Ráno vypadal Petr lépe, ale pořád ne úplně dobře. Zkusil tentokrát endiaron a kolem 9. jsme vyrazili na výlet za město, do jeskyní Batu Cave. Vlakové nádraží už jsme měli obhlídnuté, včera jsme přecházeli nadchod nad ním. Koupili jsme lístky po 1 RM/os., vstupní turnikety nefungovaly. Vlak nám těsně ujel, na další jsme čekali asi 15 minut. K jeskyním jsme jeli zhruba třičtvrtě hodiny. Je to konečná, ale vlaková trať sem byla dostavěna teprve nedávno (v našem průvodci, 2 roky starém, se píše, že se staví). Zato jsou jeskyně hned pár desítek metrů od vlakové stanice. To jsme ocenili, protože začínal už zase nesnesitelný pařák.
Hned jako první na ráně stojí hinduistický chrám s velikánskou sochou opičího boha. V tomto chrámu toho ještě tolik k vidění není. O moc zajímavější je samotná Chrámová jeskyně, která se nachází na konci schodiště o 272 schodech. Na jejich úpatí stojí ohromná zlatá socha boha Murungy, která tu také přibyla teprve v nedávných letech. Mezi chrámy je několik stánků hlavně se suvenýry a drobným občerstvením. Cestou po schodišti nám dělalo společnost několik makaků z okolních stromů a byly to pěkně drzé potvůrky. Byla jich plná i hlavní jeskyně chrámu, která sama o sobě byla zajímavou podívanou, ale s hindu náboženským stánkem v útrobách je to opravdu kouzelné místo. Bohužel z ní budeme mít i jednu nepříjemnou vzpomínku. Jedna z opiček, které Petra fascinovaly, po něm ze skalního výstupku hodila mističku s nějakou barvou, která se mu rozprskla na triko, kalhoty i boty a samozřejmě už nešla z ničeho dostat dolů. Další hodinu focení opic jsme i tak strávili na malém vedlejším schodišti k Temné jeskyni, která je sice přírodním unikátem díky živočichům, kteří jí obývají, ale prohlídky si místní nechali hodně draze zaplatit. Taky tam skoro nikdo nechodí a je to na jednu stranu škoda, na druhou se tak prostředí možná lépe chrání a zachovává. Každopádně tlupa makaků, co tu žije, byla naprosto úžasná – mláďata dováděla a byla tak rychlá, že se skoro nedala vyfotit. Alfa samec oblejzal samice, a pak samce, se kterými se chvíli hádal, a pak si lehl jako pes a oni mu přebírali srst. Jeden zvědavý mladý sameček pořád lezl jedné paní pod sukni. Jiná opička jiné paní chodila a ohryzávala růžové boty. No prostě od nich se nedalo odtrhnout:-)
Cestu vlakem zpět jsme z většiny prospali, nicméně už při nástupu jsme zjistili, že jsme sem proklouzli nějak moc jednoduše. Za prvé na ceníku pro jízdy z Batu Cave do města nebyla u jediné stanice cena jen 1 RM. Za druhé místo opět nefungujících turniketů stál nádražák a vybíral použité jízdenky. Nám tedy ta naše zůstala, ale na odjezd jsme si museli připlatit – každý jsme měli lístek za 2 RM a jeli jsme tentokrát na největší dopravní uzel – stanici KL Sentral. Tam jsme přestoupili na metro (jezdí tady pod i nad zemí) a dovezli se na stanici KLCC nebo-li přímo pod Petronas Twin Towers. Nachází se zde velké a hodně luxusní obchodní centrum Suria, v něm samé obchody jako Prada, Louis Vuitton, Celio, Cartier, apod.:-) Je tu samozřejmě příjemně klimatizováno, ale asi i v normálním pracovním oblečení bych si tu připadala jako socka, natož ve vytahaných cestovních kalhotech a triku:-) Obchoďák jsme prošli několikrát, než jsme se trefili na správný východ, aby bylo vidět současně na oba gigantické mrakodrapy Petronas. A pak jsme jenom stáli, pózovali, mírně přebíhali, poposedávali, jen abychom je co nejlépe vyfotili. To samé se opakovalo i na opačné straně OC, kde se pod Petronas rozkládá fontána a pěkný park. Park jsme si prošli, vymáchali nohy v dětském brouzdališti, pokusili se odlovit kešku (neúspěšně), a nakonec se mrkli i do supermarketu v nákupáku. Odnesli jsme si ale jenom půllitrový čaj za 1,99 RM, jinak to byla šílená drahota.
Spletitým bludištěm podchodů, tunelů, nadchodů a nakonec i kus normálně po chodníku jsme se dostali k našemu dalšímu cíli – televizní věži KL Tower, jinak také Menara. Vyfuněli jsme k ní na kopec asi jako na Petřín a za vstup vyplázli každý 47 RM. I tady šlo platit kartou. Následovala nezbytná fotografie před šíleným pozadím, kterou se nám potom pokusili prodat tuším za 35 RM, a šup do výtahu, který nás během pár vteřin vyvezl do 276 m. Ve chvíli, kdy jsme vstoupili na vyhlídkovou terasu, jsme byli dost rozčarovaní. Celá terasa je zasklená, navíc tónovaným sklem, které všude protínají ocelové tyče konstrukce, a tak výhled na město je neustále něčím rušen a fotit se musí přes špinavá a tmavá skla. Aby toho nebylo málo, tak asi polovinu výhledu už v tu chvíli zakrývala přicházející bouřka, postupně se rozlezla po celém městě, ale to jsme stihli pár fotek cvaknout. Na druhou stranu i sledování bouřky ve 276 m nad zemí bylo celkem zajímavou podívanou, i když pohled na padající déšť zeshora mi nedělal úplně dobře. Máme ale třeba fotky, kdy Petronas vylézají z mraků jen špičkami – no, docela zajímavé a pobyli jsme díky tomu na věži snad hodinu.
Potom jsme za pomalu ustávajícího deště došli zpět do hostelu, nakonec to nebylo tak daleko. Dali jsme si jen rychlou sprchu a vyhladovělí provedli frontální útok na pani, u které jsme byli včera. Dneska jsme stihli i kuře, takže byla kuřecí rýže, a pak jsme se zaplácli ještě palačinkou (roti) s cibulí a sýrem. Aby toho dnes nebylo nachozeno málo, vydali jsme se ještě večer na spanilou jízdu po supermarketech, protože jsme už celkem zoufale sháněli toaletní papír a vodu. Velkou vodu jsme nesehnali, museli jsme to zkusit ještě jednou o půlnoci a nakonec museli koupit colu. S papírem to byl taky porod – prolezli jsme asi 5 obchodů. V 7-11 ho prodávali jen po 8 rolích, a když jsme ho konečně v podobném malém obchůdku našli po jedné roli, chtěli za ní myslím 4 RM. Bohužel nebylo na výběr. Kolem půlnoci přišla další velká bouřka, pod igelitem v “okně” našeho pokoje proteklo několik kapek i po zdi, naštěstí nic hrozného.
Loading...
