Úterý 18.11. – den šedesátý čtvrtý – TEHERÁN

V 6 ráno nás vyhodil autobus na nějakém nádraží v Teheránu, nemělo to ani halu, natož aby tu někdo něco napsal v latince. Ze směrovek jsme poznali akorát kudy na WC. No a přesně v takových chvílích nejvíce oceňujeme moderní techniku, kterou s sebou taháme, jelikož s pomocí GPSky a průvodce (zlatý Rough Guide, v Lonely Planet jsou i mapy měst na prd) nás Petík za moment našel a vymotal z nádraží směrem k nejbližší stanici metra. Sledovali jsme přitom východ slunce nad horami, které hlavní město Íránu obklopují. Ještě že aspoň automaty v metru na nás mluvily anglicky, sláva! Lístek nás vyšel každého na 5 000 rialů, takže pohoda. Metro mají v Teheránu pěkné, bez vagonů, celé propojené, jen vepředu a vzadu jsou místa vyhrazená ženám. Nastoupili jsme doprostřed, vedle stála samotná holka, nikdo ani divně nekoukal, tak jsme usoudili, že rozdělení není striktně nařízené, ale spíš jde o výhodu a ochranu žen. Mimochodem, s odděleným cestováním mužů a žen v hromadné dopravě je možné se setkat ve více zemích světa, a já jeho smysl chápu, ale nemáte pocit, že ten stát tím jasně říká, že jeho občané-muži jsou prasata, co se neumí chovat k ženám, a proto musí být korigováni nařízeními?:-)

Dojeli jsme na přestupní stanici Imáma Chomejního (s kterýmžto názvem se teď budeme setkávat často), a odtud už stále jednou ulicí Amira Kabira (asi 2. nejčastější místopisný název v Íránu) do sekce guesthousů. První nám vlezl do rány Mashhad guesthouse, kde jsme měli malinký, teplý pokojík s TV, dva záchody a jedna sprcha společné na dvorku, vypadalo to ale všechno celkem použitelně. Cena byla vyšší než v Tabrízu, ale na hlavní město a na přepočet pořád dobrá, 400 000 rialů. Zjistili jsme, že wifi má asi omezený počet připojených zařízení, a při čekání na signál jsme oba vytuhli.

Po 2 osvěžujících hodinách spánku ve vodorovné poloze jsme vyrazili prozkoumat Teherán. Ulice Amira Kabira se oproti ránu změnila v hodně rušnou tepnu, motorky jezdily nejen v protisměru, ale i po chodnících. Cestou sem jsme si všimli pekárny na velký, placatý, ale křupavý chleba, jakoby z houskového těsta. Ráno tu byla děsná fronta, lidi to div netahali z pece, ale i teď tu ještě měli zásobu hotových chlebů. Asi metrová placka, chutnající skoro jako rohlík, byla po 2 hladových dnech v Tabrízu fakt slast!

Chlebem příjemně naladění jsme další skoro 3 hodiny bloumali po ohromném teheránském bazaru, který se nám po istanbulském Grand bazaru líbil asi nejvíc, hlavně architektonicky. Prodávaný sortiment byl na rozdíl od tabrízského Orientu podobný spíš našim hypermarketům, akorát v mnohem větším a hezčím měřítku. Mě osobně zaujalo třeba nádobí, sklo a porcelán, všechno strašně pěkné a vkusné, hromady vzorů, stylů. Člověk si může vybírat do aleluja a po nákupu ví, že stejný čajový servis asi bude mít i někdo další, ale ne půlka Teheránu, jako když se u nás nakupují prefabrikované hrůzy v Ikea (pardon jejím příznivcům). Kromě několika ulic s nádobím nechyběly na bazaru samozřejmě uličky s pestrými látkami, barev všude kolem, až oči přecházely. V uličkách s oblečením se daly najít i stánky se spodním prádlem, dokonce velmi odvážným (tanga, krajkové košilky, erotické síťované prádlo), to bych ve státě se speciální náboženskou policií úplně nečekala. V úzkých uličkách se prohánějí s dřevěnými vozíky “rozvážeči a zásobovači”, kteří vozí nové zásoby obchodníkům a nakoupené zboží zákazníkům ven z tržiště, nejspíš k přistavenému autu. Ti jsou občas trochu otravní a člověk si musí dávat pozor, aby nedostal rohem vozíku přes nohy, jinak je ale úžasné to všechno pozorovat a být součástí takového mumraje. Trhy nás zatím zkrátka ještě baví:-) A abychom doplnili síly na další nasávání atmosféry, v jednom z mnoha obchodů s oříšky jsme si koupili směs, ve které byly i sušené moruše, mňam mňam.

Někde v těsné blízkosti bazaru se měla nacházet asi nejvýznamnější mešita Teheránu, Chomejního, dříve Šáhova. Při jejím hledání jsme potkali (otázka, jak moc “náhodou”) Mohameda, který vypadal jako emigrant z Kambodže, ale tvrdil, že je íránský Kurd a pracuje tu pro pobočku Spojených Národů jako komisař bůhví čeho přes turismus. Doprovodil nás do mešity, která má úchvatné vnitřní nádvoří s fontánami, vysedává tam spousta lidí a piknikuje, děti se honí kolem a hrají si. Neméně zajímavý je také interiér mešity, nádherné klenuté stropy, typické perské, modré obklady, i když dovnitř jen nakoukl Petík, já ji musela oželet, protože jsem nějak nenašla vůbec vstup pro ženy. Mešita se stavěla 40 let a hotová byla v roce 1849. Sloužila jako jeden ze symbolů nově založeného hlavního města. Mohamed nás nechal, ať si mešitu prohlédneme, že si dojde něco zařídit do nedaleké kanceláře, a pak nás zase vyzvedne. Mešitu jsme si užili, nafotili, a pak ještě vyzkoušeli záchody v jednom z podchodů, byly hezké, ohromné (asi 50 kabinek) a zadarmo. Pak se Mohamed vrátil a pozval nás na oběd. Chtěli jsme něco s rýží a na schodech před mešitou chlapík prodával hotová jídla v krabičkách, vždy rýži s něčím, tuším kolem 30 000 rialů. Objednali jsme si jednu krabici se zeleninou, ale měli jsme si radši dát maso – na rýži ležela vrstva svařených bylinek a sem tam fazole. Usadili jsme se na okraj kašny, stejně jako mnoho lidí kolem, Mohamed se nacpal mezi nás, každému nám dal jednu krabici s jídlem, a že bude jíst od nás, jestli nám to teda nevadí. No ok, chtěli jsme původně jenom jedno jídlo, dělit se o něj nemáme problém, nicméně na íránské striktní chování (zvlášť k ženským) nám to přišlo celé trochu divné. Mohamed byl vůbec dost zvláštní brouk a zvědavý jak opice – vyptával se na práci, na cestu, na peníze na cestu. Prý až přijede do Čech, tak u nás bude bydlet a my se o něj postaráme. Jojo, to víš, že jo… Dal nám na sebe telefon a chtěl, ať mu z každé země, kterou navštívíme, zavoláme. Diplomaticky jsme mu vysvětlili, že to bychom se nedoplatili, a jestli chce, ať nám dá mail a můžeme mu občas napsat. Ten si nepamatoval, tak jsme mu napsali náš zcestovní, ať nám napíše a my se mu pak ozveme nazpátek. No samozřejmě od něj už nikdy nic nepřišlo. Tady kdyby celé setkání skončilo, tak to bylo ok, i když i tak jsme si říkali, jestli to není ten “náš tajný”, který prý dřív nebo později odchytí a přijde si prolustrovat každého turistu:-) Mohamed se nás ale držel jako klíště, prý na práci teď nic jiného nemá, tak se zdokonaluje v kontaktu s turisty. Během hovoru, který čím dál tím víc vedl jen sám se sebou, sypal z rukávu země, jejich prezidenty, premiéry, a to včetně několika zapadlých afrických zemí. Od nás znal Háchu, Dubčeka a Havla, naopak Zemana ještě nestihl zaregistrovat. Nechal toho, když jsem mu řekla, že se o politiku moc nezajímáme:-) To se pak chtěl ještě blýsknout, jaký je borec, že nosí kravatu, což se prý v Íránu nesmí. Je pravda, že jsme ji na nikom dalším neviděli. Nešlo se ho slušně zbavit, tak jsme ho zkusili uchodit. Vydržel s námi svižné tempo přes půlku města, ale když jsme mu pak u stanice metra oznámili, že měníme plány, metrem nepojedeme, ale pokračujeme dál pěšky, tak konečně odpadl, rozloučili jsme se a sedl na metro. To byl teda ale divný týpek…

Prošli jsme se ještě kus po třídě Ferdousi, která je plná směnáren, obchodů a de facto spojuje starší jižní část města s moderní obchodní čtvrtí na severu. Těšila jsem se tu na další atrakci, muzeum šperků s největším nebroušeným diamantem světa, jenomže má otevřeno od soboty do úterý, od 2 do 4:30, a navíc teda stojí 150 000 rialů. Bylo krátce před 4., když jsme muzeum skryté ve vchodu do banky našli,  ale nechtělo se nám dávat takovou sumu za to, abychom to rychle proběhli a byli vyhozeni se zavíračkou.

Zvolna jsme se pak vrátili do hotelu, přičemž jsme asi 20 minut zevlovali u rušné křižovatky, kde provoz popíral všechny fyzikální zákony a porušoval silniční pravidla všech států světa. A přesto se všichni jeho účastníci tvářili, jako když se nechumelí. Nedalo nám to, natočili a sestříhali jsme odsud video:-) V hotelu jsme ho pak hodili na net a trochu plánovali další cestu, protože zdejší podmínky to asi budou vyžadovat, pokud chceme stihnout vidět všechno, co nás v Íránu zaujalo.

Středa 19.11. – den šedesátý pátý – CESTA Z TEHERÁNU DO RAMSARU

Po krátkém spánku jsme měli takové líné ráno, dali jsme si sprchu, Petík zpracoval pár fotek a v půl 11 jsme hotel opustili. Pekař dnes buď nepekl nebo už všechno vyprodal, každopádně chleba nebyl. Vynahradili jsme si to o kousek dál prvním íránským, a výborným falafelem (smažené kuličky z cizrnového těsta nacpané do housky, se zeleninou a omáčkami) za 25 000 rialů. Vzali jsme to po Ferdousi do směnárny, a pak na metro. Bylo narvané, ale jakmile se uvolnila místa, chlapi mě pustili sednout, stejně jako další dámy opodál. Metrem pořád procházeli prodavači, jejichž sortiment zřejmě vyjadřoval nejčastější potřeby Íránců v metru – ponožky, mp3many, sluchátka, žvýkačky a zubní kartáčky:-) Jídlo žádné:-(

Po výstupu z metra nebylo těžké se zorientovat a s několika sebevražednými přeběhy 4-proudé silnice se dostat doprostřed Azadi square, k jednomu ze symbolů města, Azadi tower (věž Azadi). Jde původně o památník postavený v roce 1971 k výročí 2500 let Perské říše. Dnes slouží jako muzeum a rozhledna, i když vzhledem k její poloze na kraji Teheránu, toho z ní moc vidět není. Nejzajímavější pohled je tak asi na park, který památník obklopuje, a jeho uspořádání zelených travnatých ploch, neboť seshora vypadají jako plástve. Vstupné pro turisty opět 150 000 rialů nás odradilo definitivně, ale to nevadí, chtěli jsme se sem hlavně podívat.

Asi kilometr od Azadi square je autobusový terminál, nebyl tedy problém si tam dojít. Půl odpoledne spekulací, až jsme nakonec koupili lístky na polonoční autobus do Ramsaru (19:30 – 1:30), který leží na pobřeží Kaspického moře. Na koupání to v listopadu sice nebude, ale když jsme v Íránu, byla by škoda se sem nepodívat. Fajn byla velká hala nádraží se spoustou stánků a obchodů (jenomže většinou zas jenom samé sladkosti). Ochutnali jsme další výborné zmrzliny, pistáciovou v šafránové polevě a čokoládovou v čokoládě s čokoládovým středem:-) Čekání jsme zaplácli doháněním deníku, to je věčný boj, a sháněním něčeho normálního k jídlu, což se v Íránu taky stává už každodenním a poměrně marným bojem.

Před půl 8 jsme šli zevlovat před prodejce, od kterého jsme měli lístky, že nám snad ukáže správný autobus, když už nebyl schopný mi říct číslo nástupiště. On si od nás vzal lístky a prý ať 10 minut počkáme, načež nám přepsal místa z 20, 21 na 14, 15, což jsou zase ta za prostředními dveřmi. Ach jo, že jsme sem vůbec lezli… No, v 19:45 nás poslali k jednomu z autobusů, kde nám steward naložil batohy a nechal nás se usadit vevnitř. Dalších 30 minut se nic nedělo. V pohodě, naštěstí nikam nespěcháme, a jestli budeme v Ramsaru v půl 2 nebo půl 3, to fakt nehraje roli. Pustili jsme si film a čekali, co bude. Autobus se postupně skoro celý naplnil a o půl 9 jsme vyjeli.

Dlouho jsme se prodírali ulicemi Teheránu. Svačinku jsme tentokrát dostali zabalenou v pytlíku jako chipsy – kelímek, čokoládové sušenky, co miluju od první cesty do Turecka, typický íránský ořechový koláček kluče a malé třešňové pitíčko. Vzápětí za námi přišel steward, který moc neuměl anglicky, a snažil se nás přesvědčit, abychom vypli tablet. Důvod vysvětlit nedokázal, pokoušel se o to pán za námi, ale vůbec to nedávalo smysl. Sice nás to z principu štvalo a měli jsme dojem, že to je jen proto, že nejde televize, tak když se nemůžou koukat místní, nebudeme se koukat ani my, ale neměli jsme náladu na dohady, tak jsme to sklopili, že se dokoukáme, až všichni (nebo aspoň ti, co na nás vidí) usnou. Zalomili jsme to ale samozřejmě taky, tak nám zbytek filmu zůstal na jindy.

Trochu nás mrzelo, že nakonec jedeme přes noc, neboť mezi Teheránem a Kaspikem leží nejvyšší íránské pohoří Elborz (nejvyšší vrchol Damavand, 5 670 m) a cesta přes něj je údajně jedna z nejkrásnějších v celé zemi. My si do sytosti užívali hlavně ty brutální serpentiny… Na začátku silnice a nahoře v průsmyku byla spousta stánků a restaurací, ozářených barevnými koulemi a tyčovými zářivkami. V úsecích, kde bylo vidět několik zatáček nad sebe nebo pod sebe, vypadaly světelní hadi, táhnoucí se po úbočí, kouzelně. Tak sem se ztratili všichni prodavači jídla z města…;-) Jakmile jsme sjeli na pobřeží Kaspiku, pohádka skončila. Moře jsme ani nezahlédli, protože všude je zástavba domů, hotelů, rozestavěných parkovišť, atd. Jak lidé postupně vystupovali, ty zbylé steward lifroval na sedačky víc vpředu, aby mohl vzadu uklidit a umýt okna. Sice chápu, že po příjezdu se chtěl jít co nejdřív vyspat, ale jeho činnost byla ve 3 ráno krajně otravná. Umím si představit, že dělat tohle v Evropě, nebo nějakému Evropanovi tady, dostal by možná chlapec jednu po tlamě. Jako poslední cestující nás autobus vysadil kdesi uprostřed Ramsaru na normální autobusové zastávce, takže plán na přespání na autobusovém terminálu nepřipadal v úvahu. Odpálkovali jsme dva taxikáře a vydali se přes noční a plně osvícené město směrem k pláži, tam bychom mohli najít nějaký flek na dospání. Přešli jsme kus po ošklivé výpadovce, potom naopak pěknou alejí,  kde by se asi dalo dobře přespat mezi živými ploty, kdyby bylo sucho, bez stanu. Došli jsme k jakémusi lunaparku, vzali to kolem něj na pobřeží a objevili tam takové jakoby stánky, nebo možná to sloužilo jako zastřešené ležení na pláž. Každopádně teď byly všechny sestavené dohromady v jednom rohu u restaurace, nikde nikdo, tak jsme jeden stánek oskvotili, ustlali si v něm a pár hodin kolem úsvitu se prospali. Když jsme usínali, bylo 3:30.

 Tisk článku