Dnes jsme nemuseli nijak hnát, takže jsme si přispali až do 9, a pak šli vyřídit ještě resty ve městě – jeden krásný čínský chrám, ale hlavně klanový dům Khoo Kongsi. Jde o veřejně přístupný, nádherně vyzdobený dům v čínském stylu, který patří rodu Kongsi. Dříve se v něm normálně bydlelo, dnes se v něm schází klan/rodina jen při určitých příležitostech (ale pořád dost často, není to žádný neobydlený skanzen) a je v něm jakési muzeum dřívějšího života. Občas se na jeho nádvoří pořádají i různé kulturní programy pro veřejnost. Dům je přístupný zdarma a návštěva určitě stojí zato. Co jsme ušetřili, šli jsme obratem prohýřit k nedaleko zaparkovanému prodejnímu autu bubble tea značky O´tea a byl to jeden z nejlepších, co jsme tu vůbec ochutnali. Myslím, že tahle značka je i u nás, nebo minimálně v Evropě. S polednem jsme se vykopali z hostelu a nejdřív si došli odlovit k přístavu kešku, když jsme k ní už věděli nápovědu. Našli jsme, ale byla tak schovaná, že bez nápovědy bychom jí asi fakt nedali. Jídlo na cestu jsme si opatřili průchodem přes indickou čtvrť Little India – smažené samosy, banánové koule, cibulové koule. V přístavu ještě dokoupena voda, přeskočeni žebráci a davem jsme se nalodili na trajekt, který je při cestě z Penangu na pevninu zdarma. Během platby se s námi dává do řeči paní, která je prý původem Malajsijka (fakt by ten tvar měl být takto, ověřeno:-), ale žije v Austrálii a tady je s dcerou a sestrou na výletě.
Jen co jsme se vykodrcali z přístavu na chodník u autobusového nádraží, už nás odchytil chlapík, vypsal lístky do Ipohu po 19 RM a nalifroval nás do autobusu. Čekali jsme asi 15 minut a po 13:30 vyrazili. 2 hodiny cesty jsme strávili buď spánkem, nebo psaním deníku na počítači. Všude kolem nás se téměř celou cestu rozkládaly ohromné palmové plantáže, až poslední úsek cesty se trochu šplhá do kopců, a pak z nich zase sjíždí do celkem hezky položeného města Ipoh. Z Ipohu jsme si bohužel odvezli spíše záporný dojem. První problém nastal ve chvíli, kdy jsme vystoupili na autobusovém nádraží vzdáleném asi 5 km od města, a nevšímali si nás ani taxikáři. V blízké restauraci, kam jsem se pokusila dojít pro radu, mi obsluha nerozuměla a vysmátý týpek si ze mě dělal legraci (pokud nebyl nějak postižený:-) a odpovídal mi ve stylu: na moje “OK” – “I am OK too.”… Vydali jsme se tedy na cestu po několikaproudovém tahu do města pěšky. Asi po 10 minutách u nás zastavil luxusní nissan, všechno v kůži, a v něm místní manželé, kteří naprosto plynule mluvili anglicky a vzali nás zadarmo do města. Ještě spolu hrozně řešili, kam nás mají odvézt a kde vyložit. No my koukali jako puci, ale hlavně byli vděční, protože nám ušetřili minimálně 5 km pochod. Hostel jsme se vydali hledat už sami podle průvodce. Zasekli jsme se fascinováni zverimexem, kde prodávali nejrůznější tropické papoušky, ale třeba taky ježky za 200 RM (asi 1400 Kč)! Co tu s nimi dělají snad ani nechci vědět….
Hotel Embasy, tip na ubytko z LP nevyšel, za 32 RM nám byl nabídnut pokoj malý, ošklivý, na dvorku, přes který chodí hosté ze žrádelny pod hotelem na záchod, a kam jdou všechny smrady z kuchyně. Za střídavého deště a mrholení jsme po delším hledání skončili v hotelu. V oblasti s cenami od 60 RM výš nám přišlo 38 RM v hotelu Gold Wanwa jako slušná cena, nicméně v “hotelu”, který vypadá stejně jako “hotely” u nás – socialistické, nechutné prostředí, tady v Asii navíc plesnivé, člověk se štítí v pokoji zout, o koupelně ani nemluvím, ale hrajou si na děsný luxus. Ubytovali jsme se tedy oproti plánu jen na jednu noc s rozhodnutím, že už zítra odjedem do Cameron Highlands, abychom Silvestra strávili v nějakém hezčím protředí (ne jako před 3 lety v šíleném hotelu, v největším zapadákově Surinu, městě na thajsko-kambodžské hranici).
Naivně natěšení aspoň na vyhlášenou ipožskou kuchyni jsme vyrazili ulovit něco k večeři. Největší místní specialitou je prý ayam taugeh, tedy kuře s rýží a fazolovými výhonky, kterou jsme sice našli prodávat, ale nakonec si nedali, protože za takovéto v celku obyčejné jídlo si řekli v restauračce 30 RM pro 2 osoby. Oblezli jsme tedy polovinu města, abychom konečně narazili na pěkný noční jídelní trh. Akorát tu bylo všechno v číštině, občas nějaký název napsaný latinkou, ale zase v malajštině, takže taky na nic. S kuchařema se tu anglicky taky moc domluvit nedalo:-) Nakonec jsme si dali nejdřív zvláštní polívku “pilipong mee“, kde byly nudle, stvoly, rybí kuličky (to tady dávaj do všeho, jsou to kuličky jakoby z tofu, ale chutnají malinko po rybě), celé se to přímo vařilo v hliněné misce a těsně před podáváním do toho kuchař rozklepl vajíčko. Jak miska uvolňovala teplo jen pomalu, tak se samotná polívka i vajíčko v ní ještě chvíli vaří i po sundání z plotny. Navíc to bylo moc dobré:-) Pokračovali jsme ještě o kus dál jídlem curry mee, což jsou nudle s kari omáčkou, respektive pro Evropana spíš kari polívka s nudlema:-) Mezitím přišla další bouřka, takže cesta zpět do hotelu byla lehce vlhká. Naštěstí se v Malajsii, podobně jako v Thajsku, staví domy ve městech všechny s podloubím, takže kromě rychlých přeběhů silnic se dá dojít městem dost daleko relativně suchou nohou. A ještě jsme si zvládli po cestě pořídit dobrůtky na večer – malý ovocný šáteček a ovocný košíček. V hotelu (podle hotelů na Lhotách pokřtěn na Letní trauma) jsme chvíli pracovali na fotkách a deníku, ale když začalo problikávat světlo, tak jsme radši všechno vypojili a šli spát. Samozřejmě ve svých hygi spacáčcích:-)
Loading...
