Časný budík se opět nepovedl, venku lilo a nám se ani z té ošklivé postele moc nechtělo. Akorát jsme byli nějak divně poštípaní, ačkoli jsme tu neviděli jediného komára. Radši nepřemýšlet, od čeho. Kolem 8 jsme konečně vyrazili na místní autobusák, i když delší vycházkou, kolem vlakového nádraží, které má údajně vypadat jako Taj Mahal. Museli jsme už po několikáté zkonstatovat, že ten, co psal průvodce, v tomhle městě buď dostal naprosto nehorázné úplatky, anebo měl totálně zvrhlý vkus…. Nádraží jsme nakonec našli celkem bez problémů i uprostřed stavenišť, a autobusem č. 66 se nechali svézt pár stanic přes město (mimochodem i skoro kolem našeho hotelu), platili jsme každý po 1,5 RM. Hodná paní sedící vedle nás nám ukázala, kde máme vystoupit, a tak jsme taky jednou něco trefili. Byly to čínské jeskynní chrámy, které jsou vedle sebe asi na 400 m celkem 3, nejznámější a nejhonosnější z nich je až 3., Semphong Thon. První chrám je takový trochu infantilní, je tam hodně soch zvířat, ale všechna taková jak z omalovánek (včetně partičky ze seriálu o Opičím králi, co se mi v dětství šíleně líbil). Ve druhém chrámu jsme se vypravili do jeho útrob – nejdřív jeskynních modliteben, potom po schodech dalšími jeskyněmi stále výš a výš do skály. Osvětlení zde nebylo, takže v horních patrech už jsme šli skoro potmě, nebo spíš v lehoučkém světle vždy z další, vyšší jeskyně. Všude byli cítit a slyšel netopýři. Z poslední jeskyně byla moc pěkná vyhlídka na město, dali jsme tu chvíli sicnu, abychom ten výstup v plné polní rozdýchali. Cestou dolů jsme pak sledovali ještě tlupu makaků, jak dováděli na stromě nad schodištěm. Poslední chrám je také naprosto úžasně zasazen mezi skalami. Koupila jsem si tu za 1 RM svazek nějakého lupení na krmení želv v Želvím jezírku. Sem údajně chodí lidé vypouštět želvy, aby jim to přineslo štěstí v životě. Bylo jich tu tedy dost, nejrůznějších velikostí, ale většinou asi stejného druhu. A taky asi byly od lidí dost přežrané, protože se po hozeném lupení nijak nehnaly. Navíc začalo zase pršet, i když to zatím drželo, tak jsme cvakli pár fotek a šli zase zpátky.

   Na městský autobus se nám nechtělo čekat a hlavní terminál byl jen kilák odsud, tak jsme si tam došli pěšo. A udělali jsme dobře, protože nás za celou dobu žádný městský bus nemíjel. Na terminálu jsme se nechali nahnat, kam jsme potřebovali, koupili lístky do Tanah Rata (autobusáci ale stejně všichni říkají Cameron), centra v Cameron Highlands, dle pokynů usedli na lavičku a čekali. Bylo 11:15, bus měl jet v 11:30. Dal se s námi do řeči postarší Jihoafričan, který cestuje 6 neděl po Thajsku a Malajsii a teď už se vrací pomalu do Kuala Lumpur. Aspoň jsme slyšeli zase jednou trochu normální angličtiny, i když já se svou aj byla za trubku:-) Autobus si dal akademickou půlhodinku, i s naložením jsme vyjížděli jenom o hodinu později, než nám bylo slibováno. Jak trefně poznamenal Jihoafričan za pokrčení ramen: “Malaysian time…”

   První hodinu cesty jsme prospali, ale vzbudili jsme se mezi kopci pokrytými džunglí, ze kterých se pářilo, bus funěl do serpentin a vypadalo to prostě úchvatně. Postupně začaly přibývat plantáže a také skleníky, až byly skleníky na každé rovnější ploše a začali jsme z nich mít trochu zvláštní pocity (devastace přírody?). Bus se neskutečně táhl a vyhodil nás v Tanah Rata úplně jinde než měl, takže jsme se nejdřív museli trochu zorientovat, poptat, a pak až jít v dešti hledat vytipovaný guesthouse Daniel´s lodge, který má podle mě dost divnou reklamu založenou na tom, že v Lonely Planet o něm píšou, že na ceduli vedle recepce je napsáno FUCK THE LONELY PLANET (fakt to tam je). Na recepci seděl zaprdlý chlápek, spal takovým způsobem, že málem padal z křesla, a kalhoty se mu dmuly …. asi pýchou, že to nešlo přehlédnout:-) Vzbudili jsme ho lehkým Hello a ze začátku s ním byla trochu těžší konverzace, šel nám ukázat úplně jiný pokoj, ale pak se probral a rozkecal, že nešel zastavit. Představil nám všechny možné výlety, na které je možné tady jet, hlavně ale že musíme vidět raflesii, bez toho prostě nemůžem odjet:-) Postupně jsme zjišťovali, že on je celý ten podnik trochu zvláštní. Chlapík si ze zadní strany budovy zřídil bar a pořád nás tam tahal. Na celé verandě byly nápisy, že se nesmí nosit žádné alko pití odjinud, jinak za to je pokuta. A že terasa funguje pro zábavu jenom do 22:30, kdo se chce bavit dál jinak než surfováním na netu, tak musí jít do baru:-) My v zahraničí moc nepijem, zvlášť ne pivo za malajsijské ceny, takže jsme mu moc tržbu neudělali, i když s tím hodně otravoval (asi si myslel, jakou tam bude mít na Silvestra párty a ono prd:-)

   Po registraci jsme se chvíli bavili s Čechem, který seděl opodál a byl tu na výletě se svou přítelkyní (Indonésankou?), se kterou žijí v Indonésii, ale teď museli vycestovat kvůli vízům. Dal nám tip na jídlo u Indů, tak jsme se po zabydlení zkusili vypravit “do města”, což tu v praxi znamená na hlavní ulici:-) Indové se o nás sice poprali, ale jejich ceny se nám nikterak nezamlouvaly, takže jsme ulici nakonec prošli celou a skončili taky u Indů, ale levnějších. Cestou zpět jsme pak objevili levnější restauračky na protější straně ulice, které se ale otevíraly na střídačku podle nějakého divného harmonogramu. Vždycky se ale dalo najíst za rozumný peníz (= kolem 5 RM za jídlo). Našli jsme taky obchod s relativně rozumnými cenami a na Silvestra jsme se rozšoupli – koupili jsme si celý litrový liči džus, dvoje brambůrky a plechovky citronového piva:-) Na verandě hostelu jsme se pak pokoušeli chytat signál a komunikovat přes skype. Čekali jsme na půlnoc, jestli někde něco bude, ale nikde to nevypadalo. Dali jsme si tedy nejdřív sprchu – sice se nám v chladném horském podnebí moc nechtělo, ale pozor, sprcha tady byla HORKÁ!!! Což řadí tento hostel na přední místo ubytoven, kde se hosté nejdéle sprchují:-) Taky jsme pochopili, proč se hodinu sprchovali naši sousedi, kteří se vrátili z nějaké túry, totálně promočení a zabahnění. Čistí a voňaví do nového roku jsme si pustili film. Pokus o půlnoční komunikaci s rodiči přes skype na verandě potmě vedla k tomu, že se můj drahý přerazil a zapadl do odtokového příkopu, přičemž si sedřel celou holeň. Jinak jsme si půlnoc oslavili v soukromí pokojíku s citronovým pivem a velkou pusou. Pořád to bylo na hezčím místě než v tom šíleném thajském Surinu nebo v drahém a hnusném Ipohu:-) Takže HAPPY NEW YEAR!!!

 Tisk článku