Kambodža 4 – Stopem přes Kratie do Phnom Penhu

...aneb o tom, že se dá stopovat i tam, kde zdánlivě nic nejezdí, jaké bylo zastavení v Kratie a jak chutná smažený had
Kambodža 4 - Stopem přes Kratie do Phnom Penhu
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Berastagi

PÁTEK 19.6. – DEN DVOUSTÝ SEDMDESÁTÝ SEDMÝ – STOPEM DO KRATIE

Jelikož kambodžské autobusy nám přišly poměrně drahé na to, že nejezdí až takové vzdálenosti (Kratie – Phnom Penh minimálně 9 USD, 250 km, z Kratie do Banlungu podobná vzdálenost a tuším 8 nebo 9 USD), rozhodli jsme se ze severovýchodního regionu zpět do Phnom Penhu stopovat. Uvidíme, jestli to bude v Kambodži vůbec průchodné, jestli nebudou chtít lidi stejně peníze. Zatím to zkusíme cca 250 km do Kratie (čte se Kračej, což jsme zjistili až posléze, takže možná proto nám nikdo moc nerozuměl), a pak se uvidí.

V 7 ráno jsme vstali, zabalili, stavili se pro bagety na cestu a vyšlápli si za město, až k benzínce na kopci. V 9:07 jsme začali stopovat hodně řídce projíždějící auta, spíš jsme sledovali občas dost obskurní zařízení, co se po silnici pohybují. Bylo nám jasné, že to chce čas, a tak nás hodina nijak nevyvedla z míry. Naopak bylo překvapení, když v 10:08 zastavilo cosi, co bývalo autem tak možná za Francouzské Indočíny – motor otevřený, bez jakéhokoli krytu, předek zbouraný, korba rozpadlá, sklo mezi korbou a kabinou vysypané. Přišlo nám to jako dobrá recese a zvesela jsme naskočili na korbu. Chlapík za volantem pochopil, že si asi moc nepokecáme, tak nám za chvilku podával telefon s vytočeným kamarádem, co uměl anglicky. Náš řidič prý jede domů, asi 30 km z Banlungu, a kam jedeme my?… Domluvili jsme se, ať nás vyhodí tam, kde bude odbočovat ze silnice, přesně ve chvíli, kdy začal odbočovat. Odvezl nás asi 10 km, takže těch zbylých 20 km asi valil kamsi mezi plantáže. Neva, nám to vlilo naději, že se tu stopovat dá a že bychom to do toho Kratie mohli zvládnout (není nad přehnaný optimismus), rozloučili jsme se, popošli kus za zatáčku a zkoušeli to znova. Minuli jsme přitom keř celý obsypaný bílými motýly a zastavil u nás motorkář, co naprosto nechápal, o co nám jde, a když jsme mu princip stopování vysvětlili, smál se jak pominutý. Nabídl nám odvoz, který jsme s díky odmítli a doufali, že to nebyla chyba (to jsme ještě naivně věřili, že se nedá jet na motorce ve 3 a s batohy).

Nebyla, po dalších 20 minutách už jsme zase nastupovali na korbu, tentokrát auta, které aspoň drželo pohromadě:-) Farmář nás vzal taky asi 10 km, než zajel k domku uprostřed kaučukového háje. Neva, kilometr ke kilometru a jsme sami zvědaví, kam to dnes dotáhneme… Zjistili jsme, že malé přeháňky bychom i na korbě měli v klidu zvládat, když se hodně schoulíme hned za kabinou:-) Snad nepřijde žádný větší slejvák…

Po 15 minutách jsme nasedali potřetí, tentokrát dovnitř k ostatním cestujícím, na korbu ke spoustě barelů putovaly jen batohy. Byly zabalené v pláštěnkách, takže ani větší déšť, kterým jsme jednou projeli, jim neublížil, a následný vítr a slunce je vysušily. Vezl nás tentokrát strejda se dvěma holčinami. Anglicky neuměli, tak jsme si moc nepokecali, a ani oni sami mezi sebou se moc nebavili. Každý si nasadil sluchátka od mobilu a poslouchal si svoje, ženské pospávaly, řidič měl namále. My jsme se v nudném tichu snažili nespat, nebo se v tom aspoň střídat a trochu hlídat řidiče. Holčina vzadu vezla pod nohama středně velkého psa, kterému cestování asi nedělalo moc dobře, vypadal unaveně, poklimbával a ukrutně slintal.

Jelikož s řidiči jsme si prakticky nikdy moc nerozuměli, bylo pokaždé trochu překvapením, kde se nás rozhodnou vyložit. V těchto případech je neocenitelným pomocníkem GPS, i když tentokrát nám stačilo hlídat, abychom zůstali prostě na téhle silnici:-) S tímhle posledním odvozem to moc složité nebylo, jeli do Stung Treng, tak jsme se domluvili, aby nás vyhodili na velké křižovatce se severojižní silnicí č. 7. Ujeli jsme tedy společně asi 100 km a byli jsme skoro v polovině cesty do Kratie, paráda!:-)

Okolo křižovatky vyrostla v podstatě vesnice, i když se nijak nejmenuje, ale unavený cestovatel tu sežene ledacos, tak jsme využili situace a taky se trochu občerstvili, přeci jenom bůhví, kde dneska skončíme. Hned na rohu nás zaujal lis na třtinu – tetka do něj přidávala i kousek ananasu a tím vyrobila nápoj, o kterém se nám bude až do smrti zdát. Druhá tetka hned vedle motala rolky a ani těm nešlo odolat. Zvlášť, když jsme jí při výrobě mohli koukat pod ruce:-) Navíc jsme tím elegantně vyřešili problém prudké přeháňky, co se zase bůhví odkud zjevila. Jakmile se ale mezi trhajícími mraky objevily zase kousky modra, vyrazili jsme dál, ještě pár kiláků nám do Kratie zbývalo…

Trochu jsme se prošli, abychom se dostali za zónu obchůdků a žrádelen a poznali tak, že když někdo zastaví, tak je to kvůli nám. Dostali jsme se až doprostřed kopce nahoru, a když jsme uviděli nedaleko silnice volnou dřevěnou boudičku pro případ, že by nás další černý mrak hodlal zase zkropit, zkusili jsme štěstí přímo tady. Kupodivu to zabralo a celkem rychle, za 30 minut jsme sledovali, jak se Orion náklaďák, který jel před chvílí dolů, otáčí a parkuje před námi. V něm dva vysmátí kluci a bedny chipsů (škoda, těšili jsme se na čokoládu nebo ještě lépe zmrzlinu), mezi které byl trochu problém narvat batohy, ale museli jsme, v kabině nás 4 bylo až až. Byli jsme rádi, že jedeme, a zatím nám bylo i celkem jedno, kam vlastně:-) Zásoba našich khmérských slovíček došla asi tak stejně rychle jako jejich anglických a zase se nebavili ani oni mezi sebou, žádné rádio a všichni jsme v horku usínali. Co nás ale pokaždé spolehlivě probralo, byly rozestavěné úseky silnice, kde úplně chyběl povrch, takže se zuřivě nadskakovalo na kamení a štěrku v rychlosti 20 km/h. Okýnka se zavírala před prachem a auto se tak okamžitě změnilo na důkladně vyhřívaný skleník. Jinak po silnici se občas šinuly volské povozy, až do nebes naložené motorky a zase nejrůznější šílenosti na čtyřech kolech, no prostě taková „highway to hell“:-) Jak jsme se blížili do Kratie a k Mekongu, rostla před námi černá hradba mračen a dešťové clony. Bylo jasné, že nás to nemine, nicméně kluci měli buď šikovně cestu, anebo dost pochopení, nejhorším lijákem nás provezli a vyhodili nás na nábřeží Mekongu, nedaleko trhu a čtvrti s hostely. Když jsme vystupovali, tak ještě trochu pršelo, ale nic hrozného. Rychlé rozloučení a vida, 4 stopy a máme dnešní úsek úspěšně za sebou!

Obešli jsme několik nejbližších guesthousů, až jsme se dohodli v Riverside Guesthouse, který nám dal jako tip jeden tuktukář. Tvrdil, že stojí 5 dolarů, oni chtěli 6, ale se dvěma nocemi jsme je taky ukecali na 5 a všichni byli spokojení. Pokoj byl docela velký, s větrákem, telkou, wifi, akorát se tu asi kromě povlečení postele už nějakou dobu neuklízelo. Ale neva, byly i daleko horší:-)

Už bylo poměrně pozdě, trh zavřený, i když stánků a malých obchůdků bylo okolo ještě dost funkčních. Sehnali jsme levně vodu, ochutnali (omylem) durianovou a fazolovou zmrzlinu (fuj obě!) a u tetek kotlíkářek si dali aspoň studenou polívku (jenom proto, že to je míň hnusné, než studená omáčka), a pak udělali kšeft chápavé slečně s rambutanem. Viděla, že se nám ho její kolega pokusil prodat za nehorázných 7000 rielů a my znechuceně odešli, tak si správně domyslela, že když spadne na zem, tak jí ještě uděláme večerní tržbu:-) Za 4000 už to znělo rozumněji… V hotelu jsme všechno zbodli a zkoumali dostupné zdroje, co by se tu zítra dalo podniknout, mimo předraženou a nejistou výpravu za orcelami tuponosými – mekongskými delfíny (musí se najmout tuktuk, pak ještě loď a taky se může stát, že se delfíni neukážou). Usnuli jsme u toho, o půlnoci se vzbudili a šli spát na druhou, pohodlnější postel:-)

SOBOTA 20.6. – DEN DVOUSTÝ SEDMDESÁTÝ OSMÝ – TRH, PRÁCE, ODPOČINEK

Od rána bylo hnusně, až nám přišlo, že to snad je v Kratie setrvalý stav, a tak jsme se na utrácení za motorku nakonec vybodli a šli se podívat na trh. Byl ohromný a fantasticky bohatý a barevný. Spousta hadrů a různých cetek, ale hlavně ovoce a zelenina, sušené a uzené ryby a maso obecně (včetně nějaké veverky nebo co to bylo), a taky jakési klobásky, ale ty byly hodně drahé. Pobrali jsme ovoce a bagety, vrátili se na pokoj a převážně propršený den věnovali filmu, dlouhým telefonátům s rodinami a samozřejmě zpracování fotek a deníku. K večeru jsme zas jenom vyběhli pro jídlo a neodolali nádherným grilovaným rybám, na kterých jsme si fakt pošmákli. Jen člověk nesmí moc přemýšlet o tom, že byly vylovené na dolním toku Mekongu:-)

NEDĚLE 21.6. – DEN DVOUSTÝ SEDMDESÁTÝ DEVÁTÝ – STOPEM DO PHNOM PENHU

Budík se nepodařil tak brzký, jak jsme si představovali, tak jsme vyrazili až v 8, o to víc jsme to přes město napálili. Zasekli jsme se akorát u obchodu s elektronikou, kde Petík objevil externí přijímač wifi, který by možná mohl vyřešit náš problém s noťasem, dokud ho někde nenecháme opravit celý. Jenže tetka, co to tu asi jenom hlídala synáčkovi, s námi nechtěla obchodovat a volala mu, ať přijede, tak jsme to utnuli, neměli jsme čas tu čekat na to, jestli se mu někdy bude chtít dojet. Z Kratie jsme ušli asi 5 km po výpadovce, i když nějaká civilizace okolo byla pořád, ale to tak v Asii bývá. Zůstali jsme na místě, kde se silnice rozšiřovala a šlo pohodlně zastavit. Opodál bydlela a podnikala rodinka – vařili kukuřici, grilovali něco kouřícího, naproti přes silnici, kousek od nás, pak měli přivázané krávy, co se popásaly na kraji travnatého pruhu (ale zdaleka nejlíp jim jely zahozené šlupky z vařených kukuřic). Chtěla jsem koupit kukuřici k svačině, ale nějak jsme se nezvládli domluvit na ceně a oni mi jí nechali zadarmo. Tak snad jim to přineslo štěstí a o hodně víc jich ten den prodali:-)

Nechci se opakovat, ale při stopování jsme zase jenom nevěřícně zírali, co tady po silnici jezdí, nejvíc nás dnes pobavili motorkáři s obřím nákladem, na jehož vrcholu, kdesi vysoko ve vzduchu, seděl spolujezdec nebo manželka:-) My jsme tentokrát čekali jen asi 40 minut a přijel Puttah, stavební manažer v džípu, bezva! Varoval nás akorát, že má korbu od šmíru, ale přece si kvůli tomu nenecháme odjet stopa, že? Hodili jsme bágly na korbu a tím impregnovali pláštěnky černým, mazlavým nánosem (hmm, z toho budou mít novozélandští hygikontroloři obzvlášť radost), sami jsme se nasáčkovali do auta. Puttah zvládal lehce i angličtinu, a tak jsme se dozvěděli, že odvezl manželku a svoje 3 syny, z nichž nejmladšímu jsou 3 roky, do Kratie na pár dní volna, ale sám dnes musí pracovně do Kampong Cham. Ukazoval nám fotky rodiny i silnic, které jeho firma postavila a my si jenom říkali, že ten se dobře chytil, jako stavař silnic bude mít v Kambodži ještě dlouho dostatek práce:-) Dostali jsme po cestě na osvěžení i pivo, které jsme ucucávali brčkem, zatímco on se dopoval energeťákem (nebo to bylo taky pivo?:-)) Popovezl nás asi polovinu dnešní plánované cesty (opět cca 250 km z Kratie do Phnom Penhu), tak jsme se cítili dobře nastartovaně, a nerozhodilo nás, když jsme se rozloučili asi 20 km před Kampong Chamem a my se vydali na jinou ulici, že to bude zkratka do Phnom Penhu a nebudeme se muset drát přes Kampong Cham, ve kterém by nás vyhodil někde v centru. Puttah nás varoval, že to není dobrý nápad, na Phnom Penh prý jezdí většina lidí normálně rovně.

Našli jsme si zase rozumný plácek a zkoušeli stopovat, ale bohužel tu byl provoz fakt hrozně malý, a když už, tak jen lokální. Za dvě hodiny nám zastavil jenom jeden chlápek, co jel jen do vedlejší vesnice (což by nevadilo) a chtěl peníze (což by vadilo). Pak tu stavěly u restaurací a stánků dálkové autobusy na přestávku. Z jednoho vyskákala asi půlka osazenstva Číňanů nebo čeho, všichni k nám a hrozně zvědaví, co to tam vyvádíme. Stopování jim přišlo jako velká sranda, jenomže nám mezitím odjížděla auta, která bychom mohli zkoušet stopovat. S 30 Číňany okolo sebe to šlo blbě. Nakonec nám popřáli hodně štěstí, naskákali zase do autobusu a zmizeli, odvoz nám nenabídli:-)

Nápad se zkratkou jsme ale s přibývajícími hodinami museli vzdát a vrátili jsme se 1,5 km na původní „highway“. Aspoň že tu dělali půllitrovou třtinu, největší, co jsme kdy viděli, na trochu oslazení života… Zkusili jsme dál stopovat a do odvozu to trvalo půl hoďky. Vzal nás strejda s malým klukem na přední sedačce, pokec takový hodně základní. Jeli do Kampong Cham a chtěli nás zavézt k nějakým „tourist restaurant“, abychom se tam zeptali na ubytování. Jenže my chtěli zkusit ještě pokračovat dál, dokud nezapadne slunce a jde to. Akorát jsme skončili někde před centrem, bouřka na obzoru a slunce už pomalu za ním.

Šlápli jsme tedy do toho, prohnali se centrem, přičemž jsme nabrali akorát čerstvé bagety a na zkoušku smaženého hada – na ochutnání ale bude čas později. Na prvním místě za dvěma velkými kruháči, kde jsme si mysleli, že už by auta nemusela chtít někam odbočovat, jsme zkusili stopovat. Jako první zastavil strejda v kloboučku, co si přišel pokecat. Optal se, co vyvádíme, kam jedeme, odkud jsme, aspoň jsme se ale od něj dozvěděli zajímavou informaci, že sdílené taxi odsud do Phnom Penhu stojí 3 USD za osobu, takže záložní plán se sám nabídl. No a taky jsme byli připravení na smlouvání, když o chvíli později zastavilo další auto a chlápek nabízel odvoz za 5 babek – dneska se na něj štěstí neusmálo. Bohužel jsme museli asi na 30 minut strategicky ustoupit bouřce, schovali jsme se pod blízký přístřešek a v klidu se pustili do hada. Dostali jsme k němu nějakou ostrou omáčku, ale ani ta nevytrhla nijak extra zajímavý zážitek. Ono co by člověk chtěl od takové chudinky sesmažené:-) Chutnalo to hodně podobně (i když možná přeci jen o malinko líp) jako smažené žáby v Thajsku, akorát to bylo jakoby víc kostnaté. Pod stříškou s námi byly ještě 2 posádky z motorek, mladý pár a taťka s malým klučinou. Tatínka jsme s hadem doslova uhranuli a nemohl z našeho testování, focení a natáčení chuťových vjemů spustit oči:-)

Když se vypršelo, zkusili jsme ještě honem hupnout k silnici a stopovat s posledními záchvěvy světla – tady se nám zůstávat teda nechtělo. A vyplatilo se – za pár chvil jsme měli odvoz, a jaký! Vzal nás pár středního věku, uměli trochu anglicky, tak jsme si zvládli i chvilku popovídat, a potom průběžně. Jeli až do Phnom Penhu a pořád nám opakovali, že nejsou taxikáři, ale turisti, takže po nás rozhodně nebudou chtít peníze:-) Naopak, ještě nám věnovali vodu a sójové mléko (kdo tipuje, že Petík se toho ani nedotkl, má pravdu…no, aspoň zbylo víc na mě, když mi to docela zachutnalo). Samozřejmě si nemůžu na nic stěžovat, ale jedinou drobnou chybičku měla tahle jízda, a sice že neměli místo v kufru, a tak jsme si museli vzít batohy na klín. Říkali jsme si, že nějakých 130 km musíme za 2 hodiny dát a to s batohama na nohou vydržíme. Jenomže pán byl fakt turista a nikam nespěchal, protože jsme jeli celé 4 hodiny… Ale jinak super, dokonce byli ochotní nás zavézt až před hotel, tak jsme se nechali vyhodit u odbočky z hlavní ulice do spleti menších, temných uliček okolo Grand View hotelu, jistoty za 5 USD:-)

Rozloučili jsme se, šťastní za dnešní 250 km trasu z Kratie i celkový stopařský úspěch (aspoň my to tak vnímali, za prvé jsme si ušetřili nesmyslné výdaje a za druhé, Kambodža není zrovna typickou stopařskou destinací), a abychom neměli pocit, že nám uniká něco lepšího, zašli jsme se podívat ještě do hostelu 10 Lakeside vedle, ale pokoje měli horší a cenu o dolar vyšší, tak jsme skončili v Grand View. Tentokrát jsme dostali pokoj ve 2. patře, takže jsme nemuseli pořád lítat nahoru a dolů jak hadr na koštěti, navíc byl o pár cm větší a s lepším signálem wifi, takže úplně paráda! Vyběhli jsme ještě rychle ulovit něco k večeři a když jsme tak pěkně ušetřili v posledních dnech, dovolili jsme si nejít daleko a zasednout v jedné z turistických restauraček. Objednali jsme si každý smažené nudle, dohromady talíř hranolek a šejky, po kterých už se nám stýskalo (třtina je lahoda, ale mango šejk je mango šejk:-)), celková útrata 6 USD (24000 rielů). Hranolky jsme tedy dostali až po připomenutí se, ale jinak tu byli příjemní. A vůbec si nezasloužili takového hosta, jaký seděl o dva stoly vedle – zhulený, sprostý černoch, který jim jenom nadával a vyhrožoval. Když si odešel do hotelu pro jointa, než mu udělají jídlo, měli jsme chuť mu vypít kolu nebo prostě udělat nějakou kulišárnu, ale akorát by to stejně odnesla obsluha, tak jsme záškodnické plány vzdali. A jenom kvůli tomu, vážně…:-)

V pokoji jsme potom zvládli jenom zapsat výdaje a vytuhli jsme jak špalky. Ze stopovací odysey, která se dost podařila (i když to bylo „jen“ cca 500 km), jsme měli dobrý pocit a rozhodli se, že zkusíme dojet stopem až na vietnamskou hranici. Nejdřív nás ale čeká trochu zařizování…

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.