Írán 1 – Vstupujeme do Persie, země usměvavých princů a schovávajících se princezen

...aneb první vlastní dojmy z tabuizované země
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Mae Sot

Sobota 15.11. – den šedesátý první – VSTUP DO ÍRÁNU

Na fotbalovém hřišti jsme se vyspali parádně, v suchu a teple, v 8 hodin vstali, sbalili si fidlátka a vyrazili do Íránu, země, na kterou jsme byli hodně zvědaví, neboť o ní koluje spousta rozporuplných informací. My raději věříme těm od lidí, kteří Írán skutečně navštívili, než českým médiím jakéhokoli druhu, protože ta mají dost často tendence podsouvat lidem zcela nepodložené a neověřené informace. Cestovatele jsme zatím vždy slyšeli Írán vychvalovat do nebes, tak uvidíme, jaká zkušenost tu čeká na nás…

Šli jsme asi 2 km za Meghri, kolem nás porosty rákosí a vysoké trávy, mezi nimi občas sad khaki churmy. Kus za vesnicí, kam jsme večer už nedošli (a ani bychom potmě vhodné místo nenašli), jsme viděli nějakého cykloturistu, jak bourá stan:-) Dorazili jsme k hraniční řece Araz, za níž se zvedají najednou ostré štíty hor. Hranice mezi Arménií a Íránem tak prakticky celá prochází zaříznutým údolím řeky a dá se velmi dobře střežit. Však jsme také na obou stranách hranice viděli spousty vojenských posedů pro hlídky. Díky tomu a zákazovým cedulím jsme měli trochu ostych zde vytahovat foťák, i když tu bylo tak nádherně. Na větší silnici podél řeky jsme zkusili stopovat a vida, první auto, co jelo kolem, zastavilo. Chlapík jel do Agaraku, ale vzal nás před bránu k celnici, která je přeci jen od města asi 2 km vzdálená. Vytasili jsme pasy, já si připravila svojí epesní kapucu z Malajsie, která je pohodlnějším způsobem povinného zahalení vlasů, krku a uší (a která se stane na následující měsíc mou neodkladnou součástí, pokud nechci mít problém s náboženskou policií), a šli na to. Arméni mrkli do pasu, bouchli razítko a nechali nám batohy projet rentgenem. Následoval delší přechod kolem celních budov a přes most. U něj nás kontroloval voják s ruskou vlajkou na uniformě. Na opačné straně mostu nás uvítal fousatý, snědý Íránec v pískově maskované uniformě a s úžasně bílými zuby, perfektní angličtinou se zeptal, odkud jsme, a ukázal nám, kudy dál. Zamířili jsme do Passengers hall, kde jsme si nejdřív 20 minut počkali, až odbaví íránskou rodinku před námi. Ta jela opačným směrem, ale zjevně tu momentálně fungoval jenom jeden celník přes pasy:-) Nejmenší a hrozně pěkná holčička z rodiny mi později přinesla 2 koláčky, které nám věnovali. Že by ona pověstná íránská pohostinnost?;-) My jsme mezitím prošli kontrolou pasu, víza, dostali razítko, a pak byli posláni ještě k „výslechu“ u dalšího okýnka. Pán byl asi od policajtů a musel si nás proklepnout – neměl žádnou uniformu a ptal se nás, jestli jsme manželé, zda máme děti, kam máme v Íránu namířeno, jaké je jméno otce, atd. Všechno si pečlivě zapsal do počítače, pak nás poslal na rentgen báglů, a bylo to…vstoupili jsme do Íránu!

Povinné ženské zahalování

Írán je jedna z mála zemí, které mají zákonem nařízené zahalování žen, i když je tomu tak až od islámské revoluce v 70. letech 20. století. Každopádně v zemi funguje náboženská policie, která má za úkol dohlížet právě na vhodné chování a vystupování občanů. Občané ji proto také nemají moc rádi.

Každopádně ženy v Íránu, a to včetně cizinek, musí mít zahalené vlasy, uši, šíji a dekolt, měly by nosit delší rukávy a dlouhé nohavice nebo sukně. Také by měly nosit takové oblečení, ve kterém zaniká ženská postava (upravila jsem si to na „nemělo by být poznat, kde jí končí nohy a začíná tělo“). Teď na podzim to většina z nich řešila elegantními polodlouhými kabátky a strašně jim to slušelo. V létě tipuji, že jejich hlavní pomocník je čádor, velký tunel z nejčastěji černé látky, do kterého se žena zabalí celá od hlavy až k patě. Cizinky musí dokonce i při žádosti o íránské vízum dodat fotku se zahalenými vlasy, což je poněkud paradoxní, když hned vedle v pase mají svou normální fotku. A to si pište, že v Íránu se pak všichni zvědavci koukají raději na vaši „odhalenou“ fotku:-)

Samozřejmě u nás hned byli dva taxikáři, nabídka zněla 22 € za odvoz do Tabrízu. To jen tak pro informaci, nehodlali jsme s nimi jet vůbec nikam. Usadili jsme se v příjemné hale, vyměnili nějaké peníze do začátku (40$ a 3000 dram na 1 520 000 rialů), snědli kus lavaše a koláčky, a pak šli na stop. Chtěli jsme po silnici kus popojít od celnice, ale ještě jsme nezašli ani za nejbližší skálu a už u nás brzdil kamion, jestli chceme svézt. Se dvěma chlapíky (co se sice moc nesmáli, ale když už, tak měli taky krásné bílé zuby) jsme se museli trochu namáčknout, ale povedlo se a my si mohli užívat naprosto úžasnou, padesátikilometrovou cestu hraničním údolím, podél řeky a toho času zrušené železnice, pod kamenným dohledem horských velikánů. S kluky jsme si trochu popovídali díky tomu, že oni znali nějaká anglická slovíčka, a společně jsme dali dohromady pár tureckých. Jinak hrdelní jazyk fársí asi bude oříšek…pro první dny jsme pochytili jen motošakran = děkuji. Nechali jsme se odvézt do města Jolfa, kde je také hraniční přechod, vede sem z Arménie dokonce železnice, akorát že území za hranicí není arménské, nýbrž ázerbájdžánské – rozkládá se tam enkláva Načevan, kterou jsme posledních několik dní de facto odjížděli. Nepodařilo se nám nikde zjistit, zda bychom tudy bez ázerbájdžánských víz mohli přejít (= zda se sem dá dojet vlakem z Arménie, protože vstoupit do Načevanu z Arménie oficiálně nelze). Nechali jsme se vyhodit luxusně přímo před vlakovým nádražím, kde jsme se s těmito sympaťáky rozloučili. Bohužel zřejmě v tento moment přišel Petík o sluneční brýle, které si v kamionu odložil a zapomněl na ně. Zjistili jsme to ale až o dost později, takže s tím nešlo nic dělat. No, jsem zvědavá, kdy a kde sežene sportovní brýle s polarizačními skly:-(

Na nádraží seděl příjemný pokladní, který uměl trochu anglicky, a pak se s námi dal do řeči ještě další vašnosta od nádražáků, který se nám pomocí fársí a perských číslic pokoušel vysvětlit systém íránských cen. Naštěstí jsme o jejich škodolibosti věděli předem, tak jsme to pochopili. Jde o to, že Íráncům asi přišly moc dlouhé ceny udávané v jejich oficiální měně, rialech (1 Kč = 1500 IRR), tak si vymysleli druhou měnu, tomany, která je o řád silnější (1 toman = 10 rialů). V tomanech se ceny udávají, píšou, smlouvají, načež z peněženky vytáhnete rialy a těmi zaplatíte. Pěkná pakárna a ideální pole působnosti pro obrání nepozorného zákazníka:-) Aspoň, že se dají celkem rychle naučit perská čísla, aby nám trhovci nemohli říkat turistické ceny.

Každopádně vlak do Tabrízu (3 hodiny, cca 150 km) nás vyšel každého na 57 000 rialů, tedy asi 38 Kč. Vlak měl jet ve 14:55, a tak jsme se šli cournout do města. Možná leží nádraží v rámci Jolfy stranou, nebo se v sobotu váleli všichni doma, ale bylo tu fakt hodně mrtvo. Hodně domů se teprve stavělo a obchody čekaly na svoje nájemníky. Našli jsme malý krámek, tak 2×2 m, kde prodával usměvavý děda, tak jsme si koupili krabici džusu za 30 000 rialů. Přes hodinku jsme si pak poseděli v nádražní hale, kde se postupně scházeli lidé (chlapi), usedali před velkou LCD televizi na zdi a sledovali Přelet nad kukaččím hnízdem, ovšem bez zvuku. Docela by mě zajímalo, co si o filmu z amerického blázince, navíc bez zvuku, takový Íránec asi myslí?

Zhruba 10 minut před odjezdem vlaku se do něj začali všichni přesouvat, tak jsme udělali totéž. Průvodčí nás poslal do kupé 10, přičemž odtud vyprovodil nějakou babču, a my ho pak měli celou cestu pro sebe. Na jednu stranu fajn, pohodlné a bezpečné, na druhou stranu takhle se s místními nezvládneme moc družit…

Před 6. hodinou jsme přijeli do Tabrízu, 4. největšího města Íránu. Měli jsme z průvodce vyhlédnutý hostel a ačkoli to k němu byly z nádraží 4 km, rozhodli jsme se to vzít pěšky a trochu poznat zdejší ruch. Jeden z mnoha taxikářů nám ochotně poradil, jak se k hotelu dostat autobusem a přivítal nás v Tabrízu. Myslím, že to by se na moc místech na světě taky nestalo… Bohužel zpětně byla naše procházka úplně zbytečná, protože kromě supermarketu, kam stejně už nepůjdeme (daleko od centra), jsme nic zajímavého neobjevili – byla to ulice obchodů s nábytkem a pneumatikami. Ulici s hostely jsme nakonec taky našli, první na ráně byl ale normální hotel, tak jsme se zkusili pro informaci zeptat – 850 000 rialů. Aspoň nás tam milý recepční nasměroval na levnější guesthousy. Prošli jsme jich 5 nebo 6, všechny obsazené. Konečně jsme narazili na hotel Hatam, který měl venku na ceduli napsáno i „guesthouse“, tak jsme to zkusili a za chvíli bydleli. Cena 250 000 rialů, pokojík malý, s TV a umyvadlem, děsně přetopený. Koupelnu na pokoji jsme měli, ale zámek byl přivrtaný. 2 společné (muži, ženy, celé patro) turecké záchody byly na chodbě, sprcha za příplatek 5000 rialů.

Večer jsme se vydali na lov a zjistili, že s jídlem to tu asi bude špatné. Obchod jsme našli po 2 hodinách bloumání v ulicích, měli tu ale výborné zmrzliny, napodobeniny Algidy. Večeři jsme odbyli v jednom z nemnoha bister, dali si polévku podobnou marocké harise, ale místo cizrny v ní byly krupky, a kebab v bagetě. Ten byl dobrý, ale za 60 000 rialů, což je na každodenní stravu trochu moc. Nejvíc nás tak zaujal ovocno-zeleninový trh, kde jsme pořídili granátová jablka a mandarinky. Při návratu do hotelu jsme potkali dva vysmáté kluky, chvíli jsme si povídali, oni byli hrozně nespokojení, že v Íránu prakticky neexistuje noční život, hospody a kluby tu nejsou vůbec a oni nemají kam chodit pařit. Jeden z nich byl couchsurfer, ale k sobě nás nepozval, a nám nebyl natolik sympatický, abychom se vnucovali. Přátelsky jsme se zase rozloučili a my šli do hotelu. Příjemným zjištěním bylo, že jim tu jede wifi, i když Facebook, iDNES a spousta dalších stránek je státem blokována (o tom jsme také věděli dopředu, a časem se naučili to obcházet).

Neděle 16.11. – den šedesátý druhý – OBCHŮZKA PO TABRÍZU

Vyspali jsme se navzdory asi 40°C v pokoji dobře, a vyrazili na obhlídku města, doufajíc, že za světla toho třeba objevíme víc než večer. Zaplatili jsme si druhou noc (usoudili jsme, že za ty peníze sprchu ještě chvíli oželíme, a jinak je to ok), nechali si ukázat kuchyňku ve 2. patře, postěžovali si na světlo, které večer přestalo svítit, ale když to pan manažer vyzkoušel, tak samozřejmě bez problému. Tak už to naštěstí i zůstalo. Také jsme se domluvili, aby nám dal naše pasy, které si včera nechali, kdybychom je potřebovali ve směnárně (a protože se nám prostě nechtělo jim je nechávat). Máme je pak prý zase donést…

Turistická informační kancelář Nasser Khan, Tabríz

Tahle kancelář, doporučována v nejpoužívanějších průvodcích, je v rukou chlapíka jménem Nasser. Pozor, ví, co jeho jméno znamená v češtině:-) Kancelář sídlí na kraji bazaru a na konci ulice s levnými hostely, takže se její návštěva nabízí. I my jsme se tam zastavili a nechceme od ní přímo odrazovat, jen jsme se tam nedozvěděli nic navíc, co by nebylo v průvodci. Nasser je celkem sympaťák, mluví 5 nebo 6 jazyky, z nichž jeden je polština. Nicméně především je to obchodník, prodává různé organizované výlety, jízdenky, letenky, atd. Určitě pro někoho může být užitečný. Nedoporučujeme si od něj nechat ukázat směnárnu – má na bazaru kamaráda, a ten vám dá nejhorší kurz z celého tržiště. Pro nás byla ale důležitá hlavně informace týkající se trajektů z Íránu do Emirátů.

Spojení funguje následovně:

1. Bandar Abbas -> Sharjah: pondělí, středa, sobota v 21 hodin, trajekt pro lidi i auta, 8 hodin, cena 74 $

2. Bandar Lengeh -> Dubai: úterý, neděle v 21 hodin, katamarán jen pro lidi, 5-6 hodin, 74 $

Kontakt na cestovku, která vám může lístky dopředu zarezervovat: mitra.irantravelingcenter@gmail.com.

Paní Mitra, po mailu moc příjemná, nám nabídla jízdenky po 70 $. My si je nakonec koupili až na místě, dva dny předem, jednu za 1 800 000 rialů, cca 56 $.

Podle průvodce jsme si vytipovali několik míst po městě, jedním z nich bylo infocentrum nedaleko bazaru, kam jsme se vydali nejdřív. K infocentru dokonce vede několik ukazatelů v latince, takže není vůbec problém ho najít. Uvnitř jsme si potřásli rukou s bodrým Nasserem, který nás nejprve usadil k čaji, následně podrobil křížovému výslechu ohledně našich plánů pro Írán, a nakonec vytáhl mapu a Lonely Planet a prošel to sám znovu:-) Ze své kontaktní knihy nás nechal opsat mail na zprostředkovatele a informace ohledně trajektů do Emirátů, což pro nás bylo z celé rozmluvy asi nejpřínosnější. Pak se nám pokoušel prodat zájezd do Kandovanu, nejdřív za 25, pak za 20 €, odvoz tam a zpátky, 2-3 hodiny čekání. Dost drahá sranda, na náš vkus. Mezitím přišel do kanceláře francouzský pár, tak si šel Nasser pokecat s nimi. Francouzsky. Jinak uměl dalších asi 5 jazyků a měl několik plných knih děsně vychvalujících referencí. Nám nic až tak převratného neřekl, tak jsme mu tam nic nepsali. Frantíkům zájezd taky neprodal – prý už byli v Kappadokii a tohle je podobné, takže to oželí. Společně nás pak Nasser všechny odvedl do směnárny v útrobách bazaru, která patřila jeho kamarádovi, ani se tím nijak netajili. Měl tady kurz o 1000 rialů horší, než včera na hranici, a Nasser nás nabádal, ať si vyměníme hodně, že kurz rialu se každý den zhoršuje. My už mu nevěřili ani nos mezi očima, tak jsme si vyměnili jen pár dolarů s myšlenkou, že určitě najdeme sami lepší kurz. Tady to bylo hodně zastrčené, takové polooficiální, kurzy neměl nikde napsané, jen si něco vymyslel, když mu sem kamarád Nasser přivedl 4 běloby. Překvapili nás Frantíci, kteří vypadali sice mladě, ale zcestovale, a vyměnili si hned 1000 €. Buďto jim to nedocvaklo, nebo prostě peníze tak neřešili. My se pak s díky rozloučili a odebrali se do jiné části bazaru. A ono ejhle, zašli jsme za pár rohů a všude směnárny, na ulici veksláci, že se jimi člověk musel pomalu prodírat. A všude lepší kurz než u „kamaráda“, to je ale náhodička.

Následující dvě hodiny jsme se jen tak courali po bazaru, největším krytém trhu na světě a nejstarším bazaru na Blízkém Východě. Stavba je to úžasná, klenuté a zdobené chodby, zdi z oranžových cihel, barevně vykládaná okna. Každá chodba nebo sekce zdobena trochu jinak. Neméně okouzlující je i zboží: nádherně barevné oblečení a látky včetně hedvábí, sametu, brokátů. Nesmí samozřejmě chybět obchůdky pro Evropana jakoby pohřební, s mnoha druhy černých látek. V Íránu jsou naprosto nezbytné, zde si ženy kupují materiál, nebo už rovnou hotové čádory. Jedná se o jakési velké tunely, které ženy nosí na veřejnosti přes své běžné oblečení. To naopak bývá krásně pestré, bohatě vyšívané, ale na ulici je možné jej zahlédnout jen občas, vyčuhující u kotníků pod čádorem. Mimochodem slovo čádor znamená stan (turecky to bylo čadir) a někdo tvrdí, že právě tak zahalené ženy vypadají. No nevím… my jsme těm úplně zabaleným, s maskou nebo abájou přes obličej, celým černým, říkali bubáci. Jinak to samé jako s oblečením platí u perských žen i se šperky. Zlato je tu třeba proti Evropě mnohem levnější a darované šperky jsou výhradně majetkem žen. V četných zlatnictvích (dost často v blízkosti nebo rovnou sloučených se směnárnami) se prodávají opravdové skvosty, ale na ženě je pravděpodobně nikdy neuvidíte, i když je bude mít na sobě – vždy pod několika vrstvami oblečení. Pokud už perské ženy a dívky někde poodhalí tvář, zjistíte, že jsou to téměř všechny nádherné princezny a je vám jich až líto, že se nemohou ukazovat. Pokud se jich samotných týká, záleží na každé, jak to bere a jak se s tím vypořádává. Jinak musím říct, že oproti obtloustlým Turkům, Gruzíncům a Arménům mi i chlapi v Íránu připadali docela štíhlí a pohlední. Samozřejmě ne všichni:-)

Ale zpět na trh. Kromě nádherného orientálního oblečení a šperků jsou významným obchodním artiklem samozřejmě koberce, na tabrízském bazaru mají celou vlastní „čtvrť“. Dále tu mají uličky s všemožnými produkty z medu, oříšků, včetně syrových, neskutečné sladkosti, ovoce čerstvé i sušené, spoustu druhů rozinek a naprosto neuvěřitelná kvanta datlí, všech možných druhů a kvality. V nose na střídačku šimrají vůně koření, kadidla a tabáků do vodních dýmek nargile. Zkrátka něco, co si přesně představím, když se řekne Orient. Jinak Tabríz samotný byl vždy významným obchodním uzlem ležícím na Hedvábné stezce a v minulosti, stejně jako dnes, se do něj sjížděli lidé z celého Východu minimálně, aby zde prodávali a nakupovali. Šlo zejména o látky, kovové šperky, kadidlo, koření, atd., kdežto dnes zde uvidíte partičky mladých Íránců a Íránek „shopovat“ na trhu i v ulicích, které jsou plné obchodů zejména se značkovým oblečením a vším kolem mobilních technologií.

Ve spleti uliček se nám podařilo objevit i malou restauraci, bohužel domluva byla složitější, a tak jsme skončili opět u polévky, stejné jako včera – rajčatový základ a krupky. Tentokrát jsme k tomu dostali aspoň hrbolatý, plackovitý chleba, jenže ten byl úplně bez chuti. Jednou z mála zajímavostí, která se prodávala často, byla vařená cukrová řepa. Kousek jsme taky ochutnali a bylo to jako hodně sladká dýně, na zkoušku dobrý, ale jednou stačilo.

Po bazaru jsme se zašli podívat do vedlejší čtvrti, na jednu z nejvýznamnějších památek Tabrízu, Modrou mešitu. Byla postavena v roce 1465, v časech šáha Džahana, když z Tabrízu učinil hlavní město své říše, pokrývající dnešní Arménii, Ázerbájdžán, kus Turecka a severozápadní část Íránu. Po své smrti v roce 1467 byl pohřben v mauzoleu u mešity. Mešitu i mauzoleum bohužel značně poničilo zemětřesení roku 1779. Od 70. let 20. století probíhá rekonstrukce. Fragmenty nádherných perských modrých obkladů je dnes možné vidět zvenčí na jednom místě mešity, pak na vstupní bráně iwanu, a také uvnitř, ale to jsme si nemohli osobně ověřit. Odmítli jsme z principu platit 100 000 rialů za mešitu, když do většiny svatostánků na světě se buď nedá dostat vůbec, nebo dá a zadarmo. Nebo aspoň u mešit to zatím tak platilo. Cena pro místní byla tuším 10 000 rialů, přestože dvojí ceny jsou v Íránu zakázané zákonem yeksan sazi. Vedle mešity se rozkládá krásný park s porostlými pergolami a sochou básníka Širvaniho Chaqaniho, kam si místní chodí odpočinout. Je tam opravdu moc příjemně, ale posezení bude jistě lepší v srpnu než v listopadu:-) My si cestou od mešity koupili aspoň dva výborné muffiny a něco, čemu v pekárně říkali pizza. Možná to bylo určené k tepelné úpravě, každopádně za studena byla měkká houska s podivným sýrem a salámem nic moc. Po 4. hodině jsme se vrátili do hotelu se trochu natáhnout.

Nabranou sílu jsme vložili do cesty do obchůdku, kde se nám včera povedlo nakonec nakoupit. K večeři byl íránský lavaš se sýrem z vaničky, kterému tu říkali feta, ale bylo to obyčejné žervé. S mandarinkami a granáty z trhu to celkem šlo:-)

Pondělí 17.11. – den šedesátý třetí – AUTOBUSÁK V TABRÍZU

Od rána venku pršelo nebo mrholilo, a tak jsme využili čas check outu ve 12 na maximum. Dali jsme si k snídani lavaš s máslem, granátem a čaj, a věnovali se fotkám a deníku. Když jsme se tu v poledne rozloučili, došli jsme si nejdřív na bazar vyměnit peníze, dali jsme muffina a ze zoufalství zaexperimentovali s „polívkou“ z kotle. V Tabrízu se totiž má vařit nějaký vyhlášený hovězí nebo jehněčí vývar, ab gúšt, a na něco takového jsme měli velkou chuť i hlad. Jenomže místo dobrého vývaru nás čekala prapodivná rozvařená směs rýže a nudlí, bylinky, sem tam fazole nebo cizrna, to vše přelité neskutečně smradlavou smetanou. Petík jen přičichl a šel od toho, já jsem statečně zkusila vyzobat pevné kousky, ale zbytek (většinu) taky nechala. To fakt nešlo, a to jsme měli velký hlad. Bylo třeba si trochu spravit chuť, tak jsme si na dalším rohu dali kebab. Kuřecí měl stát 30 000 a hovězí 40 000 rialů, platili jsme 90 000, tak těžko říct…byly ale výborné.

Pěšky jsme se pak vydali dlouhou ulicí plnou autoopraven, sem tam i malý obchod (ale nechtělo se nám s ničím tahat a ani jsme nevěděli, co bychom měli kupovat). Viděli jsme nehodu auta s autobusem, která byla způsobena výhradně pocitem všech Íránců, že když jedu já, tak mi všichni uhnou z cesty. Autobusový terminál byl poněkud honosný název pro místo, kam jsme nakonec dorazili. Možná za pár let, až se dostaví velká hala. Zatím hlavní nádraží v Tabrízu vypadá tak, že mimo spousty nástupišť tu stojí řada budov, něco obchody, něco kanceláře, v chodbách prodejní stánky jednotlivých dopravců. Petíkovi dalo dost práci najít někoho, kdo rozuměl aspoň trochu anglicky, nebo aspoň to, že nám má prodat lístky do Teheránu. Nakonec se mu povedlo je ukořistit za 325 000 rialů za osobu, autobus měl jet v 10 večer. Usadili jsme se tedy v maličké hale, já doháněla resty v deníku, Petík zabíjel čas většinou hledáním něčeho normálního k jídlu, ale to už se mu nepovedlo, všude jenom sladkosti a chipsy.

V 10 odjíždělo hodně autobusů, s pomocí místních jsme našli ten náš a počkali si, až budeme moct nastoupit. Mezitím se s námi dal do řeči starší inženýr přes moře, který žil a pracoval v Bandar Abbasu. Tvrdil nám, že teď vhodná doba pro cestu přes Perský záliv, že tam jsou šestimetrové vlny. Hm, to bude něco pro mě, zarytého suchozemce…

První zkušenost s vyhlášenými íránskými VIP autobusy jejich pověst potvrdila. Prostorné, měkoučké sedačky s vysouvacími podnožkami byly fajn (i když je pravda, že po 8 hodinách jízdy už jsme si říkali, že postel je postel). Dostali jsme krabičku se svačinkou, na kterou jsme se celí zvědaví vrhli. Obsah byl ne přímo zklamáním, ale…byl tam kelímek (půllitrové vody byly uložené v lednici u prostředních dveří a lidi si je tam sami brali) a 3 různé sladkosti. Začínali jsme pomalu chápat, že Íránci jsou další národ, co jede na cukru a nic víc ke štěstí nepotřebuje:-) V televizi běžely nějaké íránské šílenosti (telenovely?), tak jsme si pustili dva vlastní filmy, a šli spát. Navzdory autobusovému pohodlí jsme se moc dobře nevyspali, páč Petíka bolela záda ze sezení v čekárně, a já jsem byla nervózní z řidiče. Podle stylu jízdy mi přišlo, že si taky chvílemi dává šlofíka.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (No Ratings Yet)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.