Královské město Luang Prabang

...aneb objevování historického klenotu Laosu
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Pakse

neděle 5.1.

V 8:45 jsme zabalili a vyrazili na zkušenou do přístavu. Pokladna byla otevřená, ale nikde nikdo. Jeden chlapík prohlašoval něco o tom, že loď je full, ale nedalo se na to úplně spolehnout, tak jsme čekali až někdy do půl 10, kdy se konečně uráčil přifrčet pan pokladní a potvrdil naší obavu o přehradě. Takže ze dvou možných delších cest, jak se svézt po Mekongu, nakonec nebude vůbec nic a budeme se muset trmácet zase hnusným autobusem:-( Nezbylo nám než se urychleně přesunout přes tu šílenou ves dlouhou jak Lovosice na autobusák, kde jsme se asi čtvrt hodiny dohadovali s protivným pokladním, proč máme platit za bus na Jižní nádraží v Luang Prabangu, když nás stejně vyhodí na severním (pro nás bude lepší), kam to stojí o 15 000 K/os. méně? Až po chvíli jsme pochopili, že nejde o trasu, ale o typ vozidla – levnější byl otevřený songthaew, nebo-li po zdejším tuktuk, který tu parkoval a údajně měl jet v 10, ale pořád se nějak moc na cestu nechystal. Dražší byl minibus, kam jsme po uvážení tedy koupili lístky. Ten měl jet podle řádu ve 13:30, tak nevím…. Po předchozí příšerné zkušenosti s cestami vanem jsme si obratem zabrali mikinami místa vedle řidiče, já o další cestu uprostřed zvracejících vesničanů nestojím. Paradoxně to nakonec byla jedna z nejmírnějších jízd, které jsme absolvovali, a pokud vím, tak ani nikdo nezvracel:-)

S jednou čůrací přestávkou jsme dorazili v půl 2 na nádraží Luang Prabag North a řidič se nenechal ukecat, aby nás vzal dál do města, když přes něj stejně pojede. Jasný příkaz, kde nás vyhodit, budiž posledním pozdravem nepříliš vstřícného Nong Khiew. Odmítli jsme několik tuktukářů, kterým vůbec nepřišlo divné, že chceme jít pěšky. V Thajsku by se na nás koukali jak na blázny, přestože jsou to do města nějaké 3 km, ani ne. Koukli jsme se na startující letadla, přešli řeku po zajímavém, železo-dřevěném mostě, po kterém už bych nemusela jít znovu, a ubytovali se v jednom z prvních guesthousů, na který jsme narazili a byl i v průvodci – Merry. Obávali jsme se vysokých cen ve městě, tak jsme za nabídnutých 80 000 K za pokoj byli rádi a trochu unáhleně ho vzali. Až pak jsme začali zjišťovat všechny nedostatky – záchod hrozně chrčel, dveře jen na jeden malý visací zámek, koupelna kde se nešlo pomalu ani otočit, internet chytatelný v jednom koutě postele, a ještě děsivě pomalý. Jen jsme si odložili, převlékli se konečně do „letnějšího“ oblečení a vyrazili na první obhlídku Starého města. Nutno ještě podotknout, že právě díky němu byl Luang Prabang zařazen mezi památky světového dědictví UNESCO (jako jedno ze 2 míst, společně s jiholaoským Chamapsakem).

Ze všeho nejdříve jsme zjistili, že vstupy do všech chrámů jsou zpoplatněny 10 – 20 000 K, takže okoukáváme dva zvenku, zaplacení vstupů si ještě promyslíme, co za to opravdu bude stát. Trochu oklikou jsme došli ke hmongskému trhu, který tu už touto dobou spíš nebyl, zato tu po celý den lákaly turisty slečinky od stánků se sendviči (= bohatě obložená bageta), palačinkami a shaky. HURÁ, našli jsme v celém širém Laosu bagety, hlady neumřem a bude zase aspoň změna. Samozřejmě jsme museli ozkoušet kvalitu zdejšího zpracování a rovnou si dali jednu kuřecí a jednu „Lao style“, tzn. asi se vším, co tam můžou narvat:-) Byly naprosto výborné, i když si nejsem jistá, do jaké míry to bylo zapříčiněno absencí pečiva v našem jídelníčku posledních 14 dní:-)

O kus dál jsme si prohlédli populární Vat Mai, údajně druhý nejfotografovanější chrám v LP, ale tím bych si nebyla tak jistá. Jde o nádherně zdobený chrám, jeho vznik se datuje někde na přelom 18. a 19. století, avšak to nejzajímavější na něm, zlacenými reliéfy zdobené průčelí pochází z 60. let 20. stol. A nejposledněji upravováno bylo dokonce až v letech 90. Za vstup dovnitř se platí 10 000 K, ale nejhezčí je stejně zvenku. Jelikož se pomalu začínalo smrákat, rozhodli jsme se (stejně jako asi milion turistů v tomhle městě) vylézt na zdejší „Petřín“ na západ slunce. Jelikož na vrcholu se také nachází malý watík a hlavně pěkná pozlacená stúpa That Chomsi, neobešlo se to bez koupě vstupenky (20 000 K/os.). Po vyšplhání asi 300 schodů se už člověk musí jen probít davem a počkat si na nějaké rozumné místo na focení, protože ne všechna jsou zde ideální. Líbilo by se tu jednomu našemu kamarádovi, páč hned, jak se vylezou schody, je tam kiosek s chlazeným pitím;-) A taky všude kolem kopce i nahoře prodávají maličké ptáčky v klíckách, které si můžete koupit a pro štěstí pustit (resp. předpokládám, že spíš proto, aby je někdo druhý den zase pochytal:-() Jakmile slunce zapadlo, do pár minut bylo nahoře liduprázdno – trochu mi to připomnělo odliv řeky lidí na Angkoru, kde se právě na jeden z watů také leze kvůli západu slunce.

Když jsme po schodech slezli zpět do ulice (mimochodem asi hlavní turistické tepny města), byla zastavěná stánky ve 4 řadách, kam až oko dohlédlo. Noční trh, jupííííí, jsme ve svém živlu!  Byl to trh s oblečením, rukodělnými výrobky a podobnými věcmi, ale všechno strašně krásné. Takové tlusťoučké pantofle se slonama na doma bych brala hned:-D Nebo tu vymysleli nový vynález – bambusový zesilovač na iPhone – telefon se zandá do bambusového podstavce, a když pak zvoní, dutý podstavec jeho zvuk zesiluje. Ach jo, doufám, že už žádný takový další trh nepotkáme, jinak bychom zkrachovali:-)

V jedné z mnoha cestovek jsme si zjistili fakta o výletu, který by nás zajímal – dopoledne lodí po Mekongu k jeskyním Pak Ou, zpět se zastávkou ve whiskey village (to bychom klidně oželeli), oběd v echt laoské restauraci, odpoledne výprava vanem k vodopádům Kouang Si, po cestě zpět zastávka v hmongské vesnici. Cena 160 000 K/os. + vstupné 20 000 K/os. v jeskyních i na vodopádech. Šlo platit kartou, tak jsme o tom začali uvažovat, vypadalo to lákavě a hlavně někdo jednoduše zorganizoval cesty na opačné konce města, což jsme si nebyli jistí, zda bychom za jeden den na motorce zvládli (navíc jsme zjistili, že motorky – automaty se tu půjčují za zcela nehorázných 100 000 K).

Z nočního trhu jsme se vydali zpět do hostelu, po cestě chroupali v páře vařené jedlé kaštany. Zašli jsme se při honbě za dalším jídlem a pitím podívat ke starému mostu, kde se nám zalíbila malá restauračka. Nikdo bohužel neuměl jediné slovo anglicky, kromě slečny, od které jsme se dozvěděli, že vaří „bafaló“ (= hovězí). Poručili jsme si jednu porci a čekali, co z toho bude. Dočkali jsme se zase trochu jiného hot potu, vypadal trochu jako bábovková forma, uprostřed dutý sloupek a v něm žhavý uhlík. Po obvodu vřela polívka s hromadou masa, teda od pohledu jsme si aspoň mysleli, že to je maso. Většina kousků asi pocházela z nějakého kopytníka, ale určitě ne z libového masa, spíš to byly nesežvýkatelné kusy čehosi:-) Vývar sám o sobě by byl docela dobrý, kdyby nebyl brutálně přesolený. No zkrátka jsme jednou šlápli vedle, ale naházeli jsme si do toho zeleň a statečně se s polívkou poprali:-)

Zpět do hostelu jsme se vrátili kolem 8 a obratem si šli stěžovat na hlučný záchod – neustále v něm škrundlalo a hučelo, ale hrozně hlasitě. Dostalo se nám rady vypnout přívod vody – prima:-) Petík si vyprosil a vyskučel zcela neexotickou a neumělou masáž zad bolavých od motorky mýma rukama. Snad jsem mu ještě nepřitížila:-)

pondělí 6.1.

Oproti našim zvyklostem jsme se vykopali opravdu brzy, už v 6, protože jsme se chtěli přidat k davům „čumilů“, kteří okukují ranní průvod mnichů. Jde o tradiční rituál, kdy se početné osazenstvo zdejších kláštěrů vydává pro ranní almužny. Věřící klečí po jedné straně chodníku a každému mnichovi vkládají do „urny“ hrst lepkavé rýže nebo jinou obětinu, za což se jim dostane požehnání. Mniši část almužny sami snědí během dne, část použijí jako oběti. Průvod vychází za svítání, tedy ještě za ranního šera a v mlžném oparu by mohlo jít až o mystický zážitek, kdyby si z toho turisté neudělali neuvěřitelně komerční atrakci, při které navíc většina z nich porušuje veškerá možná pravidla (nefoťte s bleskem, buďte náležitě oblečení = nepříliš odhalení, nechoďte příliš blízko, sami almužny nedávejte – vyžaduje to speciální povolení, když už chcete mnichy obdarovat, zakupte rýži na ranním trhu a nikoli u pouličních prodavačů, apod.). Každopádně všude v Luang Prabangu je návštěvník na tuto „atrakci“ zván, ale všude zároveň upozorňován na správné chování. My jsme průvod tak nějak prošvihli nebo minuli, ale zítra si můžeme vstávačku zopakovat a zkusit to znova:-) Obešli jsme si aspoň většinu chrámů ve Starém městě, v 7 ráno ještě ani tolik neprudili prodavači vstupenek. Nikam dovnitř, kam se normálně platí vstupné, jsme ale nelezli, akorát nádvoří nejstaršího chrámu v zemi Vat Xieng Thong jsme si prošli zdarma a odpoledne už po nás chtěli vstupné i za obcházení po areálu. V koutku baget jsme posnídali obloženou bagetu a horký laoský čaj (dokud jsem si ho nedala, tak mi nedocházelo, jak moc mi tu chybí), a také jsme zakoupili pohledy (2 000 za pohledy bylo docela OK, ale 11 000 za známku do Evropy tedy nic moc). U jednoho z chrámů jsme si odlovili první laoskou kešku a z nábřeží se koukali na bambusový most přes Nam Ou, dokonce i za ten se vybírá mýtné jako za atrakci. To když už, tak by mě zajímalo, co se s ním děje v období dešťů, protože v tu dobu je pro veřejnost zavřený – zda jej rozeberou a později zase znova složí, nebo jestli vždy starý nechají strhnout vodou, a pak postaví nový. Do hostelu jsme se na chvíli vrátili kolem půl 11, a v tu dobu se pomalu začínaly protrhávat ranní mlhy a prosvítalo slunko. Petík se cestou opět přerazil (tímto reklamuji jeho schopnost chůze u výrobců!) a při záchraně foťáku si hnul nejen už tak bolavými zády, ale snad i vším dalším, takže zase skučel, chudák.

Po polední siestě jsme v půl 2 vyrazili na druhé kolečko. Vydali jsme se podél řeky k bambusovému mostu, kde jsme sešli na „náplavku“, přes placený most se nám nechtělo, ale došli jsme se podívat na soutok s Mekongem. Vylezli jsme kousek před chrámem Vat Xieng Thong  a že se na něj půjdem podívat za denního světla. Chtěli ale platit nejenom za interiéry, ale už za vstup do celého areálu, tak byl protestně vyslán Petík se všemi foťáky a kamerou a půl hodiny vše obcházel, já zatím nastudovala v průvodci, co že to tam vlastně fotí. Jde o nejstarší chrám v celém Laosu, jeho ústřední část – sim (v Thajsku viharn) byl postaven roku 1560 a je zdoben mimo jiné unikátními mozaikami. Jedna z budov komplexu ukrývá pohřební vůz posledního laoského krále Sisavanga Vonga († 1961), jiná zase jednu z nejposvátnějších soch ležícího Buddhy v zemi. Důležitým faktem pro unikátnost chrámu je to, že jako zázrakem unikl drancování čínských nájezdníků v 19. století (dle jedné z historek díky tomu, že jejich náčelník zde byl vychován). Jsem zvědavá na fotky, jaké Petík pořídil:-)

Od chrámu jsme vyrazili skoro poklusem v půl 4 ke Královskému muzeu, které ve 4 zavírá a ačkoli nás na muzea moc neužije, tak 2 věci jsme chtěli vidět – jednak průčelí celé budovy, které zdobí ve štítu 3-hlavý slon Airavata (Erawan), symbol královského Laosu (a naší letošní cesty – viz trička), a také asi neposvátnější a nejvzácnější sochu Buddhy v zemi Pha Bang. Je pro Laos tzv. paladiem, tedy předmětem, který dle pověsti chrání a přináší štěstí zemi, ve které přebývá. Soška byla během historie 2 x ukradena Siamci jako válečná kořist, a pokaždé ji vrátili, že jim údajně přinášela smůlu. V Luang Prabangu je umístěna od roku 1867. Její vliv a příběhy, které ji provázejí, jsou podobné jako osudy slavných mečů či svatého grálu (když pominu fakt, že soška je poměrně reálná:-). Když jsme přišli k muzeu, pokladna u vstupu do zahrad byla už zavřená, ale nikdo nás nevyhodil, tak jsme šli dál a ve výsledku viděli zadarmo jak Pha Banga, tak i Erawana a byli jsme úplně spokojení, obcházet gobelíny a knihovny nutně nepotřebujeme:-)

Za ušetřené peníze jsme se rozhodli svézt přes Mekong na druhý břeh a mrknout se po vesničkách, které se tam rozkládají. Nějak nás ale zamotal průvodce (jsou tam podle nás obráceně zaznačené osobní a nákladní molo), takže jsme nastoupili na nákladní přívoz, s autama a motorkama, a za 5000 K/os. se nechali převézt. Vyšlápli jsme kopeček prašnou cestou, pak skrz vesnici, kde na nás koukali trochu vyjeveně. U bábušky jsme si koupili banány a vydali se jednou z několika prašných cest a našli tuze pěkný chrám, celý pokreslený obrázky ze života Buddhy a mnichů. Pak jsme pokračovali po cestičce dál, míjeli už jenom sem tam bambusovou chajdu, kolem slepice, stádečko malých koz, občas někdo prosvištěl na motorce. Říkali jsme si, že ještě dojdem za zatáčku, a za další, trochu i nějaký výhled do kraje měli, na rýžová políčka, a po čase jsme to zas otočili, abychom v klidu dorazili k přívozu (poslední prý jede v 6 hodin). Svezli jsme se za dalších 5000 K zpět a nejdřív jsme si u jedné bábušky v postranní uličce dali nudlopolívku, protože jsme umírali hlady.

Pak jsme zašli do cestovky a objednali (a zaplatili) si výlet na zítra – dopoledne jeskyně, ke kterým se dojede lodí, pak oběd a odpoledne vodopády a hmongská vesnice. Brali platební kartu, takže 320 000 K jednou nešlo z hotovostního rozpočtu. Oslavili jsme to kusem mangového koláče z trhu – byl úžasně nadýchaný a mangem jen lehce cítit, třeba jako když se dělá mrkvový koláč. Obešli jsme několik ulic, hodili pohledy do schránek zabudovaných ve zdi pošty, a rozhodli se pro večeři formou bufetu, protože jsme objevili nový úsek večerního trhu – jídelno-stánky s mnoha jídlíčky, saláty a přílohami. Zaplatilo se 10 000 K/os. a mohli jsme si nandat libovolně všeho, jen maso a ryby na špejlích se platily zvlášť. Seděli jsme u stolku se 3 mladými bělochy, podle řeči jsme usoudili, že to opět musí být Izraelci. Později jsme se takto divili ještě několikrát, že Laos asi mezi tímto národem opravdu letí, protože jich tu bylo všude spousta.

Po večeři jsme se vrátili do hostelu a udělali tam trochu pozdvižení, protože jsme chtěli levnější pokoj – ve stávajícím jsme připláceli 20 000 K za koupelnu, která ale byla v praxi téměř nepoužitelná a ještě jsme museli vypínat přívod vody do záchoda. Prohlédli jsme si pokoj v patře, což byla dřevem obitá malá kobka s okýnkem do úzké uličky (takže prakticky do zdi) a sdílenou koupelnou, ale velkou, čistou a plně funkční. Navíc na první pohled tu moc lidí nebylo, takže jsme měli 2 koupelny prakticky pro sebe, pohoda. Abychom nepřišli o peníze, vzali jsme si klíče od obou pokojů, že ve starém se ještě dnes vyspíme, a do nového se hned ráno přestěhujem. Vtipné bylo vyjednávání, protože klučina, kterého nechali na recepci, uměl anglicky asi jenom pozdravit, tak jsem chtěla, ať zavolá manažerce, která nám včera radila s tou vodou. On zavolal nějakému dalšímu klukovi, ale s tím se aspoň dalo mluvit. Přišel a ukázal nám pokoje, pak ale zase odešel a zbytek jsme řešili po telefonu. Já, na telefonu, a anglicky – opravdu to miluju! Ale nakonec se vše vyřešilo k naší spokojenosti a my šli spát, protože jsme ráno zase chtěli zkusit zastihnout mnichy, tentokrát v 6 už být ve městě.

Fotografie k článku
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

1 komentář

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.