Omán 10 – Přelom roku v Dhofaru – kraji hor, kaňonů, velbloudů, hrobek a baobabů

...aneb jak nám místní dělali skvělé průvodce a jak jsme oslavili Silvestra
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Huay Xai

STŘEDA 31.12. – den stý sedmý – EXPEDICE DO POUŠTĚ, PRŮJEZD „COLORADEM“, OSLAVA SILVESTRA

Budík zvonil brzy, ale tentokrát jsme ho docela i poslechli, nezdržovali jsme se ničím (stan suchý, jídlo došlo včera), zabalili jsme a před 8 už šlapali zpátky na silnici, i když jen do vesnice to byla pěkná ranní rozcvička. Zastavili jsme se na WC u vodárny, která nevypadala příliš provozuschopně, a na záchodech také voda netekla, jenom trochu z kohoutků ve zdech před WC. Po nás tu zastavil se svým džípem pár, paní v tajemně působící obličejové masce, jaké se na jihu Íránu a v Ománu nosí, si šla odskočit a manžel odešel kamsi mezi spleť trubek a kohoutů, jedním z nich tam zatočil a voda najednou tekla:-)

Tihle dva se netvářili, že by nás chtěli vzít, ale o kus dál, už ve vesnici Sawdrah, nám zastavil chlapík, že jede přes kopec do práce, tak jestli nechceme vzít. No coby ne? Byli jsme sakra rádi, když nás někdo vyvezl na náhorní plošinu jedné z okolních stolových hor, do kterých je zdejší krajina rozbrázděna. Rozloučili jsme se na křižovatce s hlavní silnicí č. 41 a my měli lehké dejà vu se včerejškem:-) Dnes bylo ale teprve čtvrt na 10, tak by mohl být i větší provoz.

A taky že jo. Hned první auto (na které jsme čekali pár minut, určitě ne čtvrt hodiny jako včera) nás bere. Je to chlapík středního věku s naprosto otřesnými zuby a s malým synkem, tak 4-letým. Jedou až do Shuwaymiyyah, obce s pro nás zpočátku nevyslovitelným názvem („švejmíja“), tak se na něm domlouváme, akorát se prý zastavíme u jeho bráchy a zkontrolovat velbloudy s mládětem. Jasně, to je pro nás rozhodně NO PROBLEM!:-) V praci to vypadalo tak, že jsme jeli, jeli, normálně po silnici, až najednou někde za Selimem (Shalim) jsme zničehonic odbočili do pouště, po lehce vyjetých stopách pneumatik. Asi po 10 minutách kodrcání se pískem a kamením jsme dojeli k maringotce, ale nikde nikdo. Řidič se vrátil do džípu, znova ho natúroval a vyrazil kamsi do hloubi pouště. Moc nemluvil, skoro vůbec nemluvil anglicky, a tak jsme si nebyli jistí, jestli ještě hledáme velbloudy, nebo hledáme bráchu, anebo se nás rozhodl někam unést. Přes hodinu jsme pak brázdili džípem po poušti a skalách, shlédli z neskutečné výšky na moře (vůbec jsme netušili, že jsme nad něj vystoupali tak vysoko), prošli se k úchvatnému kaňonu, který se svažoval směrem k moři. Rozhodně to byly jedny z nejkrásnějších výhledů, jaké se nám tu naskytly. Na kraji kaňonu byl chlapík odhodlaný sestoupit do něj, protože tam někde prý jsou ti velbloudi. Nám se ale lézt po skalách kamsi do hlubiny moc nechtělo (nebo teda hlavně pak zase zpátky nahoru) a i on se asi po půl hodině vrátil s tím, že pro synka je to moc namáhavé. Milý synek totiž celou dobu, co jsme se tu courali po kamenité poušti a byli rádi, že se někde nepřerazíme, tak on šel BOS! Čtyřleté dítě! Při sestupu do kaňonu ho proto taťka většinou nesl, a tak potom otázka, pro koho to bylo namáhavější:-) My každopádně byli rádi, že tu na něj nebudeme muset čekat několik hodin, abychom se dostali zpět na silnici, což bylo v tomto místě možná 10 km. Autem jsme se pak vrátili na silnici, i když úplně jinudy, než jak jsme se tu octli. Nechápali jsme naprosto, jak se zdejší pastevco-řidiči vyznají v té spoustě vyjetých cestiček, případně jak si zvládnou najít cestu vlastní. Snad nemusím zdůrazňovat, že bez jakékoli navigace:-)

Když jsme se zase napojili na silnici, začalo se sjíždět zase dolů k moři, které se v poledním slunci třpytilo na dálku. Hory kolem nás vypadaly jako Grand Canyon nebo prostě jakékoli obrázky z jihozápadu USA, neuvěřitelně krásné a divoké. Zato půvabně bělostné, rybářské město Shuwaymiyyah bylo totálně siestově mrtvé a vylidněné. Míjeli jsme pár restauraček garážového typu, tak jsme se ze zvědavosti zkusili optat, nicméně nabídka nás neoslovila: rýže s rybou za 3 OMR (cca 180 Kč) nebo rýže s kuřetem za 0,700 OMR, ale miniporcička, a tak jsme šli dál podél pobřeží. Městečko leží v ústí stejnojmenného wádí a to tvoří na mořském pobřeží průzračně čisté laguny. Nyní, kolem poledního, jsme právě zde našli asi většinu mužského obyvatelstva, při koupeli před polední modlitbou a obědem. Vzdálenější lagunka potom patřila plameňákům, radost pohledět… Představte si to malé jezírko v pražské ZOO, kde se prochází a postává hejno štíhlých, růžových krasavců, a pak to jezírko přeneste do volné přírody. Omán nás nepřestával fascinovat.

Kousek za vesnicí se nám podařilo stopnout nějakého blázna, co se v pravé poledne kamsi řítil. Vyklubal se z něj 26-letý Hasi, který jel domů do Salalahu, a pro nás asi to nejlepší možné, co se dá stopnout. Mimo taxikáře nám totiž udělal také průvodce, a tak se cesta do Sadahu, kam jsme měli dnes namířeno, o dost protáhla, ale stavěli jsme na mnoha místech s fantastickými výhledy a viděli a slyšeli jsme spoustu zajímavostí. Krajina se definitivně změnila na hornatou, suchou a drsnou a připadali jsme si neustále jak v Americe, někde v Coloradu. Jednou z nejvíce fascinujících vyhlídek byla ta, když jsme nastavili nad Snake wádí, které fakt vypadá jako Grand Canyon, akorát se kroutí směrem k moři tak, jak ho vymlely zdejší sezónní řeky. Úžasný byl také vodopád a zároveň zdroj pitné vody pro blízké městečko Hasik. Vytvořily jej totiž vápencové převisy na nepropustném žulovém podkladu, vypadalo to jako jakýsi černý splaz přes světlou skálu, z něhož stéká voda. Paráda!

Do Hasiku jsme si udělali také malou zajížďku, aby nám Hasi ukázal starou rybářskou čtvrť. Tohle městečko je totiž takovým zvláštním sociálním experimentem a ukázkou, proč méně je někdy více. O tom, že sultán Kábus je osvícený panovník, který chce pro svůj lid jen to nejlepší, nikdo nepochybuje, ovšem v případě Hasiku by eventuelně i mohl. Původní rybářská vesnice totiž přišla sultánovi/státu/místním správcům příliš nuzná, a tak se vedle ní vystavělo celé nové městečko (naprosto stejných domků, ehm, ehm), kam se obyvatelé Hasiku postupně přestěhovávají. Probíhá to tím stylem, že každý mladý, nově sezdaný pár dostává zdarma dům a pozemek a peníze, aby se mohl přestěhovat. Stará část se tak pomalu vylidňuje, zůstává zde již jen hrstka starousedlíků a opuštěné domky chátrají. Na druhou stranu nám dát někdo po svatbě zadarmo nově postavený dům, tak se asi zlobit nebudeme:-) Nezlobili jsme se ani když Hasi vyběhl do sámošky a přinesl nám vodu, pepsi plechovky a muffiny:-)

Jednou ze zastávek na naší superjízdě s Hasim byla i v horách ukrytá hrobka proroka Saleha, podle legendy abnormálně vysokého člověka. Podle Koránu pocházel Saleh z jednoho z arabských kmenů (před jejich sjednocením prorokem Mohamedem), Thamúd, jež odvozoval svůj původ od potomků Noemových. Jak jeho lidé bohatli, odvraceli se od víry a od boha, a proto byl Saleh vyvolen Alláhem jako jeho posel. Kázal lidem o návratu ke správné víře, o vzdání se model a mamonu, ale jak už to tak bývá, kromě pár věrných druhů mu příliš sluchu popřáno nebylo. Přesto mu ale představitelé kmene dali možnost dokázat své vyrování o nadcházejícím trestu pro bezvěrce tím, že měl přivést ze skály zrozenou, březí velbloudici. Ta před zraky všech skutečně vystoupila z puknuvší skály, jenže lidé si to opět přebrali po svém a nadměrně velikou a žíznivou velbloudici zabili. Po nasledující 3 dny měli možnost se kát a žádat Alláha o odpuštění, ale nestalo se tak (naopak se pokusili povraždit Saleha i s rodinou) a celou říši Thamúd postihla po třech dnech vlna několika ničivých zemětřesení, která nenechala nikoho naživu.

Neméně zajímavého bylo o povídání a nové poznatky ze života moderních Ománců. Například o tom, že kromě otce jsou za dcery v rodině zodpovědní i jejich bratři, a to až do chvíle, kdy se sestry provdají. Ománky si mohou svého nastávajícího vybrat samy, není jim nikdo „předurčován“ ani rodinou, ani duchovními představiteli, natož aby si dovolil někdo je k něčemu nutit.

Zlatým hřebem cesty bylo před Sadahem stádo velbloudů, které se popásalo na skromné zeleni kamenité pláže. Trochu neobvyklý pohled, my z nich byli úplně paf. Při cestě Ománem jsme sem tam velblouda nebo dva zahlédli, někde na kraji pouště, většinou, ale tady jich bylo snad 30, na jednom místě, v horách spadajících rovnou do moře – no prostě VAU! Hasik nám na dotaz vysvětlil, že to jsou velbloudi několika majitelů, které pase jeden klučina najednou. To nám přišlo logické vzhledem k tomu, že už jsme věděli, že takový velbloud je hodně cenný majetek.

Když jsme dorazili do Sadahu, říkali jsme Hasimu, že potřebujeme nutně nakoupit nějaké jídlo, tak nám zastavil před obchodem, šel tam s námi, a po chvíli nám předal nakoupenou tašku různých laskomin. Jakože cože? No… takový je zkrátka Omán:-) Díky moc, Hasi, za všechno!

Prošli jsme se jednou hlavní ulicí městečka, koneckonců o moc víc jich nemá. Dobili jsme kredit na internet (5 OMR za 1 GB), pokoupili pár věcí po svém, a hlavně, jako smilování z nebes jsme objevili grilovaná kuřata, takže nebudeme slavit Silvestra a Nový rok o hladu, jupí!!! 2 OMR nám nebylo ani v nejmenším líto, zvlášť po dvoudenní hladovce. Akorát žaludky nebyly na takový přísun jídla, natož masa, připravené a trochu protestovaly.

Povečeřeli jsme na kraji pláže, ta byla ale malá a plná zaparkovaných loděk, tedy pro nocleh zcela nevhodná. Svátečně nacpaní jsme se vypravili tedy po silnici kousek zpět, že mezi skalami zkusíme najít nějaký plácek na stan. V půli kopce u nás zastavilo auto s nějakým oficiálním emblémem a řidič se ukázal býti samotným starostou Sadahu:-) Ptali jsme se ho na doporučení místa a on nás naložil a odvezl na naprosto luxusní místečko – vstup do zdejšího wádí, který je zřejmě oblíben pro pikniky, a díky tomu plně vybaven – altány, záchody, tekoucí voda. Pusto a prázdno, kromě koček, netopýrů, komárů a mravenců. Do velkého altánu jsme postavili jenom tropiko, jako úkryt před komáry. Najedení jsme už byli, tak oheň nebyl potřeba, dali jsme si datle, poslali zprávu domů a bilancovali ten právě uplynulý rok, pro nás plný životních změn a zvratů. Vstoupili jsme dobrovolně do svazku manželského. V občance změnili nejen jméno a rodinný stav, ale po skoro 6 letech i trvalé bydliště. Dali jsme 1,5 výpovědi v práci. Opustili jsme byt, rodiny, přátele a sbalili všechno své jmění do dvou dvacetikilových batohů. Procestovali jsme 11 zemí, z toho 5, ve kterých jsme nikdy předtím nebyli. Okouzlily nás všechny, včetně těch, kde už jsme předtím byli:-) Zážitků máme na 100 let dopředu, a to jsme teprve ve zlomku naší plánované cesty. Co asi přinese ten příští rok, 2015? Kde asi budeme slavit jeho konec? Věřme, že ta naše výprava bude i nadále tak příjemná a pohodová, jako doposud…

———————————————————————————————————–

ČTVRTEK 1.1.2015 – den stý osmý – MIRBAT A OKOLÍ

Tak se nám rok přehoupl a ten nový začal neobvykle – vstala jsem totiž první:-) Došla jsem si pod tekoucí vodu umýt hlavu a vyprat halenu, ve které cestuji tuším od Soharu, abych ten Nový rok přivítala aspoň trochu důstojně:-) Pod altánem jsme příjemně posnídali ze zásoby dobrot od Hasiho a sledovali, jak se odkudsi vyloupl uklízeč, umyl záchody, posbíral odpadky, zametl altán a zase někam zmizel. Dohadovali jsme se, zda sem chodí uklízet každý den, nebo třeba jen proto, že je před „muslimským víkendem“, kdy sem pravděpodobně najedou výletníci piknikovat, tak aby tu měli uklizeno. Brzy jsme se ale i my sbalili a vyrazili na další cestu.

Silnice se kolem vstupu do wádí točila v ostré zatáčce, takže nešlo stopovat hned, jak jsme se na ní napojili, ale vylezli jsme nad kopec, k benzínce, kde jsme v autě potkali hlídkujícího starostu, poděkovali mu za super tip na nocleh i s odvozem, a pak si chytili prvního dnešního stopa. Po delší době to bylo normální osobní auto, navíc se třemi chlapy, ale vlezli jsme se:-) Při jízdě jsme se dozvěděli, že jde vlastně o tuniské expaty – jeden byl učitel arabštiny, druhý učil angličtinu (na toho také padla hlavní role tlumočníka) a o řidičovi nic nevíme, ten se soustředil na cestu:-) Debatu i za něj odvedl učitel angličtiny, až si z něj ostatní dělali legraci, že pořád jenom mele on sám a nás nenechá vůbec promluvit:-) Nám to ale vyhovovalo a bylo zajímavé poslouchat o životě v Ománu zase z úplně jiného pohledu. Stěžovali si totiž, jak se tu cítí osamoceně a tak trochu unuděně – přijdou z práce domů, maximálně si na chvíli sednou k počítači, pak se najedí a jdou spát. A ráno zase do práce… Domů do Tunisu jezdí jednou za rok na 1,5 měsíce, jinak jim tu rodina chybí, nicméně už jsou tu dohromady třetí rok, tak to v kombinaci s ománským výdělkem asi tak hrozné nebude… Měla jsem velké nutkání, ale možná by to s mojí mizernou angličtinou nemuseli správně pochopit, a tak jsem se raději zdržela poznámky na téma Jaký si to uděláš, takový to máš. 🙂

Tihle chlapíci byli další z mnoha, kdo velebil obast Dhofaru v létě (kdy sem zasahuje monzun, jako na jediné místo Arabského poloostrova, a mění jej v zelenou oázu – arabsky monzunu říkají khareef, což je slovo, které jsme při stopování slýchali dost často) – prý všude zeleno, řeky ve wádích, vodopády… No jo, budem to sem muset ještě někdy načasovat na léto, na druhou stranu tady bude navezený celý Arabský poloostrov, co se v létě smaží v padesátistupňovém pekle. Ale dál… Nechali jsme se vyhodit na křižovatce, asi 2 km před městem Mirbat, učitelský sbor pokračoval směrem na Salalah. První starostí bylo vyhlížení místa, kam bych si mohla odskočit, jenže než se mi to v rovné a holé pláni povedlo, stál u nás další džíp a nabízel svezení do města. Sice to nebylo daleko, ale s batohy na zádech jsme za každý posun rádi, a tak jsme se nechali vděčně odvézt na malé náměstíčko u zdobené vstupní brány. Ocitli jsme se tím na okraji Starého města, kterým jsme se pak několik desítek minut potulovali. Potkal ho trochu podobný osud jako Hasik – postupné vylidňování, jak se lidé stěhovali do novější části, i když tady není tak programově postavena a osidlována. Stará čtvrť s drolícími se domky, tmavou pláží, kde kotví rybářské lodičky posledních starousedlíků, a nad ní se tyčící svítivě bílou mešitou, působila až apokalypticky, zvlášť, když jsme za celou dobu potkali jen stádečko koz a jednoho uklízeče sbírajícího odpadky. Zato s tím jsme zkřížili cestu hned třikrát:-) Bylo to tu strašně zajímavé a nebýt poledního žáru (před kterým byli všichni kromě nás moudře zalezlí), asi bychom se tu courali i déle. Takhle jsme ale zamířili do novější části, že zkusíme najít něco k jídlu. Objevili jsme indické bistro s rozumnými cenami, unaveně sebou pláci na židličky. Měli tu vyvěšené velké menu, napsané i v latince, anglicky, ale naši objednávku stejně nějak nepochopili:-) Dali jsme si skopové curry, fakt výborné. Chtěli jsme ho s rýží, ale té jsme se nedočkali. Pak jsme chtěli ještě daal subzi, pod čímž jsme si představovali jedno jídlo, a tak když před nás přinesli talíř čočky a talíř dušené zeleniny, koukali jsme trochu nedůvěřivě, načež to chlapík odnesl a přinesl smíchané na jednom talíři:-) K tomu ještě navíc výborné placky. Neskutečně jsme si pochutnali a dokonce jsme to i zvládli pravou rukou – začínáme být profíci;-) Oběd jsme zapili čajem s mlékem, hlavně teda abychom ještě trochu prodloužili dobu nabíjení, když jsme chudákům Indům nacpali do zásuvky kde co (po dotazu, samozřejmě).

Mezitím se s Petíkem dal do řeči jeden z ománských hostů, pan Nimar (=tygr), slovo dalo slovo a už jsme nastupovali do jeho luxusního džípu a přijali pozvání na čaj, což ovšem odstartovalo mnohem delší sled událostí. Nimar nás odvezl zpět do Staré čtvrti, kde koupil jeden z opuštěných domů a přestavuje ho na restauraci. Zatím to bylo spíš takové staveniště, kde se hemžilo několik indických a bangladéšských dělníků, ale my se usadili pěkně v rohu, dostali jsme čaj, později ještě vodu a plechovky pepsi, vykouřili jsme společně vodní dýmku a skvěle si pokecali. Podařilo se dobít všechnu již skomírající elektroniku a já na střešním záchodě s parádním výhledem na město konečně vyřešila neodbytný ranní problém:-)

Ukázalo se, že Nimar je nějaký pracovník na ministerstvu (dělal s tím docela okolky, takže jsme ho tipovali na tajného agenta:-)), má procestováno 42 zemí, ale nejvíc se mu stejně líbí Omán, což jsme naprosto chápali:-) Jinak jsme probírali různá témata, například jsme se dozvěděli, že teď, jak tu není sezóna, tak jsou tu mnohem levnější hotely… třeba Marriot za Mirbatem stojí jen 30 OMR (=cca 1800Kč – pro nás samozřejmě cena z jiného světa, ale na pokoj v 5* hotelu světové sítě to asi není špatné). Nimarův kamarád má prý kousek odsud hotýlek a rodinné apartmá nyní stojí 25 OMR. A to si myslím, že „rodinné apartmá“ v arabském styku rozhodně nebude jen pro 4 lidi, jak je běžné v Evropě:-)

Pak jsme taky řešili platy, což je pro nás hodně zajímavé téma všude na světě. V Ománu je prý průměrný plat 1000 – 1500 OMR. Indickým dělňasům se platí kolem 100 OMR. Taky ti jeho nebyli moc spokojení, prý je musí pořád popohánět a kontrolovat a za každou prkotinu navíc chtějí příplatky. Nějak jsme to radši moc nekomentovali, to by byl příliš tenký led:-) Navíc k nám se všichni chovali hezky, dokonce nám jeden z nich poradil nějaké aplikace na volání zadarmo, že je využívá ke kontaktu s rodinou v Indii, tak to vyzkoušíme:-)

Před 4. hodinou jsme projevili zájem o další cestu, ale Nimar nedal jinak, než že nám bude chvíli dělat průvodce. A řidiče, samozřejmě:-) No proč ne, byli jsme rádi, neboť o Mirbatu, který býval dokonce hlavním městem Dhofarské provincie, jsme vlastně nic nastudovaného neměli, tak se aspoň dozvíme nějaké zajímavosti.

Slovo Mirbat znamená v arabštině „místo, kde jsou uvázání koně“ a odkazuje se k 9. století, kdy se zde vedle tradičního rybolovu a obchodu s kadidlem rozvinul i obchod s arabskými koňmi. Ze zdejšího archeologického naleziště je však zjištěno, že původ zdejšího osídlení sahá až 4000 let do minulosti. Na naleziště ani do přilehlého muzea jsme se podívat nebyli, ale Nimar nás vzal rovnou na hřbitov. To je totiž mirbatská hlavní atrakce, i když spíše pro muslimské návštěvníky, ostatní ji sotva docení. Poměrně roztahaný a jakoby neuspořádaný je celý hřbitov s oprýskanými kamennými náhrobky, ovšem ústředním cílem je mauzoleum proroka Mohameda Alího. O této postavě těžko hledat nějaké kloudné informace, a to včetně infotabule přímo před nádhernou, bílou budouvou mauzolea se dvěma konickými špičkami místo střechy… Jedná se však o významnou osobnost ománského islámu, která žila na počátku 12. století. Mohamed Alí se narodil ve městě Tareem (Tarim, na území dnešního Jemenu), které je tradičním centrem islámské nauky a náboženského studia a vzdělanosti. Mohamed Alí zde studoval nejen Korán, ale i arabštinu, historii či další obory, které dále rozvíjel při svém putování po Hadramootské provincii. Roku 1106 dorazil již jako vážený učenec a duchovní vůdce do Mirbatu, kde se usadil. Město díky němu získalo vysokou prestiž a stalo se poutním místem mnoha karavan, a vlastně se dá říct, že do Mirbatské provincie přinesl islám jako takový. Legenda, která se k tomu váže, praví, že když Mohamed Alí viděl, jak si lidé ve vyprahlé zemi stýskají, jal se pořádně modlit k Bohu. Ten jeho prosby vyslyšel a zařídil Dhofaru dva deštivé měsíce v každém roce:-) Lidé se díky tomu začali sami obracet na islámskou víru, která jim tolik pomohla…

V mauzoleu samozřejmě platí povinnost zahalení, dodržování ticha a oficiálně zákaz focení, ale když nás Nimar sám pobízel, i před zraky „hlídače“, ať si smaragdově zeleným suknem potažený náhrobek vyfotíme, nebránili jsme se:-) Před mauzoleem jsme se vystřídali s dalšími zvědavými bělochy, co dorazili v pronajatém džípu, nasedli jsme do toho našeho a frčeli asi 10 km za město, do wádí Hinna, které je známé prastarými baobaby. Wádí bylo v tomto případě spíš mohutné horské údolí, svažující se k moři. Vyjeli jsme po silnici kus vzhůru – nebo nám to přišlo jako kousek, ale když jsme se ohlédli, širé moře jsme viděli hluboko pod sebou. S džípem jsme sjeli ze silnice a zaparkovali pomalu pod nejbližším baobabem. V našem dosahu rostly tyto nádherné stromy tři, další údajně někde výš ve wádí, ale byl to děsný kopec, cesty oficiálně žádné, jen kozí a velbloudí stezky. Obešli jsme tyto, zkoušeli objímat kmeny a rozpitvali jsme jeden z ohromných plodů spadlých na zem. Uvnitř vypadal jako durian, ale dužina byla úplně suchá, jako troud, drolila se mezi prsty. Škoda, že se to nedá jíst, to bychom bývali měli o večeři postaráno:-) Poděkovali jsme Nimarovi za skvěle strávené odpoledne a rozloučili se, naopak jsme se vesele zdravili s pasáky velbloudů, kteří stahovali svá stádečka o něco níže z hor. Pohledem na velbloudy a jejich styl chůze z prudkého kopce nás dost bavil, bylo to když si něco složíte ze stavebnice Merkur, ale málo tomu utáhnete šroubky:-)

Vrátili jsme se na silnici a společně s indickou rodinou, co se sem vypravila na výlet z Dubaje, jsme dumali, kde že je tu ten antigravitační bod, kde by auto mělo jet samo do kopce. Oni se vydali kus zpět do vesničky to zjistit, a pak se vrátili, naložili nás do auta (bez báglů, ty zůstaly ležet vedle silnice) a vezli nás asi 200 m dolů po silnici. Tam jsme sjeli ze silnice do hrubého písku, taťka sundal nohu z plynu a auto jelo dál. Všichni nadšeně juchali, že to je hustý, jak jedeme jakoby do kopce… No, podle mě jsme jeli z kopce a bylo to i vidět, že jsme pořád z kopce:-) Na mě asi zdejší optický klam nějak nezabral, anebo jsem ho nepochopila:-)

Spokojená rodinka odfrčela kamsi do hor a my chvíli uvažovali, jestli slézt někam k moři a blíž k civilizaci, anebo si ustlat rovnou tady, v kamenité, celkem holé krajině. Začínalo se smrákat a u shluku několika přístřešků a jednoho domku, kde se přes den vysedávalo nad čajem, se zapálil oheň a sesedlo se …znova k čaji? Možná:-) My si našli místečko na jedné z mála rovných ploch nedaleko nově vystavěného převaděče signálu, akorát jsme měli trochu bobky z havěti, co by na nás mohla někde zpod kamene vykouknout, tak jsme to tam nejdřív ve světle baterky trochu prošmejdili, a pak si sakra dávali pozor, i když jsme šli za vedlejší skalku čůrat:-) Naštěstí nic jiného, než velká noční ještěrka si nás nevšímalo.

Přestože se večer všude kolem nás hodně blýskalo, byla noc poměrně klidná, až nad ránem jsme zažili první ománský déšť, ale byla to jen taková přeháňka, co ani pořádně neumyla stan:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (4 votes, average: 4,50 out of 5)
Loading...