Omán 9 – Kamenná zahrada v Duqm a noci v odřízlých zákoutích ománského pobřeží

...aneb jak se dá "vyprat" v zabaleném batohu, jak řidí školní inspektoři a o opožděné vánoční nadílce
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Luang Prabang

PONDĚLÍ 29.12. – den stý pátý – STOPUJEME DO RAS MADRAKAH, DUQM – ROCK GARDEN

V našem „pokoji“ jsme se brzy ráno nasnídali, zabalili a v 8 už pochodovali dál. Chtěli jsme projít město Mahoot a za ním zase stopovat, jelikož je to ale po delší době trochu větší město, chtěli jsme vyrazit zavčasu. S chlapíky jsme se rozloučili a o kus dál, na okraji pouště, kde na nás nebylo z benzínky už moc vidět, jsme vybalili počítač, že si přetáhnem nové mapy do GPS. To se úplně nepovedlo, zato se nám povedlo zabalit Petíkovi do batohu pootevřenou lahev vody, takže jen jsme se rozešli dál, koukáme, co mu to kape z batohu a stavíme znova. A na dlouho, protože voda protekla celým batohem, takže všechno vybalit, rozprostřít a usušit… Přestože ománské slunce žhnulo od rána jako šílené a věci schly rychle, bylo to stejně výrazné zdržení a přismahnutí i nás samotných.

Příjemně nás osvěžil až průvan na korbě stopnutého džípu, který nás vzal do centra města a řídil ho sympatický děda, co měl už před námi na korbě 5 dětí. Vysadil nás před sámoškou, což se hodilo – nakoupili jsme zásoby a na konci městečka (nakonec zas až tak velké nebylo) ještě zkusili zmrzlinu, ale ta se nepovedla – byla rozteklá, evidentně ne poprvé a Petíkova měla slanou špičku, fuj! Chvilku potom nám zastavili dva zvláštní týpci, že nás kus vezmou, tak jsme nasedli, ale byli divní – hnali se jak blázni, řidič něco hulil a najížděl do chodců. Vzali nás na velký kruháč za městem a nabízeli odvoz až do Duqm, ale za peníze. To jsme s díky a úlevou odmítli a radši šli zkusit další stop. Povedlo se a za chvilku jsme frčeli dál s někým normálním:-)

Vzali nás k sobě dva chlápci, co nejdřív taky působili trochu divně (tohle bylo vůbec divný město na lidi), ale nakonec byli fajn. Řidič Mohamed a spolujezdec Ayub mluvili oba v pohodě anglicky, akorát Mohamed hrozně málo otvíral pusu, takže jsem si připadala jako blbec, když jsem se ho na všechno musela dvakrát ptát, místo abych mu hned odpověděla. Dostali jsme od nich příjemnou svačinu – croissanty a chipsy, a stavěli nám ochotně na focení skal, protože co tady příroda zase vytvořila, to bylo fantastické. Mohutné a dlouhé skalní hřbety a stolové hory nám připomínaly fotky z Etiopie, paráda! Z chlapíků se vyklubali pracovníci nového letiště, kteří tu teď bydlí 14 dní v Crowne Plaza, pak budou mít zase 14 dní volno, tak odjedou. Nezapomněli nas upozornit, že celý Duqm má asi 10 baráků a 4 z toho jsou luxusní hotely:-) Mohamed s Ayubem nás nakonec odvezli až skoro ke skalní zahradě. Rock garden v Duqm má v současnosti problém, že úplně otevřenou krajinu postupně oplocují a staví kolem velkou silnici, vedoucí hlavně do ohromného přístavu, ale v další řadě se dá očekávat odbočka ke vstupu, možná s pokladnou. Zatím se dalo dojet jen na staveniště, tak jsme se tam nechali vyhodit a zbytek cesty písčitou plání jsme vzali po svých. Úroveň plotu jsme překonali na místě, kde se zatím táhl jenom drát a vesele si došli mezi neskutečné kamenné útvary. Snad v každém z nich si člověk dokázal něco představit – zvíře, osobu, věc… V písku mezi skalkami se táhly nekončící stopy pneumatik džípů od jiných výletníků, hopkavé otisky nožek nějakých ptáků i plazivé rýhy od ještěrek. Sem tam bohužel i odpadky:-( Usadili jsme se ve stínu jedné větší skály, poobědvali a zvládli nakonec vyšťourat i schovanou kešku.

Horko ale bylo docela brutální a byl čas se zase posunout kus dál. Co nejpřímější cestou jsme se vydali přes pláň zpátky na silnici, ale ouha, na téhle straně už měli plot postavený. Nás ale nic nezastaví! Petík zdolal asi 1,5 m vysoké pletivo dvěma obratnými skoky s podporou sloupku, můj akrobatický výkon už byl o něco méně velkolepý, ale co, účel splnil:-) Horkým pískem jsme došli na silnici a chvíli stopovali, než nám zastavilo něco neskutečného – malý náklaďák plný ulovených žraloků a že ať si naskočíme na ně. Hned si to chlápci ale rozmysleli, nechali nás tam naložit jenom batohy a nás si usadili hezky dovnitř do kabiny. Bylo tam trochu těsno, ale nejeli jsme s nimi dlouho – ve městě Duqm končili, a tak když zastavili u benzínky, seskočili jsme, sundali batohy ze žraloků a šli to zkusit dál, podél silnice, se zastávkou v blízkém obchůdku pro pití a chleba. Znova se nám stalo, že nám někdo nabídl odvoz za peníze. My ale pokračovali za město, tady všichni někam odbočovali.

Zanedlouho nám zastavil neuvěřitelný člověk, Sajid. Chtěli jsme se dostat do Ras Madrakah, kde byla jednak keška a druhak to vypadalo na pěkné spací místečko. Z Duqmu nějakých 70 km. Sajid prohlásil, že práci má až od 7 a v Madrakahu nikdy nebyl, tak jasně, vezme nás tam. Naložili jsme se do obrovského Range Roveru a jelo se. Po cestě jsme se o našem řidiči dozvěděli další zajímavosti. Byl to nějaký rybářský magnát – na různých místech Ománu pro něj pracovali rybáři. On sám vlastnil 2 chladicí auta, kterými se ryby přepravovaly. Vždycky zavolal rybářům, kolik jakých ryb a za jakou cenu potřebuje, oni mu je nalovili a někdo další převezl tam, kam je Sajid prodal. Evidentně se mu nedařilo špatně, sám si taky byznys pochvaloval, ale vzápětí zdůraznil, že on sám je duší rybář a má radši ománskou svobodu a volnost moře, než sezení někde v kanceláři. Navíc obecně jeho životní filozofie byla postavena na Carpe diem! a peníze raději rozdává příbuzným a přátelům a užívá si života, než aby syslil v bance. I pro nás se stal takovým opožděným Ježíškem – nejenom že si s námi zajel 140 km jen tak, ale ještě jsme od něj dostali na památku náhrdelník s „vlčím tesákem“ a propisku v ozdobném, pleteném pouzdře. Na rozloučenou, když jsme si vyměnili kontakty pro případ, že bychom byli v Salalahu v nouzi, nám nechal igelitku plnou luxusních sladkostí (mars, rafaelo, ferrero rocher, atd.), což už nás vážně dojalo. Sajide, děkujeme mockrát!!!

Městečko Madrakah byla fakt díra na úpatí hory, která ho odděluje od moře. Objeli jsme horu nejdřív po pravé straně a skončili u slepého mořského ramene, na bílé plažičce, do moře zapadalo rudé slunce. Ke kešce ale zbývaly 3 km, byla někde na opačné straně hory. Chtěli jsme vzít jenom do města, ať Sajida zbytečně nezdržujeme, ale on s námi zajel mezi ostré, černé skály po úzké silničce a vynořili jsme se na jedné z nejhezčích pláží, co jsme kdy viděli. Nicméně už bylo šero, a tak jsme krásu zdejší scenérie mohli naplno ocenit až ráno. Se Sajidem jsme se srdceryvně rozloučili a postavili si stan nedaleko prvního, co už tady stál, vedle zaparkovaného kombíka. Šli jsme se pozdravit s bílým párem – on pracoval v Dubaji, ona právě dostudovala, a tak si teď udělali road trip po Ománu. Měli plnou tábornickou výbavu, tak jsme si chvíli pohrávali s myšlenkou je požádat o vařič, jelikož jsme tu nenašli jedinou větvičku na podpal, ale pak jsme si zacpali pusu marskou a šli si vycachtat nohy do temného a hučícího moře. Nad hlavou nám opět zářil jasný měsíc a miliony hvězd – noci v Ománu byly opravdu kouzelné.

ÚTERÝ 30.12. – den stý šestý – STOPEM DÁL NA JIH, DO RAS SAWDRAH

Ráno na nás padla lenivá, přeci jen jsme se teď pohybovali docela intenzivně, včera procházka kolem Rock garden s batohy, …. no prostě jsme se na pohádkově krásném místě zasekli, aspoň na to jedno dopoledne. Bílá pláž se třpytila v ranním slunci, tmavě modré, čisťoučké moře pěnilo kolem černých skal, a nejenom ostré černé, ale hory všech možných barev a odstínů lemovaly naší zátoku. Sousedi se vyhrabávali také déle, ale nakonec odjeli a my měli pláž na chvíli jenom pro sebe. Časem přihasily 3 veliké džípy, dováděly v písku, až se jeden zahrabal a ostatní ho museli tahat ven. Když se jim to povedlo, blbli tam znova, a zase ten jeden skončil zahrabaný, pako:-) Zaparkovaly nám pak těsně vedle stanu, což nebylo moc příjemné, ale co…. Ománci nám ho vykrádat nebudou:-) Škoda, že když by se nám později hodily na odvoz, tak se zničehonic sebraly a odrachotily pryč. My celé dopoledne dováděli na pláži, ve vlnách, a taky naháněli kraby, co se tu zvědavě procházeli. Ulehčili jsme našim ježíškovským zásobám sladkostí, přeci jenom na čokoládu bylo docela teplo, takže nejlípe ji co nejdřív sníst, a samozřejmě jsme si došli do prima skrýše pro vytouženou kešku, když už jsme se sem kvůli ní nechali odvézt. Až před polednem, jak my to bravurně umíme, jsme se sbalili a vyrazili dál, hlavně tedy cca 3 km do Madrakahu, a pak asi 10 km zpátky na hlavní silnici. Petíkovi se na skále zaváté pískem podařilo sebou nově švihnout a znovu si roztrhnout již skoro zahojenou holeň, takže jsme ještě ošetřovali a dál šel jako poloinvalida. Na silnici z pláže stavěl chlapík a možná jen řečnicky se nás zeptal, jestli něco nepotřebujeme. S pajdajícím mužem po boku jsem mu drze odpověděla, že by se nám hodil odvoz do města:-) Zatvářil se trochu překvapeně, ale hned se jal nás nakládat, že neni problém:-) Ony ty 3 km ho fakt nezabijou, ani jsem se necítila zvlášť blbě za to, že jsem si jednou sama řekla o pomoc.

Nakoukli jsme do zdejšího obchůdku, ale měli tu na všechno „prdelní“ přirážku, tak jsme pokračovali směrem k hlavní silnici doufajíc, že v době polední siesty někdo někam pojede… Povedlo se a během asi 15 minut už jsme se vezli s klukem, který byl úplný milovník velbloudů. Sám je choval, hlavně pro výstavy a různé slavnosti, ukazoval nám na mobilu spoustu fotek a videí s nimi, a když pak viděl stádečko u silnice, musel zastavit a jít se s nimi pomazlit. Fakt je, že velbloudi na jeho volání opravdu reagovali a nebáli se ho. Na nás už tak mile nekoukali, což bylo vzájemné, zejména při příliš krátké vzdálenosti:-) Vystoupili jsme na křižovatce a zaujali stopovací pozici, nicméně to vypadalo tentokrát na delší čekání – provoz téměř nulový, a když už něco přijelo, zabočilo to do Madrakahu. Projela takhle dvě auta, ale třetí jelo rovně a bylo naše:-)

Stopli jsme inspekci z ministerstva školství, dva profesory, kteří objížděli školy v regionu a kontrolovali je. Dostali jsme od nich vodu, džusík v krabičce a muffiny a vyptávali se na naše cestování. Zejména společník pocházející ze Súdánu nemohl pořád pochopit, jak můžeme cestovat bez auta:-) Cestou nám jmenovali každou vesnici, co jsme míjeli, a v ní ukazovali školu. Díky sultánovi Kábusovi musí mít každá vesnice povinně školu, elektřinu a doktora, o což se právě stará stát. Někdy je to až trochu bizarní, když do školy, která má budovu o několika patrech, chodí třeba 20 dětí, protože jich ve vesnici prostě víc není… Naši inspektoři byli také veselé kopy, zejména, když si na dlouhém, rovném úseku silnice četli nějakou výroční zprávu a děsně se u toho chlámali. Předčítal samozřejmě řidič…

Vyhodili nás na velkém kruháči ve městě Al Jazir, kam se jeli dnes ubytovat a zítra navštívit školu. Dřív, než jsme se stačili rozhlédnout po nějakém obchodě, u nás zastavil místní rybář a zase se vyptával a nechápal. Bylo to někdy už trochu únavné, ale vždycky vtipné vysvětlovat supertolerantním Ománcům, že nás takhle cestovat baví, a že se vždycky najde někdo, kdo nás sveze…. vidíš, zrovna jako Ty teď. Rybář byl docela neústupný a nedal jinak, než že nás taky popoveze, a sice do vesnice Sawdrah. Moc neuměl anglicky, takže domluva trochu horší, ale pochopili jsme, že nám oznamuje, že tam je dobré místo na spaní. Poprosili jsme ho, ať nám ve vesnici aspoň zastaví u obchodu, potřebovali jsme chleba a vodu, což nám splnil, ovšem krámek, co vedl naturalizovaný Bangladéšan, měl stejný problém jako v Madrakahu. Pán se přirážkou ani netajil a vysvětloval Petíkovi, že v Salalahu bude mít chleba za 100 bz, ale tady musí být za 200 bz. Vesnice Sawdrah se totiž nacházela opět asi 10 km od hlavní silnice, takže prostě jasná prdelní přirážka. Úplně jsme to neplánovali sem zajíždět, ale když už se tak stalo, nechali jsme se ochotně odvézt ještě asi 2 km na Ras al Sawdrah, skalní útes, kde bylo jen parkoviště se zábradlím a lavičkami poněkud zašlé slávy, a pod skalami několik ohnišť, kde se evidentně často pekla nalovená mořská havěť. Pobíhali jsme po skále a naháněli malé krabíky – na chycení a snězení ale byli moc malí. Vrcholek nižší skály byl pokryt vysráženými krystaly soli z vyschlých louží, vypadalo to úplně jako kdyby kreslil mráz. Moře docela bouřilo, ale bylo tu liduprázdno a klídek, tak jsme se rozhodli tu zůstat. Postavili jsme stan, dali si k večeři poslední chleboplacky se sýrem a něco ze sladké zásoby od Sajida, odehnali zvědavou kočku a doufali, že se na nás neskutálí nic ze skály nad stanem. Já jsem dopsala velký dluh v deníku a Petík byl rád, že se mu celkem zacelila rána na noze a mohl spát bez obvazu. Zato půl noci proběhal se střevními potížemi, což mohlo být buď z hladu, anebo z nečekaného a nezvyklého přísunu čokolády:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.