Hlavní město Laosu Vientiane

...aneb kolik času je třeba na prohlídku "největší vesnice světa"?
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Bangkok

neděle 12.1.

Ráno jsme se kolem 8 sbalili a vydali na malé, ale blízké nádraží, kam nás poslala i naše paní recepční. Jinak ale říkala, že úplně „public bus“ jezdí v 7 ráno a ve 12 z velkého, severního nádraží. Tak uvidíme, co chytnem my. Dali jsme si po cestě k snídani obloženou bagetu, přešli ten neskutečný pás přistávací dráhy a dorazili na nádraží, které na první pohled vypadá hodně mrtvě, ale když se projde do zadnější části, byly tam normálně otevřené pokladny. U mladé paní jsme si koupili lístky na minivan v 9:00 (bylo asi tak 8:58:-) za 50 000 K/os., i když už je měla jenom na přídavné sedačky, ale 4 hoďky to vydržíme:-) V 9:20 přijel minivan, ale jenom proto, aby vyházel skupinu turistů, převážně bělochů a několika Asiatů, se kterými jsme se společně nasoukali do jiného minivanu a mohli vesele frčet do hlavního města Vientiane. Silnice vedla kolem různých vodních ploch, něco z toho měla být velká přehrada Ang Nam Ngum, ale těžko posoudit, co:-) Přídavné sedačky se ukázaly jako ještě méně pohodlné, než jsme se obávali, měly hrozně tvrdá opěradla, že později už jsme se ani opírat nechtěli, a když jsme usínali, tak jsme tam bimbali mezi sedačkami kolem nás. Stejný problém měli ale všichni v přídavné uličce, a každý jsme se postupně „ukotvili“ na některé z okolních pevných sedaček:-) Vedle mě seděla místní paní s asi 10-letým synem. Četla si knihu a i spolu se bavili francouzsky, ale když se kluk potřeboval zabavit, počítal venku domy od jedné do sta nejdřív anglicky, pak francouzsky, potom laosky, a nakonec se pokoušel ještě o španělštinu. No pane jo! Sympatická maminka mi později radila a ukazovala v průvodci, kam se máme vydat, abychom našli levnější guesthouse. Čtvrť Mixay jsme i my sami měli podle průvodce vytipovanou, tak uvidíme. S jednou WC + zmrzlinovou pauzou jsme byli za 3,5 hodiny v centru Vientiane, vzali bágly ze střechy a frčeli zkusit najít nějaké ubytování.

První tři hostely, které jsme si vybrali z průvodce, už neexistují, a tak jsme obešli, co bylo v nabídce. Nic nás extra nezaujalo, ubytování tu bylo buď drahé, nebo obsazené, nebo míň drahé, ale fakt hnusné. Nakonec jsme zakotvili v guesthousu Chantha za 100 000 K, ale v pěkném, velkém pokoji s koupelnou a balkonem (pak měli ještě bez koupelny za 90 000, ale tak to už nás nezabije:-) a celkem švihajícím internetem.

Kolem 2. hodiny jsme vyrazili nejdřív jen na menší obhlídku, že si dáme něco k jídlu. U money changera jsme za celkem rozumný kurz vyměnili peníze, takže zase na chvíli o jednu starost méně, i když to tady v Laosu nějak protéká mezi prsty, ty statisíce:-) Nakonec jsme se tak dlouho procházeli a tak dlouho něco hledali, až jsme našli kešku u stúpy That Dam, „Vítězný oblouk“ Patouxai i Zlaté chedi That Luangu. Podívali jsme se do „muzea“, což v praxi znamená si za 5 000 K/os. obejít pozlacenou stavbu „za hradbami“. V podloubíčkách kolem je umístěno několik jakýchsi vykopávek a rozbitých částí Buddhů. Stihli jsme to jen tak tak, mají otevřeno do 16:00. Kolem chedi stojí ještě několik nádherných viharnů – pardon, simů – ale ty nám ve 4 také zavřely, takže jsme je ani všechny neobcházeli, jen jsme se došli podívat na velkého ležícího Buddhu. Cestou zpět nás u Patouxai zaujal ještě Gong míru s vlajkami (všech?) zemí světa a symboly světových náboženství. Některé jsme ani nevěděli, k jakému náboženství patří. Minuli jsme i prezidentský palác, Petr ale tvrdil, že prezident tam prý nastálo nebydlí, palác slouží spíš jako reprezentativní prostory pro státnické návštěvy.

Akorát k tomu jídlu jsme nějak nic nenašli:-( A tak první naší dnešní svačinkou byl krájený ananas zpět na nábřeží Mekongu, kam jsme se dostali se západem slunce. Dlouhý pás pěší zóny na nábřeží využívají zdejší obyvatelé jako jedno velké sportoviště – kromě klasických „strojů“, které lze najít v mnoha parcích (nejen) asijských zemí, tu hodně lidí chodí běhat a se západem slunce se srocují větší skupiny cvičenců k lekci aerobiku (nevím, co je to přesně za cvičení, prostě celotělní protažení a posílení v dost rychlém tempu). Některé mají i profesionální předcvičitele, nezjistili jsme, zda se jim pak platí nebo ne. Každopádně večerních tréninků se zdaleka neúčastní jen mladé holky, ale muži i ženy všech věkových kategorií. Pěkně se natřou repelentem, rozestaví se, po ruce si nechají taštičku s pitím, ručníkem a repelentem, a už to vařej! Geniální:-)

Průvodce sliboval spousty stánků večerního trhu, které na nábřeží skutečně vyrostly, jenomže všechny s hadrama, s doplňky a zbytečnostmi, k jídlu nic:-( Už za tmy jsme se stočili zpět do města, směr Čínská čtvrť. Tam jsme dali jednu nudlopolívku, ale dražší a ne moc dobrou, takže hledání pokračovalo. Nakonec jsme si vybrali jednu z mnoha malých restauraček a objednali si „duck rice“, tedy obdobu thajského chicken rice, ale s kachním masem. Bylo dokonce v takové červené omáčce, strašně, ale strašně dobré! Takže jako jóóó, to za tu dlouhatánskou cestu stálo:-)

Po večeři jsme ještě koupili svazek banánů a vrátili se do našeho příjemného pokojíku. O Vientiane se říká, že je to největší vesnice na světě, čemuž odpovídal i denní a noční ruch. Hospody zavíraly většinou max. o půlnoci, v hostelech byla často „večerka“ (= být zpět, hostel se zamyká) kolem 23, a v tyto doby se stejně po ulicích pohybovali už skoro jenom turisté a různé noční živly nabízející ne zcela legální služby pod rouškou tmy:-) Nám samozřejmě zase cpali drogy, tak jako snad všude, tak nevím, asi se budeme muset zamyslet nad svým vzhledem:-) V noci bylo na ulici téměř hrobové ticho, provoz žádný, o to víc ale člověk nadskočil při každém projetí naturbovaného auta zdejší zlaté mládeže, reprobedny na maximum a stejně tak i hlasivky:-) A rozhodně kolem nerachotilo za noc jen jedno, spíš tak každou půlhodinku jedno:-)

pondělí 13.1.

Jelikož jsme včera de facto obešli všechny zajímavosti hlavního města, mohli jsme si dovolit dnes trochu vypustit, zajít se v klidu podívat třeba na nějaké chrámy, a tak, prostě pohodička. Vyrazili jsme do ulic až kolem 10., když přišel hlad. Očumovali jsme bankomat před vedlejším guesthousem, když najednou nás z úvah o bankovních poplatcích vytrhlo přátelské „Hello, how are you?!“ a z hostelu právě vycházeli Stefan s Mirou, dva mladí Němci, se kterými jsme před 14 dny vstoupili do Laosu:-) Před hodinou přijeli do Vientiane, akorát se ubytovali a chtěli jít najít něco k jídlu. Vydali jsme se tedy společně vyzkoušet ranní trh nedaleko autobusového nádraží lokálních busů. Cestou jsme si hlavně vyměňovali zkušenosti a poznatky z dosavadní cesty od chvíle, kdy jsme se v Houaxay rozdělili. Globálně by se dalo říct, že oni projeli míň míst než my, ale zůstávali na nich déle, takže je možná poznali trochu lépe, nebo spíš třeba v okolí jednoho města stihli udělat víc výletů motorkou. Ve výsledku jsme na tom asi byli podobně, na zážitky. Taky měli s motorkou někde problém (myslím, že říkali, že píchli, ale už si nejsem jistá, od té doby jsme se bavili s několika dalšími cestovateli a problémy s motorkami tu měli všichni:-)

Došli jsme kolem prezidentského paláce k rannímu trhu, ale nějak jsme na něm nenarazili na nic zajímavého k snědku, tak jsme jim jen ukázali, že tou stejnou ulicí se dostanou k Patouxai i k That Luangu, a otočili jsme se zpět, směrem do čínské čtvrti. Čas postoupil, takže už jsme místo něčeho k snídani hledali spíš i něco k obědu:-) O kousek dál jsme narazili na babku bagetářku, tak jsme s Petíkem neodolali a posnídali, Němcům se asi moc nezamlouvala paštikovitá (nebo spíš prejtovitá) náplň bagety, tak si s námi nedali. Prošli jsme přes úroveň našeho ubytka a pomalu se blížili k ulicím, kde jsme včera večeřeli, když jsme si všimli docela velké a docela plné nudlárny. Byla to jakási denní jídelna pro početné pracovníky a úředníky z okolí, dělali jednu hovězí nudlopolívku, takže buď ber nebo jdi. Dali jsme po jedné do páru a kromě některých nestravitelných kusů zvířete byla polívka výborná, dostali jsme k ní i bohatou nabídku salátu a bylinek na vložení. Fakt dobré. Po lehkém obědu nás přišla zkasírovat pravděpodobně hluchá holčina, která nám předvedla neskutečné divadlo s pár slovy, ale opravdu mnoha gesty. Dozvěděli jsme se, že měla tatínka Němce, část dětství strávila ve Francii, umí francouzsky, francouzskou znakovou řeč, anglicky, trochu německy a vůbec laosky, protože neslyší ty rozdíly tonálního jazyka. To si pak člověk se svou chabou angličtinou a téměř nepoužitelnou němčinou připadá skutečně jako debil.

S Mirou a Stefanem jsme se domluvili na večerním srazu, že se zas dojdem společně najíst, jinak ale bylo bezpečnější pro obě strany si svůj čas naplánovat sami:-) My se vrátili do hostelu, kde jsem vyprala pár svršků (jupí, konečně jsme někde, kde prádlo nemusí schnout 2 dny), Petr zatím vymýšlel další bojový postup naší mise. V půl 2 jsme vyrazili na lehčí procházku městem, mrknout ještě na nějaké zajímavosti. Hned kousek od hostelu jsme šli do „muzea“ – chrámu Sisaket, který je nejstarším ve městě a je opravdu moc hezký. Byl postaven roku 1818 a historicky zajímavé jsou zejména fresky jeho vnitřní výzdoby. Jako jediný přežil válečné plenění Siamců roku 1828. Vstupné chtěli 5 000 K/os. Pak jsme pokračovali stejnou ulicí, ale poměrně dost dlouho k chrámu Wat Simuang. O tom v průvodci psali, že se těší mezi věřícími velké oblibě, což musíme potvrdit. Kromě úplně místních se tu pohybovalo evidentně i hodně turistů, kteří přinesli oběť, pomodlili se, a pak se zvedli a chrám si šli pořádně vyfotit. Chrám samotný byl postaven na khmerských základech a v jeho svatyni je uchováván kamenný sloup lak meaung, který byl v době založení města vysvěcen lidskou obětí. Údajně v něm přebývá strážný duch Vientiane.

Od chrámu jsme se obloukem vrátili na hlavní třídu k Patouxai, u autobusáku jsme našli asi milion stánků s bagetami. Jaktože tu nebyly ráno?! Dali jsme aspoň malou svačinku, abychom přežili výstup v odpoledním horku na Patouxai, ze kterého je úchvatný výhled do okolí. Byl postaven v 50. letech 20. stol. jako památník obětem laoské royalistické armády, později za komunistické éry poupraven – ořezán o královské symboly. Říká se, že byl postaven z betonu, který americká vláda věnovala Laosu na stavbu letiště. Ať už je pravda jakákoli, určitě stojí zato si jeho několik pater vyšlápnout. Škoda jen, že skoro vůbec není vidět That Luang – zlaté čedi je výhledu zakryto. Vynahradila nám to nalezená keška:-)

Postupně jsme se vrátili do hostelu, ale cestou se zastavili ještě v jedné z mnoha cestovek, a po zjištění informací zakoupili jízdenky do Thakeku na zítřejší ráno. Jelikož to bude dlouhá cesta a den stejně v čudu, tak jsme zvolili variantu v 9:30, s vyzvednutím v hostelu v 9 hodin. Cena 100 000 K/os. byla pravděpodobně přemrštěná, ale nevěděli jsme přesně, z jakého nádraží bus odjíždí, jak se tam dostat MHD a chtěli jsme mít jistotu, že se zítra vejdeme.

Čekat déle jsme si nemohli dovolit. Měli jsme čas, tak jsme se ještě vydali na západ slunce na nábřeží Mekongu (i když Mekong byl touto roční dobou od nábřeží dost daleko ve svém korytě a přístup k němu byl spíše z opačné strany) a byla to paráda. Vedle nás se nejdříve na pomalejší muziku pomalejšími kroky rozcvičovala skupina spartakiádnic, později se k nim přidávali další a další lidé, až se rozestoupili skoro jako kdyby měli na chodníku značky, na vyvýšené plošinky před nimi naběhli cvičitelé – holka a kluk – a už to švihalo:-)

Jenom narychlo jsme se stavili v hostelu a v 7 už na nás čekali němečtí kámoši. První večeři jsme dali v jídelničce nedaleko hostelu, ale nějak nás to nikoho úplně neuspokojilo, tak jsme vyrazili ještě znova do Čínské čtvrti a skončili u fresh jarních rolek, které byly samozřejmě výborné. Plán jít si ještě někam jinak sednout na pivo nevyšel, protože ve 22:30 buď bylo moc draho, nebo se všude zavíralo, jednou nás poslali do nějaké hospody, co má otevřeno do 1, ale byla někde zpátky přes půlku města u nudlářů. Tak jsme se hezky rozloučili, popřáli si šťastnou cestu a rozešli se, abychom dodrželi večerky našich hostelů:-)

úterý 14.1.

Zabalení nejen včas, ale dokonce ještě o 5 minut dřív jsme se vyštrachali z hostelu a už na nás čekat van. Zatím to vypadalo slibně. Nasedli jsme jako první cestující, pak nabrali ještě 2 starší paní, obě Holanďanky, tak si aspoň spolu pokecaly. Cesta na nádraží Jih byla docela dlouhá, tak jsme byli rádi, že máme odvoz, sami bychom jí asi hledali těžko a pěšky by to bylo daleko. Na nádraží jsme ovšem vyhodili pouze jednu z dam, my dostali pokyn zůstat, načež nás chlapík odvezl asi 300 m dál po výpadovce, a tak zaparkoval, že tam počkáme na autobus. Aha, takže naše agentura fungovala tak, že naložili lidi někde stranou, aby peníze nešly přes oficiální pokladnu, ale řidičovi do kapsy. To by mě zajímalo, zda kdybychom koupili lístek jinde a dráž (pani Holanďanka tvrdila, že je viděli za 120, i 150 000 K), jestli by to bylo stejné. Hlavně, že nám v cestovce na dotaz na místa sdělili, že si budeme moct vybrat – haha, to určitě. Asi po 20 min. z nádraží vyjel autobus, ale zastavil pořád nějakých 100 m od nás. Ptali jsme se kluka, jestli to není on a nepůjdem k němu, ale prej ne, ať čekáme. Načež někam zavolal a šli jsme:-) Že byl autobus skoro po střechu plný, snad ani nemusím zmiňovat. V dolním patře, které bylo jen nákladové, se vezla mimo jiné motorka, pytle s kukuřicí pro prasátka, podle pachu možná i nějaké prasátko, ale zcela určitě kohout:-) Podlaha mezi sedadly byla kompletně zaplněná nějakými koberci či co. Ulovili jsme neochotně dvě místa za sebou a nějakou dobu se tak vezli. Od busových prodavaček jsme si koupili mango a já kokosový suk a koukali jsme na Trůny. Ani ne v polovině cesty slečna vedle mě vystoupila, tak jsem se posunula na její místo, že si Petík konečně sedne vedle mě, ale než jsme se stačili otočit, nakýblovala se tam nějaká nová ženská poměrně nevybíravým způsobem. Hlavně vysloveně naschvál, protože místo na sezení by měla, jen o sedadlo dál. Tak jsme se většinu zbývající cesty bavili tím, že jsme jí snažili jízdu co nejvíc znepříjemnit a minimálně se dost nahlas bavit přes její hlavu. Ne, vůbec nám to nebylo blbé, zvlášť když jsme zase začali slýchat slovo farang a smích kolem sebe. Asi hodinu před Thakekem teprve začali vesničani postupně vystupovat a my se mohli přesunout aspoň na chvíli k sobě. Jinak co se krajiny týče, tak byla celou dobu dost nezáživná, taková placka a nic moc v ní, sem tam vesnice, sem tam lesík, jinak hlavně rýžová pole, ale už sklizená, suchá.

Fotografie k článku
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 4,33 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.