Maďarsko – 2. část – vše zlé nemusí být k ničemu dobré

...aneb Szeged a Makó, 2 dny smůly a konečně lázně
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Istanbul

Pondělí 22.9. – den sedmý – VŠECHNO PROMOČENÉ

Vzbudil nás první lehký deštík před 6. hodinou, což mělo být varování. Obloha byla úplně zatažená, někde víc a někde míň temná. My jsme to ale ignorovali a další hodinu si váleli šunky. Když jsme se pak konečně vyštrachali, vytahali polozabalené batohy ven a začali bourat stan, strhla se během 2 vteřin brutální průtrž a rázem bylo všechno promočené skrz naskrz. Batohy, stan, fotobrašna – nestačili jsme ani pláštěnky vytahovat tak rychle:-((a pršelo pak v přestávkách celé dopoledne). Sami jsme byli zmoklí a promočené batohy na zádech nám máčely zbylá suchá místa, jak se z nich vahou ždímala voda. Vzali jsme všechno jak šlo, a kráčeli k městu, bez nějakého inteligentního nápadu, co s tím vším uděláme. Chtěli jsme trochu přebalit pod střechou BMW autosalonu, ale postarší hlídač nás s děsem v očích přišel slušně, ale důrazně vyhodit, ať si jdeme k benzínce a neděláme tady ostudu:-) Minuli jsme benzínku a osquatili autobusovou zastávku, když obavy o mé ženské zdraví převážily nad vůlí někam dojít. Stejně tudy jezdil autobus směrem na Szeged, na který bychom asi zamířili, tak se to hodilo. Převlíkli jsme se do suchého, co nám ještě v útrobách batohů zbylo. Myslím, že několika řidičům jsem zpříjemnila cestu do práce lehkým striptýzem (nebo je naopak vyděsila):-) Na stěnu budky jsme pověsili vnitřek stanu, který byl promočený naskrz a vypadá to, že díky tomu přišla podlážka o impregnaci:-( Navíc jak jsme se stanem občas poklepávali a snažili se zbavit loužiček v látce, se nám podařilo ho o hranu budky protrhnout na podlážce u vchodu. No, den jak sen právě začal……

Čekali jsme asi hodinu na autobus. Jelikož na dvou okolních benzínkách neměli nic zajímavého k jídlu, posnídali jsme vlašáky z nejbližšího stromu….upřímně se docela divím, že na nás někdo nezavolal policajty, když jsme takhle vagabundili na veřejnosti. V tu chvíli nám to ale bylo jedno. Autobus přijel na čas v 9:50 a my se s radostí usadili v přetopeném prostoru a 2 hodiny si užívali tepla. Dnes se nás ale rozhodla držet smůla, takže někde v tomhle autobuse asi Petík nechal úplně nový šátek, který měl na hlavě asi 20 minut, protože mu ten našpiněný zmokl. První, ale ani zdaleka ne poslední ztráta téhle cesty (a že těch šátků a slunečních brýlí ještě bude…:-)). Pán vedle mě si jednu chvíli hrozně chtěl povídat a asi 5 minut do mě něco hučel, tak jsem mu to odkývala, ale po pravdě jsem nerozuměla jedinému slovu. Ta maďarština je fakt šílená, člověk prostě nemá šanci ani vytušit, o co běží…

Na nádraží Szeged jsme se mrkli na infopanel, který nám potvrdil nápad na zdejší kemp Partfürdö u řeky Tiszy, nedaleko akvaparku. Na promo fotkách byli šťastní lidé užívající si léto v plném proudu, travnatý břeh řeky s bazénky a skluzavkami, prostě pohodička. Bylo nám jasné, že teď, mimo sezónu, to tak veselé nebude, ale realita nás lehce šokovala. Kemp jsme našli v pohodě, ale vypadal, jakoby promo fotky byly pořízeny tak před 10 lety, možná. Byl plný chatek „na chůdách“, které měly svá lepší léta dávno za sebou, do některých bych se bála vlézt, že se celá konstrukce musí zřítit. Záchody na první pohled děs, na druhý si člověk uvědomil, že jsou čisté a je tam toaletní papír, takže to šlo. Na recepci mladá slečna, která mluvila dobře anglicky, ale nepříjemná byla jako osina víte kde. Kromě ní se po kempu procházel sekuriťák, taky divná existence. Uznávám, ani my jsme ten den neměli zrovna dvakrát přátelskou a vstřícnou náladu a ryli jsme, jak si můžou dovolit nemít mimosezonní cenu nebo studentskou slevu:-) Sympatie tedy (ne)byly vzájemné. Zaplatili jsme poněkud nechutných 3570 Ft, prskli se doprostřed louky a pokusili se po okolních sloupech, stáncích a plotech rozvěsit vše mokré. Stan, vypnutý na tyčkách, byl za chvíli suchý, akorát nám ve stále sílícím větru málem odletěl. Právě díky větru ale všechno schlo poměrně dobře. Dokonce i batohy, které jsme úplně vyprázdnili. My je totiž moc rádi přebalujeme, nejlépe několikrát denně… Roztržený stan jsme zazáplatovali, tak snad vydrží.

Až se setměním jsme si uvařili v mrňavé kuchyňce polívku a čaj a pozdravili se s mladým párem Středočechů, co přijeli autem a postavili si stan kus od nás. Plánovali jet na kolech do Rumunska, ale zdravotní problémy je usadily do auta, a tak putovali po Maďarsku a chystali se i do Rumunska nakouknout, snad se jim to nakonec povedlo. Po jídle jsme se vydali konečně trochu podívat po městě, čtvrtém největším v zemi. Hodně zajímavé na focení bylo hlavně Móra Ferenc Muzeum, respektive Palác veřejného vzdělání, ve kterém muzeum sídlí. K vidění je tu několik stálých výstav lokálně etnografických a ekologických témat, a také obrazová galerie. Zvenčí hlídají vchod dvě obří sfingy – jedna mužská a druhá ženská, ale na většině fotek muzea nejsou, takže možná šlo i nějakou dočasnou instalaci. Vypadalo to ale fakt dobře, zvlášť s vodotryskem před budovou:-)

Prošli jsme několika ulicemi, obhlédli krámy a dorazili na náměstí Dóm tér, kde se nachází jedna z největších katedrál Maďarska, a kde se evidentně konala nebo bude konat nějaká tržnicová sláva – všude byly rozestavěné stánky, nyní zavřené. Teda všude, kde to nebylo rozkopané. Protože rozkopané to tam bylo fakt hodně a třeba katedrála nešla pořádně vyfotit bez kráteru před jejím hlavním vchodem.

Szeged má ještě několik málo starších památek (třeba nejhezčí maďarská synagoga, ke které jsme se podívali o den později), ale jinak je město poměrně nově vystavěné, neboť jeho původní zástavbu z velké části spláchla mohutná povodeň v roce 1879. Turisté sem tak jezdí třeba za kulinářskými specialitami – „pravým“ segedínem, szegedskou paprikou, či nejlepším uherským salámem (Pick – má ve městě i muzeum s naučným programem).

My jsme dokoupili pár zásob ve Sparu (konečně jsme si vzpomněli, co jsme tu vloni v létě pili dobrého a levného – ochucenou vodu Aqua Spar – můžeme vřele doporučit) a vydali jsme se zkusit večerní koupání ve zdejším termálu, který jsme měli hned vedle kempu. Venkovní atrakce samozřejmě nefrčely, ale uvnitř a v bazéncích, ze kterých se ve večerním chladu lákavě kouřilo, lidé byli. Plné vstupné (3000 Ft) bylo moc, ale na netu jsme si našli možnost večerního koupání za 1900 Ft a chtěli se jít trochu ohřát. Bohužel večerní koupání se týkalo pouze pátku, což jsme na internetu přehlédli. Nezbylo nám tedy než si zalézt do tepla spacáků a jít si na net najít informace o dalších lázních, kam jsme měli namířeno – Makó.

Úterý 23.9. – den osmý – ČÍM VÍC NA JIH, TÍM HORŠÍ A DRAŽŠÍ KEMPY

Ráno nás přivítala sice jasná obloha, ale děsný vítr a zima. Rozcvička proto byla opravdu intenzivní. Opětovně jsme vykydali celý stan, abychom mohli sbalit venku, jenom bylo potřeba hlídat všechno lehčí, aby nám neuletělo. Včetně stanu. Výhodou bylo, že vše vlhké po noci (stan, karimatky, spacáky – podlážka jaksi přestala těsnit) bylo za pár minut suché. Když se nám složitými gymnastickými úkony podařilo vše zabalit navzdory vichru, vyrazili jsme zpět na autobusák. Původně jsme si pohrávali s myšlenkou tu ještě jednu noc zůstat, ale když jsme viděli tento kemp, rychle nás to přešlo a upnuli jsme se na další místo. Po cestě přes město bylo třeba dostát naší povinnosti vůči sponzorům, tak jsme se zastavili na poště, o které jsme věděli už od večera. Mezi dřevěným obložením a malými přepážkami jsem si připadala jako za První republiky, bylo to vtipné. Pohledy se mi podařilo sehnat až ve 2. vchodu, na několikátý pokus, zato pěkné a rovnou i se známkami, takže jsme je hned napsali a poslali. Takhle jednoduše kdyby to šlo všude:-)

Pak jsme se zastavili u již zmiňované staré synagogy, jedné z největších a nejkrásnějších v zemi. Byla fakt obrovská a nádherná, ale ze všech stran obrostlá stromy v malém parčíku, takže nešla odnikud pořádně vyfotit. Vstupné bylo dle infotabule 250 Ft, a průvodce kdesi doma (byla uvedená adresa), a že se mu má kdyžtak zavolat. Telefon už tam uvedený nebyl. Prohlídku jsme tedy oželeli a kolem školáků, co po chodníku kolem synagogy běhali sprinty na čas, jsme konečně došli na nádraží. Autobusy do Makó jezdí každou chvíli, takže i my jsme se během několika minut vezli do dalšího městečka, na studentské lístky.

Kemp v Makó leží na břehu řeky Maros, ještě před samotným vjezdem do obce. Autobus u něj může zastavit, když se mu dá včas znamení. My se prošli kus zpět z další zastávky, ale aspoň jsme objevili na kraji města Lidl. Ukazatele na kempy jsme našli dvoje, přesně na opačné strany po sjezdu ze silnice. Zkusili jsme nejdřív Motel Camping, který jsme měli vyhlédnutý z netu s dobrým hodnocením. Došli jsme lesem do zvláštního uskupení domků a věcí – něco mezi statkem, skanzenem a skladištěm nepotřebného haraburdí. Celek působil tak nějak zvláštně stylově:-) U největšího domu byla infotabule a zvonek. Na jeho zazvonění vylezl z okna rozespalý pantáta, sdělil, že kemp stojí 1500 Ft nebo 6 €/os. bez daně (nakonec jsme platili 3600 Ft), ať si to rozmyslíme, že v 7 hodin přijde a vyřídíme registraci. Jelikož nebyly ještě ani 3 a tenhle přístup se nám moc nezdál, vydali jsme se zkusit ještě ten druhý kemp. To bohužel nedopadlo vůbec – akorát jsme si po ukazatelích obešli něčí chatu s velkou loukou, za zadkem poštěkávajícího vometáka a pod nohama hyperaktivní kotě. Cestou zpět nám kluk, co něco kutil v garáži, potvrdil, že kemp už je letos zavřený (no i tak bych ho teda chtěla vidět). K dědkovi se nám fakt vracet nechtělo, ale jiná možnost tady nebyla. Tábořit na divoko se v Maďarsku nesmí, a navíc jsme potřebovali někde nechat bágly, abychom se mohli jít podívat (teda hlavně vykoupat) do lázní. Ten, když nás viděl, tak nás šel radši zkásnout rovnou zatepla:-) Když zjistil, že jsme Češi, začal na nás mluvit celkem obstojně rusko-česky. Postavili jsme stan na okraji promáčeného, travnatého náměstíčka – rychle, protože se začalo zatahovat, a protože jsme měli naspěch s večerním programem. Zdejší lázně totiž mají levnější vstupné po 16. hodině každý den:-) Akorát dědek, jeho (asi) syn, i všichni lidé, které jsme tu zahlédli, někam odjeli, takže jsme nechali opuštěný stan uprostřed lesa, volně přístupný a nehlídaný. Prima pocit…

Sbalili jsme nejcennější věci a plavky a vyšlápli si do města. Cestou jsme provedli nálet na Penny, kde jsme konečně sehnali rozumně vypadající a stojící lečo, že si večer dopřejeme:-)

Lázně Hagymaticum v Makó

Makó – lázně Hagymatikum

Lázně nesou název odvozený od maďarského výrazu pro cibuli – hagyma. Stavba lázní skutečně připomíná vrstvenou cibuli a rostlinné motivy je možné najít i na vnitřní výzdobě. Proč cibule? To je jednoduché – Makó a jeho okolí je proslavené právě produkcí této plodiny.

Informace o lázních je zbytečné zde vypisovat, ale pro případné zájemce přidávám odkaz na jejich oficiální web, který na vás může mluvit anglicky (německy, srbsky, rumunsky), tedy celkem srozumitelně, oproti domácí řeči;-)

http://hagymatikum.hu/en/

Lázně Hagymaticum  jsme našli snadno, a když nám potvrdili levnější vstupné a vzali ISICy, připlatili jsme si ještě navíc vstup do saunového koutku. Celkem nás vstup vyšel každého na 2300 Ft (student po 16. – 1500 + sauna 800 Ft), otevřeno mají do 20 h. Po týdnu na cestě si zasloužíme trochu luxusu:-) Měli tu systém společných kabinek s extra převlékárnami a oddělenými sprchami, samozřejmě. Projít ale přes sprchy k bazénům byla slušná zkouška orientace, takže není divu, že se mi jednou povedlo to vzít přes pánské sprchy. Bohužel tam zrovna nikdo nebyl:-) proto mi to došlo až dodatečně. No, měli jsme 3 hodiny na cachtání v teplých bazénech, kde občas bublaly trysky, na barevně nasvícenou jeskyni s tryskající vodou z trubek i ze stropu, na brutální divokou řeku, která se spouštěla v pravidelných intervalech, a hned několik různých saun (finská venku, parní, cedrová – krásně voňavá, intimní – červeně nasvícená a nejteplejší). Záda i nohy si parádně odpočaly a zregenerovaly, jediná nepříjemnost nás potkala skoro při odchodu, když Petík zapomněl na sklenici leča v batohu, a ta se z malé a blbě tvarované skřínky vykutálela a rozprskla po podlaze (a jemu po kalhotách, botách). Paní uklízečky neměly radost, zejména, když tu šúrovaly už hodinu před zavíračkou. My jsme neměli radost, protože jsme přišli o večeři. Jo a aby toho náhodou nebylo dnes málo, tak se po cestě do kempu definitivně utrhnul popruh fotobrašny.

Zpět v kempu jsme si zalezli do kuchyňky v suterénu a uvařili si holt aspoň hráškovku z pytlíku. Chvíli tam seděl i synáček pantáty s nějakou ženštinou, popíjel pivo, pak šli ven kouřit, pak se někam ztratili, pak se vrátili, když my jsme z kuchyňky odcházeli, a nakonec jí odvezl domů. Myslete si o tom, co chcete:-) V kuchyni někdo nechal artefakt od oběda – uvařený guláš nebo co – poněkud nechutné. Navíc takové plýtvání, kdyby nám to radši dali:-) My jsme v kuchyni povečeřeli, dobili všechno potřebné, zkoukli jeden díl Nevinných lží, a když už nám tam byla moc zima, šli se zachumlat do spacáku.

Jinak jen doplnění ke kempu – po zahradě bylo rozmístěno několik pěkných chatek, bazén, venkovní sprchy – v létě tu asi může být pěkně. Našli jsme dvoje sociálky – záchody a sprchy pod jednou střechou, ale bez kamenných okolních zdí, takže de facto venku. Mno, proč trpět v kempové sprše, byť teplé, když se můžu naložit do lázní?;-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.