí vážně, a pak teprve nastoupili do jeho auta. Když po chvíli jízdy odbočil na menší, neosvětlenou a úplně prázdnou ulici, měla jsem trochu nahnáno, ale v pohodě, byla to jenom zkratka. Vyložil nás v centru největším, u náměstí Imáma Chomejního (jak jinak) a my ho aspoň pochválili, že jsou v Íránu hodný lidi:-)

Zkusili jsme první hotel, co jsme viděli a měli vytipovaný z průvodce,  Ordibehesht. Úlisný recepční nám nesedl, nabídl nám deluxe pokoj za 1 200 000, pak normální za 700 000, ale když jsme spustili svoji písničku o chudých cestovatelích, dostali jsme se na teheránských 400 000 rialů. Dostali jsme za to malý pokojíček ve 2. patře, s TV a okny částečně zalepenými igelitem a lepenkou (což jsme si ale všimli až druhou noc, kdy tím foukalo a zatékalo od deště). Wifi do 2. patra nedosáhla, zato jsme v něm měli jeden společný záchod s umyvadlem. Naštěstí o patro níž byly další, dokonce i evropský.

Když jsme si šli chvíli zasurfovat a najít nějaké informace pro další cestu na křeslo u recepce, potkali jsme se tu s Kryštofem a Alenou, dvěma družnými Poláky, co projíždí Írán už 4. týden. Skvěle jsme si rozuměli, jazykově i lidsky, přestože byli o něco starší než my, a tak jsme pro jednou upustili od svých cestovatelských zásad (nikdy nebrat taxíka, vyhýbat se placeným zájezdům) a rovnou se domluvili na zítřejší společný výlet ke zdejší asi největší atrakci, jeskyni Ali Sadr. Podělíme se o taxíka, vyjde pak na 400 000 rialů na dvojici, vstupné do jeskyně by podle recepčního mělo být 300 000 za delší a 200 000 za kratší trasu. To bude tedy slušný zásek, ale pro jednou…navíc když má celý den pršet.

S hotovým plánem na zítra jsme vyrazili na lov večeře. Naproti přes ulici kluk prodával naložené sýry typu balkán, tak jsme si kostku poručili a nechali ji tak osekat, že nám ji dal zadarmo:-) Poděkovali jsme a zeptali se, kde bychom tu našli ještě chleba, načež on nás odvedl o dvě ulice dál do kebabárny, kde domluvil, aby nám prodali dvě suché bagety. Jejich pokladník z toho byl vysmátý až na půdu, tak jsme mu slíbili, že se kdyžtak zítra zastavíme. Cestou zpět jsme zkusili z hladu a zvědavosti vařené fazole, které jsme zatím viděli prodávat ve všech městech. Možná, kdyby nám prodavač v dobré víře nenasypal na fazole všechno koření, co tam k dochucení měl, ale nechal nás si vybrat, tak by to šlo. Takhle jsme si každý párkrát zobli a zbytek putoval do koše, tam se třeba ještě bude někomu hodit. Hned za rohem jsme objevili falafel a to nešlo odolat. A na rohu proti hotelu jsme dali vydělat ještě zelinářům za mandarinky a sladké citrony, a pak si zalezli do vytopeného pokoje a pracovali, když jsme měli něco naspáno z autobusu.

Download file: 4920.gpx