Místo vydání: Kladno
Konec července, prostředek prázdnin, Albánská riviéra, tedy asi nejvytíženější místo v zemi. Ukazuje se, že to tu moc není pro naši náturu ani náš způsob cestování, přesto je to o dost příjemnější místo, než třeba kdybychom se touto dobou ocitli nějakým nedopatřením v Chorvatsku:-) A tak si hledáme volnější prostor a obdivujeme čarokrásné pobřeží, které sem lidi oprávněně láká. Podíváme se například do nádherných starých vesnic Dhërmi a Qeparo i Sipërm, na kaňon a pláž Gjipe, projedeme malebnou zátoku Porto Palermo a očaruje nás starodávný Butrint. Samotu, klid a nádherné moře zvládneme najít dokonce v těsné blízkosti letoviska Sarandë, u rybího trhu s výhledem na Korfu a chvíli i na Aquarium Beach. Ochutnáme čerstvé ryby, voňavý gyros i zabijácké frappé. Vyspíme se v autě i ve stanu a jednou budeme utíkat před velkou vodou. Tak pojďte s námi zjistit, jestli by i vaše válecí dovolená v Albánii anebo dobrodružná cesta nemohla vést právě na Albánskou riviéru;-)
Neděle 24. 7. – NEMOCNÉ DÍTĚ, PŘESKOČENÁ ALBÁNSKÁ RIVIÉRA A SOUKROMÁ PLÁŽ
Odjezd z Vlorë na slavnou Albánskou riviéru jsme si představovali nadšeně a radostně. Místo toho je Kubovi od rána špatně, několikrát se pozvrací a celkově nálada na bodu mrazu. Prodloužit ubytování po předchozím jednání pana majitele nepřichází v úvahu, jiné narychlo nenajdeme, ale hlouběji se tomu nevěnujeme a počítáme zkrátka s tím, že jedeme dál. Vlastně se nám v tomhle městě ani moc zůstávat nechce, i když jsme v tu chvíli asi měli být zodpovědnější a zvážit to (ostatně nabídka třeba na Bookingu je bohatá, pokud člověk nehledá ze dne na den uprostřed léta:-)).
Geraldo se nám vůbec neozývá, a tak mu při odchodu v 10 h píšu, co s klíči? Při nakládání auta se objeví sestra, což jsem trochu čekala a asi jsem i ráda, když se po předchozí ne úplně milé komunikaci nemusíme s „panem domácím“ osobně potkat. Aspoň pro tuto chvíli tedy odjíždíme s čistým štítem a dá se říct, že radostně:-)
Naše první cesta vede serpentinami vlorského předměstí ke zřícenině Kaninë. Její základy jsou údajně ze 3. stol. př. n. l., nicméně dneska z ní zbylo jenom pár zdí. A za ty se ještě platí ne úplně zanedbatelné vstupné. No, je vedro, Kuba trpí asi nějakým úžehem, navíc už spí, courat po louce mezi zdmi se nám dvakrát nechce, tak tam pošleme drona a sami se zatím kocháme nádherným výhledem na celý vlorský záliv. Tím pohledem se definitivně loučíme s další částí Albánie. Po pravdě, na jiná místa asi budeme vzpomínat radši než na Vlorë…
Vlorë jako na dlani
Sjedeme dolů na úplný konec Vlorské zátoky, kde leží město Orikum, další oblíbené letovisko. My bychom sice rádi objevovali nějaké pěkné pláže, ale v téhle zátoce už to asi stačilo, popojedem. V Orikumu se stavujeme akorát pro benzín, protože je tu přece jenom ještě malinko levnější než na předražené Albánské riviéře. Fascinuje nás něco, co vypadá jako náhrobní kámen a stojí to normálně mezi stojany. Hustý:-)
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko.
S plnou můžeme vyrazit do kopců – konkrétně teda do slavného Llogarského průsmyku. Dneska už pod tímhle kopcem vede tunel, ale býval to tak trochu postrach starších a těžších aut. Do nadmořské výšky 1027 m se tu musí vystoupat sérií serpentin přímo od moře, a pak zase na druhé straně sjet. A protože jsme v Albánii, kde nikoho kopce nevzrušujou, tak těch serpentin asi není tolik, co by mělo a sklon je i tak hodně prudký. Oktávka funí, co jí síly stačí. Asi ve třetině kopce u nějaké restaurace na chvíli zastavujeme a nabíráme vodu (máme strach, jak to s ní na Albánské riviéře bude), autu aspoň trochu vychladnou převody. Pak už to vyjedeme na jeden zátah. Když nás nikdo nezdržuje a můžeme jet takovou rychlostí, jakou naše kára potřebuje, tak to jde dobře. Když ale chytneme „hada“ a musíme rvát zatáčky silou na jedničku, tak se jí to moc nelíbí. Myslím, že si všichni oddychneme, když jsme nahoře.
Llogarský národní park je unikátní kombinací horského terénu a pobřeží Jónského moře. Jeho rozloha sice není velká, pouhých 17,69 km², ale skrývá v sobě neobyčejné přírodní bohatství a scenérie. Park byl vyhlášen chráněnou oblastí již v roce 1966, aby se zde zachovala jedinečná biodiverzita. Llogarský průsmyk (Qafa e Llogarasë), nacházející se v nadmořské výšce 1027 metrů, je nejznámějším a nejnavštěvovanějším místem parku. Průsmyk tvoří rozvodí mezi Jaderským a Jónským mořem a nabízí ohromující výhledy na Albánskou riviéru, okolní hory a ostrov Korfu. Cesta přes Llogarský průsmyk je plná serpentin a patří k nejkrásnějším v celé Albánii.
Park se vyznačuje rozmanitou krajinou, od alpských luk po strmé skalní stěny a husté lesy. Rostou zde staleté borovice a jedle, často tvarované větrem do neobvyklých podob. Fauna je také bohatá, setkat se zde můžete s orlem skalním, supem bělohlavým, divokou kočkou, vlkem, liškou a dalšími živočichy. Geologicky je území tvořeno vápencem a dolomitem. Klima je zde středomořské s horkými léty a mírnými zimami, ale na vrcholcích hor panuje alpské klima. Llogarský průsmyk má historický význam, protože se v jeho blízkosti pohyboval i Julius Caesar při pronásledování Pompeia.
Co se týče aktivit, Llogarský národní park nabízí mnoho možností:
- Pěší turistika: Z Llogarského průsmyku vede několik značených turistických tras, například na vrcholky Maja e Qorrës (2018 m n. m.) a Maja e Çikës (2045 m n. m.).
- Paragliding: Llogara je mekkou albánského paraglidingu, a nabízí tandemové seskoky z průsmyku na pláže.
- Prohlídka informačního centra: Pod sedlem se nachází nové infocentrum, kde se dozvíte více o přírodě parku a turistických stezkách.
- Odpočinek v přírodě: Můžete se kochat výhledy na okolní krajinu nebo navštívit místní restaurace a hotely.
V nedávné době byl pod Llogarským průsmykem vybudován šest kilometrů dlouhý tunel, který zkracuje cestu z Vlorë na Albánskou riviéru asi o půl hodiny.
Pokud byste potřebovali poradit, co v parku nebo samotném průsmyku podniknout, tak tady se můžete podívat na inspiraci i zajištění zážitků. Informace o parku najdete na jeho oficiálních webových stránkách.
Samotný průsmyk nijak zajímavý není. Stojí tu domek správy národního parku, jsou tu rozcestníky na treky, možná nějaká restaurace, velké parkoviště, kde si chvíli protáhneme nohy. O pár metrů dál se potom dá zastavit u vyhlídky už směrem na Albánskou riviéru, a ta nás zaujme o dost víc. Kubík se probudí, tak se aspoň pokocháme společně. Studujeme, kde asi jsou kolem serpentin dolů umístěné dvě kešky, ale usoudíme, že tam se snažit parkovat asi nebude dobrý nápad a vzdáváme se jich. Dáme si tu svačinu, do Kubíka, který si stěžuje na bolavé bříško, se pokusím dostat aspoň půlku černého uhlí, ale cestou dolů mi to vrátí i s úroky. Tak aspoň že rychle pochopil, jak se trefit do pytlíku…
Hned pod Llogarským průsmykem bývala nádherná, divoká pláž Palasë, kterou máme uloženou v mapě. Bohužel rozvoj albánských letovisek a hotelových komplexů je naprosto nekompromisní, a tak, než jsme sem za ty 4 měsíce dojeli, tak je veškerá divokost tatam. Už z výšky je vidět, že tam vyrostlo hotelové městečko a další infrastruktura je v procesu, takže to ani nezkoušíme. Na druhou stranu, pokud byste se sem chystali na kratší dovolenou, tak to určitě může být velmi pěkné místo, kde “zakotvit”. Můžete se zkusit podívat, co Palasë nabízí:
O kus dál jsme naivnější a naopak chceme dát šanci profláknuté pláži Dhërmi – přece jenom, když je nějaké místo velmi oblíbené, tak to má vždycky nějaký důvod. No, jak se to vezme… Jasně, moře je tu krásný, ale to vidíme jenom z dálky od silnice. Pláž je dlouhá, rovná, bez jakéhokoliv přirozeného stínu, naprosto zaplněná bary, slunečníky, lehátky nebo prostě lidmi. Projedeme dlouhou ulici kolem pláže, před drahým (a stejně plným) parkovištěm se otočíme a podél kolon parkujících aut se zase vrátíme na hlavní silnici. Jestli se tady chce někdo vykoupat, tak tu buď musí být ubytovaný anebo přijet brzo ráno. Přes den se tu místo na parkování hledá asi tak stejně blbě jako místo na pláži. Bydlet tady hned u pláže asi může být pěkné, ale pro nás momentálně ne, díky. Jedeme dál.
Silnice nás vede pro změnu kousek výš do kopců a skrz tuze roztomilou vesnici Dhërmi. Je to původní osada, kde bydlí místní, na rozdíl od toho, co vyrostlo dole u pláže. Vesnice je skoro celá bílá – její domy na jihozápadním svahu odrážejí nemilosrdné sluneční paprsky a mezi hnědo-zelenými kopci vypadají jak rozházené bílé perly. Připomínají španělské pueblos blancos. Nejde odolat a aspoň na chvíli nezastavit, pokochat se a cvaknout pár fotek, protože je to tady fakt roztomilé a takové “lokální”.
Po další blicí zastávce si najdeme vzácné místo ve stínu u takové lesní cesty kamsi. Dáváme opatrně jídlo, hodně pijeme, odpočíváme. Je nám všem vedro, jsme podráždění, Kubovi jednu chvíli vyskočí i teplota, vypadá čím dál tím hůř. Po chvíli dohadů, googlení a hledání v mapě se rozhodujeme teď na celou slavnou Albánskou riviéru vykašlat a napálit to až do největšího města na jihu, Sarandë, kde mají nemocnici. I když jsme si samozřejmě vědomí rizika dehydratace a snažíme se do něj lít, co jenom pobere, tak ven toho jde pořád víc než dovnitř, a to je blbý. Podle dostupných informací to může být u malých dětí ještě mnohem nebezpečnější než u dospělých, tak když už jsme nezajistili klid na lůžku, tak něco takového riskovat nechceme. Hledat ubytování v Sarandë uprostřed léta je prakticky nemožné, ale jelikož nevíme, jestli náhodou neskončíme v nemocnici, tak to vlastně ani moc neřešíme.
A tak mineme všechna ta nádherná místa jako kaňon Gjipe, Porto Palermo, Qeparo, která se nám jenom míhají za oknem auta a my sem tam zastavíme na rychlé cvaknutí fotky. Kubík si jednu chvíli postěžuje na bolest nohou a bříška, ale za moment už spí, což je asi ta nejlepší varianta. Na malé parkoviště u nemocnice v Sarandë dorážíme kolem 20 h. Zaparkovat se tu dá, Kuba se budí a vypadá k našemu překvapení celkem v pohodě. Možná prostě potřeboval jenom déle vychladnout:-) Každopádně k doktorům se mu – podle očekávání – nechce, a nám ho tam tahat, když je najednou víceméně v pohodě, taky tolik ne. Rozhodneme se tedy tomu dát noc a ráno uvidíme – kdyby to bylo blbý, tak nemocnice je tady, po ruce.
Já oběhnu okolní ulice s několika lékárnami a koupím aspoň „něco jako Smectu“ (nějakou jsme kdysi v lékárničce měli, ale ta je dávno fuč a mně přišlo, že to je dostatečně mezinárodní lék, abychom ho kdyžtak sehnali kdykoliv, kdekoliv – tak ne). Žádné rozumné (nebo spíš prostě žádné) ubytování nenajdeme, ale v mapě je značené spací místo asi 3 km za městem, tak to zkusíme – dojezd do nemocnice kdyžtak dostatečně rychlý.
Cesta po skalnatém pobřeží teda není zrovna vyasfaltovaná silnice, spíš to občas chodíme s baterkou zkoumat napřed, abychom někde nezapadli nebo nezlomili osu, ale asi po 20 min. jsme na maličké, rovné pláži, kde je dostatek místa na několik aut, ale jsme tu sami. Nevěříme vlastním očím, v tuto roční dobu, na vrcholu prázdninové sezóny, u asi nejpopulárnějšího albánského letoviska:-)
Kubík, který se u nemocnice trochu protáhl a proběhnul, zase rychle odpadne, nám připravím k večeři brambory a jedno ze 3 mražených kuřecích stehen, co jsme ještě koupili, a se smíšenými pocity, ale příjemným šuměním vln dnes usínáme prakticky na pláži.
Pondělí 25. 7. – VEGET NA PLÁŽI, KUBŮV SVÁTEK, VEČEŘE V SARANDË, SPANÍ S ČECHY U BISTRICE
Někdy je opravdu ráno moudřejší večera, nebo minimálně hezčí, když člověk vidí, kde si to vlastně ustlal. Je to bomba místo! Taková rozšířená loučka u cesty a na ní navazuje malinká oblázková pláž. Jediný problém je nedostatek stínu, který si tu musí vyřešit každý sám. Nám přijde vhod jakýsi „přístřešek“ z velkého šátku, který si tu někdo vyrobil. Zabíráme si ho a doufáme, že se majitelé dnes neobjeví, ale jinak samozřejmě připraveni místo hned opustit.
Sluníčko nás z auta vyžene už v 7 h a jsme trochu zválení, jelikož kromě horka nás v noci trápili i mrchy komáři. Kubík si dá k snídani kousek chleba, později k svačině kousek nektarinky, broskve a blumy. Já uvařím maso a brambory na oběd, obtěžují přitom pro změnu vosy. Kuba by si zasloužil nějakou pěknou hostinu, vždyť má dneska svátek! To bohužel teď a tady nejde, ale aspoň že z dárku má velikou radost – ve Vlorë jsme mu koupili dřevěný vláček, kde je každý vagon jedna číslice 0 – 9 + lokomotiva, všechno pěkně barevné. Jak s sebou těch hraček moc nemá, a ty, co má, se mu už za 4 měsíce asi trochu okoukaly, tak je z novinky úžasně nadšený a nás zase hřeje, že je v pořádku – živý, akční, usměvavý. (Jinak pro pořádek, Kubův hračkový arzenál na cestě tvoří pár autíček a vláčků, pár knížek na odpolední vyprávění před spaním, a samozřejmě nesmí chybět knížky z edice Kouzelné čtení od Albi, které za jízdy studuje s mluvící tužkou – fantastická věc na cesty;-))
Jakmile je na slunci k nevydržení, přesouváme se pod šátek, kam si postupně nastěhujeme i stolek, židličky, prostě jako doma:-) A většinu dne strávíme tady nebo nejvíc v moři. Přijede jedna další místní rodina a udělají si podobný přístřešek opodál u křoví. Dají si piknik, děcka se vykoupou, a zase odjíždějí. My máme prostě veget, dneska odmítáme dělat cokoliv, jenom jsme spolu na tomhle krásném místě a užíváme si to.
Kolem 17 h usoudíme, že bychom mohli přece jenom ten svátek oslavit nějakým lepším dlabancem, a taky usoudíme, že se nám tady další noc a den asi péct nechce. Zabalíme, dokodrcáme se zpátky do Sarandë (šmarjá, tohle jsme jako jeli za tmy? A nic přitom nezničili?!) a zkoušíme hledat obchod a jídlo. Je to tu dopravní peklo, ale totální! Když chceme vybrat peníze z bankomatu, musím jít já, zatímco Petík kolem krouží v autě, pak chvíli zastaví na silnici přímo před bankou, jenom abych já naskočila. Masakr!
Restaurace jsou tu sice v porovnání třeba se Západní Evropou nebo Chorvatskem levné, ale v rámci Albánie krutě napálené, a tak se nám nakonec nejvíc zalíbí jeden fast food na kraji města. Dá se tu v klidu zaparkovat, jede tady klimatizace (na 30 °C), jsou tu milí a jídlo bohatě splňuje naše skromné potřeby něčeho výjimečného:-) Dáváme si gyrosy a velký zeleninový salát, který mají perfektně ochucený. Ve výsledku je to i celkem dietní:-)
Spací místo jsme si dnes vyhlédli pro změnu na opačnou stranu od Sarandë, než včera – u řeky Bistricë. Je naším směrem z města, spacích míst je v P4N označeno hned několik, tak si budeme moct vybrat, navíc to není daleko. První místo, kam zajedeme, je v podstatě asi na něčí louce, nebo cestě kolem ní. Okolo roští, což sice dobře kryje auto, ale děsíme se, jaká krvežíznivá hejna by se tu na nás po setmění mohla vrhnout. Do řeky se tu ale vlévá menší potok a jejich soutok je ideální na podvečerní koupel. Po celém dni v moři jsme za odsolení opravdu rádi.
Pak zkusíme popojet na další označené místo. Při sjezdu ze silnice na polňačku k řece si říkáme, jak je zajímavý, že nikde nepotkáváme bydlíky, načež dojedeme na konec cesty a tam u řeky stojí česká dodávka😀 Jaká taky jiná, že?:-) Bydlí v ní dvojice asi našeho věku, dost zcestovalá, a tak velkou část večera prokecáme, zatímco Kuba opodál na dece testuje, co všechno jeho nové vláčky vydrží:-)
Když se setmí, je čas to dítě uložit. Už z postele zavoláme babičce, a ta má nakonec v přímém přenosu vyhánění sršně z auta. Kolem 23 h to tak nějak balíme všichni společně.
Úterý 26. 7. – ÚTĚK PŘED VELKOU VODOU A ALBÁNSKÁ RIVIÉRA
V 5:18 nás budí šok. Spíme s otevřeným kufrem, před kterým teď stojí chlapík a huláká na nás něco o vodě. Ubezpečujeme ho, že tu nehodláme kempovat a čekat na velkou vodu, jenom se dospíme a pojedeme zase pryč. Otočíme se na druhý bok, on odejde, tak asi ok.
Ne, tak prej ne – za chvíli už stojí nahoře na silnici, ale znova na nás křičí, že „Water! No parking!“, ukazuje na hodinky a ať odjedeme. No dobře, nebudeme to pokoušet, asi ví něco, co my ne. Budíme sousedy a přesouváme se i se spícím a obskládaným Kubou na začátek cesty k řece. Spát už nejdeme, kecáme venku za ranního kuropění. Za chvíli nám do toho nějak moc hučí řeka a fakt že jo – zvedne se výrazně a místa, kde jsme spali, jsou obě celá pod vodou. Tyjo, tak ještě že tu měli někoho, kdo před zvednutím hráze kontroloval okolí!:-O
Vedle silnice je mohutný náhon a v něm prý potápěč a vedle chlápek se pstruhem v ruce, ale když později odjíždíme, tak tam nesou v pytli nějaké mrtvé zvíře (doufáme, že zvíře!), takže asi bylo potřeba náhon vyčistit. To jest naše dedukce, jinak ale jsou na řece o několik km výš postupně dvě elektrárny, takže možná prostě potřebovaly upustit vodu, těžko říct.
Večer jsme se všichni cítili dobře, a tak jsme se rozhodli se vrátit většinu cesty, co jsme přes Albánskou riviéru přefrčeli, a prozkoumat tenhle nádherný úsek Albánie podrobněji. To jsme netušili, že toho moc nenaspíme, což nás celkem rozbije:-) Nicméně plán se nemění a my těsně před 8 h vyrážíme zpátky po pobřeží.
Jsme oba děsně ospalí, Kuba to během pár minut rovnou zabalí, a tak se u jedné hezčí restaurace Ujevara e Borshit Restaurant (postavené na vodopádu, což je „ujevara“) ve vesnici Borsh stavujeme na frappé. Parkuje se tu blbě, ale restaurace je nádherná a taky vyhlášená. Kafe tu mají dobré, ale na nás brutálně silné, pěkně to s námi zamává. Svoji roli hraje asi horko, dehydratace, možná málo jídla v posledních dnech nebo něco úplně jiného, každopádně jsme dnes vyřízení – mně je blbě od žaludku a motá se mi hlava celý den, Petík přes den dobrý, ale vybere si to večer a ani Kuba není dvakrát fresh. A tak to bereme zvolna…
Dohánění restu začneme v poloopuštěné vesnici Qeparo i Sipërm (Horní Qeparo). Tahle kamenná vesnička leží v suchých kopcích nad pobřežím. Samotné Qeparo je přímo dole na břehu a oblíbená destinace hlavně díky své krásné pláži. Jeho brácha nahoře je tvořený dnes téměř opuštěnými, neobývanými domy, které se pomalu rozpadají a zarůstají náletovými keříky. Výhledy jsou odsud ale nádherné, jak k modrému mořskému horizontu, tak do kopců, z nichž ty nejbližší jsou pokryté olivovými háji.
Úplný skanzen to tu ale ještě není – člověk se tu může občerstvit v malé restauraci nebo dokonce i stylově ubytovat. Vlastně většina dosud obydlených nebo naopak zrekonstruovaných domů je upravených tak, aby mohly nabídnout turistům ubytovací kapacity. My se procházíme úzkými uličkami, kde nám dlažba podkluzuje pod nohama, nakukujeme do polorozpadlých domů, kocháme se výhledy a marně se snažíme dostat ke kostelu podle toho, kde vidíme věž, ale jenom, než zjistíme, že je v úplně jiné sekci, kam se jen tak nedostaneme. Respektive se nám po několika km naťapaných v horku už ani moc nechce:-) A tak pošleme nad romantickou vesnici ještě pofotit drona a můžeme pokračovat dál.
Je čas oběda, a tak se cestou koukáme, kde bychom si mohli dát nějakou dobrotu, až natrefíme na podnik Marko, kde to vypadá obstojně a nepředraženě. Objednáváme si vepřové maso na grilu, hranolky a salát a malý piva. Místo salátu dostaneme grilovanou zeleninu, která je teda ale luxusně ochucená (sýr, bylinky a asi citron, možná nějaký chilli olej), ale salát chceme taky. Extra objednanými olivami Kuba opovrhne a na Petíka je jich trochu moc. Kuba je upečenej a z toho unavenej, ale pochutnáme si a jsme rádi, že můžeme v klidu sedět (plus orosený pivo taky dělá svoje, co si budeme, že?;-)).
Po obědě dojedeme nad kaňon Gjipe. Je to další z poměrně populárních míst, jenom ne už tak jednoduše a tudíž masově přístupné. Kaňon má na svědomí řeka, která jej vyhloubila, nicméně přes léto tu skoro nic neteče. V místě, kde se kaňon otevírá k moři, vznikla mezi skalami nádherná pláž. Dostat se na ní tedy dá buďto kaňonem, nebo po moři, výletní lodí z některého z okolních letovisek, no a nebo po stezce, která vede po horní hraně kaňonu, a pak seběhne po skále rovnou k pláži. Pláž má svoje stálé (letní) obyvatelstvo, které tu obsluhuje beach bary a kemp.
Parkovat se dá níž na oficiálním, velkém, placeném parkovišti, odkud je to na pláž asi kilometr po prašné a kamenité cestě (a jinak se odsud také jde na prohlídku nedalekého monastýru). My si vybíráme neofiko plácek v olivovém háji ještě o kus výš, odkud se vychází na trek po hraně kaňonu. Je strašné vedro, a tak ještě skoro hodinu vegetíme pod nádhernými, tlustými olivovníky, na vysušené trávě. Na túru vyrážíme v půl 4, teplota pořád vysoko nad 30 °C.
Trek je nádherný – kamenitá stezka vede nejdřív k okraji kaňonu, pak podél něj a nabízí hned několik parádních vyhlídek. Nakonec nás prudké klesání s balvany a kusy skal svede na pláž Gjipe, která je ústím celého kaňonu. Celou dobu jsme na svahu vystavení žhavému slunci a dole si připadáme jak vysušený tresky. Navíc jsme si s sebou vzali málo vody – jedna láhev dětská a jedna láhev pro rodiče v tomhle vedru vůbec nestačí.
Dole všichni vletíme do nádherného moře a chvíli dovádíme, pak já a Kuba na dece odpadneme, mě pořád bolí žaludek i hlava a bohužel ani šlofík to moc nezlepší. Jinak pláž je moc hezká, ale na náš vkus poněkud zaplněná. Je to jedno z nejoblíbenějších míst na celé Albánské riviéře, i když přístupné jen pěšky nebo z moře. Těch výletních lodí se tu ale za den vystřídá dost a lidí na pláži je jako psů. Taky jsme docela rádi, že jsme dorazili později, kdy skály po stranách pláže už hážou nějaký stín, jinak bychom tu pokračovali v pečení se ve vlastní šťávě.
Poslední rychlá koupačka a šlapeme nahoru. Návrat k autu je docela masakrální. Rozdělujeme se – já s Kubíkem jdeme po cestě na ofiko parkoviště, kde čekáme na Petra. Ten mezitím skoro vyběhne stezkou na skálu, bez pití, ve stresu, že nestíhá a že nám mezitím vykradli auto a kdesi cosi. Výsledkem je, že nahoře málem zkolabuje. A moc čerstvě nevypadá ještě ani když dojede pro nás, takže na parkovišti, kde touhle dobou už nikdo nic nevybírá, chvíli jen tak posedíme a odpočíváme.
Parkoviště se pomalu vylidňuje s tím, jak na pláž pomalu padl stín (aspoň částečně, protože je pořád orientovaná převážně k západu), a i pro nás nastává čas se přesunout. Tady je to s hledáním spacích míst poněkud složitější, tak zkoušíme sjet k nedaleké vesnici Jalë, kde je jedno označené. Parkujeme víceméně ve křoví mezi baráky, nejbližší jsou naštěstí prázdné, ale evidentně se tu takhle v pohodě kempuje, zapadlých aut i obytňáků je tu hned několik. Vlastně jsme tu ale docela krytí, a tak se rozhodujeme dneska spát ve stanu, respektive pod tropikem, což je tady v těch vedrech ještě to nejlépe snesitelné – na rozdíl od auta se na sebe nelepíme, trochu to luftuje a neobtěžují nás hmyzáci. Jenom teda kdyby se někdo trochu líp díval, tak ta žlutá kopule docela svítí. Ale taky jsme jí zašoupli mezi auto a roští:-) Mimochodem, poslední roky nás provází většinou stan Jurek Tramp a dlouhodobě máme ty nejlepší zkušeností se stanem Pinguin Gemini.
K večeři dáme akorát instantní polívku a balíme to. Dlouho do noci tu řve muzika z nějakého baru nedaleko.
Středa 27. 7. – AQUARIUM BEACH, PORTO PALERMO, SARANDË A SPANÍ S VÝHLEDEM NA KORFU
V 6 h nás budí, jak se NĚKDO ze spaní dožaduje housky. Aha, neměli bychom toho našeho potomka přece jenom krmit trochu víc?:-)
V 7 nás definitivně vytahuje sluníčko. Naštěstí auto ještě háže dobrý stín, takže v něm posnídáme a pobalíme, a pak popojedeme ještě dál po cestě, kde spalo spousta dalších aut. Hledáme sebemenší plácek na zaparkování, až chytneme poslední možné místo na posledním parkovišti. Naším ranním cílem je Aquarium Beach, maličká pláž sevřená mezi skalami. Cestou k ní míjíme ještě Guma Beach, ta je trochu otevřenější a tím, že je blíž k parkovišti, se i dřív zaplní. Na pláži Aquarium je po ránu jen pár lidí, zato moře, to je tady naprosto dokonalé. Úplně průzračné a tyrkysové, směrem dál trochu tmavne, zpod jedné skály vyvěrá studený pramen. Z těch postranních skal omladina skáče do vody. U skály jsou na zemi větší oblázky, na chození nic moc, blíž k moři jsou drobnější, což je v pohodě. Ráno se i dá sedět ve stínu pod skalou, během dne stínu ubývá a lidí výrazně přibývá. Užijeme si koupačku do 11 h, a pak se evakuujeme do přívětivé náruče klimatizace.
Vracíme se na hlavní pobřežní silnici a pokračujeme v objevování krás Albánské riviéry. Jako první vjíždíme do nádherné zátoky Porto Palermo. Díky tomu, že se jí zatím vyhýbá masová zástavba, jde o krásně autentické a čisté místo, s ideálními podmínkami pro šnorchlování. Nicméně jednou ze zdejších zajímavostí je vojenská ponorková základna. Je to 650 m dlouhý tunel pod výběžkem pevniny, vybudovaný v roce 1969, když diktátor Enver Hoxha vypoklonkoval ze země Sověty, ale jejich ponorky si nechal. V současnosti je pro veřejnost oficiálně uzavřená, neoficiálně se k ní někudy proplížit jde, ale s detaily nemůžeme sloužit:-) Albánská vláda uvažovala o zřízení vojenského muzea. Údajně měla také být jedna z ponorek darována České republice a vystavena v muzeu ve Kbelích, ale kvůli vysoké finanční náročnosti nakonec celý projekt doslova ztroskotal.
Zátoku Porto Palermo ale šperkuje především poloostrov s bývalou pevností. Původně tu začali pevnost stavět zřejmě již Benátčané v době, kdy této oblasti vládli, ale v 19. století jí dal pevnou podobu nám již dobře známý Ali Paša Tepelenský. Šíji na poloostrov i samotný břeh lemují nádherné pláže. Do rozpáleného písku mezi davy se nám moc nechce, a tak parkujeme jenom na vyhlídce u silnice a všechny ty krásné výhledy této zátoky fotíme, pak i droníme. Svahy kolem nás jsou docela hustě porostlé rostlinami agáve, jejichž několikametrové květy vypadají jako řídký borovicový les. Někde jsem četla, že tu byly vysazeny schválně, aby ztížily případné přistávání nezvaných parašutistů v okolí ponorkové základny.
Za zátokou projedeme město Himarë, jedno z těch na internetu opěvovaných jako klidná zóna, ale nás to tu zklame. Proskákat hustou dopravou je o nervy, k plážím delší zajížďky, tak to ani nezkoušíme, a dva malé supermarkety, které Petík vyzkouší, se ukážou jako ještě víc předražené, než cokoli, čím jsme zatím prošli. Takže asi tak, popojedem:-)
Máme tu čas oběda, a tak zase pročítáme recenze na Google mapách, až skončíme v restauraci Joni. Menu je výrazně dražší než na fotkách z loňska, ale nakonec to nějak dáme do kupy s grilovanou rybou (levrek), řeckým salátem, hranolkami a rybí polévkou. Ta je teda ultra bídná. Ryba hodně kostnatá, ale dobrá – prostě čerstvá z moře:-) Malé pivko za 100 lek, hlavně opět v namrazené sklenici, je super! Kuba zlobí při objednávání, a pak po jídle, kdy potřebujeme ještě dodělat věci na mobilech a on už je unavený. Završíme to tu tedy trochu scénkou, ale za chvíli je zase dobře a jen co se pod prďolou rozvrní motor, tak usíná.
My pokračujeme po pobřeží již známou cestou, škoda, že je dneska divný opar a vůbec to není fotogenické. Dojedeme do Sarandë a zkoušíme Spar, a pak Alfa Market s podzemní garáži pro trochu zásob. Pak projíždíme ještě druhou, volnější a příjemnější a evidentně novější částí Sarandë. Přijde na nás chuť na zmrzku, a tak zakotvíme chvíli u nějaké posh cukrárny, dáme si tam bio zmrzku (dobrá) a brutálně ředěné kafe.
V podvečer uvažujeme ještě o Sarandském hradu, ale je to k němu pořádné stoupání, a na to už dneska nějak chuť nemáme. Místo toho jedeme rovnou hledat spací místo. Je dobře, že na to máme dneska čas, protože ve snad nejvytíženější části albánského pobřeží to je trochu oříšek. První pokus nevyjde, protože jde o placené parkoviště. To s radostí přenecháme obytňákům. Napodruhé parkujeme na zvláštním místě přímo u moře. V mapě je to značené jako rybí trh, ale ani večer ani ráno se tu neděje nic, co by tomu nasvědčovalo. Opodál je opravdu nějaká velká hala, ale vypadá spíš opuštěně. Okolo jsou na okraji břehu naházené nějaké kovové konstrukce, později to identifikujeme jako to, na čem „rostou“ mušle na mušlových farmách, kterých je tu v okolí habaděj. Jako úplně vzhledné to tu není, spíš to tu připomíná trochu skládku, na druhou stranu je tu klid, moře kolem malé plážičky vypadá úplně stejně hezky jako všude jinde, na opačné straně od silnice je veliký olivový háj. Nejspíš bychom tu ani neměli nikomu překážet.
Najdeme si relativně čistý plácek, já vařím ze 4 kuřecích stehen polívku a jídlo, Kuba si hraje okolo, Petík nám brnká na kytaru do prdnutí struny. Přímo proti nám se tyčí obrys dalšího známého a oblíbeného místa – řeckého ostrova Korfu. A za ním naprosto úžasný západ slunce…
Včera a dneska poprvé už vážně zaznívají myšlenky, co bychom měli skrečnout, aby se nám zpáteční cesta vyplatila a abychom se vrátili do nějakého normálního režimu. Jsme tady tou slavnou Albánskou riviérou dost zklamaní – moře je tu nádherné, ale na nás naprosto špatná doba. O letních prázdninách sem už určitě nikdy nepojedeme, ale mimo sezónu by to tu mohlo být opravdu fajn…
Uspává Petík s Pokáčem z notebooku při práci, já se jdu trochu smočit na kraj moře. Pak si pouštíme úvodní díl nového seriálu a před půlnocí jdeme spát, se spirálou před otevřeným autem. Jakmile dohoří, tak nic moc, ale nějak není morálka jí měnit.
Jsme rádi, že přicházíte na náš web. Ten ovšem nejede na vzduch (i když bychom si to moc přáli 😄). Pro jeho chod využíváme magii affiliate odkazů. Pokud na některý z nich kliknete a koupíte si něco hezkého, nebo třeba objednáte ubytování, tak my dostaneme malou provizi. Všechny nabízené produkty a služby sami k naší spokojenosti využíváme a nebojte, na vaši cenu to nemá žádný vliv, naopak v některých případech získáte i slevu nebo jinou výhodu. A to je fér, ne? Podpořte nás a pomozte nám tvořit další skvělý obsah. Děkujeme!
Ať už pro dlouhé večery nebo deštivá odpoledne na cestách, rádi saháme po hrách od Albi. Jejich Kouzelné čtení je pak neocenitelným parťákem na dlouhé cesty, kombinujícím zábavu a vzdělávání. Využijte náš kód AF15ZCESTY pro 15% slevu (navíc k 10% na e-shopu) na Albi.cz.
Ano, spíme často v autě, pod stanem, nebo prostě pod širákem – milujeme dobrodružství a kontakt s přírodou, je to zdarma! Ale i my občas oceníme pohodlí postele a teplou sprchu. A když už se rozhodneme pro "luxusnější" ubytování, Booking.com je pro nás jasnou volbou. Je to prověřený systém s cenami a širokou nabídkou pro každého – co víc si přát?
Internet, Google nebo AI se dnes zdají jako téměř všehoschopní pomocníci, ovšem snad každému pořádnému cestovateli se občas stane, že se někde ocitne bez signálu. A kde pak sehnat relevantní informace k ubytování, kde zjistit, kam se jít najíst, nebo co zajímavého ve vašem okolím navštívit? Nejlépe v knižním průvodci od léty prověřeného vydavatelství – Lonely Planet. A pokud nechcete knihu tahat s sebou, poslouží skvěle už při samotném plánování cesty.
Čtvrtek 28. 7. – KOUPÁNÍ, OVERCROWDED KSAMIL A ÚŽASNÝ BUTRINT
Sluníčko nás z auta vyhání brzy, u snídaně se kocháme výhledem na Korfu. Mezitím se kolem nás začnou sjíždět další auta, většinou místní. Někteří jdou rybařit, ale většina se jich jde kupodivu normálně vyvalit na tu malou pláž vedle. Ono když si člověk odmyslí to okolí na obou stranách, tak ta pláž samotná ošklivá není:-) A když se naopak poodplave kousek vedle pod olivový háj, tak tam už je břeh hodně skalnatý a evidentně se tam dá šnorchlovat a možná i něco vidět:-)
Když vidíme, že vykoupaným lidem neslézá kůže z těla (a když jsem i já večerní koupel v pohodě přežila), jdeme se tam na dopoledne vyvalit taky – dokud je tam aspoň kousek stínu a nesmaží to jak olej z rozpálené pánvičky. To se pak rychle balíme a zdrháme do auta, co už tlačí klimatizaci na plné obrátky.
Když už jsme tady, tak si říkáme, že zajedeme omrknout i ten slavný Ksamil, řečený „Albánské Maledivy“ a vychvalovaný do nebes. Po zkušenosti ze Sarandë si od toho moc neslibujeme, a tak vlastně ani nejsme zklamaní, když vesnicí sotva projedeme (proskáčeme v kolonách) a pláže zahlédneme jenom z dálky, protože se nám nepodaří tady ani v klidu zaparkovat. Pláže jsou narvané lehátky, slunečníky a lidmi, okolní ulice jsou narvané auty, restaurace lidmi. Opět – možná bude hezké se sem podívat třeba někdy na jaře nebo na podzim, ale teď se otáčíme doslova na pětníku, protože víc místa na to není, a mizíme z tohodle šílenství.
Kdo by ale hledal krásné místo na dovolenou a nemá problém si obsadit svoje lehátko mezi ostatními hotelovými hosty, ať sem určitě vyrazí, moře ho nezklame a výběr ubytování i restaurací je tu opravdu obrovský.
Vyjedeme na kopec mezi Ksamilem a Butrintem, kde je velké parkoviště. Stojí u něj nějaký památník a vedou odsud pěšiny k bunkrům na pobřeží. Hlavně je odsud ale nádherný výhled. A pro nás další výhoda – podél parkoviště roste řada stromů, takže se tu dá zaparkovat aspoň ve slabém stínu. Už je totiž zase někde přes 40 °C a my trochu padáme vedrem. Uvařím k obědu špagety, což mě dorazí, takže pak jenom vegetíme pod stromy a čekáme prostě na večer:-)
Čeká nás totiž poslední albánská „atrakce“, opěvovaná UNESCO památka, starověké město Butrint. A protože o něm víme v podstatě prdlačku, tak se nám nechce v odpoledním žáru prolézat kamenné rozvaliny jako vždycky. Hlídáme si akorát otvíračku a abychom měli dost času. Sjedeme asi kilometr dolů, na takovou úplnou výspu zdejšího pobřeží, kde vlastně tak trochu končí Albánie. Butrint se ale rozkládá na lesem zarostlém kopci. Takže jakmile projdeme pokladnou, překvapeně se ocitáme vlastně v parku plném úžasně zachovaných zbytků budov starověkého města.
Butrint je místo s fascinující historií, ležící na jihu Albánie, poblíž hranic s Řeckem. Jeho strategická poloha na poloostrově, který odděluje Jónské moře od Butrintského jezera, z něj činila důležité místo po staletí. Archeologické nálezy dokazují, že oblast byla osídlena již v době bronzové, a později se stala významnou řeckou kolonií, římskou metropolí a biskupským sídlem. Butrint byl svědkem mnoha historických událostí a jeho architektura nese stopy různých kultur. Během staletí byl pod vlivem Helénů, Římanů, Byzantinců i Benátčanů. Město se rozvíjelo díky obchodu a svému opevnění. V dobách největšího rozmachu se zde nacházelo až 10 000 obyvatel. Pozůstatky divadla, baziliky, baptisteria a hradeb poskytují cenné informace o minulosti regionu. Město bylo opuštěno v pozdním středověku kvůli nárůstu močálů, což paradoxně přispělo k zachování památek.
Okolí Butrintu je neméně zajímavé. Butrintské jezero je brakická laguna s jedinečnou faunou a flórou. S Jónským mořem jej propojuje kanál Vivar, jehož břehy střeží Benátská pevnost. V mokřadech žije mnoho druhů ptáků, karety obecné a dokonce se tu vyskytují i vzácní tuleni středomořští. V laguně se také chovají mušle na farmách a obklopují ji restaurace, které se specializují právě na tuto pochoutku. Dnes je Butrint oblíbeným turistickým cílem, a to díky kombinaci archeologie, památek a přírody.
Musím říct, že Butrint nás nadchl. Jednak tu bylo hrozně příjemně, druhak tu ani nebylo tolik lidí – zkrátka po rozpálené a přelidněné Albánské riviéře to tu bylo jako balzám na duši. A tak se procházíme parkem, obdivujeme jednu stavbu za druhou, trpělivě pročítáme popisky, na radu ostatních pozorujeme v jednom z jezírek želvy. Postupně projdeme „přízemí“ a po cestičkách kolem dalších památek vyjdeme ke hradu na vrcholu kopce. Uvnitř je muzeum s nejcennějšími artefakty, které se tu objevily. A z věže potom nádherný výhled po parku a na kanál Vivar, který spojuje moře s velikánskou lagunou. Za ním se rozkládá bažinatá, ale zemědělská oblast táhnoucí se až k dalším horám. No a ty už jsou v Řecku:-)
Strávíme nakonec v parku přes dvě hodiny a jsme tu fakt nadšení, ale je pravda, že pak už uchození. Akutní odpočinek tak řešíme před branami města, kde pozorujeme jednak rybky v kanále Vivar, ale hlavně místní zajímavost a atrakci – přívoz přes kanál. Pobere jedno nebo dvě auta, nějakou tu motorku, pár lidí. Za zpáteční lístek chtějí 5 € za auto, 1 € za osobu, tak o tom chvíli i uvažujeme. Na druhé straně stojí mohutná Benátská pevnost se třemi věžemi, která byla v období, kdy to tu ovládali právě Benátčané, jakousi předsunutou stráží Butrintu.
Nakonec ale rádi sedneme do auta a jedeme si zase jednou dopřát nějaký ten dlabanec. Nechce se nám vymýšlet nic moc složitého a zároveň nechceme odjíždět moc daleko, protože tohle bude naše poslední noc v Albánii a zítra nás čeká po měsíci a půl přesun do další země, krásného Řecka. Těšíme se, ale zároveň máme trochu obavy z finančního hlediska, tak uvidíme, co nás tam vlastně čeká.
Dneska večer jedeme do již vyzkoušeného fast foodu na okraji Sarandë, kde víme, že se nacpeme dobře a nenecháme moc peněz. Tentokrát se tu parkuje o trochu obtížněji, ale zvládneme to a ještě si chvíli pohráváme s myšlenkou pizzerie, která je ve stejném baráku, jen o patro výš, ale z nějakého důvodu má dneska zavřeno, tak je rozhodnuto o gyrosu.
No a protože už máme okouknutá i nedaleká spací místa, tak jedeme i spát na jistotu. Tentokrát to tedy riskneme nechat hned na prvním místě u řeky Bistricë, jen kousek dál od vody a křoví. Když pominu standardní problémy letní Albánie – tedy horko a komáry, tak je to tu vlastně docela fajn, ne horší než jinde.
Pátek 29. 7. – VELKÁ OČISTA A ROZLOUČENÍ S ALBÁNIÍ
Sluníčko nás tahá z auta v 7 h, v jeho stínu snídáme a Petík dodělává něco do práce. Pak hupneme do mělkého a studeného potoka a provedeme sebeodsolení. Přece jenom, ať do té nové země vstupujeme čistí:-)
Kubík je po cca 8 hodinách spánku dost mimo a chvíli po usednutí do auta usíná, nemůžeme mu to mít za zlé. Ani my se necítíme dvakrát svěží. Chodíme tu spát docela pozdě, vstáváme brzy, v horku se nám nespí moc dobře. A včera jsme toho po Butrintu našlapali, jak už dlouho ne. Projíždíme poslední albánské vesnice, což je po přelidněné Albánské riviéře jak úplně jiný svět! Skromné domy a usedlosti, někdy napůl v rozkladu, torza už nefunkčních benzínek a dokonce i jednoho rezavého čerpadla na těžbu ropy. Zkrátka je to tu najednou takový Bohem zapomenutý kraj a my jsme z toho paf.
Zastavujeme u něčeho, co asi bývalo honosná zastávka nebo tržiště, těžko říct. Stále tu ale zůstává populární fontána se silným proudem, kde nabíráme zásobu čerstvé vody. A kromě nás tu zastavuje hned několik dalších místních aut. Dva chlapíci nám nabízejí melouna. Což o to, chuť na něj máme, ale celý zadarmo asi nebude (a i by nám to bylo blbé si vzít) a o ceně smlouvat se nám nějak nechce, tak s díky odmítáme a oni ho dál nevnucují. Prohodíme pár slov o vodě, o tom, že jedeme do Řecka a s vřelými albánskými úsměvy se loučíme. O pár km dál melouna kupujeme (30 lek/kg), protože chuť na něj máme a v Řecku bůhví, jestli si ho budeme moct dopřát. A určitě ne za takovou cenu:-)
U poslední benzínky před hranicí čepujeme, akorát auto si nějak nechce nechat nalít plnou:-) Kluci tady umí anglicky. Rozhodujeme se do EU vstoupit trochu s parádou a necháme auto umýt – vyjde to na 500 lek za venek i vnitřek. Kuba se na benzínce budí, protože chce čůrat, tak je pak nerudný, ale mytí auta ho celkem zaujme. A my – TY VADO!!! Takhle vypíglovaný to auto nebylo snad ani před odjezdem! Díky moc!
Hraniční přechod je úplně v pohodě, všichni usměvaví a v klidu, spíš trochu překvapení, že nás tu vidí, ale na to už jsme zvyklí:-) Na řecké straně nás vyvede z míry polda otázkou, jestli jedeme do Řecka nebo do Albánie? Pak nám ale dojde, že tu prostě sedí jeden pro oba směry a lidi k jeho okýnku jenom nosí pasy:-) Tak vzhůru do další země, už osmé na téhle naší cestě!
Nejčastější dotazy
Albánská riviéra je pobřežní pás na jihozápadě Albánie, který se táhne od Llogarského průsmyku až po město Ksamil. Je známá svými krásnými plážemi, skalnatými útesy a křišťálově čistým mořem. Riviéra je oblíbeným cílem turistů, ale mimo hlavní sezónu je mnohem klidnější.
Albánská riviéra je často srovnávána s Chorvatskem nebo Řeckem, ale nabízí autentičtější zážitky.
Llogarský průsmyk je horský průsmyk v národním parku Llogara, který spojuje vnitrozemí s Albánskou riviérou. Průsmyk se nachází v nadmořské výšce 1027 metrů a nabízí nádherné výhledy na pobřeží. Cesta přes průsmyk je plná serpentin a je oblíbená mezi řidiči i cyklisty.
Pod průsmykem je vybudovaný tunel, který cestu urychluje.
Pláž Gjipe se nachází na konci kaňonu Gjipe, který je dostupný pěšky po kamenité cestě. Jedná se o jednu z nejkrásnějších pláží na Albánské riviéře, která je obklopená skalami a nabízí klidné koupání. Na pláži není kromě baru a jednoduchého kempu žádná infrastruktura a je populární mezi turisty, kteří hledají soukromí.
Na pláž se dá dostat také lodí.
Butrint je starověké město v jižní Albánii, které je zapsané na seznamu UNESCO. Město má bohatou historii a nachází se zde mnoho archeologických nalezišť, jako je divadlo, bazilika a baptisterium. Butrint leží na poloostrově, který odděluje Jónské moře od Butrintského jezera. Město je oblíbené mezi turisty, kteří se zajímají o historii a kulturu.
Okolí Butrintu je chráněnou přírodní oblastí.
Největším zklamáním byla přeplněnost pláží a letovisek během hlavní sezóny. V mnoha místech se nedá v klidu zaparkovat a ceny jsou vyšší, než ve zbytku Albánie. Řada pláží je obklopena velkými hotelovými komplexy, které narušují přírodní ráz pobřeží.
Někteří lidé také poukazují na nedostatečnou čistotu a nepořádek v okolí turistických míst.
Max elevation: 1016 m
Min elevation: -8 m
Average speed: 39.62 km/h
Total time: 03:03:00
Loading...
