Omán 11 – Propadlé jeskyně Atayr a Teiq a jedno dočasné ochrnutí

...aneb jak si příroda vyhrála v Dhofarské vysočině, jak jsme odebírali proud "na černo", a že tělo umí pěkně protestovat
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Bangkok

PÁTEK 2.1. – den stý devátý – ATAYR SINKHOLE, VEGET U CIZÍ ZÁSUVKY

Ze stanu na útesu jsme se vyhrabali kolem devaté hodiny, bylo zataženo a dusno. Nechtěli jsme chytit další déšť, a tak jsme hbitě zbourali stan a vyrazili na stop. Zkoušeli jsme to směrem nahoru, potřebovali jsme se dostat na Dhofarskou náhorní planinu a ty ostré serpentiny před námi se nám ani trochu nechtělo šlapat pěšky – poněkud jsme zpohodlněli v důsledku ománské stopovací bezstarostnosti:-) Tady, na silnici do hor padl ale asi rekord v počtu aut, jež nás minula bez povšimnutí – asi 5 – než zastavil chlapík se starým tatínkem o berlích a vzali nás do vesnice Tawi Atayr, kam jsme měli namířeno. Vyhodili nás na větší křižovatce za vesnicí, kde jsem zůstala sedět a dopisovat deník, zatímco Petík se vydal zpátky do vesnice na lov něčeho k snědku.

Krajina se tu strašně změnila v něco, co jsme v Ománu ještě neviděli. Sice tu nebylo zeleno jako v létě, ale i tak byl zvlněný vápencový povrch bohatě porostlý vegetací, trávou, nízkými keříky, sem tam strom, teď všechno spíš hnědé a suché, ale oproti dosavadní písečné nebo kamenité poušti velký rozdíl. Jinak celá náhorní plošina je krasovou oblastí, i když to na první pohled možná není moc poznat. Vypravili jsme se sem proto, abychom se zkusili podívat aspoň k některým útvarům, co zde vznikly – sinkhole Atayr a Teiq.

Když Petík úspěšně pořídil a vrátil se, popošli jsme asi 800 m na parkoviště k jeskyni Atayr. Čekali jsme tu trošku nějaké návštěvnické zázemí, což se nekonalo, ale neva. U parkoviště stál rozestavěný dům, možná časem restaurace, každopádně na zastrčené terase měl několik plně funkčních zásuvek. Pro náš současný styl cestování po Ománu (stopem, spaní ve stanu), byl každý dostupný proud jako smilování, takže jsme neodolali a usadili se pod zásuvkami a prolenošili tu zbytek dne. Pardon, řekla jsem prolenošili? Tak to ani omylem – byl proud, a tak bylo třeba dohánět resty a rozhodně nezahálet:-)

Nicméně našli jsme si samozřejmě i čas provést to, kvůli čemu jsme sem přijeli, a sice sestoupit do jeskyně. Jde zase jednou o sinkhole, tedy jeskyni s propadlým stropem, v tomto případě by bylo asi vhodnější označení propast. Je hluboká 211 m a přístupná po džungloidní stezce, kde člověk seskakuje kameny, klouže po blátě, rukama se jistí o kmeny a lijány. Vysvětlilo to i jednu záhadu, která nám během odpoledne začala vrtat v hlavě, a sice jaktože jsou mezi návštěvníky, kteří sem přijeli, tak strašně velké časové rozdíly, jakou dobu stráví v propasti. Na konci dlážděného chodníku od parkoviště, nad okrajem propasti, je postavená dvoupatrová vyhlídka – tam končí starší turisté a rodiny s malými dětmi. Když se šlo dál, vedla pod vyhlídkou ještě kus docela pěkná stezka skrz keře rostoucí v suchém povrchu propasti – tam se chodily podívat, případně tak trochu poschovat (ve vší počestnosti, jen kvůli soukromí) mladé dvojice. No a ten zbytek, co si nedá pokoj, dokud se jakýmkoli způsobem nedostane na konec cesty, pak seskákal zmíněnou opičí drahou zhruba do poloviny hloubky propasti, kde byl kovový pozůstatek vyhlídkové plošiny – škoda, že už neexistuje, protože výhled je bez ní minimální. Zato si teprve z hloubi propasti člověk pořádně vychutná neuvěřitelný ptačí koncert, který tu každý den prozpěvuje. Však také název jeskyně v arabštině znamená „ptačí studna“. Vyhlídkové plošiny jsme dosáhli společně s partou hbitých mladíků, měli jsme pocit, že nás divně okukují, a jakoby si pak hlásili, jak postupujeme zpátky nahoru, tak jsme to vzali trochu fofrem, jelikož jsme u domku nechali kromě fototechniky všechny věci. Všechno ale bylo v pohodě a my si dál mohli užívat zpěvu ptáků – kromě těch v propasti kroužilo nedaleko veliké hejno nějakých obřích dravců, kolem domku poletovaly mainy horské (loskutáci), které si s námi povídaly, vytrvale nás pozoroval takový černobílý pidižvík, v křovích za domem se prodíraly perličky, netroufnu si říct divoké:-). V pravidelných intervalech kolem migrovaly krávy a velbloudi od domků na kopečku za domem k napajedlům v pláni mezi jeskyní a vesnicí Tawi Atayr.

My jsme tu nakonec zůstali i přes noc, dobili jsme si všechno, co šlo, vydali nový článek, pracovali na fotkách a já dočetla první knížku této „dovolené“. Na noc jsme si akorát postavili tropiko, byl tu klid a mír a po včerejší zatažené noci dnes opět zářil měsíc nad Dhofarem.

SOBOTA 3.1. – den stý desátý – ZDRAVOTNÍ PAUZA

Ráno, když jsme se pozvolna balili, přijeli první návštěvníci a jeden z nich, oblečený v maskáčích a s profesionální fototechnikou na ptáky, se s námi dal do řeči. Domek je prý jeho kamaráda, tak jsme se trochu báli, že dostaneme vynadáno, když mu spíme na zápraží jako vágusové, ale chlapík se divil tomu, jaktože jsme tu spali, když tu není žádné vybavení?:-)

Bohužel si Petík při balení taky hnul definitivně se zády, která ho už delší dobu zlobila, a nemohl se ani narovnat, natož si naložit dvacetikilový batoh. Zůstal chvíli ležet na zídce jak mrtvola, a když se to trochu prohřálo, zkusili jsme jít. Ale bolelo to moc. Nedostali jsme se ani na silnici, skončili jsme pod stromem na půli cesty. Petík se zase natáhl, záda na sluníčko, hlavu do stínu, a byl rád, že je rád. Já se vypravila do vesnice pro nějaké zásoby a byla pryč snad přes hodinu, i když mně to tak dlouho nepřišlo. Koupila jsem placky (spíš parathy než chleba) na doporučení, které dostal včera Petík – v indické restauraci, 50 baiza za kus, to šlo. Obešla jsem několik krámků garážového typu a dobila kredit na telefon. Trojice rybářů z Mirbatu tady na ulici porcovala a prodávala ryby a hrozně se chtěla fotit. Jinak jsem měla ale pocit, že na mě koukali vesničani trochu divně, a když už s někým přišlo na společnou řeč, často se mě ptali, kde mám manžela.

Manžel zatím úpěl půl kiláku za vsí pod stromem a byl rád, že jsem ho konečně prozvonila, když byl dobit kredit, jinak totiž nešlo ani to. Vrátila jsem se k němu, dali jsme si oběd a odpoledne nakonec strávili pod stromem, kde byl klid, moc lidí si nás vůbec nevšimlo, a tak jsem si mohla vyndat počítač a něco popracovat. K domečku jsme se vrátili až za soumraku, když už přestali jezdit turisti do jeskyně. Postavili jsme zase tropiko, dobili počítač a k večeři si ohřáli plechovku fazolí stejným způsobem, jako tu předtím grilovala indická rodina – taťka odněkud vyšašil dvě cihly a mezi nimi normálně na parkovišti, rozdělal z nasbíraného dřeva ohnýnek. Asi v 10 večer sem zničehonic zajel náklaďák, možná proto, že zahlédl náš skromný táboráček. Když nás řidič viděl, jak tam tak živoříme u táboráku, slitoval se a daroval nám svojí vlastní večeři, zřejmě nedávno koupené a ještě teplé parathy:-) Takže večeře se nakonec vydařila celkem i nad naše poměry a my mohli jít spokojeně spát po půlhodinovém telefonátu, co dělat s těmi Petíkovými zády.

NEDĚLE 4.1. – den stý jedenáctý – NÁVŠTĚVA JESKYNĚ TAYQ A PŘESUN DO WÁDÍ DARBAT

Bolest zad se příliš nezlepšila, a tak jsme ještě jedno dopoledne strávili na terase domečku. V neděli už sem nejezdilo tolik výletníků, tak jsme si nepřipadali tak blbě. Teplo a cvičení trochu pomohlo, zdlábli jsme poslední chipsosměs, půl balení datlí a supersladké muffiny s krémem, které nám tu nechal místní průvodce, co sem přivezl skupinku turistů na výlet. Kolem druhé hodiny jsme zkusili vyrazit dál.

Jakmile jsme došli na silnici, byla to hračka – během chvilky jsme byli naloženi do auta se dvěma horaly, co byli omotaní tradičními šátky, vzadu na okýnku si vezli pořádnou mačetu a hned nám do ruky taky strčili velkou láhev vody. Vida, to se hodí. Moc jsme toho nenapovídali, ale o to víc jsme měli čas se rozhlížet po zvláštní krajině kolem, takové kopcovité vysočině s roztroušenými, pokroucenými stromy. Už od včerejška jsme dumali, jestli některý z těch, kolem kterých jsme se pohybovali, je onen kadidlovník, jehož míza je již po staletí hlavním zdejším obchodním artiklem…

Pánové nás vyhodili přímo na parkovišti před další propadlou jeskyní, kterou jsme chtěli vidět, Teiq. Batohy jsme nechali vedle parkoviště a jen s foťáky sešli asi 50 m na okraj propasti… a tam se nestačili divit. Zatímco do propasti Atayr šlo sotva dohlédnout, tak Teiq cave má naprosto neuvěřitelné rozměry (1000 x 750 m u povrchu, 250 m hloubka, objem 90 milionů kubíků) a řadí se k největším z těchto útvarů na světě. Bylo to jako stát na okraji nějakého horského údolí, jenže tohle nebyl předěl mezi horami, ale jeskyně s propadlým stropem. Podle jedné z teorií o jejím vzniku šlo původně o jeskyni mnohem menší, ale po propadu jejího stropu se dále zvětšovala, jak její stěny omílaly proudy dvou řek, jež se v nejnižším bodě stékají a mizí kamsi pod zem. Během khareefu se tu objevují působivé vodopády. Stěny i dno, všechno je zarostlé, takže kdyby člověk nevěděl, o co se jedná, tak to na první pohled asi nepozná, ale my jsme věděli a byli uchváceni. Asi se dalo nějakými cestičkami sestoupit i níž, ale Petík byl rád, že se zvládl dobelhat na kraj a pořídit pár fotek. Na kamenitém povrchu rostly malé, buclaté keříky oleandrů a další pichlavé potvory, bleskurychle se před námi schovávaly ještěrky a opět tu poletovala hromada ptáků, včetně superakční letky nějakých pidižvíků s rychlostí tryskáče. Pokochali jsme se, zase opatrně naložili batohy, sešli ostrý kopec na silnici a zkusili stopovat…

… A stopli jsme auto v protisměru:-) Vysmátý poločernoch vysvětlil, že teď jede jen něco zařídit, ale za chvíli se bude vracet, tak nás vezme. Byl to zase veliký džíp s korbou, nejdřív fakt odjel kamsi za obzor, ale když se vrátil, tak ještě kus před námi odbočil kamsi kraje – táhly se tam kabely a trubky, takže jsme tipovali, že tu mají nějaký sofistikovaný způsob zavlažování suché země, no a právě náš řidič tam jel něco kontrolovat/upravovat/nakládat nebo vykládat. Pak najel zpět na silnici a vyzvedl si nás na stejném místě, kde jsme spolu mluvili. Byl to takový poločernoch, jako hodně Ománců tady na jihu, družný od první chvíle, hned si s námi (oběma!) podal ruku a šoupnul nám další láhev vody (super, bude i z čeho vařit). Odvezl nás zpátky do Tawi Atayr – tady jsme dlouho nebyli – zastavil nám před obchodem a inďákama, abychom si nakoupili, a pak nás ještě hodil na křižovatku za vesnicí, což se taky hodilo. Tam jsme se s bodrým týpkem rozloučili a v trávě vedle benzínky si dali pozdní oběd/brzkou večeři – tekutou, ale výbornou omáčku s kuřecím masem, daal (čočkový pokrm) a parathy. U Petíka to vyvolalo naléhavou potřebu jít na benzínku hledat záchod, kteréhožto problému se až do rána nezbavil. To kdyby ho náhodou přestávála bolet záda…

Dál jsme se vydali pěšky, měli jsme v plánu dojít za nejbližší kopeček a tam si najít plácek na stan, ovšem když vedle nás zastavil džíp a že kam jdeme, neodmítli jsme odvoz:-) Další černoušek nás odvezl navzdory své původní trase až přímo ke vstupu do wádí Darbat. Sjeli jsme hodně z hor, dokud jsme zase dole před sebou neviděli moře, ve kterém se třpytilo zapadající slunce. Ještě než jsme ale stihli sjet úplně na pobřeží, odbočilo se na menší silnici vedoucí chvíli po vrstevnici, a pak dlouho údolím – to už bylo wádí Darbat, jímž se klikatí stejnojmenná říčka. Kolem silnice se táhly dřevěné ohrady – v Ománu poněkud nezvyklé – a procházeli se tu za nimi i před nimi velbloudi. Džíp nás zavezl na místo, kde je jakés takés turistické zázemí – stánek s občerstvením, záchody, lavičky. Tam jsme se již za šera rozloučili, aby si nás převzal do péče zdejší stánkař. Varoval nás před hady, že jich tu prý je hodně, a ukázal nám, kde si máme postavit stan – pod malým altánem, akorát tak na našeho Pinguina. Pak zavřel a odjel a my tu zůstali skoro sami, jen s tiše kráčejícími velbloudy, kravami brakujícími popelnice a bilharziemi ve vodě, před kterými varovalo několik cedulí. Zejména na opačném břehu říčky řádila v korunách stromů hejna ptáků a vydávala u toho zvuky, které by šly klidně zaměnit s opicemi. Jo a na záchodě dělal Petíkovi společnost velký šváb:-) Na pěkném, písčitém břehu říčky byl mohutně rozrostlý durman, což nás přivedlo na různé myšlenky, například co se z něj vlastně používá a jestli bychom si to taky nemohli šlehnout, ať je sranda:-)

Před usnutím pod nádherně hvězdatou oblohou jsme vymysleli plány na další dny, neboť se nám ománská víza už začínala krátit. Zítra dojedeme do Salalahu, zkusíme půjčit auto a objedem si hlavní atrakce v oblasti, a pak to vezmeme nočním autobusem přímo do Muscatu na indickou ambasádu. Vyzvedneme víza a zkusíme se ještě podívat do Rustaqu, případně do Nizwy. Hehe, plán dobrý, tak uvidíme, jak se povede v reálu.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.