Časný budík na celodenní výlet zase bez úspěchu, pořád jsme se utěšovali, že je čas, až jsme vyrazili někdy po 9. Díky navigaci od recepčního jsme věděli, jak se dostat do CIQ centra, nebo-li na celnici. Díky jeho další radě, která se později ukázala jako ne až tak dobrá, jsme s výstupním razítkem v pase chytli autobus CW1 na Kranji za 1 RM/os. Také kontrola na singapurské straně mostu proběhla v pohodě, jenom jsme byli trochu vypleskaní z cedulí o clení elektroniky, ale celník nám na dotaz potvrdil, že se to týká jen nového zboží. Opět autobusem CW1, i když ne tím naším, frčíme na Kranji, což je nejbližší stanice singapurského metra. Finančně se ale určitě vyplatí spíše jet busem na Queentown za 2,5 RM a být nedaleko centra. My jsme takto chvíli bádali nad systémem jízdenek, který jsme definitivně pochopili až pozdě večer, ale koupit lístek a odjet na City Hall jsme zvládli. Samozřejmě všude všechno čisťoučké, nablejskané, elektronicky zabezpečené, hlášení stanic v metru anglicky a čínsky, na druhou stranu celkem slušná šikana – nejenže se do země nesmí dokonce ani dovézt žvýkačky, ale nesmí se jíst a pít v dopravě vůbec, jíst ani na ulici. Koneckonců Singapur je svými všudypřítomnými zákazy a příkazy proslavený, že i místní výrobci triček si z toho dělají legraci. Mně asi nejvíce pobavil v metru v přestupních halách nápis “Zákaz čekání”.

   Po výstupu na City Hall, pod jedním z nejvyšších mrakodrapů v okolí, se nám podařilo odlovit první (a bohužel i poslední) singapurskou kešku, a pak jsme se poprvé (nikoli naposledy) ponořili do spletitého singapurského klimatizovaného podzemí. Vynořili jsme se v Marina Bay, přímo u divadelního centra Esplanade. Uff, strašné vedro! Před námi se ale rozkládal malý záliv se svými zajímavostmi jako na dlani. Největší dominantou je samozřejmě v posledních letech hotel Marina Bay Sands se svým bazénem ve 200-metrové výšce. Vedle něj jsme koutkem oka zahlédli druhé největší ruské kolo na světě – Singapore Flyer. Naproti hotelu stojí zvláštní symbol Singapuru – socha Merliona, napůl lva a napůl ryby, chrlící neúnavně vodotrysk do vod zálivu. Naopak naproti divadelnímu centru se tyčí ohromné mrakodrapy nákupních komplexů, které se nacházejí převážně v jejich podzemních útrobách. Abychom trochu redukovali tělesnou teplotu, a protože jsme objevili něco místního a zároveň cenově dostupného, rozhodli jsme se zaexperimentovat a koupili si u stánku domácky vypadající zmrzlinu, Petr durianovou a já chlebovníkovou. Každému ta jeho chutnala malinko víc, ale hitem léta se nestane….. Záliv Marina Bay jsme skoro celý obešli, kolem Merliona, podzemím luxusního hotelu (jsme netrefili správný vlez do podzemí, no) a po nábřeží, kde jsou instalované jakési obří větráky na solární pohon. Dost dobrý nápad! Přes podzemní nákupní centra jsme se motali dost dlouho, chvíli trvá, než člověk zjistí, kde má správně vylézt. Nechápu, jak může někdo o Singapuru prohlásit, že je to jednoduché a přehledné město – ANI OMYLEM. Navíc jsme se až ve sterilně čistém prostředí mezi nažehlenými bankovními úředníky necítili zrovna nejlépe. Vyzkoušeli jsme aspoň zdejší 7-11, že se teda rozšoupnem a koupíme si pití – příchuť starfruit (karambola), ze kterého džus nám moc chutnal. Bohužel, byla to podobná hrůza jako švestkový čaj v Kuale, bohužel ale hned litr:-) Postupně jsme se systémem podchodů a nadchodů dostali do orientačně příjemnější čínské čtvrti.

   Hned na jejím kraji jsme navštívili zajímavé muzeum indických muslimů, o kterém se průvodce vůbec nezmiňuje a přitom se tu člověk dozví o pohnuté historii tohoto etnika. Indičtí muslimové odcházeli částečně pod tlakem hinduismu, ale hlavně za obchodem do Singapuru a dalších obchodních měst na pobřeží Melackého průlivu, a sice koncem 19. století. V Singapuru pak vznikaly celé společnosti, které přijímaly nové příchozí a pomáhaly jim “se zabydlet” a hlavně třeba najít práci, případně je samy zaměstnávaly. Pro nás bylo nejdůležitější, že jsme tu mohli přečkat přihnavší se bouřku. No jo, blížila se 16. hodina. Ještě stále za deště jsme navštívili i velký hinduistický chrám Sri Mariamman, kam jsme si vzali sebou (zuté) boty, aby nemusely zůstat na debilním místě za rohem od vchodu, na dešti, ale byli jsme s nimi vykázáni ven. Naštěstí jsme chrám v tu chvíli už měli prohlédnutý. O kus dál na nás čekala jedna novinka a atrakce, se kterou mám trochu problém – buddhistický chrám a muzeum Buddha´s teeth temple (Chrám Buddhova zubu – mimochodem poměrně častá záležitost v JV Asii, že kdyby to byly skutečné zuby, musel by jich Buddha mít jak žralok). Jde o čtyřpatrovou honosnou budovu, která má na střeše krásnou orchidejovou zahradu a uprostřed ní ohromný modlitební mlýn. Na stěnách altánku, ve kterém je umístěn, je naskládáno několik desítek tisíc malých sošek Buddhů. Stejná výzdoba je potom k vidění i v dalších dvou patrech – v chrámové síni a v samotné svatyni se stúpou, v níž je relikvie (Buddhův zub) umístěna. Stúpa je vyrobena ze 420 kg ryzího zlata a umístěna za skleněnou stěnou. Ze stúpy se vyndavá jen jednou do roka – na čínský Nový rok. Celé jedno patro zabírá muzejní sbírka o vzniku, šíření a všech vlivech buddhismu, která je docela zajímavá. Chrám vypadá úchvatně, i když na mě působil zbytečně komerčně. Vrcholem mých pochyb byl fakt, že chrám byl dostavěn a otevřen v roce 2008, zlato na výrobu stúpy i peníze na samotnou stavbu chrámu pocházejí všechny od věřících. Každá ze sošek ve stěnách chrámu symbolizuje dar min. 69 SGD (ty nejmenší sošky). Trochu vydechnout se nám povedlo v čínském centru, kde byl v přízemí trh s hadrama, v 1. patře žrádelny. Ochutnali jsme tu za 3 SGD místní laksu u strašně milé paní, která nám vysvětlovala, jak je to tradiční pokrm, a co je co – nudle, rybí kuličky, zelené koření do laksy, lžička pálivé chilli pasty. To vše zalité polévkou hlavně z kokosového mléka. Úžasné! Pak jsme se rozhodli ochutnat další místní tradiční pokrm – carrot cake (“mrkvový dort”). Mrkev tam není žádná. Je to vlastně omeleta s uvařenou petrželí, výborně okořeněná. Petržel má takovou zvláštní konzistenci, že jsem přesvědčená, že to bylo to jídlo, které jsme si dávali v Georgetownu z banánového listu a dohadovali se, jestli je to ryba nebo špek. V Singapuru to ale bylo líp ochucené.

   Po pozdním obědu jsme se vydali spíše vinou špatné domluvy podívat na Orchard street, známou nákupní zónu. Stojí tu jeden megaobchoďák vedle druhého, většinou plné butiků těch nejluxusnějších značek. Obchoďáky nás zaujaly ale už jen svým zjevem – některé byly architektonicky zajímavě postavené, jiné se po setmění rozzářily duhovými barvami. Zkusmo jsme nakoukli do jednoho, který měl prodávat levné elektro. Petr tvrdí, že tam bylo všechno dražší nebo max. stejně drahé jako u nás, takže žádná výhoda Asie 🙁 Já jsem se naopak šla podívat do HM a zjistila to samé 🙂 Tak jsme si aspoň ve studeném vyklimatizovaném podchodu koupili ohromný muffin ze zeleného čaje a cestou k metru se ještě osvěžili bubble tea s bílými tapiokami. Metrem jsme se pak urychleně přesunuli zpět do Marina Bay na večerní focení, které nám ale trochu kazil silný vítr (i se stativem). Na kraji břehu před hotelem Marina Bay Sands jsme chytli večerní světelně-hudební show, ale i bez ní byly okolní mrakodrapy a atrakce úžasně nasvíceny. Jediné, co jsme vůbec nestihli (a jedna z mála věcí, co jsem fakt chtěla vidět), jenom nakouknout na dálku, byly Supertrees, uměle postavené “stromy” na solární pohon, mezi kterými vede vyhlídková lávka. Ale i tak už jsme to měli na hraně.

   Z Marina Bay jsme se na metro vydali po 22. hodině a jelikož cesta metrem zpět na Kranji trvala skoro hodinu, doufali jsme, že ještě stihneme v klidu přejet hranice, zvlášť když jsme se pasovou kontrolou zdrželi nějak víc než ostatní, náš autobus nám ujel, do dalšího nás nepustili (jiná společnost) a doufali jsme, že naše linka ještě vůbec pojede. Naštěstí ano, a tak jsme v půl 1 vystoupili zpět v Johoru u vlakového nádraží. Jen dodám, že lístek z Kranji do JB stál 1,90 SGD, ale možná to bylo až na autobusák. V JB jsme vyměnili singapurské dolary zpět na ringity a na oslavu zdárného příjezdu si koupili a hned zhltli bábovičku. Já takovým způsobem, že jsem se málem udávila, ale měla jsem šílený hlad:-) A pak ještě velkou flašku ice tea. Najednou nám všechno přišlo celkem levné:-) V Singapuru stálo všechno zhruba stejně, jen v kurzu 1 x 17 CZK, kdežto ringity jsou 1 x 7 CZK:-) Nutně jsme hledali, kde by nám ještě uvařili nějakou večeři, a nechali jsme se natáhnout velkým Indem do žrádelny před naším hotelem. Hostů tu sedělo docela hodně, většinou popíjeli. Někteří už měli pěkně naváto, což je v Asii ne úplně častý pohled. My jsme si objednali nejjednodušší smaženou rýži, ale i tak na ní čekali přes 20 minut, navíc u totálně zapraseného stolu, který se nikdo neobtěžoval utřít. Hlavně, že nám tak ob minutu chodili nabízet pití. Jeden z mála okamžiků, kdy jsem se cítila v Malajsii fakt nepříjemně a naštvaně – večeře v půl 2 ráno nic moc. Zase na druhou stranu kdybych nebyla naštvaná, tak už bych tam dávno usnula:-) Po návratu do hotelu jsme dali sprchu, sepsali výdaje a definitivně padli do mdlob.

 Tisk článku