Pátek 14.11. – den šedesátý – STOPEM DO MEGHRI

Po 4 hodinách spánku se vstávat ani trochu nechtělo, ale muselo. I tak, než jsme se zabalili, rozloučili a vyfotili se Zorem, bylo skoro 10. Sešli jsme dolů do města a nakoukli i ke zdejšímu skalnímu městu Starý Goris. Rozkládá se za místním hřbitovem a je o poznání menší než Khndzoresk, ale také se tu najdou zajímavé útvary. Bohužel na podrobnější probádání čas nebyl, tak jsme si cvakli pár fotek a pokračovali dál. Po hlavní silnici jsme prošli celým městem a za ním zkusili stopovat. Moc aut tu ale nejezdilo, a navíc nám bez pohybu brzy začala být zima. Naštěstí se nad námi slitoval chlapík ve velkém džípu, a že nás odveze o kus dál, kde je větší provoz. Souhlasili jsme a během pár minut vystupovali o několik km dál, před hotelem, který se ukázal, že našemu řidiči patří. Nabídl nám na zahřátí kafe (a to teda byla síla – malinký koflík nás nakopl jako blázen), a pak jsme byli ještě přizváni dovnitř na ochutnávku červeného burčáku, a to byla tedy lahoda:-) S díky a příjemnou vzpomínkou jsme se rozloučili a vrátili se na silnici.

Zastavilo první auto, na které jsme mávli, zase džíp, v něm ukecaný, asi tak padesátiletý, chlapík, a už jsme frčeli. Chlápek v saku se ukázal jako ředitel nějaké jihoarménské sekce ochránců přírody, na autě měl logo se svazkem obilí a jel na kontrolu kamsi do lesů u Kapanu. Pusa mu jela pořád, což nám celkem vyhovovalo, akorát když se třeba rozohnil nad arménsko-ázerskými konflikty, ani jsme ho nestíhali. Jako jeden z mála Arménů, které jsme potkali a mluvili s nimi na toto téma, ale nevystupovat otevřeně proti Ázerbájdžánu. Naopak tvrdil, že místní konflikty jsou hrozně smutné, protože dřív tu byli všichni bratři a neměli se vůbec rozdělovat. Veškeré zlo podle něj pochází z Ameriky. Teď, když to znovu čtu, si říkám, jestli se tím chlápek odkazoval na Sovětský svaz, anebo myslel opravdu spíš jednotu podkavkazských národů?:-)

Během jízdy jsme poslouchali skvělou hudbu z CD, asi nějaký arménský pop, líbilo se nám úplně všechno. Bohužel jsme se nedozvěděli, o co jde, protože co se muziky týče, tak tu má pod palcem jeho synáček, a vždycky jednou za měsíc mu tam šoupne novou várku něčeho, co se dobře poslouchá:-) Jinak celá cesta s tímhle chlapíkem byl jeden z vůbec nejkrásnějších přejezdů – nejdřív zdolat dolů a zase nahoru ohromný, skalnatý kaňon, a pak dál horami, jakoby po náhorní plošině. Smíšené lesy se střídaly se skalami a dalšími údolími, bohatě jsme si užili kroucení v serpentinách. Čím víc jsme sjížděli na jih, tím vyšší a ostřejší vrcholy hor se kolem nás zvedaly. Parádní pohled se nám naskytl, když jsme míjeli údolí s tyrkysově zeleným jezerem a nad ním, jako věční strážci, ostré štíty s bílými čepicemi. Fakt, že je to prý zatopený lom na molybden, nám vizuální dojem nijak nezkazil:-)

Po domluvě jsme se nechali vyhodit před městem Kapan, odkud už měla případně jezdit maršrutka do Meghri, ale my se cítili nabitě a rozhodli se zkusit to ještě dál stopem. Bus to kdyžtak jistí:-) Cestou po silnici jsme minuli několik upoutávek na noční kluby v Kapanu, což nám trochu připomnělo české pohraničí, ale dělali jsme si legraci, že tady stačí, aby přišla striptérka s rozpuštěnými vlasy bez šátku, a převažující íránské publikum bude v tranzu:-) Asi kilometr do centra města nám pomohl jeden rychlý stop mladíka za volantem s maminkou a nákupy vzadu, kde jsem je trošku převálcovala batohem. Na opačnou stranu městečka jsme pak došli asi 2 km pěšky, k vidění tu nic moc zajímavého nebylo. Za benzínkou jsme zkusili stop a za 10 minut nastupovali ke dvěma veselým dědům, jmenovali se Jousif a Artur. Byla s nimi velká legrace, kupříkladu nám doporučovali, ať si založíme rodinu už po cestě. Jousif kromě svého zaměstnání hraje na bicí a s orchestrem byl v Polsku. Při cestě navštívil Frýdek Místek a kamarádku Renatu. Ma rád Felixe Slováčka a Josefa Laufera:-)

Škoda, že dědové končili v městečku Kajaran, posledním před horským hřbetem, za nímž už se rozkládá údolí hraniční řeky Araz. Když jsme vystupovali z jejich auta, akorát kolem prosvištěla maršrutka do Meghri, ojoj. Ukázali nám ještě, po které silnici se z horského městečka vymotat, a my tak učinili. Na rozdíl od celkem příjemného Kapanu jsme tady byly skoro ve 2000 m.n.m. a byla tu pěkná zima. Za městem jsme zkusili stopovat, přestože frekvence 1 auto za 10 minut nebyla ideální, ale Arméni nás opět mile překvapili a brzy zastavil týpek ve vytuněný káře, co vypadal jako raperská pseudohvězda, ale ve výsledku byl fajn. Docela nám vytrhnul trn z paty, neboť začínalo pršet, o pár metrů výš už jsme projížděli sněhovou přeháňkou. Kluk jel do Agaraku, kde pracuje v dole na velkém bagru, takže řídit osobák mu přijde jak s hračkou, ale řídil dobře a rychle, ale opatrně. Vyprávěl nám svůj životní zážitek, jak na téhle silnici, ve 2 ráno potkal 3 leopardy, kteří byli strašně velcí, stáli u krajnice a vůbec se nebáli. Aha…takže dneska budeme zkoušet najít ubytko, bych řekla… Agarak už je hraniční město, ale báli jsme se, že tam bychom ubytování nenašli (a se stanem v pohraničním pásmu a horské zimě jsme měli trochu bobky), tak jsme se nechali vysadit 6 km před ním, v trochu větším Meghri. Týpek, kterého potkat na ulici, tak se s ním určitě do řeči nedám, se s námi hrozně srdceryvně loučil, a že až sem příště přijedeme, tak ať se mu určitě ozveme. Člověka zblblého “západním” vzorcem chování, kdy se lidé navzájem ignorují i když jsou v nouzi, natož aby někdo nabídl pomoc sám od sebe, takováhle prostá pohostinnost stále příjemně překvapuje (hlavně tedy to, že je možné ji ještě ve světě najít).

Když jsme se tak motali po hlavní ulici kolem Meghri, odchytil nás jeden z policajtů, že jeho mamka tu provozuje guesthouse, jestli máme zájem. Což o to, zájem by byl, ale s tintilama je to horší a 5000 dram za osobu byl přílišný luxus. Poděkovali jsme za nabídku a vydrápali se kopcem do centra, na pěkné, malé náměstí, kde jsme posvačili a díky wifi zjistili, že se tady fakt levně ubytovat nedá. Taky jsme si ale všimli, že jsme sjeli do nějakých 600 m.n.m. a je tu o dost tepleji, takže spací varianta stan přišla opět na pořad dne. Podle předpovědi by v noci mělo být 9°C a to je ok. Koupili jsme si v malém obchodě chleba a pití a bábuška nám radila, ať jdeme spát na fotbalový stadion. To se nám nijak extra nechtělo, tak jsme se nejdřív vydali dál po silnici směrem z města, ale byl tam všude rákos, nebo domky, nebo ještě dál už pohraniční kontroly, navíc tu prý patrolují Rusáci. Tedy žádné extra podmínky k nocování. Když pak u nás zastavil další chlapík v autě a tvrdil, že tady už je to nebezpečný, ať jdeme na stadion, vzali jsme ho za slovo, že to tedy zkusíme, když nás tam všichni tak posílají. Po cestě jsme se chtěli najíst v menší zahradní restauraci, která nás už předtím zaujala, ale dvě paní, co to tu měly na povel, nás ostentativně ignorovaly, přestože jsme jim vlezli skoro až do hrnce, aby se nemusely namáhat s vysvětlováním, co vaří, tak jsme se na ně vyprdli. Na fotbalovém stadionu jsme se uklidili do rohu nejvzdálenějšího od vchodu, kde leželo kromě měkké trávy nastlané i spadané listí, postavili stan a povečeřeli chleba s rybičkami. Palčivý problém, který jsem tušila od chvíle, kdy někdo řekl, ať jdeme spát na stadion, se ukázal velice záhy: Kam na záchod? U vchodu sice jedna kadibouda stála, ale tam bych neposlala ani svého největšího nepřítele. Vyřešili jsme to “přírodou” vedle tribuny za stanem, jen ráno za světla už to bylo trochu složitější:-)

 Tisk článku