Pondělí 2. 5. – PRŮZKUM ŘEKY ZRMANJA

Vstáváme v 7 do krásného a teplého rána, i když ranní vánek nás nechá snídat v autě. V klidu pobalíme a  zvládneme tentokrát i ranní hygienu a v půl 9 můžeme vyrazit. Kuba už třetí den za jízdy spokojeně sjíždí Albi ZOO. Řeka Zrmanja, jejíž fantastický kaňon se vine jen pár set metrů od nás (nejkrásnější vyhlídku, která si zahrála ve filmu o Vinnetouovi jako apačské pueblo, jsme navštívili včera), nám bude společníkem i dnes – vydáváme se proti proudu její úchvatně tyrkysové vody…

Vydrncáme se po kamenité cestě zpátky na normální silnici a po ní pokračujeme chvíli tou zvláštní krajinou zakrslých habřin, až sjedeme do údolí řeky Zrmanja a “vesničky střediskové” Obrovac. Zaparkujeme na nábřeží u malého supermarketu, odkud je navíc docela pěkný výhled na pevnost Kurjaković na kopci na opačném břehu. Petík jde omrknout sortiment, my s Kubou vyzkoušíme zatím malé hřiště, Zrmanja si spokojeně plyne okolo. Nedaleké veřejné záchodky sice zkusím taky omrknout, ale byla bych radši, kdybych to bývala neudělala…

Čerstvé bagetky nemůžeme nechat ležet moc dlouho, tak posvačíme rovnou na místě, a samozřejmě se musíme taky podívat, jak ta Zrmanja tady vypadá a co v ní žije a roste – nábřeží je tu k tomu jako dělané, dřevěná náplavka asi v létě funguje jako koupaliště a je tu pohodlný vstup až do vody. S doplněnými zásobami se pak vydáváme dál proti proudu.

Vodopády Berberov buk

Prvním dnešním cílem je vodopád Berberov buk. Trochu hůř tady hledáme parkování a nakonec to zapíchneme u kotviště raftů před kaskádou, což není úplně šťastné. Přejdeme zavěšený most, v jehož blízkosti se dá i ubytovat v bungalovech, mineme restauraci vedle kaskády a pod ní konečně objevíme velkou louku, odkud se dá parádně vidět i fotit. Hned vedle je i větší a volné parkoviště, tak Petík přemístí auto a dáme si tu oběd z vlastních zásob, jinak je to tu pro jednoho chlapa velká fotosession a pro druhého skvělá volná plocha na lítání a blbnutí. Zrmanja je tu celkem široká, ale mělká a laguna u hotelu je v létě také oblíbeným koupalištěm – ono co jiného by chtěl člověk v letním Chorvatsku taky dělat, žejo?:-)

Dál proti proudu se Zrmanja zase zužuje a víc zařezává do kaňonu – to je úsek, který se tu komerčně sjíždí na raftech. Chceme se podívat na vodopád Ogarov buk, ale na místě zjistíme, že se k němu nedá nijak rozumně dostat. Bohužel se na uzoučké silničce nedá ani otočit, a tak jedeme pořád dál a dál. U malého mostíku na chvíli stavíme, fotíme řeku a její nádherné údolí, máváme rafťákům a oblejzáme velké, odstavené, hasičské auto, které zřejmě pamatuje císařpána. Dál už je silnice zavřená, někde by tam měl být rafťácký kemp a místo, odkud vyplouvají, tak se s vypětím všech sil otočíme a jedeme zase nazpátek na nějaké normální silnice:-) Tím je Zrmanja vyřízená a můžeme se posunout k dalšímu úžasnému toku, řece Krupě.

Na odpoledne máme totiž velký plán, jenomže dřív, než dojedeme na místo, tak se seběhnou mraky snad ze všech světových stran a rozhodnou se nad námi pořádně vyždímat. Zaparkujeme na plácku, který je výchozím bodem do kaňonu řeky Krupy a na Kudin most, a v autě tu nakonec strávíme celé, důkladně propršené odpoledne. Nutno podotknout, že aspoň výhled na okolní hory a kopce, opět porostlé nízkým habrovím, a vrstvy mračen, co se kolem šinou a různě “přelévají”, je fantastický. Snad ty mraky ale do zítra zmizí, přeci jenom zásoba autíček a knížek není nekonečná…

S večerem přestává i pršet, tak se můžeme aspoň pořádně navečeřet a trochu protáhnout kosti při fotbálku kolem auta. Snažíme se ale zalézt zavčasu, neboť zítřejší výšlap (sešlap) do kaňonu asi nebude žádná sranda.

Úterý 3. 5. – TREK KAŇONEM KRUPY NA KUDIN MOST, STAROŘÍMSKÝ BURNUM

Vstáváme v půl 7 s bojovým pokřikem “Mokro!”. Naštěstí je teplo, takže Kuba jde hned do naha a chvíli vydrží pod dekou, než mu donesu čisté oblečení. Nasnídáme se, zabalíme, přeparkujeme na ofiko parkoviště a v 8 vyrážíme na kozí stezku do údolí řeky Krupy. Chvíli to jde jako cestička mezi stromy a lány růžových bramboříků, fotíme i krásné orchideje vstavače. Kromě dvou chlapíků pracujících u domečku u parkoviště nikde nikdo. Pak se přehoupneme do údolí a klesáme suťovými poli k řece, Kuba už na tátovi zádech, stejně jako většinu cesty k mostu, protože kamenná pole nejsou úplně jeho terén. Dole u řeky se zkoušíme dostat přes ni, trochu s botou se vykoupu akorát já na kluzkém kameni, ale spolehlivou cestu přes kořeny téměř neprostupného křoví se mi najít nepovede a brodit se nám nechce, tak tenhle směr celkem bez skrupulí škrtáme – ještě toho zbývá dost jiného…

Pokračujeme podél řeky, zase hlavně přes sutě, ale s většími kameny, takže to celkem jde. Všude celkem hustý porosty různých druhů máty, dokonce i přímo ve vodě (jenom já je dokážu doma za oknem zahubit každý rok). Nejzajímavější je to před koncem, kde musíme zdolat stupačky ve skále, tak trochu v převisu, Petr dohromady 5x (tam a zpět na průzkum, tam s Kubou, zpátky pro batoh, tam s batohem). Stojí to ale zato, protože zbytek cesty už se jde podél Deveterac – kaskády s devíti nizoučkými, travertinovými stupni, přes které si spěchá nádherná, tyrkysová řeka. Je teda pravda, že nejlépe ta krása vynikne z nadhledu – díky dronovi anebo později při stoupání stezkou ve skále.  

Kudin most podle legendy postavil zamilovaný mladík, aby se po něm dostal i se svatebním průvodem za svou milou a požádal ji o ruku. No, nemarnil čas…:-) Podle reálných informací byl most postavený na přelomu 18. a 19. století a jako stavební materiál byl částečně použit i travertin z kaskády nad ním. Most má celkem 12 travertinových oblouků a porost před ním funguje jako přirozená ochrana při vyšším stavu řeky, kdy jej může voda celý přelít. 

Řeka Krupa a Kudin most

U Kudin mostu dáváme svačinu a malou, ledovou koupačku, pak přejdeme na druhou stranu pro kešku a kluci se ještě jednou potřebují zchladit. Pak zpátky, podívat se dolů pod vodopád, najít druhou kešku a výstup už normálnější cestou zase nahoru. Při hledání kešky Petík vyplaší obrovského hada. Kuba to tentokrát musí odšlapat sám, a přestože cestu dolů se převážně nesl, tak u mostu dováděl dost a má toho už zase plný kecky. U auta zvládne banán za odměnu, pak mě vyprudit, že chce ještě jablko na cestu (spěcháme někam do obchodu) a s prvním kouskem na půl cesty do pusy odpadne brutálním způsobem, až se několikrát přesvědčujeme, jestli ještě dýchá. Koneckonců z parkoviště odjíždíme někdy ve 14:30, takže dávno po “jeho čase”. Nemá to s náma jednoduchý, ale je to chlapec šikovnej:-)

Polomrtvé dítě necháváme odpočívat a zastavujeme se krátce u monastýru Krupa, který je pěkný zvenku, pěkný park po okolí, vedle parkoviště, na kraji parku strejcové grilujou ryby, popíjejí pivo a několikahlasně prozpěvují. Kolem proburácí gang českých motorkářů. My si to tam zlehka obejdeme, dovnitř se nám dobývat nechce.

Manastir Krupa je nejstarší pravoslavný chrám v Chorvatsku, založený roku 1317. Za světových i balkánských válek byl vysídlený, částečně zdemolovaný, jeden čas zde sídlila armáda. Po roce 2010 se začalo intenzivněji pracovat na jeho obnově. Zvláštní je zvonice, která se začala stavět v 50. letech 20. století, ale nikdy nebyla dokončena.

Pokračujeme zase zvláštní krajinou nikoho. Už tu nejsou tak husté porosty zakrslých habrů, ale spíš vyšší křoví, sem tam barák, často pozemky mezi kamennými zítkami, na kterých stojí jeden vrak auta a dům v různém stádiu rozkladu nebo stavby. Je to větší rovina nebo nějaká náhorní plošina mezi horami a kopci, které jsme opustili, a těmi, které se na chorvatsko-bosenské hranici tyčí před námi. Jednu chvíli proti nám kráčí skupina lidí, zřejmě se kolem 16h vracejí z jediné fabriky v okolí domů. Petík jim závidí, že nemusej do fitka, ale nachodí denní limit bohatě cestou do práce a domů. No já nevím, jestli by to oni viděli stejně…

Stavujeme se ještě na vyhlídce na jeden z vodopádů řeky Krka (její národní park si necháme třeba zase na jindy), kde si rychle zvládneme odlovit i kešku, a potom ještě v Burnum – komplexu zachovaných starověkých památek. Je to poměrně rozlehlá záležitost, najdeme tu parádní římský amfiteátr a zbytky vojenského cvičiště, také kamenné oblouky, které jsou zbytkem vojenského velitelství a baziliky. Vstup i parkování je touto dobou zdarma, nehlídaný, neevidovaný. Kuba se probírá, dostane svačinu a je zase kámoš. U oblouků vyplaší Petík dalšího velkého hada a já si říkám, že bychom si možná už fakt měli začít dávat pozor na to, kam šlapeme, byť je teprve jaro…

Burnum – tímto názvem je označován vojenský výcvikový tábor římských legionářů, založený pravděpodobně kolem r. 33 př. n.l. Během jeho trvání se zde střídaly římské legie, které měly na starost správu této části provincie Dalmacia. Amfiteátr měl údajně kapacitu asi 6000 lidí a po vojácích byl využíván i civilně – v době, kdy se po odchodu legií tábor samovolně přeměnil v městskou osadu. Město s kořeny ve vojenském táboře zaniklo v 6. století, kdy se jej Římané pokusili dobýt zpět na Ostrogótech.

Antický komplex Burnum

Pak už ale honem do Knina, do Lidlu. Na parkovišti zvládneme kornoutovou zmrzku a zvláštní místní pečivo. Pak popojíždíme na trochu sporné místo nad městem u vodopádu Krčić, pod kterým zároveň pramení řeka Krka. Vařím večeři a kluci se jdou mrknout na vodopád. Už za tmy dorazí Němec, kterého tam předtím potkali, na obchodní cestě se stanem na střeše. Chvilku si povídáme, ale je celkem chladno a Kuba do toho frfňá, tak se někdy ve 21h rozloučíme a jdeme se uložit/popracovat a spát.