Barma 8 – Chladivý Pyin Oo Lwin, městečko ze starých časů

...aneb jak jsme vyjeli cik cak vlakem do letního sídla koloniální smetánky a vykoupali se pod vodopádem
Barma 8 - Chladivý Pyin Oo Lwin, městečko ze starých časů
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kuching

PONDĚLÍ 11.5. – DEN DVOUSTÝ TŘICÁTÝ OSMÝ – NEVSTŘÍCNÝ PYIN OO LWIN

S rozedněním jsme se i my ve vlaku pokusili probrat a sledovat okolí, protože by byla škoda to prospat. Bývalá britská hill station Pyin Oo Lwin totiž leží v pohoří Šan a samotná jízda byla fantastický zážitek. Vlak dojel pod náhorní plošinu a začal se velmi pomalu sunout vzhůru pohybem cik cak, takže jsme několikrát měnili směr, míjeli spoustu výhybek, projeli pár zastávek, kde se lidé vždy vynořili zdánlivě odnikud, zprostřed džungle, a buď jeli s námi, nebo aspoň zkoušeli prodat cestujícím, co šlo – nejčastěji duriany, banány, manga, ale i jinou zeleninu a ovoce, nebo čerstvé byliny, pak také občas chipsy a nápoje. Stařenky s plnými koši na hlavách nebo ramenou byly kouzelné, občas jsme zahlédli i ženy z horských etnik, jasně rozeznatelné podle vyšívaných krojů a barevných šátků na hlavách. Místní vesničané nosili hlavně krásné slamáky, čisté nebo červeně a zeleně pomalované jednoduchými květinami. Začala jsem spřádat plány si taky takový někde pořídit…

Neméně zajímavé bylo i osazenstvo našeho vagonu (všechno krásní, fotogeničtí lidé, ale to už se opakuju) – tatínek s malým klučinou, co se pořád chtěl koukat z okna, ale taťka si ho pokaždé znovu usadil do klína, vedle nich mladý frajírek, ke kterému patřila nesmělá slečinka, hezká a křehká jako porcelánová panenka, na druhé straně potom seděl mnich s velikým vějířem a vedle něj druhý s obřími slunečními brýlemi. Pokaždé, když takhle šmíruju lidi, připadám si jak v písničce Cesta autobusem od Janouška a přemýšlím o jednotlivých osudech, snažím se odhadnout jejich příběhy, které se nikdy nedozvím, ale stejně mě to baví:-)

Městečko s prapodivným názvem Pyin Oo Lwin je obdobou indických hill station – vybudované ve vyšší poloze na náhorní planině, jako letní sídlo, kam se uchylovala britská kolonialistická smetánka v období největších veder. Anebo kdykoliv, protože horká Barma byla na Brity z pošmourných blat často prostě moc. Díky tomu má i dnes většina populace města Pyin Oo Lwin a okolí anglo-barmský původ. Jako Evropané Brity naprosto chápeme – opravdu tu vládne o hodně příjemnější teplota a večer jsme ani teplou sprchou neopovrhli:-) Městečko samo o sobě je takový průměr, pár pěkných chrámů, velká a nádherná mešita, rozstrkané pěkné koloniální vily mezi méně zajímavou zástavbou. Okolí města Pyin Oo Lwin tvoří upravené zahrady, parky a jezírka, pro rekreaci i pro byznys – zdejší řezané květiny plní svou vůní téměř celou zemi. Ten správný nádech starých časů pak městu dodávají malované koňské povozy, úplně si tam člověk dovede představit tu dámičku s paraplíčkem a gentlemana s cylindrem na nedělní vyjížďce:-)

Méně veselé už to bylo s ubytováním, Pyin Oo Lwin není příliš turistická destinace – narazili jsme na dva guesthousy, kde cizince vůbec nebrali, pak několik v cenové relaci 20 – 30 USD za pokoj, jeden levný, 6 USD, ale opravdu hodně nechutný, že do toho jsme ani my nešli, a pak konečně jsme narazili na rozumnější podmínky v Grace Hotel II., za 15 USD bez snídaně (17 se snídaní), s větrákem a čistou koupelnou v docela velkém pokoji. Nicméně i tak to bylo vysoko nad náš standardní rozpočet (10 USD), a tak jsme se rozhodli tu nakonec zbytečně neotálet, dva dny nám budou muset stačit.

Odpoledne jsme se vydali za první atrakcí, do vyhlášené botanické zahrady. Byly to pěšky asi 4 km a po včerejšku jsme měli stále v nohách nachozeno docela dost, tak jsme nijak nespěchali, občerstvili se rýžovými rolkami a skvělou polívkou u tetky po cestě, jinak to totiž moc zajímavé nebylo, většinou taková nijaká zástavba, aspoň ale hodně zeleně a stínu:-) Jak jsme se začali blížit k areálu zahrady a velkého jezera na jehož břehu se rozkládá, všechno začalo být oplocené, aby jim tam náhodou někde někdo nevlezl bez placení – to už z Indie taky známe… U pokladny jsme pak zjistili, že poměry se poněkud změnily a místo plánovaných 2000 kyatů stojí vstupné pro cizince 5 USD. To bylo na nás celkem dost, navíc bychom museli strašně hnát, abychom stihli bez auta vidět všechno (když už bychom za to dali takové peníze), a tak jsme se na to po zralé úvaze vyprdli, sedli si vedle na příjemně posekaný trávník a odpočinuli si před tím, než jsme se vydali zase zpět směr Pyin Oo Lwin.

Po návratu do města jsme se vypravili na night market, ale nenašli tam nic zajímavého, a tak to byl dost hladový večer, a aby toho nebylo málo, Petíkovi se začalo ozývat ománské rameno, takže bůhví, jestli bude zítra schopen absolvovat výlet na motorce…:-(

ÚTERÝ 12.5. – DEN DVOUSTÝ TŘICÁTÝ DEVÁTÝ – VODOPÁDY

Jelikož hladoví nejsme ani trochu příjemní, zvlášť na sebe navzájem, neproběhl dnešní výlet zrovna v rozjuchané náladě, ale tak holt není vždycky posvícení. Půjčili jsme si ráno motorku za 7000 kyatů, nic jsme nedostali přečíst, podepsat, prostě tady je motorka, tady jsou peníze, tečka. Byla docela silná, a tak když jsme se vymotali z města (kde jsme se trochu zasekali při hledání benzínky), valili jsme to dost slušně k prvnímu dnešnímu cíli, vodopádu Anisakan. Nejdřív asi 8 km po rušné silnici na Mandalay, pak 3 km po lokální silničce s asfaltem, který tu nejspíš nalévali ještě Britové a od té doby na to nikdo nesáhl. Motorku jsme nechali na parkovišti v lese, u několika stánků s občerstvením, a vydali se na 40 – 60 minutový sestup pod vodopád. Místňáci to dávají na motorce po kluzké, drolivé a hodně prudké cestě dolů i nahoru, ale v našem případě bylo bezpečnější nechat stroj nahoře, hlavně teda pro něj samotný:-) Vyrazili jsme nejdřív po široké cestě, kde nám pod nohama ujížděly kamínky. V jedné z prvních zatáček bábuška prodávala nakrájené srpky melouna, tomu nešlo odolat. O kus níž jsme se rozhodli to zkusit střihnout zkratkou podle GPS a vyšlapané cestičky v trávě. Mnoho předchozích bot tu vytvořilo v hlíně jakoby schody, tak to celkem šlo, ale za mokra bych si to vůbec neuměla představit. Navíc jsme se ocitli u tůní nad vodopádem, chvíli jsme tu vydechli, Petík naháněl s foťákem krásné vážky, a pak jsme seběhli i zbytek svahu až pod vodopád. Stálo to za to – koupačka v ledové, nádherně průzračné vodě, s dunícím vodopádem nad hlavou. V barmských letních teplotách obzvlášť osvěžující:-) Škoda jen, že ta zpáteční cesta hodně rychle přebila příjemný zážitek a během prvních několika metrů do brutus kopce z nás zase lilo jak z volů…

Nahoře jsme byli mokří, jak kdybychom právě vylezli zpod vodopádu, sedli jsme na motorku a  nechali se větrem trochu ofouknout a usušit. Vrátili jsme se stejnou cestou do Pyin Oo Lwin, prosvištěli neskutečně prašným městem, protože skoro po celé délce opravovali silnici, zase nějak nenašli nic k jídlu, až úplně na konci města stál velký Ruby Market, kam jsme zapadli. Nebyla to zas taková bomba, jak jsme čekali, odnesli jsme si chlazenou vodu a z vedlejší pekárno-cukrárny velkou bagetu a několik různých pamlsků. Borůvkový muffin a šáteček byly nejlepší, ostatní trochu pokulhávalo, ale s naším hladem nám to bylo celkem fuk:-) Program nám tu zpestřil ztracený makak, který se nějak dostal na parkoviště uprostřed městy a asi nevěděl, jak odsud. Taky mu evidentně voněla pekárna, tak se chtěl jít podívat dovnitř, ale byl ochrankou nemilosrdně vykázán z prostoru. Nakonec ho zkusili zahnat až na kraj parkoviště, aby s našel cestu zpátky do lesa…tohle nebylo prostředí pro živé opičky. My jsme pak aspoň trochu nasycení dojeli k nedalekému vodopádu Pwe Gauk.

Že je to oblíbené piknikovací místo pro barmské rodinky, to jsme z průvodce věděli, ale skutečnost nás poněkud překvapila a zklamala. Ještě než jsme stihli cokoli vidět, nás zkásli o 500 kyatů na osobu, a pak jsme vkročili do areálu plného piknikujících rodinek, rozjívených dětí, spousty odpadků všude. “Vodopád” znamená dva takové asi dvoumetrové stupně, částečně přírodní, částečně umělé. Ze všeho nejzajímavější nám ještě přišel vodou poháněný kolotoč. Jinak říčka byla čistá, ale voda měla spíš nahnědlou barvu, takže taky žádná extra podívaná. Ok, asi nastal čas popojet…

☕ Podpořte nás kafíčkem!
BuyMeACoffee.com

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Vrátili jsme se do Pyin Oo Lwin, zkusili zajet na nádraží, ale pokladna měla ještě zavřeno. Odevzdali jsme motorku a do 16:30 si ještě poseděli v hale hotelu na netu, pak jsme vyrazili na nádraží. Strejda na pokladně nám oznámil, že “ordinary“, nebo-li nejnižší třída, kterou tu běžně cestujeme, je vyprodaná, a nabídl nám varianty, jednu lepší, než druhou: 1. Můžeme jet v upper class za dvojnásobnou cenu. 2. Můžeme si za stejné peníze v ordinary koupit místa s tím, že budeme sedět na zemi. 3. Můžeme jet podle našich požadavků, ale až zítra (= přijít si koupit lístek zítra). Chvíli jsme o tom rokovali, ale když strejda viděl, že vážně uvažujeme o tom sezení na zemi (ostatně čekala nás jen asi 4-hodinová cesta a oproti dřevěným lavicím už to takový rozdíl nebyl) a že z nás víc peněz prostě nedostane, tak mávl rukou, že teda OK, ať mu dáme pasy, že bude ordinary ticket:-)

S lístky v ruce nám zbývalo 20 minut do odjezdu, tak jsme se vydali na lov něčeho k snědku. Petík už předtím někde splašil trs banánů a vyhlédl stánek dvou paní, kde jsme viděli nudle, vývar, prý porce za 500 kyatů, tak dvě objednáváme. Nejdřív před námi přistály dvě malé mističky cibulového vývaru s pár nudličkami. Přišlo nám to trochu smutné, ale co naděláme, pustili jsme se do toho. Vzápětí přistály další dvě misky plné nudlí ochucených vším možným, včetně oříšků, akorát že studených. Tak se to asi mělo smíchat, nebo nevím:-) My jsme si to smíchali v břiše, bylo to dobré a bylo toho celkem dost, a navíc celou dobu seděla jedna z tet naproti nám a ovívala nás vějířem. Nejdřív si člověk připadá trochu blbě a myslí si něco o kolonialistických vykořisťovatelích, kteří barmský národ zmršili, ale pak si uvědomí, že v tom děsném vedru je mu to fakt příjemné a přestane řešit nesmysly:-)

Na nádraží jsme si stejně ještě další půlhodinu počkali, než dorazil náš vlak, a pak konečně vyrazili na jeden z delších vlakových přesunů, rozložený do několika dnů, na jehož konci nás čeká další z nádherných oblastí Barmy, jezero Inle. Někdy ale i to cestování samo o sobě je dobrodružstvím, zvlášť ve vlacích nejnižší třídy… (těšte se na příští článek:-)).

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Total distance: 135.04 km
Max elevation: 1117 m
Min elevation: 75 m
Average speed: 16.31 km/h
Total time: 13:50:05
Download file: 13902.gpx
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..