Místo vydání: Kladno
Nejsevernější výspa mohutného pohoří Pindos, která se jmenuje Zagori, je něco vysloveně pro fajnšmekry, pro milovníky divoké přírody, úžasných horských výhledů, unikátních skalních útvarů, endemických druhů fauny i flory a kamenných staveb – památek na houževnaté lidi, kteří vzali ten nejlepší “stavení materiál”, který dokázali najít a založili tu roztomilé vesničky, ukryté monastýry i mohutné obloukové mosty, které jim usnadnili vzájemné propojení. Toto vše vyneslo Zagori zápis na seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO, a my vás teď zveme na menší průzkum této nenapodobitelné oblasti. Podíváme se k památníku odkazujícímu na řecké válečné hrdiny, kteří statečně odráželi nacistická vojska. Ukážeme vám ony kamenné mosty i méně známý Zkamenělý les. Podíváme se ke krásným řekám Voidomatis a Aoos – tatínkovi a mamince milované albánské Vjosy. Především to tu ale tentokrát bude o famózních výhledech, protože se budeme pohybovat na různých úrovních nejhlubšího kaňonu světa – Vikos.
Středa 3. 8. – DO REGIONU ZAGORI A KAŇONU VIKOS
V poledním žáru dáváme sbohem Meteoře – jednomu z nejkrásnějších míst, co jsme kdy kde na světě viděli. Věnovali jsme mu celý včerejší den a polovinu toho dnešního (viz minulý článek), a i když jsme se nakonec nedostali dovnitř žádného z klášterů, užili jsme si ty neuvěřitelné výhledy, co to jenom šlo.
Ale! Přišel čas se zase poposunout – o kousek blíž domovu, ale ještě na poslední místo v Řecku, které si nechceme nechat ujít. Jmenuje se kaňon Vikos, nachází se nedaleko hranic se Severní Makedonií a podle Guinessovy knihy rekordů je to nejhlubší kaňon na světě. Jo, fakt, není to Grand Canyon, ale řecký Vikos:-)
Nějakou dobu nám trvá prokličkovat tou krásnou řeckou krajinou, zprvu rovinatou, pak čím dál tím vlnitější. Děláme si jednu zastávku na oběd v parčíku s příjemným altánem uprostřed, a druhou u památečního tanku nedaleko města Metsovo.
I v Řecku mají válečné památníky
Tank v řeckých horách – jde o místo, které odkazuje na tvrdý řecký odboj a nezdolnou snahu zastavit postup fašistických vojsk do země. Najdete tu památník kavalérie a vedle něj historický bojový tank M24, který je symbolem přechodu řecké armády k moderní těžké technice. Byl prvním tankem, který řecká armáda získala ve velkém počtu.
Vedlejší památník odkazuje na válečné události: Během řecko-italské války dorazila 1. 11. 1940 do Metsova jízdní divize pod vedením generálmajora Georgiose Stanotase a spolu s dalšími silami přerušila elitní italskou alpinistickou divizi „Julia“. Řekové odtud přešli do protiútoku a pronásledovali Italy přes hranice, až 3. 12. 1940 dosáhli albánského města Përmet.
Na malé silnici, co nás vede do hor, potkáváme, zkoumáme a „zachraňujeme“ želvu, když jí popoháníme pryč ze sinice, někam do trávy a bezpečí. Před 16 h se dostáváme do oblasti, kam jsme měli namířeno, a kde toho na nás čeká požehnaně – mezi kopce kolem kaňonu Vikos, do kraje, kterému se i v Řecku říká slovansky Zagori. V roce 2023 byla „kulturní krajina Zagori“ prohlášena chráněnou památkou UNESCO, zejména díky svým tradičním, kamenným vesničkám s horským charakterem.
Zagori je kromě hlubokých kaňonů proslulé také obloukovými kamennými mosty z 18. a 19. století. Některé mají své základy v ještě dřívějších dobách, jiné jsou novějšího data, většinou nesou jméno toho, kdo financoval jejich stavbu nebo renovaci (nebo obojí). Kamenné mosty často nahrazovaly původní dřevěné konstrukce. My si děláme první větší zastávku právě u jednoho takového mostu. Tento je zvláštní tím, že má hned 3 oblouky. Jeho okraje jsou lemované vyčnívajícími „patníky“, takže při pohledu z odstupu vypadá jako lezoucí chlupatá housenka. Jeho název je Kalogeriko nebo Plakida.
Most Kalogeriko je trojobloukový most nedaleko vesnice Kipoi. V roce 1814 ho nechal postavit opat Serafín z místního kláštera, aby nahradil starý dřevěný most. Proto se mu říká Kalogeriko, což znamená “mnichův”. V roce 1865 byl most renovován Alexisem Plakidasem, po kterém získal druhý název. Místní lidé mu také říkají “housenka v pohybu”, díky jeho elegantním obloukům.
S výškou největšího oblouku přes 6,5 metru a celkovou délkou 56 metrů je Kalogeriko jedním z nejfotografovanějších míst v Zagori. V okolí je možné vidět i další kamenné mosty, například Kontodimos, Kokkoros a Captain Arkouda Bridge. V oblasti Zagori je dnes přibližně 60 mostů v různém stavu.
Když sem přijedeme a chceme z parkoviště vyrazit kus ze svahu do vyschlého koryta, prohlédnout si most zblízka, tak se strhne pořádný slejvák. Přečkáme sprchu v autě, a pak opatrně seběhneme k housenkovému mostu. Na fotkách jsme ho viděli se klenout nad tyrkysovou řekou Vikos, ta tomu teď trochu chybí, protože na rozdíl od stejnojmenného kaňonu jde o sezonní záležitost, ale jinak je kamenný most parádní. A tady mezi těmi skalami a kopci mu to tuze sluší!
Most Kalogeriko, později také Plakidův
Další most, který si chceme prohlédnout zblízka, je nedaleko odsud, v podstatě za zatáčkou Vikosu, mezi vysokými skalními stěnami. Hned vedle něj je most nový, po kterém vede silnice a po stranách se dá zaparkovat. A ve skále vedle mostu je ještě navíc jeskyně. Tenhle most se jmenuje Noutsos nebo Kokkoris a má jenom jeden oblouk, zato ale pořádný, stoupat se na něj musí po schodech:-)
Most Noutsos – známý také jako Kokkoris, který se nachází mezi vesnicemi Koukouli, Dilofo a Kipoi. Byl postaven v roce 1750 díky finanční podpoře Noutsos Kontodimose. V průběhu let byl několikrát obnoven a dokonce i přestavěn. Mlynář Grigoris Kokkoris pak přispěl k jeho údržbě, čímž se mostu dostalo jeho druhého pojmenování. Dnes je most dobře zachovalý a díky své poloze na hlavní silnici do Zagori je snadno dostupný a obdivovaný pro svou jedinečnou krásu.
Mosty máme prohlédnuté a můžeme pokračovat. Silnička by nás měla dovést na ty nejlepší vyhlídky do obřího kaňonu Vikos, jehož začátek jsme si právě prohlédli. Zastavuje nás po cestě ale ještě jedno zajímavé místo, v mapě pojmenované jako Stone Forest, Zkamenělý les. Je to takový zvláštní shluk skal, které vypadají jako poskládané ze spousty oddělených vrstev – nám to ze všeho nejvíc připomnělo Pancake Rocks na Novém Zélandu, i když ne v tak velkém měřítku. Od silnice to vypadá jako pár skalek, ale když se mezi ně pustíme, tak zjišťujeme, že je jich tam víc, jsou protkané cestičkami a dalo by se to tu prolézat jako labyrint docela dlouho. Takže pokud sem někdy budete mít cestu, tak určitě doporučujeme se tu zastavit, i když to na první pohled vypadá celkem nenápadně.
“Zkamenělý les” na cestě ke kaňonu Vikos
Nás čeká poslední dnešní místo, což jsme rádi, že ještě stihneme, protože jde o naprostý vrchol, co se tady na severu Řecka dá vidět – kaňon Vikos.
Kaňon Vikos je rozhodně nejpůsobivější geomorfologický útvar v oblasti Zagori. Dech vám vyrazí jeho divoká a impozantní krása, bohatá fauna a flóra, potoky prudce stékající po jeho svazích i skryté jeskyně.
Kaňon Vikos se nachází v srdci Národního parku Vikos-Aoos. Podle Guinessovy knihy rekordů z roku 1997 je nejhlubším a nejužším kaňonem na světě (nejhlubším v poměru ke své šířce). Jeho hloubka dosahuje 900 metrů a šířka se pohybuje od 100 do 1350 metrů. Je dlouhý asi 10 kilometrů a protíná pohoří Timfi. Začíná u vesnic Vitsa a Monodendri a končí u pramenů Voidomatis u vesnice Vikos. Kaňon Vikos je chráněným územím, kde je zakázána pastva a těžba dřeva.
Řeka Voidomatis protéká kaňonem Vikos a vytváří krásné přírodní scenérie. Díky absenci lidské činnosti a křišťálově čisté vodě je kaňon Vikos útočištěm pro vzácné a ohrožené druhy, jako jsou jeleni, orli skalní a medvědi. Rozmanitá flóra oblasti zahrnuje více než 1700 druhů a poddruhů rostlin, z nichž některé jsou endemitní a většina je vzácná.
V okolí kaňonu Vikos najdete i několik tradičních, krásných kamenných vesniček: Vikos, Monodendri, Megalo a Mikro Papingo, Aristi a Vitsa. Ty bývají také místem, kde se můžete na pár dní ubytovat a prozkoumávat kouzlo kaňonu Vikos po vlastní ose,
Kaňon se dá vidět a navštívit různými způsoby – zeshora, zdola, z vyhlídek, projít se nad ním, projít se na jeho dně. My volíme dneska možnost vyhlídky za vesnicí Monodendri (teda už i Stone Forest je nad ní) – silnice končí na malém, ale dostačujícím parkovišti, a od něj jen 300 m po značené stezce na hlavní vyhlídku. Ta je kupodivu tak jakoby uprostřed kaňonu, vzhledem k jeho výšce.
Jsme na skalním ochozu, hluboko pod námi nic, vysoko nad námi skály a před námi i za námi výhled do naprosto neuvěřitelného údolí. Tady má člověk pocit, že na něj dýchá historie Zeměkoule a slyší ozvěny procesů, které trhaly zemskou kůru a formovaly světadíly. Tady se člověk cítí TAKHLE malinký a bezvýznamný. Je to tu fantastické a nemůžeme se vynadívat, takže nás vyžene až soumrak…
Kaňon Vikos
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko.
V aplikaci Park4Night je parkoviště značené jako možné spací místo, ale jelikož je evidentně hojně využívané i jako toaleta na celkem malém prostoru, tak volíme ústup jinam. Kousek pod palačinkovými skalami Stone Forest je vedle silnice velký, travnatý plac, který je kupodivu poměrně rovný a tím pádem také vhodné místo pro nocleh v autě. A taky tu nejsme sami:-)
Rychle, ale pohodlně venku kuchtím večeři, Petík stele lože a Kubík si hraje okolo a pomáhá, opodál je skupinka bydlíků s většími dětmi, ale nějak máme svých starostí dneska dost a není chuť se úplně družit. V tom má to auto výhodu – když se s někým kamarádit chceme, tak je o čem mluvit, když nechceme, tak si zalezeme a máme klid. Tentokrát se najíme a zapadneme, přeci jen to byl sice víc přejezdový, ale nakonec i celkem chodicí den, tak se rádi natáhneme…
Čtvrtek 4. 8. – KLÁŠTER AGIAS PARASKEVIS, MONODENDRI A VIKOS, BAZÉNKY ŘÍČKY ROGOVO, MOST KONITSA A SPANÍ V SIRNÝCH LÁZNÍCH
Kuba spí celou noc nalísnutý na Petíkovi, ráno na mně – tak aspoň, že trápení rodičů střídá:-) Z auta nás vyhání v půl 9 sluníčko, Kuba spí ještě dýl. Zabalíme a při snídani venku se k nám přidá milion much. O chvíli později zjistíme, odkud se tady vzaly – za řadou keřů se totiž pase malé stádo krav. Pasáka nemají, psího hlídače taky ne, takže je klid. Zabalíme a v půl 10 vyrážíme dál.
Sjedeme do vesničky Monodendri, kterou jsme včera jenom projeli, ale byla by škoda ji úplně minout. Na jejím okraji, hezky ve stínu pod stromy zaparkujeme a jdeme se tu porozhlédnout. Monodendri sice zní jako název botanické zahrady, ale vesnice je to striktně kamenná – ne, protože by se tu z ničeho jiného nemohlo stavět, ale proč by to někdo dělal, když kamení je všude okolo dost a dost. A navíc je to moc hezké – kamenné, upravené domky, dlážděné uličky, a ani o ty keře a stromy v zahradách není nouze. Udržují tu příjemný stín.
V tuto denní dobu začínají ožívat zdejší kavárničky – na nás tentokrát trochu předražené, ale roztomilé. Jedou kolem řečtí popeláři, moc rozdílní od těch našich nejsou (jo, takových věcí si jako rodiče malého dítěte všímáte:-)). Odněkud svou línou chůzí přijde kočka a nechá se pohladit, z čehož je Kuba na větvi, protože v Albánii před ním všechny braly roha. Jakmile se pomazlí s kočkou, tak zase pro změnu pádí on daleko před námi a skoro nás ani nenechá v klidu přečíst ceduli o zápisu kaňonu Vikos do Guinnesovy knihy rekordů (jakožto nejhlubší kaňon světa, ale to už jsme tu zmiňovali několikrát:-)).
Po široké, dlážděné cestě dojdeme až k maličkému, ale úctyhodnému monastýru Agias Paraskevis.
Klášter Agias Paraskevis, který se nachází nedaleko vesnice Monodendri, je místo s bohatou historií a úchvatnou polohou. Klášter byl založen v letech 1413–1414 a sloužil jako místo uctívání, útočiště a osvícení. Kostel je malá bazilika s jednou lodí a dřevěnou střechou. Fresky v chrámu pocházejí z 15. století. Je to jedno z mála míst na Balkáně, kde nikdo neřešil, co a kde si fotíme.
Klášter stojí na hraně kaňonu Vikos a nabízí proto neuvěřitelné panoramatické výhledy na tohoto velikána. . V kaňonu Vikos, severně a východně od kláštera, se také nachází několik jeskyní, kde v osmanských dobách hledali útočiště poustevníci a pronásledovaní křesťané.
Klášter je dnes už opuštěný, milá paní tady prodává malované ikony z nějaké větší dílny a povídá si s návštěvníky. Podíváme se do malé, ale na první pohled hodně staré kaple se zbytky fresek, a pak na vyhlídkovou terasu. Klášter se totiž nachází opět v podstatě ve stěně kaňonu Vikos, a tak zase zíráme na to obrovské údolí, stejně jako včera, a stejně fascinovaně jako včera. Je to prostě neuvěřitelný, co tady ta příroda stvořila… Od kláštera se dalo jít stezkou dál stěnou kaňonu, jenomže teď je bohužel zavřená – před rokem se jí část sesypala a prý před 3 měsíci s tím místní správci začali něco dělat ( = zavřeli na ní vstup). Škoda, byla tam keška.
Vrátíme se přes vesnici Monodendri na parkoviště, které už praská ve švech, ostatně míjeli jsme se s dost lidma. Je to jasný signál, že je čas popojet:-) Po cestě ve vesnici ještě potkáváme něco, na co naše dítě kouká jak na zjevení, telefonní budku. Ukazujeme mu, jak se volalo s telefonem, co je někde přivázaný drátem, on si to zkouší a má z toho hroznou srandu.
Další zastávkou je přímo vesnice Vikos, která leží na takovém ostrém výběžku do kaňonu. Tvoří ji asi čtyři domy se zahradami porostlými vinnou révou, poměrně velký kostel, tři restaurace a vyhlídkové body – a že tady ty výhledy jsou!!! Mimo jiné na hadí serpentiny na protějším svahu, které nás už za chvíli čekají:-)
Jinak pokud se zrovna sami necítíte na trekování po neznámých horách, tak do kaňonu Vikos nebo jeho okolí se můžete vypravit i s organizovanou skupinou nebo jen zkušeným průvodcem, který vám jistě ukáže to nejhezčí, co se tu dá vidět. Ukázku nabízených výprav najdete třeba na stránce Get Your Guide.
Na konci vesnice, kde se parkuje (mimochodem, bylo bývalo lepší projet uličkou dál až ke kostelu, kde je víc míst a skoro všude stín), dělají dva starší chlapíci nové hotelové parkoviště, jeden se s námi dává anglicky do řeči – říká, že byl v Praze, že to je nejkrásnější hlavní město Evropy a hlavně je dobrý, že tam jsou křesťani. Ale že teď je tragédie, když spolu křesťani válčí (Ukrajina). Kubu považuje za big bosse, říká, že má taky takového vnuka. Mladému se naopak pán moc nezamlouvá a odmítá s ním nějak víc komunikovat. Hlavně, že před odchodem od auta jim tu očesal ostružiny. Je na ně teď ujetý a pokaždé z auta hlásí křoví a ostružiny (a oni tam pokaždé fakt jsou).
Další cesta je jako z pohádky. Nejdříve sjedeme na dno kaňonu Vikos, kde už se dalo dohromady víc pramenů a teče tudy ledová, ale neskutečně krásně modrá řeka Voidomatis. Přejíždíme most a sledujeme hemžení na velkém parkovišti, protože tady trénují a vyplouvají komerční raftingové výpravy (kdo my se chtěl připojit, může se podívat na nabídku výprav v češtině) a spousta dalších lidí přihlíží (a občas se dobře baví:-)). My se tu později taky zastavíme, ale teď musíme vystoupat prudkými serpentinami, na které jsme předtím koukali z vyhlídky ve vesnici Vikos. Krátké kochací zastávce ale neodoláme je tu perfektní výhled na kaňon a skalní stěny, které se tu tyčí do výšky skoro kilometru ode dna kaňonu. A někoho napadlo sem umístit starou čtyřsedačku z kina, tak proč si to také pořádně neužít?:-)
Mezi vesničkami (Mega) Papingo a Mikro Papingo se tu totiž skrývá další takový menší kaňonek:-) Je to říčka Rogovo, která se tu na několika stovkách metrů prokousala zase zvláštními skalami složenými z jednotlivých vrstev, jako na talíři nandané palačinky. Na dně koryta navíc řeka ve vápencovém podkladu vymlela koryta a laguny. A místní z okolí to vyšperkovali závěrečnou hrází, díky které vznikl napůl umělý a napůl přírodní bazén, kde se dá v létě parádně osvěžit. I když… čekáme od toho podle fotek krásné koupání, ale zjišťujeme, že touto dobou (srpen) už je tu tok vody poměrně slabý, takže malé kaskády a vodopádíky se moc nekonají a voda v hlavním bazénku je taková…no…spíš pro odvážné. Sice se tam obměňuje, ale ne tak rychle, aby tam nestihly vyrůst nějaké řasy a organismy, které vodu hezky zabarvují na fotku, ale koupat se s nimi nechceš:-)
Skalní bazénky na říčce Rogovo (Rokovo)
Na druhou stranu málo vody má tu výhodu, že se dá korytem potoka jít poměrně daleko suchou nohou a obdivovat skály, které se čím dál tím víc svírají. A takhle vzadu už jsme skoro sami, přestože na začátku bylo docela dost lidí. Když dojdeme na místo, kde je na výběr buď asi metr široké koryto mezi skalami, s neznámo jak hlubokou lagunou, anebo strmá skalní stěna, po které se dá vylézt nad koryto, dáváme si pauzu a sváču. Petík pak vyleze nahoru a zjišťuje, že potok je ještě chvilku zaříznutý, ale pak se povrch srovnává, skály mizí a nic moc zajímavého už tam není. Takže nás s Kubou tentokrát ani nemrzí, že jsme se tam neškrábali taky.
Popojedeme a projdeme se ještě po krásném kamenném Papingu, ovšem tady všude jsou zdaleka nejzajímavější ty výhledy. Ať se člověk otočí na jakoukoliv stranu, spadne mu prostě brada a jenom čučí, fakt:-) Fotkami zaplníme skoro celou další kartu, a pak sjedeme serpentinami k řece Voidomatis a trochu se tu projdeme před delším přejezdem.
Nad vesnicí Vikos teče kaňonem Vikos občasná řeka – u té jsme se pohybovali včera a nebylo po ní ani památky. Pod skalním ostrohem, který vypadá jak El Capitan v Yosemitech, se spojuje hned několik pramenů jejich spojením s Vikosem vzniká řeka Voidomatis. A to už není žádná žoužel, ale tok, který se i teď v létě sjíždí na raftech (pravda, je to tu bezpečné i pro úplné začátečníky). Pod mostem tady pod Papingem má řeka překrásnou modrou barvu a rafťácké výpravy tady trénují, a pak vyplouvají dál (láká vás to také? – zkuste omrknout nabídku takových výprav). My si jdeme tu nádhernou vodu také vyzkoušet, ale stát v ní chvíli jen nohama bohatě stačí – je ledová jak mrcha!
Hodina ale pokročila, dáváme si nějaké rychlé jídlo do ruky a jedeme ještě na jedno místo, které bychom dneska rádi stihli. Je to 20 km neskutečnou horskou krajinou s výhledy jak někde v Alpách nebo možná ještě hezčími. Výskáme radostí, fotíme za jízdy i při krátkých zastaveních, jenom to dítě toho má dneska plné kecky a zabalí to. Po 20 min jsme na místě – pod historickými mostem na kraji města Konitsa.
Most Konitsa – Poblíž řeckého města Konitsa, nedaleko albánské hranice, se klene kamenný most přes řeku Aoos, který je právem považován za jednu z dominant oblasti Epirus. Elegantní jednoobloukový most byl dokončen v roce 1870 podle návrhu Ziogase Frontzose z vesnice Pyrsogianni. Frontzosovi se podařilo to, co se předtím nepodařilo tureckým inženýrům, a sice spoutat břehy řeky Aoos. Na stavbu dohlíželi stejní technici, kteří o několik let dříve pracovali na stavbě mostu Plakida.
Konitský most se klene do výšky 20 metrů a dosahuje délky 35 metrů, čímž se řadí mezi největší jednoobloukové mosty na Balkáně. I když je most úzký, umožňuje pěším a hospodářským zvířatům přecházet z jedné strany na druhou. Pod obloukem se stále nachází zvonek, který varoval před silným větrem, kvůli kterému byl přechod nebezpečný. Most se nachází jižně od města Konitsa a je z centra snadno dostupný pěšky. Za návštěvu stojí i proto, že se nachází na hranici Národního parku Vikos–Aoos, který zahrnuje soutěsky Vikos a Aoos. V oblasti je populární pěší turistika a rafting na řekách Aoos a Voidomatis.
V roce 1913 se ustupující turecká armáda pokusila most zničit výbuchem. I přes značné poškození se most nezhroutil. Francouzští ženisté most ještě téhož roku opravili pomocí železobetonu. V letech 2017 a 2018 proběhly rozsáhlé průzkumy a studie, které vedly k návrhu rekonstrukce a zachování mostu s použitím kvalitnějších a odolnějších materiálů.
Most přetíná řeku Aoos, jejíž kaňon je dalším obrem na severu Řecka a společně se svým bráchou Vikosem tvoří jednotný a pěkně velký národní park Vikos-Aoos. Aby těch souvislostí nebylo málo, tak řeka Aoos pár km odsud (na konci Vikosu) přibírá Voidomatis a ještě o kousek dál, přímo na řecko-albánské hranici také Sarandoporos, a právě tam se z nich stává Vjosa, o které jste už od nás mohli číst na mnoha místech v článcích o Albánii. Musím říct, že tenhle kout světa nás naprosto ohromil a člověk tu jenom lituje, že nemá křídla, protože dostávat se tu z místa na místo po zemi je celkem krkolomné:-)
Kamenný most u Konitsy
U mostu chvíli čekáme, až si Kubík odpočine. Sledujeme, jak si místní děti hrají v mělké, ale široké řece, i jak ji na protější straně obohacuje umělý, ale působivý vodopád. Je to nádherné místo – na jednu stranu máte hned po ruce plně zásobené město (které může posloužit i jako skvělá základna k objevování parku, najít zde ubytování není těžké), na druhou stranu se můžete sebrat a den, dva, týden nebo jak je libo dlouho se courat horami a údolími nejsevernějšího okraje pohoří Pindos. S Kubíkem se pak projdeme hlavně po mostě, kocháme se a fotíme, a také studujeme cedule, které vyzdvihují národní park Vikos-Aoos jako místo unikátního přírodního bohatství, kde žije spousta endemických druhů a rostou léčivé byliny, známé a používané již po staletí.
Na této stránce se můžete také podívat, jaké různé výpravy se po národním parku dají absolvovat.
Pak už je čas ještě kousek popojet, protože dnes nás čeká uzavření jedné velké smyčky v rámci naší balkánské cesty. Silnička vinoucí se zase přes hory i doly nás totiž dovede k řece Sarandoporos, asi 3 km od místa, kde jsme už byli, když jsme se touto řekou brodili a prozkoumávali jeskyně a sirné prameny v jejím okolí. Mimochodem, náš průzkum byl hodně amatérský, ale naši krajané byli úspěšnější a Češi zde nedávno našli podzemní jeskyni a největší podzemní termální jezero na světě….
A proč se sem vracíme, jenom z opačné strany hranice? Právě kvůli sirným pramenům. A tady to máme jednodušší, protože je nemusíme nikde hledat. Řekové už to udělali za nás a postavili tu „lázně“. Před delší dobou. A před kratší dobou lázně přestaly fungovat. Nicméně hlavní bazén a altánky v okolí zůstávají zachované a používané – místní sem jezdí po večerech si léčit svůj pohybový aparát. A teď i my, protože teplé koupeli v přírodě nikdy neodoláme (zvlášť když dneska jsme se brodili pořád v nějaké ledárně:-)).
Hodíme na sebe plavky a dopřejeme si večerní koupel ve smradlavém a na dně pěkně slizském bazénu, ale ta voda je neuvěřitelně příjemná. Vystřídá se tu několik dalších lidí, buď jsou z nás lehce překvapení nebo si nás nevšímají. Než se setmí, uvaříme večeři, přeparkujeme kousek dál a tam nakonec rozbijeme stan (náš ozkoušený Jurek). Potřetí a naposledy na téhle cestě. A vlastně celkově je to dneska takové loučení, protože nás sice ještě čeká dlouhá cesta a pár míst k zastavení, ale už to bude spíš tak na protažení nohou než nějaký důkladný průzkum zemí. A právě tady, u divoké řeky, v divoké přírodě, v horách kdesi mezi Řeckem a Albánií nám to všechno docvakává a trochu na nás dopadá tíha konce cesty. Nesmutníme ale dlouho – jednak ještě zdaleka nejsme doma, a druhak tam budeme jenom chvíli, a pak zase vyrazíme na další výpravu v rámci naší společné rodičovské dovolené (a začínáme se těšit, co nás asi čeká ve Španělsku).
Řeka Sarantaporos/Sarandoporos
Pátek 5. 8. – STYLOVÉ ROZLOUČENÍ S ŘECKEM – TAVERNA A KAFE
Bývali bychom si rádi přispali, ale ze stanu nás to poprvé vytáhne v 7 hodin. Pak se ještě chvíli válíme, ale spaní už nepřichází v úvahu. Teplota je tady uprostřed hor po ránu na mikiny, tak v nich posnídáme, ale jakmile sluníčko překoná vysoké kopce a opře se do nás, je to zase to správné řecké léto:-)
Sirný bazén je k našemu velkému překvapení sytě zelený a naprosto neprůhledný. Tenhle jev tedy vůbec nechápeme – večer, když všichni odjeli, tak byla voda úplně průzračná. Přijedou nás zkontrolovat policajti (přeci jenom jsme tu prakticky na hranici) a později dorazí jedno auto na koupačku, ale to už je po deváté hodině, my balíme a vydáváme se dál.
Musíme to trochu valit – máme málo benzínu a hodně dlouhou cestu před sebou. Po prvních pár zatáčkách potkáváme v kopci bagristu, který nás zdraví se širokým úsměvem. Jedeme přes hory a doly, úplně liduprázdným krajem, podél krásných řek a pískovcových kaňonů. Potkáme za celou dobu asi dvě auta. Kromě jedné malé vesničky je první větší civilizací až městečko Kastoria na břehu stejnojmenného jezera.
Mám takovou představu, že za dárkové peníze na účtu (měla jsem nedávno svátek) vezmu kluky do nějaké pořádné taverny a konečně ochutnáme pořádné řecké jídlo jako musaku, zapečené jehněčí nebo něco, na co s láskou vzpomínám z naší první výpravy do Řecka před x lety. Jednu tavernu si v mapě vyhlídnu, ale pak začnu pátrat po levnějších podle seznamu na TripAdvisoru a nakonec samozřejmě vyberu úplně blbě. Po rychlé návštěvě Lidlu se proklikatíme spletí jednosměrek k restauraci Voroino přímo u jezera, která je moc hezká a v rámci možností levnější. Jenomže nabídku má zase spíš takovou grilovací plus k tomu nějaká plněná zelenina apod. Přesně to, čeho už mám trochu plný zuby (a můžu si dát ve fast foodu za půlku). No jenomže když ti číšník už prostírá, tak je těžký se po prohlédnutí menu zvednout a odejít… No a tak si dáváme salát, jehněčí kebaby (ćevapi) na pitě a nejdražší hranolky za celou cestu, kterých ani není nějak závratně moc. Ano, vejdeme se do cca 400 Kč, co běžně za oběd necháváme (porovnávám teď hlavně s Albánií), ale hlavní účel rozlučkového oběda v Řecku moc splněn nebyl:-(
Zastávka u jezera Kastoria
Po obědě natankujeme, uděláme ještě poslední zastávku v AB marketu pro “fetu a něco na bagetu”, což zahrnuje i nějaké menší zásoby na doma (koření, olej). Zatímco Petík nás obstarává, my s Kubou se jdeme podívat nejdřív k nedalekému krásnému, ale zavřenému kostelu, a potom obejdeme celou čtvrť v náročné snaze najít vhodné místo na kakání. Nějak tu v okolí nejsou ani restaurace, ani les, jenom parky a takové menší křoví z rákosí podél jezera a podél pěší stezky. No jo, tohle jsou přesně ty situace, které člověka čekají při cestování s dítkem, ale které ho naučí pohotovosti a všehoschopné improvizaci;-)
Když se všichni najdeme a sejdeme, můžeme pokračovat. Čeká nás poslední průjezd řeckými horami. Šplháme skoro do 2000 m, míjíme dokonce lyžařské středisko Vitsi (jeden kopec, jeden vlek). V nejvyšším místě je vojenská základna na holých planinách, pasou se tu polodivocí koně a silnici lemují tyče sněhového značení.
Kuba je totálně rozjetej, mele pátý přes devátý, pořád nám “volá” z budky Haló, haló!, a když má vyprávět nějakou novinku, tak skončí u toho, že se naučil plivat pecky z třešní, oliv i špendlíků. Když zpíváme Bejvávalo, tak do toho vesele spustí Červená se, line záře – prej, když každý má zpívat jinak:-) Nakonec si začne poroučet “písničky, co zpívala babička tátovi”, což je Holka copatá, Zatracenej život, pokračujeme Jessie James, Bedna od whisky a skončíme u Tří křížů, které ho definitivně uzemní a odnesou do říše snů. Konečně! Už jsme měli oba hlavu jak pátrací balón, Petíka od rána bolí. Tak to jen tak abyste viděli, jak taky může vypadat cestování s dětmi v autě (a to my si v žádném případě nemáme na co stěžovat, většinou Kuba kouká z okna nebo dost často si čte mluvící knížky od Albi):-)
Na kraji posledního města před hranicí, Floriny, parkujeme před kavárnou Train coffee a dáváme si freddo extra cream, což je ledová káva s mlékem a šlehačkou. Dávají k ní i půllitrovou vodu, stojí 2,30 € a je to naprosto geniální rozloučení s touhle krásnou zemí, která toho má tak strašně moc nádherného, že si vybere každý. A my doufáme, že se nám sem brzy podaří zase dostat…
Krajina kolem hranic se rychle změní, narovná se a objeví se první slunečnice, pole paprik i zvláštních, hodně olistěných rostlin – tabáku. To je jasný symbol, že se blížíme do Severní Makedonie. Na hranici krátce čekáme a jedeme bez problémů, jenom jeden makedonský celník si hraje na důležitýho, ale nakonec nás nechá jet. Řek komentuje naše dítě slovy: „Jakub sleeping?“ Při pohledu na jeho spadlou bradu a lezoucí bělma asi chápu, proč si celník není jistý, zda to dítě jenom spí nebo je už tuhé:-) Na celnici se procházejí pávi a my vjíždíme potřetí v životě do Severní Makedonie (poprvé 2022, podruhé nedávno).
Nejčastější dotazy
Zagori je region v severozápadním Řecku, na okraji pohoří Pindos. Je známý svými kaňony, kamennými mosty a tradičními vesnicemi.
Díky tomu všemu je region Zagori od roku 2023 zapsaný na seznamu přírodního a kulturního dědictví UNESCO.
Kamenné mosty jsou charakteristické pro oblast Zagori. Byly postaveny v 18. a 19. století, často ne místě předchozích dřevěných lávek, a sloužily k překonávání řek a potoků.
Některé z nich jsou architektonickými skvosty, jako třeba největší jednoobloukový kamenný most na Balkáně, most u města Konitsa.
V Zagori se dá věnovat pěší turistice, horolezectví, cykloturistice a dalším outdoorovým aktivitám. Populární je například rafting na řece Voidomatis, vhodný i pro úplné začátečníky.
Můžete navštívit muzea, kostely a tradiční kamenné vesnice.
Kaňon Vikos je podle Guinessovy knihy rekordů nejhlubším kaňonem světa v poměru ke své šířce. Nabízí nádherné výhledy a je oblíbeným cílem turistů.
Můžete ho prozkoumat z vyhlídek nebo se projít jeho dnem, ať už sami za sebe nebo se zkušeným průvodcem.
Chcete-li se v oblasti Zagori chvíli zdržet a užívat si famózní výhledy a romantické vesničky každý den, využijte nabídky velmi pěkného ubytování v některé z kamenných vesniček v okolí kaňonu Vikos, anebo například ve větším městě Konitsa, které je skvělým výchozím bodem do národního parku Vikos-Aoos.
Jsme rádi, že přicházíte na náš web. Ten ovšem nejede na vzduch (i když bychom si to moc přáli 😄). Pro jeho chod využíváme magii affiliate odkazů. Pokud na některý z nich kliknete a koupíte si něco hezkého, nebo třeba objednáte ubytování, tak my dostaneme malou provizi. Všechny nabízené produkty a služby sami k naší spokojenosti využíváme a nebojte, na vaši cenu to nemá žádný vliv, naopak v některých případech získáte i slevu nebo jinou výhodu. A to je fér, ne? Podpořte nás a pomozte nám tvořit další skvělý obsah. Děkujeme!
Ať už pro dlouhé večery nebo deštivá odpoledne na cestách, rádi saháme po hrách od Albi. Jejich Kouzelné čtení je pak neocenitelným parťákem na dlouhé cesty, kombinujícím zábavu a vzdělávání. Využijte náš kód AF15ZCESTY pro 15% slevu (navíc k 10% na e-shopu) na Albi.cz.
Ano, spíme často v autě, pod stanem, nebo prostě pod širákem – milujeme dobrodružství a kontakt s přírodou, je to zdarma! Ale i my občas oceníme pohodlí postele a teplou sprchu. A když už se rozhodneme pro "luxusnější" ubytování, Booking.com je pro nás jasnou volbou. Je to prověřený systém s cenami a širokou nabídkou pro každého – co víc si přát?
Internet, Google nebo AI se dnes zdají jako téměř všehoschopní pomocníci, ovšem snad každému pořádnému cestovateli se občas stane, že se někde ocitne bez signálu. A kde pak sehnat relevantní informace k ubytování, kde zjistit, kam se jít najíst, nebo co zajímavého ve vašem okolím navštívit? Nejlépe v knižním průvodci od léty prověřeného vydavatelství – Lonely Planet. A pokud nechcete knihu tahat s sebou, poslouží skvěle už při samotném plánování cesty.
Max elevation: 1736 m
Min elevation: 222 m
Average speed: 46.18 km/h
Total time: 05:26:29
Loading...
