Naše cesta podél pobřeží Biskajského zálivu pokračuje a my objevujeme poklady Baskicka a hlavně dalšího regionu Kantábrie. Začneme tam, kde jsme minule skončili – u pohádkového hradu Butrón. Poté vyzkoušíme technický div – gondolový Biskajský most zapsaný na seznamu UNESCO. Prozkoumáme elegantní přímořská města Castro Urdiales a Santander s jeho královským poloostrovem La Magdalena i romantický San Vicente de la Barquera lemovaný zlatými plážemi. A jako zlatý hřeb budeme naslouchat dunění “spících draků” u mořských gejzírů – bufonů a nasajeme atmosféru podhorského Potes, brány do majestátního španělského pohoří Picos de Europa.

Úterý 4. 10. – HRAD BUTRÓN, BISKAJSKÝ MOST A MĚSTEČKO CASTRO URDIALES

Budíme se kolem 8 h, ještě před svítáním. Já dělám venku snídani, Petík balí, Kuba prohání hračky. Pak se jdeme podívat k hradu, ranní mlha mu dělá zajímavou kulisu, ale leze nám za límec. Hrad Butrón vypadá jak z pohádky. Dovnitř bohužel nemůžeme, je to soukromá rezidence, ale prohlídka zvenčí nám teď stačí, a v lese za hradem zvládneme najít ještě kešku.

Hrad Butrón (Castillo de Butrón) – stojí ukrytý v lesích poblíž obce Gatika v provincii Bizkaia a je jednou z nejvíce fascinujících a vizuálně nejpůsobivějších staveb v celém Baskicku. Na první pohled vypadá jako dokonalý středověký hrad z německé pohádky, plný věží, cimbuří a romantických zákoutí. Tento dojem je však z velké části záměrný a historicky nepřesný. Původní stavbou na tomto místě byl skutečně středověký věžový dům (casa-torre) rodu Butrónů ze 13. století.

Současná podoba je ale výsledkem radikální, fantaskní přestavby, kterou na konci 19. století provedl architekt Francisco de Cubas pro tehdejšího majitele, markýze z Torrecilly. Místo historické rekonstrukce tak vzniklo eklektické, historizující dílo inspirované bavorskými zámky Ludvíka II., které mělo sloužit spíše jako romantický rozmar a symbol postavení než jako funkční obydlí.

Hrad má rozlohu přes 2 400 m² a je obklopen rozlehlým parkem. Jeho interiér je stejně nepraktický jako jeho exteriér – skládá se z několika velkých sálů, kaple, knihovny a malých místností propojených strmými a úzkými schodišti, což ztěžovalo jakékoli praktické využití.

V minulosti byl hrad využíván jako restaurace a místo pro pořádání společenských akcí, ale po mnoho let je již uzavřen a několikrát byl nabídnut k prodeji. I přes svou historickou “nepravost” je dnes chráněnou kulturní památkou a ikonou regionu. Hrad i rozlehlý park, který jej obklopuje, si můžete prohlédnout zcela bez překážek a často se sem podnikají půldenní výlety z Bilbaa.

Z „vnitrozemí“, kam občas zajíždíme přespat, se ale i dnes rádi vracíme zpátky k moři – přeci jen, to je pro nás Středoevropany největší exotika – ten rámus tříštících se vln, ta sůl ve vzduchu, ta nekonečná modř… A proto jedeme rovnou do největšího města široko daleko, Bilbaa:-)

Bilbao je největším městem Baskicka a tvoří jej několik velkých čtvrtí poskládaných podél ústí řeky Nervión. Je také významným přístavem, skrze který proudí lokální i mezinárodní obchod. Ačkoli v tomhle „několikaměstí“ je toho k vidění víc než dost, tak nám se tu zas tolik zdržovat nechce. Láká nás ale jeden zdejší unikát, a tím je Biskajský most.

Biskajský most (španělsky Puente de Vizcaya), všeobecně známý jako Puente Colgante (visutý most) – je technický a architektonický skvost z konce 19. stol. a ikonický symbol průmyslové éry v okolí Bilbaa. Od roku 2006 je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO jako vůbec první industriální památka ve Španělsku.

Tento unikátní dopravní most (transbordér) byl zprovozněn v roce 1893 podle návrhu Alberta de Palacio, žáka slavného Gustava Eiffela. Jeho hlavním účelem bylo vyřešit dopravní spojení mezi městy Portugalete a Las Arenas přes široké ústí řeky Nervión, aniž by byla jakkoli omezena lodní doprava směřující do klíčového přístavu v Bilbau.

Konstrukčně se jedná o první most svého druhu na světě, který kombinoval technologii zavěšených lan s ocelovou příhradovou konstrukcí. Skládá se ze dvou ocelových věží vysokých 61 m, které jsou od sebe vzdáleny 160 m. Mezi nimi je ve výšce 45 m nad hladinou řeky umístěn nosník, po němž se pohybuje vozík. Na něm je pomocí ocelových lan zavěšena přepravní gondola (la barquilla), která kyvadlově přepravuje osoby a vozidla z jednoho břehu na druhý.

Stavba byla ve své době oslavou moderního inženýrství a využití oceli. Během španělské občanské války v roce 1937 byl horní nosník zničen, ale díky svému zásadnímu významu pro region byl rychle opraven a znovu zprovozněn.

Praktické využití a technická data:

• Současná funkce: Most je i po více než 130 letech plně funkční a integrovaný do systému veřejné dopravy. Slouží nepřetržitě jako dopravní spojnice pro tisíce lidí a aut denně.
• Gondola (La Barquilla):
  • Provoz:  24 hodin denně, 365 dní v roce.
  • Frekvence: Přes den jezdí každých 8 minut, v noci jsou intervaly delší.
  • Kapacita: Přepraví 6 osobních automobilů a až 200 pasažérů.
  • Doba jízdy: Samotný přejezd trvá pouhých 90 sekund, cena za jednu jízdu je 0,60 €.
• Horní lávka (La Pasarela):
  • Využití: Kromě dopravní funkce slouží most i jako turistická atrakce. Je možné vyjet panoramatickým výtahem na horní lávku ve výšce 45 metrů.
  • Zážitek: Lávka nabízí jedinečnou procházku s panoramatickými výhledy na ústí řeky, přístav Abra a pobřeží Biskajského zálivu. Vstup na lávku je zpoplatněn zvlášť – 9,50 €.
• Doprava: K mostu se lze snadno dostat metrem z centra Bilbaa – linka L1 do stanice Areeta (pro stranu Las Arenas) nebo linka L2 do stanice Portugalete.
• Ubytování: Pokud byste hledali ubytování poblíž mostu a zároveň v krásném prostředí a s velkým pohodlím, zkuste Palacio de Oriol, který se nachází 700 m od Biskajského mostu. Ve stejné vzdálenosti najdete i hostel Albergue Bide-Ona, což je jedna z nejlevnějších možností v okolí. Anebo si zadejte vlastní parametry a podívejte se, co Bilbao nabízí;-)

Cestou do města projíždíme přes několik rychlostních silnic a znova žasneme nad zdánlivou nelogičností jejich křižovatek:-) V Bilbau, respektive čtvrti Areeta zastavujeme kousíček od mostu, platíme si za 0,60 € hodinu parkování a jdeme se na něj podívat. Dole je turistické centrum, kde prodávají suvenýry, ale tak podávají informace a můžete si tu koupit lístky na prohlídku mostu, kdy se jde se skupinou a průvodcem až úplně nahoru na most a přes něj. Tato prohlídka stojí 9,50 €, což nám přijde dost, ale zkušenost to může být zajímavá.

My raději volíme levnější variantu využití Biskajského mostu a kupujeme si lístky na převoz gondolou přes řeku, které stojí 0,50 € – je to v rámci MHD. Když přijede gondola, tak sledujeme, jak si doprostřed najedou auta a motorky, a pak lidé nastoupí do oddělených prostorů po stranách. Není jich zrovna málo, asi jako v pražské tramvaji odpoledne, a my jsme tak trochu za vyvrhele, neboť do MHD se může jen v rouškách, a ty my nemáme. Ale nikdo se zas netváří tak, že by nás hodlal vyprovodit, tak asi dobrý:-) Navíc jízda trvá ani ne dvě minuty, to si mnozí ani nestihnou všimnout:-)

Širokou řeku překonáme asi tak stejně rychle jako bychom jeli autem po mostě a ocitáme se ve čtvrti Portugalete. Stejně jako na startu, i tady si obejdeme dostupné vyhlídky, odkud se dobře fotí tenhle zajímavý technický prvek, a dočteme se na naučné ceduli spoustu zajímavých věcí – nejvíc asi to, že most stavěli žáci Eiffela. Musím říct, že na fotkách zdaleka nevypadá tak majestátně jako naživo, takže jestli budete mít někdy cestu přes Bilbao, zastavte se u něj.

Zatímco my dva hledáme pořád další a další úhly, odkud most vyfotit, Kuba si vyhlédne takovéto autíčko – džíp na peníze a naprosto se do něj zamiluje. My tyhlety „atrakce“ nepodporujeme, nikdy jsme do žádné nehodili ani korunu, ale našemu dítěti to zjevně vůbec nevadí a spokojené, že si může chvíli posedět ve svém vlastním voze, zakroutit volantem a zamačkat nějaké nefunkční knoflíky:-) Člověk dost ušetří a rádi mu za to koupíme o kus dál třeba zmrzlinu…

Gondoly jezdí oběma směry každých 8 minut, a tak přijde za chvíli čas se vrátit. Jízdenky z automatu, strčit do turniketu a za 2 minutky jsme zase zpátky na stejném břehu, jako parkuje Ferda. A jelikož parkovací čas už dochází, a navíc se kolem něj motají policajti, tak radši přidáme do kroku a frčíme z centra zase někam na periférii. Uděláme ještě dvě delší zastávky v Bilbau – v Mercadoně a v Carrefouru – abychom to město využili, když jsme tu. Bilbao nakonec opustíme až kolem 15:30, Kuba je tuhoň a my to valíme dál po pobřeží Biskajského zálivu.

Zastavíme se až ve městě Castro Urdiales. Dost dlouho hledáme parkování, nakonec to zapíchneme přímo na nábřeží, na modré zóně, kde za 2 € můžeme parkovat až do zítřejšího rána. Škoda, že na nocleh to není (uprostřed pěší zóny města a pobřežní promenády), byla by to romantika:-) Necháme Kubu chvíli dospat, a pak se jdeme projít kolem přístavu. Moře je tu klidné, jsme v zátoce, kotví tu malé loďky.

Nábřeží lemuje pěší zóna, kde se dá vyblbnout na parádním dětském hřišti (akorát dospěláky bude z toho řevu bolet hlava ještě druhý den) anebo třeba konečně ochutnat jednu z nejtypičtějších španělských laskomin – churros. Prodávají je tu z velké maringotky, ale na nás docela draze, a tak si opatrně objednáváme jen menší velikost a posypané cukrem, což vyjde na 3 €. A nijak zvlášť nás to nenadchne. Možná je přeci jenom budeme muset ještě někde vyzkoušet i s tou čokoládou:-)

Přístavu v Castro Urdiales vévodí právě ten „castro“ – hrad spojený s majákem, tyčící se na kopci nad starým centrem městečka. Vedle něj stojí také ještě fantastická katedrála – Iglesia de Santa María de la Asunción (Nanebevzetí Panny Marie) – z jedné strany celkem nenápadná, ale z druhé by se dala směle srovnat s naší kutnohorskou sv. Barborou. Bohužel je zavřená, takže dovnitř se nepodíváme, ale jinak to tu prošmejdíme úplně celé a užíváme si super výhledy na všechny strany městečka.

Plni nových dojmů se vrátíme po promenádě skoro až k autu, ale na křižovatce před ním zatočíme do brazilského bistra Kin Masa, jehož hodnocení se nám v mapě dost zalíbilo. A i uvnitř jsme nadšení – není to žádná fancy restaurace, takže se vejde do naší cenové hladiny, ale zároveň je to tu hezké a strašně příjemná paní, která pro nás vyštrachá dokonce menu v angličtině. Stěny jsou zdobené barevnými otisky rukou návštěvníků a jejich krátkými, pochvalnými vzkazy. Objednáváme si každý plněnou, smaženou kapsu pastel de feira („pouťové pečivo“) a jsou teda famózní. Akorát jako večeře to úplně nestačí:-) Z města se pak vymotáme až někdy kolem 20 h a ještě musíme kus jet.

V tomto úseku není pobřeží ke spaní moc vstřícné, a tak si zase jednou vyjedeme kousek výš a končíme u hřbitova, kde mají ale piknik plac, lavičky, vodu a hřiště, takže proč tu rovnou taky nespat?:-) Musím dnes ale ještě uvařit maso a kluci by také ještě něco pojedli, takže dneska jdeme spát až krátce před půlnocí, včetně Kuby. Uchození, unavení, ale spokojení.
Je tu klid, dálnici pod kopcem uvnitř v autě neslyšíme.

Středa 5. 10. – SANTANDER A POLOOSTROV LA MAGDALENA, ZE SKAL NA PÍSEČNÉ PLÁŽE A SAN VICENTE DE LA BARQUERA

Budíme se před 8 h, když už kolem občas projedou nějaká auta. Nejsme si naším místem úplně jistí, takže radši hned sklízíme. Kuba se trochu dospí – usnul až před půlnocí a asi na něj zase něco leze, tak je trochu jako praštěný. Přijede údržbář na hřbitov, zdravíme se, jinak na nás nijak nereaguje. Snídani si rozložíme jako lidi u stolu a vymýšlíme, kudy a jak dál. Udělalo se totiž naprosto hnusné počasí, mraky sedí všude, není odsud ani vidět na moře, které je pod kopcem, takže původně plánovaný výšlap po útesech nedává moc smysl.

Nakonec zvolíme docela zajímavý náhradní program a jedeme se podívat do klidného koutu uprostřed rušného města – na poloostrov Península de la Magdalena ve městě Santander.

Poloostrov La Magdalena (Península de la Magdalena) – rozlohou přibližně 25 ha je největším veřejným parkem ve městě Santander a jednou z jeho nejvýznamnějších ikon. Tento výběžek pevniny na pobřeží Biskajského zálivu, tvoří východní hranici slavné pláže El Sardinero a je přirozenou ochranou vstupu do Santanderské zátoky.

Krajina poloostrova je mimořádně pestrá – najdeme zde strmé útesy bičované vlnami, rozlehlé louky, husté borové lesy i chráněné písečné pláže (Playa de la Magdalena a Playa de Bikinis). Dominantou celého areálu je majestátní Palacio de la Magdalena, který korunuje nejvyšší bod poloostrova a je viditelný z velké části města.

Historie a význam poloostrova jsou neoddělitelně spjaty právě s tímto palácem. Palacio de la Magdalena byl postaven v letech 1909 až 1911 z veřejných sbírek jako dar města španělské královské rodině. Sloužil jako oficiální letní rezidence krále Alfonse XIII. a jeho rodiny v letech 1913 až 1930. Královská přítomnost proměnila Santander v módní letovisko pro španělskou aristokracii a navždy vtiskla městu jeho elegantní charakter. Po vyhlášení Druhé španělské republiky byl palác vyvlastněn a dnes slouží jako prestižní kongresové centrum, a především jako hlavní sídlo letních kurzů Mezinárodní univerzity Menéndeze Pelaya.

Praktické informace:

• Přístup a vstupné: Vstup na poloostrov je pro pěší zcela zdarma a areál funguje jako veřejný park. Otevírací doba je obvykle od rána do pozdního večera.
• Palacio de la Magdalena: Interiéry paláce je možné navštívit v rámci komentované prohlídky s průvodcem, která je zpoplatněna (základní vstupné se pohybuje okolo 5 €). Prohlídky se konají v omezených časech a jejich dostupnost závisí na probíhajících univerzitních či kongresových akcích. Doporučuje se ověřit si aktuální rozpis na oficiálních stránkách.
• Další atrakce: Kromě paláce se na poloostrově nachází malý mořský park s tuleni, lachtany a tučňáky, repliky tří karavel Kryštofa Kolumba, rozlehlé dětské hřiště a několik kaváren.
• Doporučení: Celý poloostrov si lze pohodlně projet turistickým vláčkem „El Magdaleno“, který vyjíždí od hlavního vchodu (cena 5 €, rezervace možná také online přes webovou stránku). Pro kompletní procházku po všech stezkách a zákoutích si vyhraďte alespoň 2–3 hodiny. Je to ideální místo pro relaxaci, sport i poznávání.

Parkujeme hned u pláže, kde se zřejmě odehrává nějaký místní důchodcovský turnaj v plážovém tenisu – ale pinkají to, dědci v plavkách, dost dobře:-) Rozhodneme se poloostrov obejít kolem dokola a prozkoumat všechny jeho zajímavosti, protože je tady toho tolik k vidění a přitom na tak malé ploše! Jako první se dá hned na kraji projít miniZOO.

Nepředstavujte si ale kozy, králíky a páva jako v podobných zařízeních u nás. Tady mají na skalnatém břehu vybudované domečky a bazénky tučňáci, lachtani a tuleni. Ty první pozorujeme hlavně na souši, kde pěkně pózují anebo se legračně kolébají cestou za nějakým svým důležitým cílem. Ti druzí se zase vesele prohánějí v jezírkách, která vypadají jako částečně vytvořená přírodou a jen doupravená na bezpečnější prostředí řízené člověkem. Obzvlášť s malým prckem je tohle super „atrakce“.

O kousek dál, nad miniZOO, pak stojí zaparkovaná zvláštní plavidla a společně tvoří muzeum pod širým nebem El Hombre y la Mar (Člověk a moře), věnované zdejšímu slavnému rodákovi:

Vital Alsar Ramírez (1933–2020) byl světoznámý mořeplavec, dobrodruh a spisovatel, který se narodil a část života strávil v Santanderu. Proslavil se především vedením několika transoceánských expedic na primitivních plavidlech, zejména na vorech z balsového dřeva. Těmito plavbami chtěl dokázat, že starověké civilizace byly schopné překonávat dlouhé vzdálenosti po moři, a zároveň šířit poselství míru a bratrství mezi národy.
Jeho nejlegendárnějším počinem byla expedice La Balsa v roce 1970, kdy na jednoduchém voru přeplul Tichý oceán z Ekvádoru do Austrálie, čímž stanovil tehdejší rekord v nejdelší plavbě na voru v historii.

Dnes jeho odkaz nejlépe reprezentují tři karavely (naos) – La Marigalante, La Niña a La Pinta – které použil pro plavbu z Mexika do Španělska (repliky slavných Kolumbových galeon Niña, Pinta a Santa Maria). Vedle nich zakotvil též Vitalův vor inspirovaný Thorem Heyerdahlem, na kterém absolvoval plavby přes oceán i expedici po Amazonce.
Více o jeho životě i mírovém poselství najdete na webu https://www.vitalalsar.org/.

Dovnitř lodí se dostat nelze, ale jinak jsou nádherné a perfektně dotvářejí atmosféru zaoceánské velmoci, kterážto ke Španělsku samozřejmě neodmyslitelně patří. No a za pozornost stojí i nejmenší „plavítko“ opodál – záchranný batiskaf, ve kterém vědci strávili 267 dní, aby otestovali jeho spolehlivost.

Musím říct, že jako rodiči by mi miniZOO, lodě a velké dětské hřiště u pláže bohatě stačily, nicméně my jsme také objevitelé, a tak se šlapeme podívat dál. Vystoupáme na vrchol poloostrova, kterému vévodí nádherný Magdalénin palác (info viz výše). Z přední strany, odkud k němu vede silnice, to působí už spíš jako to kongresové centrum, ale ze zadní strany máte opravdu pocit, že stojíte před zámečkem. Kochačka nám ale není dopřána moc dlouho – jednak už tu rozhodně nejsme sami a kličkovat mezi lidmi kvůli focení nás nebaví, a druhak se mládě rozhoduje, že má dneska extra chodivou (nebo jsme mu slíbili, že bude na konci hřiště?), a tak se prostě musí jít dál:-)

Ale nevadí, aspoň objevíme ještě další podoby tohoto zajímavého poloostrova. Sestupujeme skrze rozlehlý travnatý park pod borovicemi, kde lidé odpočívají a občas se mezi nimi prožene veverka. Zároveň se ale dá na několika místech „vykouknout“ na skalnaté útesy, které poloostrov lemují a připomínají, že se stále nacházím na divokém severním pobřeží Biskajského zálivu. Dokonce i takový mini maják tu mají. Až v místech, které už jsou poloostrovem kryté od otevřeného moře, přecházejí skály do dlouhé, písčité pláže.

Úplně na koupání to dneska není (aspoň podle našich měřítek), ale stejně se tu pár odvážlivců najde, a i bez nich je pláž a okolí v odpoledních hodinách dost plné.
Stejně dlouhou dobu jako u jiných zastávek nakonec strávíme i u dětského hřiště plného španělských školáků všeho možného věku (ale náš Kubík je tu suverénně nejmladší), kteří se po pár hodinách sezení v lavicích potřebují pořádně vydovádět:-) A to naše pískle tu radostně nechává poslední zbytky svojí dopolední zásoby energie, pak si dá svačinu a v autě odpadne.

Pokračujeme podél pobřeží, které tu tvoří opět převážně skalnaté útesy, místy i ty flyšové (pamatujete si na ty „palačinkové skály a pláže jak dračí hřbet” z minulého článku?), ale už se mezi nimi sem tam objevují i čistě písčité, nádherně zlaté pláže. Na vlastní oči a kůži se o tom přesvědčujeme nejdříve u skalnatého výběžku, jehož „šíje“ je z obou stran za odlivu lemovaná plážemi (Playa de Somocuevas), a potom u veliké pláže Canallave.

Ta je součástí Parque Natural de las Dumas de Liencres, který tvoří mimojiné oblast pobřežních písečných dun. Nejsou to žádné obří kopce jako třeba Dune du Pilat, na které jsme se stavovali cestou do Španělska, ale po rozeklaných skalách je to najednou velká změna. Navíc nám to tu strašně připomíná některé pláže na jihu Nového Zélandu, a stejně tak je to tady obklopené vlasatými surfaři v dodávkách:-)

Pobřeží ve stejném duchu pokračuje i dál – co ztrácí na skalnatosti, to získává díky písečným plážím. Vrcholem je v tomto ohledu pláž Oyambre – krásná, dlouhá, zlatá pláž, kde nikdo není. Vedle přitéká řeka Rabia a při přílivu se kolem jejího ústí tvoří brakický močál. Při odlivu zase víc vystupují struktury z bahna, písku a celého toho živoucího organismu.

Po celém dni se konečně na chvíli rozpustí mraky a ukáže sluníčko a je to moc příjemný. Chvíli tu parkujeme na vyhlídce a kocháme se, když jde kolem starší poutník, a jak slyší svou mateřštinu, dá se s námi do řeči. Camino je jeho cestou už dva dlouhé měsíce a Čechy zatím žádné nepotkal, tak je rád, že si může trochu pokecat. My si zase od té doby neseme v hlavě myšlenku, že tahle severní větev musí být z celého Camina de Santiago to nejkrásnější…

A další místo, kterému se dnes rozhodneme věnovat detailněji, to jen potvrzuje.

San Vicente de la Barquera je historické rybářské město (španělsky villa marinera), které se rozkládá na břehu stejnojmenné ríi (říčního ústí do moře) na západním pobřeží Kantábrie. Jeho poloha je naprosto jedinečná a považována za jednu z nejkrásnějších v celém Španělsku. Město totiž nabízí ohromující panoramatickou kulisu, kde se zelené pobřeží a modrá hladina zálivu setkávají s majestátními, často zasněženými vrcholky pohoří Picos de Europa v pozadí. Tento jedinečný kontrast moře a vysokých hor je největším lákadlem a symbolem města. Pro svůj dokonale zachovalý historický ráz bylo prohlášeno za historicko-umělecký celek (Conjunto Histórico Artístico) a je také důležitou zastávkou na pobřežní trase Svatojakubské cesty (Camino de Santiago).

Historické jádro města, známé jako Puebla Vieja, se rozkládá na skalnatém ostrohu, který dominuje celému ústí. Na jeho nejvyšším bodě stojí dvě hlavní památky. První je kostel Santa María de los Ángeles, skvostný příklad horského gotického stylu (gótico montañés) ze 13. stol., jehož robustní, až pevnostní vzhled odpovídá jeho strategické poloze.

Hned vedle něj se tyčí hrad Castillo del Rey, rovněž ze 13. století, který sloužil k obraně přístavu a z jehož hradeb se dnes naskýtá nejlepší výhled na město a okolí. Neodmyslitelnou ikonou San Vicente je však most Puente de la Maza. Tento most z 15. stol., postavený na starších římských základech, se klene přes ríu svými 28 oblouky a po staletí byl klíčovým bodem pro obchod a poutníky na cestě do Santiaga.

Praktické informace:

• Prohlídka: Nejlepší způsob, jak prozkoumat město, je pěšky. Výstup do starého města (Puebla Vieja) je poměrně strmý, ale krátký. Vstup do kostela a na hrad může být zpoplatněn (2 € na hrad pro rok 2026) a otevírací doba se liší podle sezóny.
• Most a výhledy: Po mostě Puente de la Maza se dá normálně jezdit autem i chodit pěšky. Nejlepší fotografické pohledy na město s mostem a Picos de Europa v pozadí jsou z protějšího břehu (při příjezdu od Comillas).
• Pláže a příroda: Město je obklopeno přírodním parkem Oyambre a nabízí několik nádherných a rozlehlých pláží, jako jsou Merón a Gerra, které jsou velmi oblíbené mezi surfaři.
• Gastronomie: Jako významný rybářský přístav je San Vicente proslulé vynikajícími rybami a mořskými plody. Místní specialitou je sorropotún, vydatný dušený pokrm z tuňáka a brambor.
• Ubytování: sehnat v tomto malém městečku cenově příznivé ubytování může být trochu oříšek, ale co si takhle aspoň prohlédnout nabídku?;-)

Úžasného mostu si všímáme až když ho přejedeme:-) Parkujeme blízko centra a jdeme si jej projít pěšky. Obejdeme hrad a nejdéle se zdržíme u kostela, který ze své jakési zadní terasy nabízí naprosto famózní výhled na údolí přitékající řeky. Nízké slunce se lehce klube zpoza mraků a žádné hory na obzoru tedy fakt nevidíme (vlastně až teď, při sepisování článku, jsem se dozvěděla, že San Vicente je proslavený tímto výhledem:-)), ale to blízké okolí naprosto stačí, aby nám spadla brada:-) A ještě navíc, když jsme na vyhlídce většinu času sami, a tak si drze dovolíme vyslat za fotkami i drona.

Když se pak vracíme k autu, dopřejeme si odměnu v místní cukrárně pod kopcem – obsluhuje tu chlapík, co vypadá jako Bruce Lee z Jižní Ameriky a je moc milý. Porce vyjde na závratných 2,70 €, ale malina, broskev s marakujou a smetanová s pekany a karamelem zato tedy rozhodně stojí.

V 19 h sedáme do auta a jedeme na jediné hezčí spací místo v okolí, které jsme vybrali oba nezávisle na sobě. Nakonec se to ukáže jako odpočívadlo u silnice, s dálničním mostem nad hlavou a vlakovou tratí nedaleko, ale od silnice je to aspoň oddělené živým plotem. Je tu pár stromů, hájek, lavičky, gril, koše a houpačky z pneumatik. Vařím brambory k jídlu ze včera, debordelizuju jednu z našich dvou „ledniček“. Kubovi jede pusa ostošest a řádí okolo. Kdyby tak dokázal tu svojí energii nějak předávat, to by se občas hodilo – oboustranně. Petík trochu pracuje. Kolem 22 h Kubu zaženeme, usneme s ním, ve 23:30 se probereme a ještě chvíli děláme.

V noci tady strašně smrdí močůvka, a pak začne pršet. Asi je něco na tom, když se říká, že před deštěm smrdí kanály:-)

Čtvrtek 6.10. – BUFONES – SPÍCÍ DRACI NA POBŘEŽÍ I HORSKÉ MĚSTEČKO POTES

Vstáváme po 8 h, za šera, ale není zima a po propršené noci už je klid. Do 10 h se nasnídáme a zabalíme, pak popojedeme kousek k Pesués, kde natankujeme a Petík omrkne nový obchod Lupa, protože v téhle oblasti nic jiného není. Popojedeme na malé parkoviště u vesničky Buelna a jdeme se projít k pobřeží. Písečné pláže už jsou zase tatam a břehy tu tvoří mohutná vápencová vrstva s travnatými loukami na vrchu a různé krasové útvary v ní.

Jako první si jdeme prohlédnout jeskyni Las Raíces s obrovskými stalaktity a o kus dál se potom setkáváme s vnitrozemskými plážemi (Playa de Cobijero). Jsou to malé pláže, které ohraničuje vápencová skála a voda z oceánu na ně proniká kanály pod skalami. Jedna pláž je s vodou klidnou, u druhé díry duní vlny dovnitř a ven, což je fascinující podívaná!

Když vylezeme po skalách výš, vidíme vysoký oblouk, ten i přejdeme, pod námi se valí jedna vlna za druhou. Na druhé straně, kde už je potřeba si dávat víc pozor na to, kam šlapeme, najdeme úplně promočenou kešku. Tím si můžeme průzkum tohoto místa odškrtnout, obejdeme dlouhý a hluboký záliv a vrátíme se s klidem k autu po široké cestě mezi pastvinami. Potkáváme tu nádherné, svalnaté koně jak z pohádky. Nebo že by je tu zapomněli filmaři Her o trůny?

Popojedeme další kousek a potkáváme poprvé starší český pár v dodávce, jak u cesty sbírají jedlé kaštany. Hmm… Parkujeme mezi několika dalšími auty a vaříme si k obědu polévku + salát + tortily (už se asimilujeme:-)). Češi dorazí taky a jdou se podívat na blowholes. To je totiž hlavní „atrakce“, za kterou jsme sem přijeli i my.

„Bufones“ (ve španělštině) neboli „blowholes“ (v angličtině) jsou působivý geologický a hydrodynamický jev, v podstatě přírodní mořské gejzíry. Vznikají ve vápencovém (krasovém) pobřeží, které je náchylné k erozi. Proces začíná tím, že mořské vlny neustále narážejí na útesy a na jejich úpatí vymelou mořskou jeskyni. Současně dešťová voda prosakující z povrchu rozpouští vápenec a vytváří svislé pukliny a komíny.

Když se mořská jeskyně propojí s takovým komínem vedoucím až na povrch útesu, vznikne „bufón“. Během přílivu a za silného vlnobití se mořská voda prudce vřítí do jeskyně, kde stlačí uvězněný vzduch. Tato vysoce natlakovaná směs vody a vzduchu nemá jinou únikovou cestu než vzhůru komínem a je explozivně vystřelena na povrch v podobě ohromujícího gejzíru vody a pěny. Tento výtrysk je doprovázen hlasitým, dunivým řevem (španělsky bufido), který dal celému jevu jméno.

Jedním z nejznámějších a nejpůsobivějších míst pro pozorování tohoto fenoménu je chráněná přírodní památka Bufones de Arenillas, která se nachází na pobřeží Asturie poblíž vesnice Puertas de Vidiago (v okrese Llanes). Zdejší pobřeží je doslova provrtáno desítkami těchto otvorů různých velikostí. Krajina na vrcholu útesů je plochá a travnatá, což činí náhlé erupce vody ze země o to dramatičtější.

Tento pás pobřeží je součástí většího geologického systému, kde vápenec z nedalekého pohoří Picos de Europa dosahuje až k moři. Návštěvníci se mohou procházet po vyznačených stezkách podél útesů, ale je naprosto klíčové pamatovat na dvě věci: zaprvé, velkolepá podívaná se koná pouze za přílivu a rozbouřeného Kantaberského moře. Za klidného počasí a odlivu uvidíte jen díry v zemi. Zadruhé, je nutné dodržovat bezpečnou vzdálenost, protože síla výtrysků je obrovská a může být extrémně nebezpečná. A zatřetí, je dobré si hlídat, kam člověk šlape, protože tam, kde už není tráva, ale skalnatý povrch, je také mnoho děr a ostrých hran.

Po obědě se vydáváme na prohlídku pobřeží také. Počasí je dobré – slunečno, ale větrno, navíc stíháme ještě i příliv, i když už ne v jeho vrcholu (pokud chce člověk na španělském pobřeží zažít to nejlepší, tak je důležité si přílivy a odlivy hlídat), a tak se dočkáme parádní ukázky tohoto zvláštního přírodního jevu.

Cesta na pobřeží od parkoviště je široká, vede mezi pastvinami s kravami, jabloněmi a stádem klisen a hříbátek. Pobřeží je masakrálně skalnaté a zdejší rezervace nabízí hned několik bufonů, kolem kterých se srocují lidé nejvíc. Samozřejmě v uctivé vzdálenosti. Vlny narážející do skalních komínů vydávají zvuky jako probouzející se drak, řve to a funí a občas vyletí vodní tříšť. Na velké gejzíry už není dost vysoký příliv, ale i tak se dočkáme několika slušných „erupcí“.

Vyšlapané stezky po pobřeží vedou i dál, než jen k bufonům, a tak toho využíváme pro lepší výhled a fotky. Navíc nahoře zjišťujeme, že tady ty travnaté planiny pravidelně rosené slaným ovzduším, jsou také nečekaně úrodné a plné obrovských bedel. Takové talíře jsme snad ještě v životě neviděli. Láká to je sebrat, ale přeci jenom jsme v chráněné rezervaci, tak je tam necháme hezky dělat deštníky místním hmyzákům.

Kolem 16 h jsme zpátky, Kuba si chvíli pouští anglicky písničky, jeho novou nejoblíbenější knížku (My English Song Book od Albi – s promokódem AF15ZCESTY dostanete navíc slevu 15%), ale brzo vytuhne. My zboucháme bagetu, pustíme si Love is on the Air podcast a valíme to tentokrát do hor. Rozhodli jsme se, že to navzdory předpovědi počasí zkusíme, protože Picos de Europa je jedna z hlavních oblastí, kvůli které jsme do Španělska vůbec jeli.

V podhůří tohoto výrazného evropského masívu, ze strany od moře sedí mraky a místy i poprchává. Jakmile se ale protáhneme vysokou skalní soutěskou, kde si můžeme hlavy a oči vykroutit, tak se to dost protrhá, a sem tam i sluníčko se snaží vykouknout.

Potes – malebná horská vesnice v Kantábrii, která je považována za neoficiální hlavní město historického regionu Liébana a klíčové centrum pro návštěvníky národního parku Picos de Europa. Jeho poloha je strategická a mimořádně fotogenická – leží v kotlině, kde se stékají čtyři údolí a dvě řeky, Deva a její přítok Quiviesa. Tato říční křižovatka, obklopená dramatickými štíty hor, propůjčuje vesnici svůj jedinečný charakter.

Historie Potes je historií křižovatky cest a sídla mocných místních rodů, což dodnes připomíná jeho robustní středověká architektura. Přestože byla vesnice značně poškozena požárem během španělské občanské války, byla citlivě zrekonstruována a uchovala si svůj tradiční horský ráz.

Architektonickou a historickou duší Potes je jeho stará čtvrť (Casco Antiguo), která je spletí úzkých dlážděných uliček, kamenných domů s dřevěnými balkony a především historických mostů. Nejznámější z nich je Puente de San Cayetano, středověký most, který se klene přes řeku Quiviesa a je jedním z nejfotografovanějších míst. Dominantou celého sídla je mohutná věž Torre del Infantado, pevnost z 15. století, která sloužila jako sídlo a symbol moci markýze ze Santillany. Dnes tato věž hostí výstavy a slouží jako radnice. Procházka podél řek, které vesnici rozdělují, a objevování skrytých zákoutí starého města je esencí návštěvy Potes.

Kromě své horské atmosféry je Potes také překvapivým centrem pro milovníky tradičního španělského cideru (sidra). Ačkoliv je produkcí proslulejší sousední Asturie, region Liébana má vlastní hlubokou tradici a produkuje lokální sidra lebaniega, která se vyznačuje chutí na pomezí kyselejších baskických a sladších asturských ciderů.

Návštěva místní sidreríi (cider baru) je takřka povinným kulturním zážitkem, který se neobejde bez tradičního rituálu zvaného escanciado: cider se nalévá z velké výšky, aby se nápoj při dopadu na stěnu sklenice okysličil a uvolnil své aroma. Do sklenice se nalévá vždy jen malé množství, takzvaný culín, který se musí vypít najednou, než jeho jiskra vyprchá. Tento nápoj měl v regionu historicky takový význam, že se dokonce používal jako platidlo, a po útlumu v minulosti dnes jeho produkce zažívá renesanci.

Praktické informace:

• Výchozí bod pro Picos de Europa: Potes je ideální strategickou základnou pro objevování centrálního a východního masivu Picos de Europa. Největší atrakcí v okolí je bezpochyby lanovka Teleférico de Fuente Dé (cca 23 km od Potes), která návštěvníky za 4 minuty vyveze o 753 výškových metrů do srdce hor.
• Gastronomie: Region Liébana má své vlastní kulinářské speciality. Nutností je ochutnat Cocido Lebaniego, vydatný horský „eintopf“ z cizrny, masa a zeleniny. Potes je však především světově proslulé výrobou pálenky orujo, které je věnován i každoroční listopadový festival Fiesta del Orujo. Nezapomeňte ochutnat také místní sýry, jako je Picón Bejes-Tresviso. Význam cideru je zmíněn výše.
• Prohlídka: Celou vesnici si nejlépe prohlédnete pěšky. Nezapomeňte vystoupat k věži a projít se po všech mostech. Velmi živý je týdenní trh, který se koná každé pondělí a zaplní ulice místními produkty a řemeslnými výrobky.
• Doporučení: V letních měsících (červenec, srpen) bývá Potes extrémně vytížené a parkování v centru může být velmi obtížné. Doporučuje se využít větší záchytná parkoviště na okrajích vesnice.
• Ubytování: Potes je poněkud dražší destinace, ale jednak podobnou atmosféru zažijete málokde, a také je to strategická základna pro výpravy do okolních hor, proto je několikadenní pobyt určitě dobrou volbou. Výběr ubytování je poměrně široký, kdybychom tu měli zůstávat my, pravděpodobně bychom si vybrali půvabné Maile Apartamentos.

Zastavujeme se ve vesnici Potes, takovém španělském Špindlu, abychom nasáli atmosféru, protože tady je to úplně jiné Španělsko (i když to už jsme si řekli, a ještě řekneme, na hodně dalších místech – Španělsko je zkrátka neuvěřitelně rozmanitá země). Když se Kubík vzbudí, jdeme se tu trochu porozhlédnout. Krásné, velmi upravené a skoro výhradně kamenné městečko nás uhrane, je to tu velmi romantické. Konečně se dostaneme i dovnitř do kostela a on zrovna není nic moc. Jinak tu je zajímavá věž (uvnitř ní se dají navštívit výstavy) a krásné domy a šíleně drahé restaurace. Před každou stojí sud, na náměstí mají sudy i jako dekoraci… a tak nám po chvíli procházení docvakne, že jsme dorazili do oblasti vyhlášené produkcí cideru…

Městečko nakonec opouštíme někdy v 19:30 a přesouváme se kousek výš po silnici širokým údolím, na odpočívadlo pod stromy. Už jsou tu tři bydlíky, po nás dorazí další dvě auta, my si ale ukořistíme poslední stolek, navíc vedle pitné vody, takže pohoda. Jenom se záchodem je to tu horší, a v momentě, kdy se shodneme, že na velkou bychom tu fakt nechtěli, tak hádejte, co se ozve od toho nejmenšího…?

K večeři si uděláme linguiny, ve 22:30 uložíme Kubu a pak ještě skoro do 1 plánujeme a dopisujeme. Zítra nás totiž čeká výprava do hor, tak na to chceme být připravení aspoň teoreticky (když už ne pořádně vyspaní:-))

Nejčastější dotazy

Je možné navštívit interiér pohádkového hradu Butrón?

Ačkoliv hrad Butrón vypadá jako vystřižený z bavorské pohádky a láká k prozkoumání rytířských sálů, jeho interiér je v současné době pro veřejnost uzavřen. Jedná se o soukromou rezidenci, která byla v minulosti využívána jako restaurace, ale nyní je již mnoho let uzavřena a několikrát byla nabízena k prodeji. I přes toto omezení však návštěvu vřele doporučujeme všem milovníkům romantické architektury.

Děkujeme za podporu ❤️

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko.

Koupit kafíčko

Prohlídka hradu zvenčí a procházka rozlehlým parkem, který ho obklopuje, je naprosto zdarma a nabízí úchvatné pohledy na eklektickou stavbu z 19. století, která byla inspirována bavorskými zámky. Hrad se nachází ukrytý v lesích u obce Gatika a je ideálním cílem pro půldenní výlet z nedalekého Bilbaa, zejména pokud si chcete užít tajemnou atmosféru, kterou ráno často dokresluje mlha.

Jak funguje unikátní Biskajský most a jaké jsou možnosti jeho prohlídky?

Biskajský most (Puente de Vizcaya) je technický unikát zapsaný na seznamu UNESCO, který funguje jako obří gondolový přepravník. Namísto klasické cesty po mostovce se lidé i auta naloží do zavěšené gondoly, která je pomocí lan převeze přes ústí řeky Nervión za pouhých 90 sekund. Tento „létající most“ je v provozu 24 hodin denně a jízdenka stojí pouhých 0,60 €, protože je most plně integrovaný do systému místní hromadné dopravy.

Pro ty, kteří se nebojí výšek, nabízí most i druhou variantu prohlídky – výstup panoramatickým výtahem na horní lávku ve výšce 45 metrů nad hladinou. Procházka po horním nosníku stojí 9,50 € a nabízí nezapomenutelné výhledy na přístav, pobřeží i přilehlé čtvrti Portugalete a Las Arenas. K mostu se nejsnadněji dostanete metrem z centra Bilbaa linkami L1 nebo L2.

Co všechno nabízí poloostrov La Magdalena v Santanderu pro rodiny s dětmi?

Poloostrov La Magdalena je pro nás jedním z nejlepších míst v Santanderu, protože kombinuje přírodu, historii a zábavu na jednom místě, a to s volným vstupem do areálu. Rodiny s dětmi zde ocení především malý mořský park pod širým nebem, kde můžete ve skalnatých bazénech pozorovat tučňáky, lachtany a tuleně. Kromě zvířat jsou zde k vidění i repliky tří historických karavel, které kdysi přepluly oceán, a záchranný batiskaf, což z místa dělá fascinující muzeum pod širým nebem.

Celý areál o rozloze 25 hektarů funguje jako veřejný park s borovými háji, rozlehlými loukami a velkým dětským hřištěm přímo u pláže. Pokud máte unavené nohy, můžete využít turistický vláček „El Magdaleno“, který vás proveze kolem dominanty poloostrova – královského paláce Palacio de la Magdalena. Je to ideální místo pro relaxaci a poznávání, kterému byste si měli vyhradit alespoň 2 až 3 hodiny času.

Co jsou to „bufones“ a kdy je nejlepší čas na jejich pozorování?

Bufones jsou fascinující přírodní mořské gejzíry, které vznikají v krasovém vápencovém pobřeží. Když vlny narážejí do útesů, voda pod obrovským tlakem proniká do jeskyní a následně je s ohlušujícím duněním vystřelována svislými komíny až na povrch travnatých luk. Tento jev doprovází zvuk připomínající funění nebo řev spících draků, což dalo těmto útvarům jejich španělské jméno (bufido – funění).

Aby byl zážitek co nejsilnější, je naprosto klíčové si návštěvu správně načasovat podle přílivu a odlivu. Bufones jsou aktivní pouze během přílivu a ideálně při rozbouřeném Kantaberském moři. Za odlivu nebo klidného počasí uvidíte jen díry v zemi. My jsme navštívili lokalitu Bufones de Arenillas, kde je nutné dbát na bezpečnost a dodržovat odstup, protože síla výstřiku vody a vzduchu může být extrémně nebezpečná.

Čím je městečko San Vicente de la Barquera výjimečné pro fotografy a poutníky?

San Vicente de la Barquera nabízí jeden z nejikoničtějších pohledů v celém Španělsku díky své unikátní poloze. Je to místo, kde se modrá hladina mořského zálivu a historické kamenné mosty setkávají s dramatickou kulisou často zasněžených vrcholků pohoří Picos de Europa. Pro poutníky na Svatojakubské cestě (Camino de Santiago) je to důležitá zastávka s historickým jádrem Puebla Vieja, kterému dominuje hrad Castillo del Rey a gotický kostel Santa María de los Ángeles.

Fotografové si zde přijdou na své zejména u mostu Puente de la Maza z 15. století, který se svými 28 oblouky klene přes ústí řeky. Nejlepší panoramatické záběry města s horami v pozadí pořídíte z protějšího břehu při příjezdu od Comillas. I když hory občas schová mlha, atmosféra rybářského přístavu a okolních zlatavých pláží Oyambre, které jsou vyhlášeným rájem surfařů, rozhodně stojí za návštěvu.

Jaká specifika má kultura pití cideru v Kantábrii a Asturii?

Potes, malebná kamenná vesnice v podhůří Picos de Europa, je proslulá svou hlubokou tradicí výroby cideru (sidra lebaniega). Pití cideru je zde rituálem, který se neobejde bez tradičního způsobu nalévání zvaného „escanciado“. Obsluha nalévá nápoj z velké výšky do sklenice držené šikmo hluboko pod úrovní lahve, aby se cider při dopadu na stěnu sklenice okysličil, „rozbil“ a uvolnil své plné aroma.

V místních barech (sidreríi) se do sklenice nalévá vždy jen malé množství, které se musí vypít najednou, dokud má nápoj svou přirozenou jiskru. Kromě cideru je Potes známý také výrobou silné pálenky orujo a vynikajícími sýry. Procházka dlážděnými uličkami s typickými domy s dřevěnými balkony a středověkými mosty přes řeky Deva a Quiviesa je dokonalým zakončením cesty po severním Španělsku.

✈️ Doporučení partneři & slevy na cesty

Prozkoumejte svět s námi!

Jsme rádi, že přicházíte na náš web. Ten ovšem nejede na vzduch (i když bychom si to moc přáli 😄). Pro jeho chod využíváme magii affiliate odkazů. Pokud na některý z nich kliknete a koupíte si něco hezkého, nebo třeba objednáte ubytování, tak my dostaneme malou provizi. Všechny nabízené produkty a služby sami k naší spokojenosti využíváme a nebojte, na vaši cenu to nemá žádný vliv, naopak v některých případech získáte i slevu nebo jinou výhodu. A to je fér, ne? Podpořte nás a pomozte nám tvořit další skvělý obsah. Děkujeme!

🧩 Albi

Ať už pro dlouhé večery nebo deštivá odpoledne na cestách, rádi saháme po hrách od Albi. Jejich Kouzelné čtení je pak neocenitelným parťákem na dlouhé cesty, kombinujícím zábavu a vzdělávání. Využijte náš kód AF15ZCESTY pro 15% slevu (navíc k 10% na e-shopu) na Albi.cz.

Exkluzivní sleva na e-shopu Albi:

AF15ZCESTY Kopírovat kód

Přejít na Albi

🏨 Booking

Ano, spíme často v autě, pod stanem, nebo prostě pod širákem – milujeme dobrodružství a kontakt s přírodou, je to zdarma! Ale i my občas oceníme pohodlí postele a teplou sprchu. A když už se rozhodneme pro "luxusnější" ubytování, Booking.com je pro nás jasnou volbou. Je to prověřený systém s cenami a širokou nabídkou pro každého – co víc si přát?

Rezervuj

📚 Lonely Planet

Internet, Google nebo AI se dnes zdají jako téměř všehoschopní pomocníci, ovšem snad každému pořádnému cestovateli se občas stane, že se někde ocitne bez signálu. A kde pak sehnat relevantní informace k ubytování, kde zjistit, kam se jít najíst, nebo co zajímavého ve vašem okolím navštívit? Nejlépe v knižním průvodci od léty prověřeného vydavatelství – Lonely Planet. A pokud nechcete knihu tahat s sebou, poslouží skvěle už při samotném plánování cesty.

Přejít na Lonely Planet

 Tisk článku