Místo vydání: Kladno
Severozápadní cíp Španělska, mýtické pobřeží Galicie, je krajem bičovaným atlantským příbojem, zahaleným do mlhy a plným keltské mystiky. V tomto článku vás provedeme po jejím severním pobřeží. Navštívíme monumentální skalní oblouky na Playa de las Catedrales, odhalíme nebezpečné tajemství lovu vyhlášených vilejšů a prozkoumáme opuštěnou vojenskou základnu na mysu Estaca de Bares, nejsevernějším místě celého Španělska. Vystoupáme také na nejstarší fungující maják světa – Herkulovu věž (UNESCO) ve městě A Coruña – a pokusíme se najít horké prameny v Ourense. Připravte se na cestu plnou vysokých, dramatických útesů, skal tyčících se z oceánu, starých majáků i vysokých vodopádů.
Středa 12. 10. – SKALNATÉ POBŘEŽÍ GALICIE – PLAYA DE LAS CATEDRALES, BANCO LOIBA, ESTACA DE BARES
Budíme se po 8 h, nad mořem začíná svítat a my rychle odjíždíme z místa, kde bychom vůbec neměli parkovat. Spousta fialových krokusů si jistě uleví, když se přesuneme asi o 200 m dál na parkoviště, blíž k vesnici, a jim pomine bezprostřední ohrožení (samozřejmě, že na přírodu kolem sebe dáváme pozor, akorát v noci se to dělá hůř, když člověk potřebuje někam popojít). Až tam se v klidu nasnídáme.
Před 10 h se vydáváme o “zákrutu” dál, na jednu z nejpopulárnějších španělských pláží, na jedno z prvních míst, co jsme měli uložené v mapě při plánování téhle cesty – Playa de las Catedrales.
Playa de las Catedrales (oficiálně galicijsky Praia de Augas Santas, tedy Pláž svatých vod), ležící na pobřeží provincie Lugo nedaleko městečka Ribadeo, je jednou z nejikoničtějších a nejfotografovanějších pláží celého Španělska. Svůj populární název „Pláž katedrál“ získala díky monumentálním břidlicovým a křemencovým útvarům, které dosahují výšky přes 30 m a svými ladnými oblouky připomínají vznešené klenby gotických chrámů. Tato přírodní architektonická mistrovská díla byla po tisíciletí trpělivě modelována neustálou erozní silou větru a divokých vln Kantaberského moře. Pláž je magická především svou proměnlivostí – jedná se o pomíjivý přírodní úkaz, jehož plná krása a možnost procházet se přímo pod gigantickými kamennými klenbami a v mořských jeskyních se odhaluje vždy pouze na několik hodin denně, když oceán ustoupí.
Praktické informace:
- Absolutní nutnost – odliv: Návštěva má smysl výhradně v době nejnižšího odlivu (bajamar). Jen tehdy se odkryje rozlehlé písečné dno a vy můžete vstoupit mezi skaliska. Během přílivu pláž prakticky mizí pod zuřící vodou a lze ji obdivovat pouze shora z útesů. Časy přílivu a odlivu je bezpodmínečně nutné ověřit předem, například na webu Tide Forecast.
- Povinná rezervace vstupu: Z důvodu extrémního turistického zájmu a ochrany lokality je během letní sezóny (červenec až září), o Velikonocích a během vybraných svátků zaveden regulovaný vstup. V tomto období si musíte předem zajistit bezplatnou online rezervaci (autorizaci) na oficiálních stránkách galicijské vlády (Xunta de Galicia). Mimo tato období je vstup volný.
- Bezpečnost: Moře se vrací poměrně rychle. Při toulkách v jeskyních a pod oblouky je nutné sledovat stoupající hladinu, abyste nezůstali odříznuti od přístupového schodiště.
Domníváme se, že příjezd kolem 10 h je to akorát, protože ve 12:30 vrcholí odliv. Na místě zjišťujeme, že rozdíl mezi výškou hladiny moře při přílivu a odlivu tu může být i přes 4 m, takže za přílivu fakt není šance krásné útvary nějak rozumně vidět, protože nejlepší pohled na skalní brány je přímo z pláže, a ta – ač poměrně rozlehlá – za přílivu úplně mizí. Dorážíme na poloprázdné parkoviště, z čehož máme docela radost.
Od parkoviště se dá většina pláže hezky přehlédnout, tak se nejdřív kocháme tady. Na skalní brány odsud vidět není, ale pláž je i tak hodně členitá – z vody vystupují větší či menší balvany a skály, někde se zase moře naopak zakusuje hluboko do útesu. Kolem skal zůstávají i při odlivu hluboké „louže“, které vlastně ve výsledku nejvíc blokují cestu.
My se ale i tak vydáváme neohroženě na průzkum. Příboj a vlny už duní poměrně daleko, ale to neznamená, že sem tam nějaká vlna nedojede až k nám, a tak je potřeba být stále ve střehu. Postupně se tu také začnou objevovat další lidé, a kdo neváhá se zout a občas něco přebrodit, tomu jsou odměnou fotky bez ostatních návštěvníků. Nám se takhle povede dojít až k oněm „branám“, které daly pláži jméno, a také pořídit pár fotek, než se nám tam začnou motat další lidé. A to je teprve začátek!
Když se totiž od bran vracíme pod parkoviště a na druhou stranu pláže, tak už se musíme skoro prodírat skrz davy. Je tu neuvěřitelně lidí, vyfotit se bez nich nedá skoro nic, a nás to postupně přestává bavit. Co nás ale baví naopak hodně, je s Kubou zkoumat odhalené skály a tvory, co na nich žijí. Naším jazykem jsou tu “slávky, pařáty, zelení červi a slizké bobky”, co se zatáhnou, když se jich člověk dotkne. Černočervené pařátky (nebo něco, co vypadá jako drápky z pařátů) mě zaujmou úplně nejvíc, a tak si později najdu, že jde o vilejše, hodně zajímavé tvory a vyhlášenou gurmánskou specialitu Galicie.
Vilejš stvolnatý (španělsky a galicijsky percebe) na první pohled vypadá spíše jako dráp pravěkého ještěra nebo prst mimozemského tvora než jako vyhledávaná kulinářská delikatesa. Ačkoliv svým vápnitým krunýřem připomíná mlže, jedná se ve skutečnosti o specifického mořského korýše, příbuzného krabům a krevetám. Svůj dospělý život tráví pevně přichycený na rozeklaných skalách pobřežních útesů, přímo v takzvané přílivové zóně, kde je neustále bičován těmi nejdivočejšími vlnami ledového Atlantiku. A právě v tom tkví tajemství jeho kvality – čím drsnější podmínky, studenější voda a silnější vlnobití, tím jsou vilejši masitější a chutnější. Zdaleka nejvyhlášenější a nejcennější exempláře na světě pocházejí z drsného severozápadního pobřeží Galicie, z oblasti příznačně nazývané Costa da Morte (Pobřeží smrti).
Za astronomickou cenou této pochoutky, která se v předvánočním čase nebo při špatném počasí může na trzích a v restauracích šplhat i přes 100 až 200 € za kilogram, nestojí jen její intenzivní mořská chuť. Platí se zde především za extrémní nebezpečí spojené s jejich lovem. Sběrači vilejšů, takzvaní percebeiros, provozují jednu z nejnebezpečnějších profesí na světě. Oblečeni do neoprenů a zajištěni často jen lanem drženým kolegou, musí načasovat svůj skok na ostrá skaliska přesně mezi dorážejícími obřími vlnami. Během několika sekund musí pomocí speciální škrabky odseknout shluky vilejšů ze skály a zachránit se před další drtivou vlnou. Každý kilogram této delikatesy na talíři je tak doslova vykoupen riskováním života v nemilosrdném oceánu.
Praktické informace:
- Jak chutnají: Znalci tvrdí, že jíst percebes je jako „dát si polibek s oceánem“. Jejich chuť je neuvěřitelně čistá, intenzivně jódová a slaná, připomínající ty nejlepší kraby nebo krevety, s velmi pevnou, až masitou strukturou.
- Příprava: Je naprosto minimalistická, aby se nezabila jejich přirozená chuť. Vilejši se vaří pouze krátce (asi 1 až 2 minuty) v prudce vroucí mořské vodě. Jediným přípustným “kořením” je občasný list vavřínu (bobkový list).
- Jak je správně jíst: Konzumace vyžaduje mírný cvik (a často je doprovázena drobným znečištěním oblečení strávníka, s čímž se v restauracích počítá). Vilejš se jí rukama. Jednou rukou uchopíte tvrdou zrohovatělou „hlavičku“ (dráp) a druhou pevně stisknete kožnatý stvol. Jemným kroucením a tahem stvol roztrhnete, čímž se obnaží narůžovělý váleček masa, který se sní. Pozor, při roztržení stvolu často vystříkne slaná mořská voda!
- Kde je ochutnat: Nejkvalitnější a nejčerstvější najdete v tradičních přímořských restauracích (marisquerías) v Galicii, ať už v Santiagu de Compostela, A Coruñi, nebo přímo v malých rybářských vesničkách na pobřeží Costa da Morte.
Západní strana Playa de las Catedrales nemá ty vyhlášené skalní oblouky, ale je tu víc velkých samostatných a různě tvarovaných skal, místy tvoří až skoro takové bludiště. Projdeme se tam, já se s Kubou na zádech vymáchám v džínech v moři, a cestou zpátky už spíš utíkáme a z vyhlídky jen sledujeme, jak se a pláž valí další a další návštěvníci. Tajemství se skrývá v tom, že dnes Španělsko slaví svůj National Day, vůbec nejvýznamnější svátek, což znamená volno, což znamená hromady lidí všude:-)
To se taky může stát jenom nám… Na druhou stranu je dobré vědět, že horší už by to nikdy a nikde být nemělo:-D
(A je vtipné, že mají svůj Fiesta Nacional de España také v říjnu jako my, i když my slavíme reálný den vzniku státu, kdežto Španělé slaví “Den španělskosti” – den, kdy Kryštof Kolumbus doplul do Ameriky a vznikl tak základ pro “španělsky mluvící komplex zemí”.)
Je čas vydat se dál. Pokračujeme cca 70 km dlouhým přejezdem na Banco Loiba, údajně “lavičku s nejkrásnějším výhledem na světě” (ti Španělé tak rádi přehánějí – už jsme tu měli největší houpačku, největší lavičku – třeba v Riañu). Není to ale jenom jedno místo s lavičkou. Od parkoviště jdeme asi půl km po vrcholech útesů, mezi vyčnívajícími skalkami a pichlavými keři. Ještě daleko v moři jsou vidět velké kusy odlomených skal, o kteroužto podívanou se tu poctivě stará eroze. I bez lavičky je cesta plná úchvatných výhledů, a tak se docela couráme a fotíme, máme to tu sami pro sebe. No, a ve výsledku by se dokonce dalo říct, že ze samotné lavičky je sice pěkný výhled, ale po cestě se vám ukazují ještě lepší:-)
Cestou zpátky si Petík v mapě všimne, že jsme přejeli nejsevernější bod Španělska, a tak se kousek vracíme, k majáku a mysu Estaca de Bares. Tady pár lidí je, ale tak nějak rozumně se rozptýlí. My jdeme tak daleko po skalnatém výběžku, kam až to jde, přes malé kozí stádo se dvěma hlídacími psy většími než Kuba, ale hodnými. Najít kešku se nám nepodaří, ale je to tu naprosto parádní – daleko na skalách, uprostřed bouřícího oceánu, s vědomím, že celé Španělsko máme za/před/pod sebou… (podle toho, jak se zrovna natočíme:-))
Estaca de Bares – toto místo, které se dá velice jednoduše minout, skrývá ve skutečnosti hodně zajímavého:
- Jedná se o nejsevernější bod pevninského Španělska, respektive Pyrenejského poloostrova.
- Oblast je rozmezím Atlantského oceánu a Kantaberského moře (Biskajského zálivu).
- Od roku 1850 zde stojí maják, který je též nejsevernějším majákem Pyrenejského poloostrova a je stále v provozu.
- Je to významná evropská chráněná lokalita ke sledování migrace ptáků.
- Kousek vedle na pobřeží se nacházejí pozůstatky americké vojenské základny, což potvrzuje strategický význam této lokality.
K bývalé americké vojenské základně si ještě zajedeme, protože tahle urbexová místa, která jsou jednoduše přístupná, nás poměrně baví. Dvě podlouhlé budovy se dají bezpečně prolézt. Připadá mi, jako kdyby všechno byly záchody nebo koupelny. Místy najdeme zajímavé graffiti, jak už to tak bývá:-) Venku nás obklopují louky na skalnatých útesech a nádherné výhledy z nich.
To už ale dostáváme všichni hlad a slunce se zase kloní k obzoru, a tak vyrážíme na spací místo. Omrkneme jedno v eukalyptovém lese, kde to krásně voní, ale vypadá to, že by se tam možná autem vůbec nemělo jezdit. Pokračujeme tedy ještě kus dál, k vodnímu mlýnu (na Mapách.com ho najdete jako O Muíño do Mar, nebo na naší mapce pod článkem) v zátoce, která se plní a vyprazdňuje podle přílivu a odlivu. Zdejší mlýny jsou také unikátní tím, že právě fungovaly na principu přílivu a odlivu, a dnes jsou z nich technické památky. O Muíño do Mar neboli Mořský mlýn je jeden ze série takových mlýnů na pobřeží Galicie, a přestože dovnitř se dostat kromě výjimečných příležitostí nedá, tak i pohled zvenčí na kamenný mlýn a hráz, která je jeho nedílnou součástí, jsou velmi zajímavé.
Na místě z P4N už někdo je – dva chlápci tu mají stan a zaparkované KONĚ! Ok, ti asi podle aplikace nepřijeli, ale kdo ví?:-) Ještě jedno místo najdeme kousek zpátky, tam se uvelebíme, spáchám večeři, už na nové bombě a ještě před 22 h. prcháme před vlhkem do auta. Kuba má extrémně vrtivý stav, mně se nedobíjí telefon, Petík si při zapojování drátu urve hodinky, bzučej nám tu komáři. Zase jednou výtečný večer…
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko.
Čtvrtek 13. 10. – REKORDNÍ POBŘEŽÍ GALICIE – CABO ORTEGAL, NEJVYŠŠÍ ÚTES EVROPY HERBEIRA, KOUPÁNÍ POD VODOPÁDEM
Budíme se každý bohatší o několik kousanců na místech, co čouhala ze spacáku, Kuba to má nejvíc na obličeji a chudák vypadá jak těžký puberťák. Dáme snídani venku, Petík přitom fotí, mezitím projede koňák. Nejbližší z mlýnů se někdy otevírá jako muzeum, ale teď je zavřené a čekat se nám nechce, tak se svižně zabalíme a vyrážíme dál. I dnes před sebou máme samá úchvatná místa galicijského pobřeží.
Prvním z nich je Cabo Ortegal, kam míříme hlavně kvůli majáku. Byl postavený v roce 1980 a je stále aktivním majákem na jednom z nejvíc exponovaných míst španělského pobřeží. A je červeno-bílý, takže proto:-)
Mys Ortegal (Cabo Ortegal), tyčící se na samém severozápadním cípu Galicie, je místem s ohromující scenérií, kde se divoké vody Atlantského oceánu oficiálně setkávají s Kantaberským mořem. Jeho skutečný význam však sahá hluboko do geologické historie naší planety. Zdejší temné útesy jsou totiž tvořeny jedněmi z nejstarších hornin na Zemi, které pamatují dobu před stovkami milionů let. Geologové zjistili, že když se v dávné minulosti zemské desky srazily a vytvořily ohromný superkontinent Pangea, nacházely se horniny dnešního mysu Ortegal přesně v místě tohoto obřího švu. Než se Pangea začala znovu trhat a rozdělovat na nám známé kontinenty, představovala tato lokalita doslova pomyslný „střed světa“. Dnes tomuto drsnému, větrem bičovanému výběžku dominuje malebný maják, od kterého se otevírá dechberoucí výhled na Os Aguillóns (Žihadla) – ostré skalní jehly trčící z rozbouřeného moře, o něž se s ohlušujícím rachotem neustále tříští gigantické oceánské vlny.
Praktické informace:
- Přístup: K majáku vede úzká, ale malebná a vyasfaltovaná silnice z nedalekého městečka Cariño. Zaparkovat lze bezplatně přímo na útesu u majáku.
- Co dalšího vidět: Výhledy odtud směřují nejen na oceán, ale směrem na západ i na nedaleké útesy Vixía da Herbeira, které patří k nejvyšším pobřežním útesům v celé kontinentální Evropě (přes 600 metrů nad mořem).
- Doporučení: Jde o jedno z nejexponovanějších míst španělského pobřeží. Téměř neustále zde fouká velmi silný vítr, takže i v parném létě je větrovka naprostou nutností. Zážitek z divokosti oceánu je tu ale nezapomenutelný.
Je to fantastické místo. Fouká hodně, ale moře je kupodivu docela klidné. Honí se mraky, mžení a déšť. Kuba vytahuje bublifuk a ani do něj nemusí foukat – stačí zvednout ruku nad hlavu a o bohatou řadu bublin se postará samotný vítr.
Dál jedeme na Vixía da Herbeira, nejvyšší útes pevninské Evropy (613 m), který je korunován Garita da Herbeira, obnovenou starou strážní věží. Ve skutečnosti to vypadá jako kamenný pastevecký domeček. Po cestě nás provází mlha a mžení, stavíme sami na obrovském parkovišti a před sebou máme velkou farmu větrných mlýnů, ze kterých ale během dvou minut není vidět vůbec nic, jak klesne mlha s mraky. Zkoušíme chvíli čekat, vítr ale dneska na mraky vůbec nezabírá. Vyšlápneme si tedy ke kamennému domečku, odlovíme kešku a nakonec i ty útesy dole pod námi na chvilku skrze mraky zahlédneme. A je to tedy brutální výška!
Nepomůže ani delší přejezd jižnějším směrem, mraky, mžení, mlha a déšť se nás dneska drží jako klíšťata. Kuba usne a my ho necháme dospat i na místě, protože furt jemně, ale vytrvale prší. Když se probere, dáme svačino-oběd a procházku k vodopádu Fervenza do Río Bellele. Po cestě sbíráme jedlé kaštany, míjíme bývalý mlýn, kde lovíme kešku. Vodopád je parádní, 45 m vysoký a má i dost vody, akorát na nás už zase prší. Koneckonců, to je jedna z výhod i prokletí celé Galicie – díky vydatným srážkám zůstává tato krajina stále zelená a plná vláhy.
Nám ani déšť nezabrání vykonat drsnou očistu v říčce Bellele pod vodopádem. Teplota vody nakonec není tak strašlivá, jako třeba některé vody na jaře na Balkáně, ale to, jak do všeho neustále prší nebo mží a je to mokré/vlhké, je prostě humus. V největším dešti se koupou kluci, já se srabácky schovávám pod stromy, ale dojde na nás na všechny. Občas je to potřeba:-)
Celkově ale už toho uplakaného počasí máme docela dost a rozhodujeme se tady na pobřeží vyřídit to nejnutnější a jinak se už urychleně zdekovat někam do tepla a sucha. Přejedeme proto zase trochu delším přejezdem až do A Coruñi, kde si za městem usteleme na pobřeží, vedle baráku. Je to divné místo, moře tu smrdí, všude celkem nepořádek (i když na Balkán to fakt nemá…). Díky neustávajícím přeháňkám a policajtům zaparkovaným v protějším kopci si netroufám vyndat vaření, a tak máme dneska k večeři bagetu s rybičkami a zeleninou uvnitř. V další dešťové pauze rozesteleme a zalejzáme, ovšem práci na plánech a zápisech ukončíme až v jednu ráno. Mrholí pořád, do toho občas komár, smrad je všudypřítomný. Naopak ale výhodou je, že jsme ve městě A Coruña, i když hezky „za větrem“, a zítra se můžeme hned z rána vydat na obhlídku jeho zajímavostí. A že je rozhodně o co stát!
Pátek 14. 10. – ZKROCENÉ POBŘEŽÍ GALICIE – A CORUÑA, HERKULOVA VĚŽ, FERVENZA DO TOXA A HORKÉ PRAMENY V OURENSE
Kolem 8 h se vykopeme, při balení Kuba blbne s bublifukem a vzápětí sebou plácne do černého štěrku – hned potom, co jsem mu vytáhla čisté oblečení. Posnídáme v autě ovoce, protože bagety už nějak nemůžeme cítit, a před 10 h vyrážíme přes město k majáku.
A Coruña (často psáno také La Coruña), ležící na poloostrově na samém severozápadě pobřeží Galicie, je hrdé přístavní město, které žije s tváří neustále obrácenou k Atlantiku. Nejznámější přezdívka „Město skla“ (Ciudad de Cristal) odkazuje na její ikonický architektonický prvek – galerías. Tyto nepřehlédnutelné, bíle natřené prosklené balkony, které zdobí celá průčelí domů podél třídy Avenida de la Marina, vznikly v 19. stol. jako důmyslná ochrana před drsným oceánským větrem a deštěm, a zároveň sloužily k zachycení cenného slunečního tepla.
Zásadní postavou městské historie je místní hrdinka María Pita. Ta v roce 1589 s obrovskou odvahou zburcovala obyvatele a pomohla odrazit masivní útok anglické armády pod velením korzára Francise Drakea. Její bronzová socha dnes dominuje velkolepému hlavnímu náměstí (Plaza de María Pita), které je živým srdcem města.
Absolutním symbolem A Coruñi a držitelem úžasného světového prvenství je však Herkulova věž (Torre de Hércules). Tento monumentální maják, postavený Římany na přelomu 1. a 2. století našeho letopočtu, je vůbec nejstarším stále fungujícím majákem na světě a jako takový je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Věž se tyčí na útesu nad rozbouřenými vlnami a obklopuje ji rozlehlý sochařský park plný odkazů na keltské a antické mýty.
Město se navíc pyšní jednou z nejdelších pobřežních promenád v Evropě (Paseo Marítimo), která se v délce více než 13 kilometrů vine kolem celého poloostrova a propojuje historické památky s krásnými městskými plážemi Riazor a Orzán.
Praktické informace (2026):
- Torre de Hércules: Věž je otevřena pro veřejnost a výstup nahoru (234 schodů) nabízí dechberoucí výhled. Vzhledem k přísně omezené kapacitě návštěvníků je však naprosto nezbytné zakoupit si vstupenku s konkrétním časovým slotem předem (online nebo v turistickém centru), jinak riskujete, že se dovnitř nedostanete.
Ceny vstupného: plné 3 €, snížené 1,50 €, děti do 3 let zdarma; každé pondělí zdarma – doporučujeme se podívat na detailní ceník a otevírací časy majáku. - Pobřežní promenáda: Paseo Marítimo je vizitkou města. Můžete si zde půjčit kolo nebo se jen tak procházet a sledovat divoké vlny rozbíjející se o útesy. Stezka je po celé délce lemována charakteristickými červenými lampami s motivy vztahujícími se k historii města.
- Gastronomie: A Coruña je skvělou destinací pro milovníky tapas. Tradiční galicijskou chobotnici (pulpo á feira) nebo vynikající papričky z Padrónu je zde téměř povinností zapít pivem Estrella Galicia. Tento slavný pivovar zde byl založen v roce 1906, sídlí zde dodnes a je pro místní obyvatele obrovským zdrojem hrdosti (můžete navštívit i místní pivovarské muzeum MEGA).
- Město módy: Jako zajímavost lze dodat, že v přilehlém městečku Arteixo sídlí centrála módního impéria Inditex (vlastnící např. značku Zara), které zde založil Amancio Ortega. A Coruña je díky tomu významným centrem módy a nakupování.
- Ubytování: Město A Coruña rozhodně stojí za pozornost, a pokud nebudete mít (jako my) potřebu utíkat před deštivým počasím, určitě se zde podívejte po ubytování a prohlédněte si historické sochy, akvárium, pláž nebo další atrakce města. Můžete zkusit některý z těchto hotelů (budget/zlatý střed/luxus):
Hospedaje Lopez – jedna z nejnižších cen ve městě, výhled na moře, poloha chválená, ale od Torre de Hercules trochu dál
Hostal la Provinciana – jedna z nejnižších cen a přitom vynikající poloha
Zenit Coruña – luxusní hotel se snídaní, výborná poloha
Anebo si nastavit vlastní parametry a zkontrolovat nabídku ubytování v A Coruña:
A Coruña se nám líbí, i když sluníčko a teplo by jí slušelo ještě víc. Mraky a vítr jsou pro ni ale mnohem víc typické. Bez problémů parkujeme pod majákem na velkém parkovišti, v pokladně kupujeme lístky po 3 € na 11 h a jdeme už pěšky k majáku – Herkulově věži. Už na dálku je vidět, že je to opravdu obří stavba. Nejenom vysoká, ale i mohutná, aby se jí atlantské větry nemohly nijak dotknout. Uděláme si první photo session před vchodem, pod schody, apod., a potom postupně kolem starověkých základů v „suterénu“ začneme stoupat. V každém patře si prohlížíme menší expozice, věnované historii, stavbě a údržbě majáku. Většina popisků je i anglicky, což oceňujeme. V dolních místnostech jsou vystavené hlavně plakáty na nějaký zdejší komiksový festival – každoroční upoutávka na něj s vyobrazením majáku.
Z výšky téměř 55 m se nám pak nabízí úžasný výhled – na moři široko daleko nic není, ale město máme před sebou jako na dlani a můžeme si jej hezky prohlédnout (detailně to už asi dělat nebudeme, po návštěvě majáku pojedeme dál). Když zase sestoupíme dolů, obejdeme maják ze všech stran, což je procházka po skalnatém útesu. Vyvyšuje maják o dalších 60 m, takže celková nadmořská výška jeho vrcholu se udává na cca 115 m. n. m.
Aby byla návštěva kompletní, tak před odchodem k autu ještě odlovíme dvě kešky, najdeme a sebereme krásné, žluto- červené listy a můžeme jet dál.
Oběd a zásoby dokoupíme v Mercadoně, a jinak to valíme fofrem na jih. Těšíme se, že konečně odjedeme pryč z mraků, mrholení a deště, a vypadá to, že by to mohlo zafungovat. Kuba si dá šlofíka a my mezitím dojedeme k vodopádu Fervenza do Toxa. V plánu je sestoupit až pod tento vodopád, považovaný za nejvyšší v Galicii (nebo jeden ze dvou, podle způsobu měření – Fervenza do Toxa má nejvyšší volný pád – přes 30 m, celková výška je pak udávána 60 – 78 m; nejvyšší kaskádový vodopád Galicie je pak Fervenza de Escouridal).
Krátká procházka nás dovede na populární vyhlídky a dál to bohužel nejde, cesta je zavřená. Nezbyde nám tedy, než obdivovat famózní vodopád alespoň z ptačí perspektivy. Kuba si nesměle, ale nakonec úspěšně pokecá se španělskými tetkami, nejdřív anglicky a pak i španělsky (Ahoj, Děkuji, Sbohem – což je vrchol i naší španělštiny:-)). Po cestě zpátky k autu sbíráme a zkoumáme nějakou hálku, co vypadá jako malé jablíčko, ale roste na dubu. Myslím, že to uschlé cestuje stále s námi v kaslíku auta…
Popojedeme dalších asi 70 km do Ourense. Plánujeme tu horké prameny, ale moc to tentokrát nedopadne. Podél břehu řeky Miño jsou v nabídce 4 lokality, vlastně 5. První dvě jsou zavřené, ale u první se lidi sami cachtají na okraji řeky, kam ústí trubky s horkou vodou. Třetí revír je placené spa (5,70 € na 2 hodiny). Čtvrté jsou zase vypuštěné, a když najdeme konečně plné bazénky vytvořené z naskládaných kamenů, přijde na nás “plavčík”, že děti do 10 let tam vůbec nesmí (a my se báli, že nás bude chtít skásnout).
Zkoušíme sejít dolů k řece, ale tady žádné vhodné místo nenajdeme. Pod mostem nás baví chlápek ve člunu, kde má vodu, a je i s loďkou k mostu přivázaný. Chvíli tam posedíme, a pak to jdeme zkusit ještě úplně na začátek, kde jsou oficiální bazénky taky vypuštěné, ale dole pod nimi vytéká horká voda do “amatérského” bazénku na kraji řeky. Když si vodu mícháme, tak je to dobré, ale když se přestane, tak zůstává navrchu vařící a dole ledová. Vydržíme tu asi 20 min, a pak jdeme. Spací místa jsou kolem dost bídná, zkoušíme jet podél řeky k jednomu, a i když ho trefíme až na druhý pokus, tak je to pěkné místo s lavičkami, jen najít rovinu chvíli trvá. Uvařím večeři, mezitím se vyjasní a ochladí, a spát s Kubou jdeme někdy ve 22:30.
Nejčastější dotazy
Galicie je známá svou vlhkostí a proměnlivým počasím, které se výrazně liší od vyprahlého jihu Španělska. My jsme během naší cesty zažili vše od husté mlhy přes vytrvalé mžení až po prudké lijáky. Často se stává, že mraky klesnou tak nízko, že z vyhlídek na útesech, jako je Vixía da Herbeira, neuvidíte vůbec nic. Vlhkost je všudypřítomná a večery bývají chladné.
Doporučujeme zvolit strategii vrstvení oblečení a vždy mít po ruce kvalitní nepromokavou bundu. Galicijské pobřeží je také velmi větrné, zejména u majáků na výběžcích do oceánu. I když vás počasí může občas potrápit, právě tato „uplakaná“ atmosféra dodává keltskému kraji jeho mystické kouzlo a udržuje krajinu nádherně zelenou a plnou vodopádů, dokonce i na podzim, kdy je většina země už vyschlá.
Návštěva této ikonické pláže má smysl výhradně v době nejnižšího odlivu (bajamar). Jen tehdy oceán ustoupí natolik, že se odkryje písečné dno a vy můžete bezpečně procházet pod monumentálními, až 30 metrů vysokými skalními oblouky. Během přílivu pláž prakticky mizí pod vodou a lze ji pozorovat pouze shora z útesů. Před cestou si tedy bezpodmínečně ověřte časy přílivu a odlivu, například na webu Tide Forecast.
Kromě správného načasování si dejte pozor na sezónní regulaci. Během letních měsíců (červenec–září), o Velikonocích a během státních svátků je vstup omezen a musíte si předem zajistit bezplatnou online rezervaci na oficiálních stránkách galicijské vlády. My jsme tam dorazili během národního svátku a davy lidí byly obrovské, proto doporučujeme plánovat návštěvu mimo tyto exponované termíny, pokud je to možné.
Vilejš stvolnatý (percebe) je specifický mořský korýš, který vypadá jako dráp pravěkého ještěra. Žije pevně přichycený na skalách v přílivové zóně, kde je neustále bičován divokými vlnami Atlantiku. Právě drsné podmínky a okysličená studená voda mu dodávají jeho vyhlášenou masitou strukturu a intenzivní mořskou chuť. Pro nás to byl fascinující objev přímo na skalách během odlivu, kde jsme tyto tvory mohli pozorovat zblízka.
Extrémní cena, která může dosahovat až 200 eur za kilogram, je dána neuvěřitelně nebezpečným způsobem lovu. Sběrači (percebeiros) riskují životy, když se v neoprénech vrhají na ostrá skaliska mezi příbojovými vlnami, aby shluky vilejšů odsekli. Pokud je v restauraci ochutnáte, čeká vás minimalistická příprava – vaří se jen krátce v mořské vodě. Konzumují se rukama tak, že se ukroutí kožnatý stvol, pod kterým se skrývá delikátní váleček masa.
Mys Estaca de Bares je nejsevernějším bodem celého Pyrenejského poloostrova. Nachází se v provincii A Coruña a je snadno dostupný autem. K místnímu majáku z roku 1850 vede úzká, ale dobře udržovaná asfaltová silnice. Parkoviště u majáku je bezplatné a od něj se můžete vydat pěšky po úzké stezce přímo po skalnatém výběžku.
Tato lokalita je zároveň rozhraním mezi otevřeným Atlantským oceánem a Kantaberským mořem. Oblast je chráněnou ptačí rezervací a nabízí jedinečné ticho, divokou přírodu a úchvatné výhledy na neustále bouřící oceán. V blízkosti majáku se nacházejí i pozůstatky opuštěné americké vojenské základny ze studené války.
Bývalá vojenská základna (známá jako LORAN station) sloužila během studené války americké armádě jako navigační bod pro ponorky a lodě v Atlantiku. Po jejím opuštění v 90. letech začaly budovy chátrat. Dnes je to oblíbené místo pro milovníky urbexu (opuštěných míst).
Můžete zde bezpečně prolézt dvě dlouhé ubytovací a technické budovy, které jsou dnes vybydlené a pokryté zajímavými graffiti. Celý areál nabízí zvláštní, nostalgickou atmosféru uprostřed divokých luk na útesech, s výhledem na oceán. Vstup je volný na vlastní nebezpečí.
Mys Ortegal (Cabo Ortegal) má obrovský geologický význam. Zdejší temné útesy jsou tvořeny jedněmi z nejstarších hornin na naší planetě. Geologové zjistili, že právě v těchto místech se kdysi nacházel pomyslný šev, kde se srazily zemské desky a vytvořily superkontinent Pangea. Je to tedy místo s neuvěřitelnou historií, která sahá stovky milionů let do minulosti.
Scenérie je zde dramatická a divoká. Dominantou je červeno-bílý maják, od kterého uvidíte skalní jehly Os Aguillóns trčící z moře. Při návštěvě se ale připravte na extrémní počasí. Jde o jedno z nejvíce exponovaných míst španělského pobřeží, kde téměř neustále fouká velmi silný vítr a často mží. I v létě je zde větrovka naprostou nutností, jak jsme si sami vyzkoušeli při pouštění bublin, které vítr roznášel okamžitě po celém útesu.
Herkulova věž (Torre de Hércules) je naprostý unikát – jde o nejstarší stále fungující maják na světě, postavený Římany již na přelomu 1. a 2. století, a je zapsán na seznamu UNESCO. Věž je vysoká 55 m a tyčí se na 60 m vysokém útesu. Výstup nahoru po 234 schodech nabízí fantastický výhled na město A Coruña a nekonečný oceán.
Zásadní informací pro návštěvníky je nutnost rezervace/koupě vstupenek. Cena je 3 € pro dospělé, ale maják nabízí mnoho různých dní v roce vstup zdarma, jen s nutnou rezervací. Kompletní ceník a otevírací dobu najdete zde. Kapacita věže je přísně omezená, a proto si musíte koupit vstupenku na konkrétní časový slot předem online nebo v turistickém centru pod kopcem. My jsme měli štěstí na volné lístky dopoledne, ale v sezóně to může být problém. Samotná prohlídka zahrnuje i pohled na starověké základy v suterénu a expozice o historii majáku v jednotlivých patrech.
Jsme rádi, že přicházíte na náš web. Ten ovšem nejede na vzduch (i když bychom si to moc přáli 😄). Pro jeho chod využíváme magii affiliate odkazů. Pokud na některý z nich kliknete a koupíte si něco hezkého, nebo třeba objednáte ubytování, tak my dostaneme malou provizi. Všechny nabízené produkty a služby sami k naší spokojenosti využíváme a nebojte, na vaši cenu to nemá žádný vliv, naopak v některých případech získáte i slevu nebo jinou výhodu. A to je fér, ne? Podpořte nás a pomozte nám tvořit další skvělý obsah. Děkujeme!
Ať už pro dlouhé večery nebo deštivá odpoledne na cestách, rádi saháme po hrách od Albi. Jejich Kouzelné čtení je pak neocenitelným parťákem na dlouhé cesty, kombinujícím zábavu a vzdělávání. Využijte náš kód AF15ZCESTY pro 15% slevu (navíc k 10% na e-shopu) na Albi.cz.
Ano, spíme často v autě, pod stanem, nebo prostě pod širákem – milujeme dobrodružství a kontakt s přírodou, je to zdarma! Ale i my občas oceníme pohodlí postele a teplou sprchu. A když už se rozhodneme pro "luxusnější" ubytování, Booking.com je pro nás jasnou volbou. Je to prověřený systém s cenami a širokou nabídkou pro každého – co víc si přát?
Internet, Google nebo AI se dnes zdají jako téměř všehoschopní pomocníci, ovšem snad každému pořádnému cestovateli se občas stane, že se někde ocitne bez signálu. A kde pak sehnat relevantní informace k ubytování, kde zjistit, kam se jít najíst, nebo co zajímavého ve vašem okolím navštívit? Nejlépe v knižním průvodci od léty prověřeného vydavatelství – Lonely Planet. A pokud nechcete knihu tahat s sebou, poslouží skvěle už při samotném plánování cesty.
Max elevation: 805 m
Min elevation: -24 m
Average speed: 50.54 km/h
Total time: 11:41:36
Loading...
