Rozlučka s Melakou, cesta na jih a zakotvení v Johor Bahru

Konečně se jednou podařilo vstát dříve a už v 8 jsme vyrazili na další obhlídku města, nebo spíše zařídit pár věcí. Nejdřív jsme se vydali ke kešce, kterou večer nešlo ani hledat – jednak jsme neměli nápovědu, a jednak všude kolem označeného místa seděli hosté nedaleké restauračky. Teď ráno byly sice všechny podniky kolem zavřené, ale přesně tam, kde bychom potřebovali hledat, seděl jeden děda, evidentně neměl na práci nic jiného, než sedět a koukat, a strašně ho zajímalo, proč tady oblejzáme zábradlí (geocacheři jistě tuto situaci dobře znají:-). Tak jsme to po chvíli vzdali a věnovali se raději varanovi v řece, pak se vrátili do chinatownu, kde jsme si prošli výše zmíněné chrámy (nejstarší čínský, buddhistický, hinduistický, a několik dalších menších čínských), a zároveň hledali směnárnu, protože se nám povážlivě ztenčily zásoby, a to i tak, že jsme skoro neměli na to odsud odjet. Zjistili jsme, že z nějakého neznámého důvodu je po pátku, sobotě a neděli i pondělí zavírací den, nebo aspoň jenom omezeně otevírací. Obě směnárny, které jsme našli, byly samozřejmě zavřené (nikde se nedalo vyčíst, že se otevřou v 10). Vydali jsme se tedy na místo, kde jsme věděli, že je také směnárna, a dalo se předpokládat, že bude otevřené – do obchodního centra u moře. I tady jsme si museli počkat do 10:15, než se brány otevřely, a když jsme konečně našli směnárnu, byla samozřejmě zavřená. Jelikož jsme neměli jistotu, že se někde něco otevře, povolili jsme a asi poprvé na našich cestách vybrali peníze z bankomatu, protože jsme je prostě potřebovali. Nově naplněnou peněženku jsme oslavili vydatným bubble tea:-)

Do hostelu jsme se vrátili v 11:15, dali ještě rychlou sprchu, dobalili, rozloučili se s Čechem a podle rady pana “recepčního” a jeho ručně kreslené mapy jsme vyrazili na autobusovou zastávku. Byla na konci Jonker walk, jeden taxikář nám tam ještě radil, kam si máme přesně stoupnout a mávat na autobus, aby zastavil. 2 hned za sebou prosvištěly, ani nepřibrzdily, tak jsme asi mávali špatně:-) Další už jsme stopli bez problému a svezli se na bus. terminál Melaka Sentral. Tam jsme se v klidu usadili stranou od největšího ruchu, napsali pohledy, co jsme cestou na autobus koupili, a plánovali další postup, protože v Melace podrobnější plány končily. Pohledy se pak podařilo i poslat (hodit do schránky, známku nám prodali rovnou s nimi), spatlali jsme několikero různého občerstvení, došli si i na večeři a nakonec koupili lístky do Johor Bahru, 19 RM/os., 3 hodiny jízdy. Zásobili jsme se ještě i na cestu, vyjeli s naším autobusem samozřejmě jako poslední.

Zorientovat se v “Džej Bí” (po “Kej El” další malajská úchylnost), myslím snad třetím největším malajském městě, bylo nejdřív trošku složitější, ale našli jsme spoj MHD k vlakovému nádraží, kam jsme potřebovali, a svezli se se sympatickým řidičem (“Welcome to my bus!”, “Good luck!”). Podle průvodce jsme měli být ve čtvrti levnějších hotelů, což v praxi znamenalo od 40 RM za dorm, od 80 RM za pokoj. Naše suverénně nejdražší ubytování v Malajsii, nicméně nakonec jsme tu zůstali 2 noci, abychom si mohli dát Singapur (který je odtud přes most) jako jednodenní výlet a nemuseli se v něm ubytovávat ještě mnohem dráž. Vybrali jsme si Hanyasatu hotel, kde nás noc stála 85 RM, ale měli jsme velký pokoj, s koupelnou, TV, klimoškou i větrákem, ale hlavně na rozdíl od vedlejšího hotelu vše čisté, nikde žádná plíseň. Jo a rychlý internet i na pokoji, vedle byl jenom v hale u recepce. Po chvíli příjemného oddechu jsme vyrazili podívat se na jihomalajsijský noční trh. Hodně malých žrádelen bylo přímo v naší ulici, nejdřív jsme si mysleli, že to je ono. Pak jsme objevili menší uličku z druhé strany hotelu, a to byly jen malé vozíky s jídlem, zato moc hezkým. Dali jsme si vepřovou polívku, kterou nám paní přinesla přes půl ulice, protože už jsme u jiného stánku seděli a čekali, až se nám upeče večeře. Zkusili jsme totiž jednu z místních specialit – ikan bakar a dostali jsme výbornou rybu pečenou na banánovém listu s curry pastou a rýží a musím říct, že lepší úpravu ryby jsem snad v životě nejedla.

Až po večeři jsme objevili ten noční trh, opět hodně v čínském duchu, takže převážně hadry, věci k mobilům, různé serepetičky, sem tam něco k jídlu. Nakoupili jsme si za drobný peníz hodně ovoce u vtipného chlapíka – skoro neuměl anglicky, ale nechali jsme si od něj aspoň vysvětlit správné malajské názvy kupovaného ovoce, abychom nebyli zmatení. Koupili jsme si totiž kulansar a pulansar, podle naší dosavadní vědomosti “to, co vypadá jako longan zvenku, ale jako mangostan zevnitř” a “takový ten pichlavější druh rambutanu”. V hotelu nad googlem a wikipedií jsme pak všechno zbouchali a pokusili se co nejlépe naplánovat zítřejší obhlídku Singapuru.