Pátek 26.12. – den stý druhý – STOPEM NA OSTROV MASIRAH

Ráno se oproti předpovědím rybářů vítr bohužel moc neuklidnil, a tak jsme stan balili na malém dvorku jejich chatky, za kovovými vraty v závětří. Z večerního osazenstva tu zbylo asi 10 chlápků a rovnou nás usadili dovnitř, že bude snídaně. Snídaně tedy byla a královská – omelety, chleby, hummus, lebneh, lučinovitý sýr, olivy, samozřejmě karak a voda – my byli vděční, akorát jsme jedli sami, což nemáme moc rádi. Asi ostatní už byli po jídle, nebo si dají, až odjedem, oni se zase neošidí:-) Chlapík, který tu byl asi nejvíc “doma”, připravoval všechno jídlo, staral se o chod v domečku a evidentně si nás oblíbil, nás ještě v džípu odvezl zpátky na silnici, což se nám také hodilo. Loučení ale bylo dojemné – prý až příště přijedeme do Ománu, tak se určitě musíme zastavit, ale nebudeme tu jeden den, ale celý týden, nebo měsíc, budeme bydlet v domečku a on nás vezme lodí na ryby. Opět setkání, které se nám těžce ukončovalo a těžce se loučilo.

Zkontrolovali jsme v mapě, kam vlastně bychom teď měli mířit a co říkat řidičům, které stopneme, a pustili jsme se do toho. Za 5 minut jsme seděli v autě a vezli se s nemluvným dědou. Ten ale mířil do Suru, a tak nás vzal aspoň na křižovatku, odkud se nám bude stopovat lépe. Sám hned za ní nabral bábušku, co mávala u cesty:-) Ani my jsme ale dlouho nečekali, vzal nás rybář s korbou plnou ryb, ovšem batohy se tam ještě vešly, takže pohoda. Čekalo nás v podstatě zhruba 1000 km po ománském východním pobřeží, spodní hraně Arabského poloostrova. Někteří řidiči nás odrazovali, že na pobřežní silnici není moc provoz, že se jezdí spíš vnitrozemskou dálnicí, ale ta vede jen přes poušť, to bychom si asi moc neužili. Takhle nám bylo jedno, jak daleko nás kdo vezme, jen stále zůstat poblíž dálnice. Pro nejbližší dny jsme si ale přeci jen naplánovali drobnou odbočku, a to sice na ostrov Masirah, který se nám na mapě zalíbil. A právě sem jsme se chtěli dnes dostat, když to půjde.

Rybář nás vzal asi 40 km do vesnice Rasways, kterou (stejně jako většinu vesnic na tomhle pobřeží) tvořily dvě řady domů podél silnice, coffee shopy, zelenina, opravny spotřebičů, opravny aut. Sem tam stojí dům i v druhé řadě, nebo se někde prohání stádečko koz, suší se sítě. My se zhruba z prostředka vesnice vydali po silnici za ní, abychom mohli stopovat dál, ale zastavila nás veselá společnost u jednoho coffee shopu. Nejdřív nám pánové podávali lahve s vodou, pak nás zvali si přisednout k nim, pohostili nás karakem a nechali donést jakési smažené koule, chutnalo to jako kulaté samosy, mňam. Zas byli zvědaví a vyptávali se na cestu a zas nemohli pochopit, jak můžeme cestovat bez auta:-) A nás pořád ještě neomrzelo jim to vysvětlovat a zdůrazňovat, jak jsme nadšení ze stopování v Ománu:-) Aby nám poskytli maximální možnou pomoc, dva z nich se zvedli a že nás aspoň kousek popovezou. Vzali nás až za další vesnici a na rozloučenou nám vnutili návleky na ruce a pánské bělící krémy proti sluníčku. Ománci jsou prostě zlatí kluci!

Na novém místě se nám moc líbilo, bylo poledne, a tak jsme se šli na hodinku plácnout do blízkého altánu na pláži. Byly tu dokonce natažené rohože, takže jsme se mohli v klidu rozvalit, aniž bychom měli během pár minut všude písek. Petík pospával, já dopisovala deník, na střídačku jsme se procházeli po pláži, kde se povalovaly obří sépiové kosti a promenádovali vypasení rackové. Odpočinutí jsme pak vyrazili dál a naskočili ke kudrnatému chlapíkovi, se kterým byla trochu těžší domluva, jelikož angličtinou byl nepoznamenán a našim pokusům o jakoukoli komunikaci zdatně odolával. Odvezl nás za městečko Al Askhirah, vedle rozlehlého dětského hřiště na jedné straně, a před obří, pětihvězdičkový hotel na straně druhé. Tam nás také posílal, že odsud dál už fakt nic nejezdí a nikdo nám nezastaví:-)

Opak byl pravdou – jezdilo tu docela dost aut, některá dost divným způsobem (doteď nevíme, jestli někdo dostal smyk omylem, nebo machroval a dostal z toho smyk, nebo machroval a chtěl ukázat, že umí vybrat smyk). Je fakt, že jsme čekali oproti jiným místům déle, nějakých 20 minut, a také poprvé nám tu byl nabídnut odvoz za peníze. Pak se na nás ale konečně usmálo štěstí a zastavil nám obrovský džíp, narvaný tábornickým vybavením. 3 kamarádi si jeli udělat krátké prázdniny do Salalahu – tyjo, na jeden stop přejet celou zem, to by byla frajeřina…akorát bychom strašně moc pěkného minuli. I tak to ale byla supr cesta. Stavěli jsme na focení dun, jelikož jsme projížděli okrajem pouště Wahiba a písek tu vytvářel něco neuvěřitelného. Dlouhé duny se táhly od silnice pryč a hrály všemi barvami od bílé, žluté, přes růžovou k sytě oranžové. Občas se mezi nimi objevil malý tábor nomádů, toulající se velbloudi, či osamocená studna. Škoda, že na projetí pouště nejsme správně vybaveni a na půjčení džípa nemáme, ale jednou se sem zkusíme podívat lépe… Od kluků jsme dostali zase vodu, ta se vždycky hodí, a odvezli nás po 10-kilometrové odbočce kolem vysychajících salin s bílými mapami vysrážené soli a řady rybářských chýší lemujících mořské pobřeží, až do přístaviště trajektů na konci kilometrového mola, kde jsme se rozloučili.

Neměli jsme dopředu o trajektech skoro žádné informace, akorát nám kdosi řekl, že pro osoby jsou zadarmo, platí se jen za převážené dopravní prostředky. To bylo velmi sympatické a najít v přístavu takovou loď nebyl problém. V klidu jsme nastoupili, našli si místa vedle kapitánské kabiny a napjatě očekávali, co bude. Byla doslova horská dráha – loď se dost houpala už v přístavu na téměř klidné vodě, ovšem na otevřeném moři jsme lítali takovým způsobem, že jsem nechápala, jak se zaparkovaná auta dole na palubě udrží na místě a nepřeklopí na bok. Nic moc pro můj výrazně suchozemský žaludek, ale nakonec jsem to ustála. Příjemně nás od houpání rozptylovala hejna bělostných racků, kteří pronásledovali loď a nechávali se od cestujících krmit téměř z ruky. Taky jsem se hned cítila klidnější při pohledu do kapitánské kabiny, kde stál za kormidlem mistr celkem nezúčastněně a točil kormidlem úplně v pohodě. Zato nás lehce vytáčela skupina francouzských důchodců, kteří se nám snažili vetřít na lavičku, vytlačit nás, přestože se neobtěžovali nás ani pozdravit, když na palubu přišli (my je samozřejmě zdravili hned). Dvacetikilometrový přejezd trval 2 hodiny, čemuž jsme nejdřív nechtěli věřit, ale bylo to tak a docela rádi jsme zase vstoupili na pevnou zem:-)

Slunce nám za zády zapadlo do moře a setmělo se. I tak jsme ale dobře viděli ceduli za přístavem, na které byli různí živočichové, většinou chránění, a vyznačen jejich výskyt na ostrově. Také spousta pikrogramů, co všechno se na ostrově nesmí, včetně stanování. To nás zpočátku trochu vyděsilo, ale později nám bylo několikrát vysvětleno, že to tam je z důvodu, aby tu všichni jen netábořili a nepiknikovali a hotely neměly co do úst (o to se fakt nebojím). Prý když si někde plácnem stan, tak nám nikdo nic neřekne, akorát by bylo vhodnější nestavět ho přímo u silnice (aby nás nerušila projíždějící auta, že?:-)).

Prošli jsme městečkem Hilf, v sámošce doplnili zásoby a když jsme před ní posedávali, došel na pokec jeden z místních. Chlápek vyprávěl, že byl 7 let v armádě, ale jakožto mírumilovnému Ománci se mu to příliš nezamlouvalo, zvlášť, když kolem sebe viděl umírat kamarády z domova, tak odešel a od té doby si tu žije v klidu na Masirah. Zval nás domů, ale nepříliš přesvědčivě a my měli dnes spíš asociální náladu, tak nám aspoň poradil fajn místo na spaní. Stačilo popojít cca 100 m, tam začínala pláž (ne, nekončilo tím město), lavičky, altány. Ty byly už obsazené (v jednom stál ohromný rodinný stan, ve druhém místní omladina grilovala), tak jsme si postavili našeho skrčka vedle laviček a spokojenost. Na záchod jsme sice museli zpátky k benzínce vedle sámošky, ale lepší než nic. Plavba, stopy, spousta zajímavých setkání nás dnes vyčerpalo, takže jsme záhy usnuli. Dokonce tak tvrdě, že jsme si nevšimli kočky, co oblézala stan, dokud Petíka přes síťku neoznačkovala.

Sobota 27.12. – den stý třetí – KRABI, RYBY, VEČER NA KONCI OSTROVA

Vstali jsme ne sice s úsvitem, ale celkem brzy, pro jistotu, zbourali stan, nasnídali se a vyrazili za město stopovat. Vlastně ještě před odchodem, když jsem se vracela z benzínky, u mě zastavilo auto, chlapík se ptal, odkud jsem a jestli něco nepotřebuji, a pak mi dal na památku korálkový přívěsek a odjel:-)

Na kraji městečka nás vzal první stop, nejeli jsme ale daleko. O pár kilometrů dál jsme zajeli do jakési občasné rybářské vesnice, řidič nás vzal do jednoho ze dvorů za vysokým plotem (kvůli navátému písku), kde byla malá, vyschlá zahrádka, domek o dvou nebo třech otevřených místnostech, zastřešená veranda potažená rohožemi a ze všeho možného sbitá kuchyňka a koupelna. Prý si tu máme sednout, dát si sprchu, vyspat se, a až budeme chtít, můžeme jít dál, on si jede něco zařídit. He? Cože? 🙂 Usadili jsme se na rohože, dali si nabíjet telefony a čekali, co bude, resp. kdy chlapík zase přihasí, abychom se s ním rozloučili, protože naším dnešním plánem určitě nebylo se proválet, i když by to bylo příjemné. Všechno to ale nabralo úplně jiné obrátky, když za plotem zastavil rybářský náklaďák, chlápci hbitě přelezli plot a začali nakládat sítě. Chvíli jsme přemýšleli, jestli nekoukáme na krádež, ale přišlo nám to krajně nepravděpodobné. Rybáři se na nás smáli, zdravili a nejstarší z nich, fousatý děda přinesl a s perfektní angličtinou nám věnoval dva ohromné kraby a podivnou potvoru, které říkal lobster (=humr).

– Vau, díky moc, jenomže co my s tím?
– Normálně to jenom dejte ogrilovat nad oheň, 10 minut z každý strany. Čau.

No, naštěstí se v tu chvíli vrátil “majitel” (i když otázka, jak to tu s vlastnictvím těchhle domků je) ještě s dalším kamarádem, odemkl kuchyň a ukázal nám, že havěť musíme dát nejdřív “odmočit” do lavoru se sladkou vodou. Lobsterovi se to evidentně nelíbilo a ustavičně se snažil vyskočit, ale časem přestal, takže jsme usoudili, že poslední zbytky života se z mořských živočichů vypláchly sladkou vodou. Mezitím kluci připravili malé grilovací ohniště, rozpálili dřevěné uhlí a odněkud vytáhli mřížku, na kterou se pak zvířátka dala péct. Bez jakéhokoli ochucování, jen tak na sucho ogrilované, slané to bylo přirozeně samo o sobě. Krabi hezky zrůžověli, lobster pustil hodně omastku, a po 20 minutách bylo hotovo. Usedli jsme všichni do jedné z místností v domku a oni nám ukázali, jak se dostat k chutnému masíčku. Nechtěli si sami moc brát, ale když jsme je trochu pobídli, šlo to:-) Akorát je smutné, jak málo jedlého masa na takových docela velkých tvorech je.

Po svačince jsme společně vykouřili nargile (šíšu, vodní dýmku) a náš hostitel, rozvalen na rohoži, se nás děsně nenápadně snažil zlanařit na výlet lodí za delfíny, oblíbenou to kratochvíli v této části země. Nabídka svezení zdarma nepřišla a když vyprávěl, že nedávno vezl skupinu 6 Italů, která platila 100 OMR, bylo jasné, že tato atrakce nebude nic pro nás. Po příjemném dopoledni přišel čas pokračovat dál a on nás zavezl na další místo, které si myslel, že se nám bude líbit, a nemýlil se.

Ocitli jsme se na populární pláži na severovýchodním okraji ostrova. Z kraje od silnice tu bylo zaparkovaných dost lodiček i džípů, nad pláží se tyčily černé skály (a někde na nich keška), při odlivu vylézaly i z moře a s jeho modrou a pískovou žlutou barvou tvořily parádní krajinu. Odložili jsme batohy a procházeli se po pobřeží, kde se vlny efektně rozbíjely o okraje černých skal, pod nohama nám prchali malí krabíci a v loužích po odlivu zůstávali uvěznění přisátí mořští mlži. Kousek dál ležela ale napůl obraná a vysušená kostra papouščí ryby (nejspíš) a dokonce zbytky asi půlmetrové želvy, která vypadala, že si ji někdo pokusil ogrilovat. Tyto nálezy mě po pravdě trochu šokovaly, ale bůhví, jak se tam vzaly, tak nebudeme spekulovat:-)

Pláž se táhla ještě daleko, občas na ní stál altán pro rodinné pikniky. A k jednomu takovému jsme byli přizváni třemi dětmi z početné rodiny fousatého imáma (=učitel islámu)… Rodinka tu byla na víkendovém výletu, dopoledne byli rybařit na opačné straně ostrova, a teď tu rozdělali pěknou vatru, ve které upekli ulovené ryby zabalené do alobalu. Imám s mohutným plnovousem, v bílém tričku a podvlíkačkách, rýpající se v popelu, působil trochu legračně, nicméně byl to velmi chytrý a vzdělaný člověk, anglicky mluvil naprosto plynule, líp než my (což není zas takový problém), a dozvěděli jsme se od něj spoustu zajímavostí (že v Ománu rostla dřív manga, ale pak stromy najednou zmizely, největší exotika jsou banány ze Salalahu; že Omán se bojí o svou budoucnost, jelikož sultán Kábus nemá právoplatného dědice – jeho žena je Egypťanka a jejich syn kvůli tomu na trůn usednout nemůže; že jedním z hlavních principů islámu je konat dobro, což slýcháme v Ománu velmi často, stejně jako předtím v Íránu a Emirátech, atd.). Většina komunikace s ním byla na Petíkovi, protože jídlo, u kterého se nejvíc povídalo, se podávalo podle jejich zvyklosti – muži a dva starší synové zvlášť, a ženy se zbytkem dětí zvlášť. Já si s nimi moc nepopovídala, ale bylo to milé. Dětí mají 5 ve věku od 2 do 12 let, šesté na cestě. Nejstarší holčina a klučík také už zvládali pár anglických slovíček, tatínek je zřejmě učil. K obědu se podávaly ony pečené ryby, hromada rýže a zakysanka. Smetanou se pokapala rýže, šoupnul do toho kousek běloučkého rybího masa, prsty se uhňácala kulička a bylo z toho sousto. Na Evropana to působí divně, ale zvykli jsme si jak na rýži se smetanou, tak na konzumaci takových jídel rukou, a později už jsme si ani jiný způsob neuměli představit:-) Taky to teda byla dobrá průprava na Indii…

Po obědě jsme se zase sesedli a povídali si společně nad mandarinkami a datlemi. Když jsme se pak začali mít k odchodu, abychom zkusili odlovit kešku na skále a ještě někam došli, nabalili nám slušnou zásobu jídla na cestu – celou jednu zbylou rybu, mandarinky a misku plnou datlí. Přestože má děsně nepraktický tvar, putuje s námi doposud:-) S úžasnou rodinkou jsme se rozloučili poté, co jsem nejstarší holčině zalepila náplastí patu, co si rozřízla o skálu. Pak už jsme se škrábali na skály pro změnu my, respektive asi tak do půlky, kde končila cestička a nechali jsme batohy, zbytek ke kešce už jsme doskotačili nalehko. Byl odsud naprosto fantastický výhled na celou pláž, kam až se táhla na obě strany…

Po úspěšném lovu jsme se vydali přes pláž zpět na silnici. Míjeli jsme i jakési tábořiště, kde měli dokonce nastavený satelit, no mazec… imám říkal, že to jsou prý Katařani na výletě. O kus dál jsme pak kromě neskutečného množství normálních našli i jednu extra velkou mušli, skoro takovou, na jakou troubil Triton, bůh moře. Škoda, že tu musela zůstat… Stopování nám šlo tentokrát také trochu ztuha, nejspíš hlavně proto, že po ostrově není takový provoz, ale i tak jsme zhruba za 20 minut nasedali na korbu luxusního džípu s mladým párem. Moc jsme se nedomluvili, kam vlastně jedou, ale ono to bylo celkem fuk:-) Krajina kolem výrazně zhornatěla, černé skály byly najednou všude a tvořily ostré, rozeklané tvary. Nám bylo na korbě úžasně svobodně… Ostrov Masirah má plus mínus tvar přesýpacích hodin, tak jsme si mysleli, že pojedeme na jih po východním břehu a zpět po opačné straně. Džíp ale projel silnici, která v nejužším místě oba břehy spojuje, a vyhodil nás na křižovatce se silnicí po západním břehu. Ok, tak teda uděláme po ostrově “osmičku”:-) Kupodivu jsme ani nemuseli čekat moc dlouho na dalšího stopa, zamračený chlápek nás vzal celkem ochotně, jenomže jsme mu asi nevědomky zkřížili plány. Jel totiž do práce, která byla po cestě na konec ostrova a buď nám to neuměl vysvětlit, nebo nás chtěl dovézt až na konec, nevyhazovat nás uprostřed ničeho, jenže to nestíhal časově. Valil to 160km/h a když nás vyložil na konci ostrova (kde by výborně sedělo i označení “konec světa”), vypadal, že by si možná řekl i o peníze, ale my neměli chuť a on neměl čas se dohadovat, tak jsme se normálně rozloučili.

Konečně jsme měli možnost se pořádně rozhlédnout a opět nám to vyrazilo dech. Místo, kde byl v mapě napsaný název vesnice Ras Abu ar Rasas (vidíte tam zase to “Ras”, tedy ideální místo pro nocleh?:-)) , bylo zastaveno asi tak třemi rybářskými chýšemi. Ani nevypadaly moc používaně, i když to asi těžko posoudit. Na poslední výspě ostrova se v záři zapadajícího slunce leskly písčité pláže i nejzazší výběžky skal, několik rybářských loděk se pohupovalo na vlnách nebo parkovalo v malé zátočině. Obešli jsme konec ostrova, kochali se, a za posledního záchvěvu denního světla si našli místo na stan, hezky v zákrytu, nedaleko kešky. Akorát ten terén pro stan nic moc, Petíkovi to příliš nepomohlo na začínající bolest v zádech pod lopatkou, tipovali jsme to na skříplý nerv… Po dlouhém hledání vhodného paliva (všude tu rostly a usychaly takové malé keříky, jenomže ty nehořely, rozhodně ne na podpal, maximálně když se později přiložily do již hořícího plamene) Petík zvládl rozdělat a udržet oheň dostatečně dlouho na ohřátí ryby a pošmákli jsme si tak i na večeři, se vzpomínkou věnovanou dnešnímu milému setkání s imámem a jeho rodinou. Když zapadlo slunce a dohasl táborák, zmizely tím světelné zdroje na kilometry daleko a my zůstali téměř s otevřenou pusou koukat na neuvěřitelně hvězdnatou oblohu, klenoucí se od obzoru k obzoru, narušenou jen černými siluetami hor, v jejichž závětří jsme si ustlali.

Neděle 28.12. – den stý čtvrtý – 2. POLOVINA OSTROVA, VEČERNÍ NEDOBROVOLNÝ STOP

Ze stanu nás vyhnalo stoupající sluníčko a s ním i teplota, která se postupně stala poněkud nesnesitelnou, zejména při pochodu po silnici. Východní strana ostrova je o dost chudší na lidi, ovšem nikoli na přírodní krásy. Skály trochu ustupují a mezi mořem a skalnatým vnitrozemím se vytváří regulérní poušť s bílými písečnými dunami. Stát na místě nemělo smysl, tak jsme šli, že budeme stopovat po cestě, jenomže ono toho tady moc nejezdilo. Ušli jsme zhruba 6 km, než jel kolem někdo, kdo se smiloval. Byl jím sympatický dědula, ze kterého se vyklubal bývalý velvyslanec ve Francii:-) Mluvil v pohodě i anglicky, a tak jsme si popovídali docela rozumně. V autě se musela trochu přeskládat celá rodina – manželka s malou, neposednou dcerkou Jasmin, o které postarší tatínek prohlašoval, že je moc zlobivá:-) Tenhle stop se vyplatil – rodinka s námi dokončila “osmičku” kolem ostrova a vyhodila nás kus před přístavním městečkem, kde byl zase krásný výhled na pláž plnou rybářských loděk. Nezdrželi jsme se tu ale dlouho, během pár chvil u nás zastavil vysmátý chlapík, že nás vezme do města. Chtěl se s námi asi pochlubit rodině, takže jsme se zastavili u jednoho domu, kde jsme pozdravili ženu a nabrali dvě děti, abychom o pár ulic dál vystoupili:-) Ale co, po nás dobrý každý metr, co nemusíme táhnout batohy vlastní silou:-) S díky a četným máváním dětem jsme se rozloučili, u benzínky a sámošky si dali oběd a zmrzlinu, a pak vyrazili po přístavní promenádě k molu s trajektem zpět na pevninu. Jak jsme si tak v klidu šli a divili se nad krásnou a narozdíl od příjezdu úplně klidnou vodou, zastavilo u nás auto se třemi mladíky, co jeli taky do přístavu, akorát na rychlejší loď, za kterou se normálně platí. Nenechali si vysvětlit, že ten půlkilometr klidně dojdeme, nacpali nás do auta, vrazili nám lahve vody a jelo se:-) Nikdo tady prostě nechápe chození pěšky a to, že se po zemi pohybujeme bez auta – jsme tu za exoty největší:-)

Na trajektu jsme se znova potkali s panem bývalým velvyslancem a jeho rodinou, usadili jsme se na horní palubě opodál. Loď evidentně čekala na naplnění, jenže většina aut najížděla na vedlejší, rychlý spoj, tak jsme si počkali na odjezd skoro hodinu. Moře dnes bylo jako zrcadlo, kolem přístavu lovili rybáři s harpunami a já mohla i za jízdy psát deník. Polovinu cesty s námi prokecal nudící se starší Katařan, jeden z moderního kempu na dlouhé pláži, který jsme včera viděli. “Tábořili” tu takhle prý 14 dní, ale jemu se zítra žení syn, tak se vracel dřív. Večer mu letělo letadlo z Muscatu, tak měl do přístavu objednaného taxíka…to je taky snad možné jenom v arabském světě, kde peníze nejsou každodenní starostí. Nabízel nám i odvoz, ale my mířili na opačnou stranu. Hodně se nás vyptával na náš způsob cestování, který absolutně nedokázal pochopit – bez každodenní sprchy, vaření v plně vybavené kuchyni, satelitu… to všechno oni v kempu měli:-) My jsme se přitom jen usmívali, cpali chipsovými nudličkami, koukali do zpěněné stopy za lodí a bylo nám dobře…

Když jsme vystoupili zpátky na pevnině, vydali jsme se pěšky po silnici k hlavní severo-jižní dálnici, před sebou 10 km a ani ne hodinu světla. Zdravili jsme se s rybáři i dvěma chlapíky, co vezli na korbě džípu usazené velbloudí mládě, což nás dostalo. Nicméně nebylo to naposledy, co jsme se s tímhle výjevem setkali. Bohužel nám díky tomu ujela většina aut z trajektu a dalších bylo minimum, takže chvíli trvalo, než se nám povedlo něco stopnout, dokonce už to bylo za tmy. Zastavil nám týpek, co měl v autě už asi 8 lidí, trošku sardinky, ale dobrý, nacpali jsme se. Až fanaticky nám vnucoval pověstnou ománskou laskavost a pohostinnost a zval nás na výpravu do pouště, které organizoval, bohužel ale o 100 km zpět na sever. Nechali jsme se tedy vyhodit na křižovatce, ale on nás nechtěl nechat jen tak jít stopovat (nebo spíš spát někam za dunu, jak jsme měli v plánu, potmě už se nám stopovat nechtělo), zastavil další jedoucí auto z přístavu směrem na jih a domluvil, že nás vezme.

Přestoupili jsme ke dvěma vyjukaným puberťákům, kteří to valili stočtyřicítkou v tatínkově autě do Mahootu, anglicky moc neuměli, tak jsme situaci tak nějak nechali plynout, co kluci vymyslí. Odvezli nás k domu bratra jednoho z nich, který uměl trochu anglicky, převzal auto i s námi a že nás teda odveze. Kam jako? Kousek před městem jsme viděli benzínku, tak jsme to chtěli nasměrovat tam, nejdřív jsme se ale zastavili na naše přání v sámošce. Zatímco Petík skočil koupit chleba a pití, milý týpek, takový tlouštík s divným šklebem, mi v autě začal dávat neslušné návrhy (“one small fuck”). Tím bylo jasné, že s ním končíme hned, jak to půjde, rozhodně se nenecháme vézt někam podle něj. Když se Petík vrátil, měl z toho srandu, nicméně chlápkovi jsme řekli, ať nás odveze k benzínce, že tam je to pro nás ok. On zabočil ještě před benzínkou někam do pouště, že nás vezme ke kamarádovi, co má velbloudy. Neexistuje! Okamžitě jsme ho zastavili, vystoupili a odmítli i jeho návrh, že si tu s námi bude dvě hodiny povídat, a pak pojede. Jsme unavení, dáme si večeři, postavíme stan a jdeme spát, žádné povídání, díky za odvoz a bye bye. Vůbec jsme neměli blbý pocit ho takto poslat do háje, jelikož jsme se o jeho odvoz nijak neprosili. Naštěstí dal pokoj a odjel, my se vydali nenápadně k benzínce omrknout situaci. Dělali tu samozřejmě Indové a když jsme se jich pro jistotu zeptali na postavení stanu za barákem, řekli, že No problem, ale jestli nechceme radši spát v “room”, prázdném prostoru připraveném asi pro nějaký obchod. Dokonce nám tu zametli a nechali klíč na zamčení prosklených dveří. Bylo na nás sice vidět, ale to nám bylo fuk. Škoda jen, že zdejší sociální zařízení potvrdilo, že ta na benzínkách bývají v nejhorším stavu. Indové kolem 10. zavřeli coffee shop (kde nás nechali dobít mobil, jelikož v místnosti žádné zásuvky ještě nefungovaly) a zvali nás na jídlo, ale tou dobou už jsme byli dávno po večeři a usínali jsme, tak jsme výjimečně odmítli.

 Tisk článku