Přestože se stále najdou lidé, kteří považují Írán za nepřátelskou, nebo dokonce nebezpečnou zemi, mnohem častěji dnes narazíte na pochvalné komentáře, vyzdvihující do nebes bezbřehou perskou pohostinnost. My jsme se do Íránu moc těšili, a po měsíci stráveném v této krásné zemi s bohatou historií musíme konstatovat, že naše očekávání se naplnila a laskavější lidi, než jsou Íránci, jsme snad nepotkali (možná ještě v Ománu).
Nikdo nepředstaví Írán lépe než íránská rodina
V Íránu asi pro cestovatele nejde o nic výjimečného, ale my přesto považujeme za ohromné štěstí, že jsme měli možnost navštívit hned několik íránských rodin, strávit s nimi večer, den, i víc z jejich běžného života a podívat se za dveře jejich domovů, kam nedohlédne náboženská policie. Pracovně jsme si návštěvy íránských rodin 3x jinak označili jako “naměkko” (západně orientovaná, pokroková rodina, jen málo ovlivněná islámem), “natvrdo” (ortodoxní šíitská rodina extrémně úzkostlivá na muslimské tradice) a “míchaná” (mladá rodina žijící podle muslimských tradic, ale beroucí je s nadhledem a užívající si života). Co nás v každé z nich překvapilo, co bylo pro kterou z nich typické? Co se naopak stalo jistotou, kterou jsme věděli, že můžeme očekávat kdekoli? Čtěte dál a dozvíte se vše o tom, jak Íránci a jejich rodinné klany fungují vůči cizincům:-)
1. Modelka Elham z Lahijanu
Prvního pozvání do rodiny se nám dostává ve městě Lahijan na břehu Kaspického moře. Jdeme si tak po ulici a obdivujeme štíhlou krásku opodál, když se na nás najednou otočí a skvělou angličtinou nás zve k sobě domů. Modelka a v Indii vystudovaná návrhářka Elham žije zatím s rodiči, věčně se usmívající maminkou a tatínkem, bývalým profesorem. Vítají nás tak vroucně, že se cítíme jako jejich ztracené děti, co se vracejí domů… Jejich byt, možná jen o málo větší, než pražské panelákové králíkárny, nás překvapuje svou moderností. K setkání rodiny nad jídlem slouží velký stůl, obýváku pak vévodí ohromná LCD televize, samozřejmě připojená na satelit, aby rodina mohla sledovat zahraniční programy. Oficiálně to mají Íránci zakázané, ale kdo chce, tak si to nějak zařídí, stejně jako třeba účet na Facebooku. Koneckonců vždyť i íránský prezident vydává některá svá prohlášení právě na svém facebookovém profilu. Jaký to paradox!
Z původního pozvání na čaj je za chvíli vydatný oběd, a pak nás Elham bere na exkurzi po Lahijanu. Poznáváme přitom dva z jejích mnoha bratranců, Homida a Hayana, jehož obchod s čajem také navštěvujeme. Dozvídame se, že mají dokonce na Facebooku více než 100-člennou skupinu složenou jen ze členů rodiny:-) Lámané anglické rozhovory, čaj, tradiční koláčky kluče, úsměvy, zajímavá vyprávění o ostatních členech rodiny nás pohlcují, a tak nemáme vůli vzdorovat a připadat si hloupě při pozvání k večeři, kam přijde i stydlivá sestra a roztomilá neteř Elham, ani na večerní “posezení v čajovně”.
Naše představa usrkávání horkého nápoje v tichém a zšeřelém podniku bere rychle za své, když parkujeme vedle dalších 5 plných aut, a bujará společnost si pronajímá jeden z rákosových domečků v areálu restaurace. Objednává se čaj a vodní dýmky, ale další (bohaté) občerstvení už vytahují samotné ženy a dívky a všichni se o vše dělí. Zajímavé je sledovat, jak okamžitě po zaklapnutí dveří všechny dámy sundavají šátky, jakoby je vysloveně nesnášely, ačkoli muži v místnosti jsou přátelé, nikoli rodinní příslušníci. Stejně se chová i Elham, její maminka i sestra u nich doma, Petr jim vůbec nevadí, na rozdíl od jiných rodin, které jsme měli tu čest navštívit:-) Dokonce i venku tyto dámy nosí šátek jen tak ležérně přehozený přes drdol, tak trochu provokativně, jako symbol vzdoru proti náboženské policii a povinnému nařízení. Připadá nám to sympaticky zápaďácké, ale teprve o pár týdnů později tenhle postoj plně pochopíme – hlavně tedy já, když už mi povinné zahalování začne lézt krkem jen proto, že je povinné:-)
Jak je pro nás příjemná celá návštěva, tak o to hůř se nám s rodinou druhý den loučí. Tatínek si nenechá vymluvit nás vyprovodit, a tak nás s Elham berou na malinkou autobusovou zastávku a pomáhají zajistit spoj. Ještě že tak, protože bez nich bychom to jen těžko hledali. Když jim máváme naposledy z okýnka a máme před očima i maminku posílající nám hromadu vzdušných polibků ze dveří bytu, vrací se ten pocit dětí, které se po návratu zase znovu vydávají na cestu.
Deníkový zápis z Lahijanu je k dispozici zde: Írán 3 – Překvapení na pobřeží Kaspického moře
2. Ortodoxní šíité z Kashanu
Během putování po Íránu jsme zavítali i do města Kashanu, ležícího na okraji pouště, ve východní části země, kde hraje víra největší roli. V této oblasti se nachází hrobky významných islámských světců i náboženské školy. Vzešla odsud velká islámská revoluce pod vedením ajatolláha Chomejního (město Qom).
To všechno si uvědomujeme, když nás ke své rodině zve taxikář Mahdi, možná až moc horlivě, poté, co se od něj odmítáme nechat odvézt do hotelu. Přesvědčuje nás jeho anglicky mluvící sestra Mahbube na telefonu.
S ní i mnoha dalšími členy rodiny, které Mahdi svolal, se setkáváme v tradičním domě pouštních vesnic (z Kashanu jsme asi 10 km odjeli), kde silné, hliněné zdi izolují od horka i neutuchajícího větru. Uvnitř je většinou jedna velká místnost, obývák, a pak případně několik menších – ložnic členů rodiny. Jako hosté jsme usazeni na gauč, jenž s malým stolkem tvoří jedinou výbavu místnosti, a ostatní Íránci se sesedají okolo nás, někdo na gauč, zbytek na zem, a kladou zvídavé otázky. Jeden ze strýců, také Mahdi, se chlubí voliérou s papoušky ve sklepě, má tu andulky, od vajíček až po důchodce. Jinak v jejich rodinných vazbách se ztrácíme ve chvíli, kdy je nám vysvětleno, že některé děti z prvního tatínkova manželství si vzaly děti ze druhého manželství:-)
Vyprávíme jim o naší cestě, obezřetně vážíc, co si můžeme dovolit zmínit, protože nám rychle dochází, že jsme se dostali do poměrně ortodoxní rodiny, a jsme nesví, abychom je nepohoršili. Šátek mě ani nenapadne si sundat, i když mi to hned po uvítání dovolují, žádná z žen ani dívek tu ale sama odhalená není. Naopak. Kromě předpisového dlouhého oblečení, ze kterého jim kouká jen obličej, dlaně a chodidla, se některé z nich zahalují ještě do barevných kabátků nebo pytlovitého čádoru, což je tunel látky, do kterého se žena úplně celá zabalí. Většinou se nosí, když jde žena ven, pod ním často nosí nádherně zdobené, barevné šaty, určené ovšem jen pro oči manželovy.
Náš údiv vrcholí ve chvíli, kdy dojde na rodinná fotoalba. Nejmladší z rodiny, 10-letá Helia, která nám fotky pyšně ukazuje, pečlivě dbá na to, aby Petík ani na fotce nezahlédl žádnou ženu bez šátku, a zakrývá jim obličeje. Sama má také šátek, tak se vyptáváme opatrně zase my, kolik jí je a od kolika let se dívky musí zahalovat, protože malé holčičky si vlasy samozřejmě nezakrývají. Podle tradice (nebo možná spíš nařízení íránských muslimských vůdců) je tato hranice 9 let. Dívka se při honosném obřadu stává ženou, musí se před cizími muži začít zahalovat, ale také může být provdána. Údajně se tato tradice vztahuje ke druhé Mohamedově manželce Áiše, kterou si vzal právě v jejích 9 letech. Což je mu, mimochodem, odpůrci islámu často vyčítáno.
Po příjemném a poučném večeru, kdy nakonec i všechny přesvědčíme ke společnému focení, přichází lehké rozčarování druhý den. Mahdi taxikář nás veze zpět do Kashanu a na cestu se s námi vydává i jeho sestra, studentka historie, Nargis, že se také půjde podívat na památky. U první z nich překládá, že Mahdi požaduje zaplatit dnešní odvoz, a potom je pohoršena, když se vzpouzíme zaplatit desetinásobně vyšší vstupné pro turisty do rodového domu. Nakonec situaci řešíme v klidu, noc u rodiny nám ušetřila peníze za hotel a večeři, takže Mahdi se své gáže (na kterou si jistě brousil zuby od chvíle, kdy nás viděl vystoupit z autobusu) dočká, ale předčasně se loučíme a z celého setkání nám zůstává na patře trochu hořko. Vzpomínáme na Elham, která se nás snažila propašovat do muzea jako místní a několikrát za nás něco platila. My jsme ani po ní, ani po zdejší rodině nic takového samozřejmě nevyžadovali, ale ten rozdíl nás zkrátka zarazil.
O zvláštní zkušenosti se v našem deníku dočtete zde: Írán 5 – Návštěva šíitské domácnosti, rodového domu i perských zahrad v Kashanu
3. Průměrňákovi z Kazerunu
Cestou na jih Íránu v nevelkém městečku Kazerun, nám osud strká do cesty špatně startující auto rodiny malíře pokojů Mehdiho. Ten vypadá, že cizince potkává poprvé v životě (a možná i ano), a už nás lifruje do auta a zve k sobě domů. Autu se ale takový náklad vézt nechce, a tak ho my dva roztlačujeme. No a umíte si představit lepší historku pro široké příbuzenstvo, než že mi cizinec roztlačil auto?:-)
Mehdi a jeho žena Elham jsou v našem věku a mají čtyř- a pětiletého syna. Trochu na nás působí, že je rodinný život přibrzdil, ale je v nich pořád mladý a nevybouřený duch, třeba když bez zaváhání odkládají děti k tetám a razí s námi na trek do hor, rozjívení stejně jako jejich neposedné ratolesti:-) Mehdi, kterého jsme naučili pár českých slovíček, huláká do skal “I love you, kozy!”, “I love you, osel!”, a společně se švagrem Alim kradou v zahradě za plotem pomeranče:-)
Co se přístupu k dětem týče, tak jdou spíš moderní cestou – mít jich méně, ale mít na ně víc času i prostředků. Stejně jako jejich rodinný přítel Maisa, architekt, do jehož domácnosti máme také tu čest nahlédnout. Má zatím jen jedinou dcerku Marii, kterou už ve 3 letech učí anglická slovíčka. V jeho přízemním domě to vypadá jako na zámku a Maria je růžová, načančaná princeznička na všech fotkách:-) Když se ale k víkendovému obědu s cizinci sejde velká část Maiseho rodiny, hodujeme na roztažených rohožích a dekách venku, krmíc se částečně rukama, jako správní Íránci:-)
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko.
Domácnost Mehdiho a Elham je taková smíšená – byt v činžáku, kde se k jídlu sesedají někdy ke stolu, někdy na zem, podle libosti. Mají televizi, ale malí Tarzani si bohatě vystačí bez ní, když si z bytu dělají sportoviště, pořád odněkud skáčou a metají kozelce i stojky. Jednou vidíme Mehdiho se modlit, Elham nikdy (asi si to schovává do soukromí). Navštěvujeme s nimi i další příbuzné, celkem 3 domácnosti, vždy ve vlastních domech a schází se jich tolik, až nám z toho jde hlava kolem. Všude usedáme s ostatními na zem, některé dámy si i odkládají šátky. Výhodou je, že v těchto rodinách se vždy najde někdo, kdo umí aspoň pár slovíček anglicky, což velmi usnadňuje komunikaci. Na druhou stranu nikdy jsme si snad s nikým na cestách nesdělili tolik, co s Mehdim a Elham, kteří jsou angličtinou prakticky nepolíbeni. Když se prostě chce, tak to jde, a 3 dny, které jsme strávili v jihoíránském Kazerunu, byly jedny z nejúžasnějších na naší cestě.
Však se nám také odjíždělo hodně těžce, i nějaká ta slza zkápla, ale možná, že Mehdi to nesl ještě hůř, než my. Celý den nám tajil časy autobusů, na výletě byl strašně ukecaný a akční – ještě se pojedeme podívat na mešitu, ještě se pojedeme podívat na nádrž vody z hor… Prostě si nás chtěl nechat ještě chvilku pro sebe, ještě chvilku neobvyklého oživení jeho světa. Po třech dnech se z lidí naprosto odlišných zvyků, kultur, bez společného jazyka, stali velcí přátelé. Asi se sem budeme muset někdy vrátit…
O celém našem pobytu v Kazerunu si můžete přečíst zde: Írán 9 – Ve spárech íránské pohostinnosti .
Pevné jistoty
Návštěvy íránských rodin byly vždy zajímavé, poučné a jedinečné, ale našlo by se několik společných bodů, na které tak nějak došlo pokaždé. A troufám si tvrdit, že ať by nás k sobě pozval kdokoli další v Íránu, tak se tam tohle všechno bude zase opakovat:-)
- Velké rodiny držící pospolu – ne všichni Íránci dnes žijí v jedné domácnosti se všemi svými příbuznými, ale rodiny bydlí blízko sebe a udržují úzké kontakty, ať už je to zavolání přes plot, mobilem, anebo třeba vzkaz ve skupině příbuzných na sociální síti. Jo, a pokud někdo z nich pozve domů turistu, tak jsou všichni schopní se sjet na jedno místo během pár minut:-)
- Jeden sourozenec je k smíchu – až generace současných dětí vyrůstá jen s jedním nebo dvěma sourozenci, jinak pocházejí Íránci tradičně z velkých rodin. Na to, kolik máte sourozenců, se vás každý zeptá hned po jméně a národnosti, a číslice 1 u většiny z nich vyloudí úsměv na rtech:-)
- Bezprostřední děti – děti snad všude na světě jsou upřímně zvědavé a bezprostřední, ale v Íránu to ještě více vyniká oproti dospělým, kteří by se také rádi družili, ale mnohem víc je svazují konvence.
- Párty hard – jakožto muslimům je Íráncům zapovězen alkohol a drogy, ale to oni k zábavě ani nepotřebují (většinou… samozřejmě se najdou i výjimky typu pověstné teheránské zlaté mládeže a obecně asi mladých lidí z větších měst). Stačí jim čaj, ovoce, případně něco sladkého, a parta lidí okolo. Když se pak Íránci dobře baví, vydrží to doslova do padnutí těla, případně dokud jim host nenaznačí, že už by si rád šel lehnout. Jenže když je host ostýchavý a nechce zábavu kazit, nezbývá mu, než ponocovat také:-)
- Trocha angliny do každé rodiny – zatím to s cizími jazyky není v Íránu až tak valné, ale lidé dobře chápou, že fársí jim dveře do světa neotevře, takže prakticky v každé rodině se najde někdo, kdo anglicky umí nebo se učí, a domluva se hned trochu zjednodušuje. Nejlepší jsou obrázkové kartičky pro děti, z jedné strany popsané ve fárší, z druhé anglicky, které pomáhaly naopak i nám se učit fársí:-)
- Jak vy k my, tak my k vy – Íránci jsou neuvěřitelně pohostinný národ, pro hosty by se rozkrájeli, ovšem pokud jim dáte nějakou maličkost na oplátku (ideálně něco spojeného s vaší vlastní zemí nebo s vámi, a ideálně v obrazové formě, aby odpadla jazyková bariéra), září víc než děti u vánočního stromku.
- Setkání podle mustru – všechna setkání, končící návštěvou rodiny, by se dala uspořádat podle stejného scénáře: Potkáváme se na ulici – Místní nás zve na čaj – Než se nadějeme, jsme u něj doma a přistává před námi po čaji i oběd/večeře – Nabízí nám nocleh – Bere nás na procházku po okolí, ukazuje okolní památky, vypráví historii, snaží se místo svého bydliště co nejlépe představit.
- Čajový a ovocný rituál – všude na návštěvě, byť by trvala jen chvíli (což nebude), dostanete jako první čaj a talířek s malým nožíkem. Čaj je národním nápojem, jako všude na Blízkém východě, Íránci ho pijí přes kostku cukru nebo některý z jejich populárních bonbonů, vložený do pusy. Není to špatný zvyk, ale na malý šálek čaje pak vyjdou i 3 – 4 kostky cukru, které by si nikdo soudný dovnitř nedal. Íránci ale zkrátka fungují na cukr. Talířek s nožíkem slouží k oloupání a porcování ovoce, kterého nikdy nechybí zásoba ve velké, společné míse. Většinou je to místní produkce – pomeranče, mandarinky, kaki churma, jablka, občas banán a zejména granátová jablka, nadmíru populární. Ta jsou ale hodně ošemetná, protože zrníčka ráda vystřelují do dálky, o což na návštěvě fakt nestojíte:-)
Nejčastější dotazy
Navzdory přetrvávajícím mýtům a některým lidem, kteří Írán stále považují za nebezpečný, článek jednoznačně vyzdvihuje Írán jako mimořádně bezpečnou a pohostinnou zemi. Autoři popisují „bezbřehou perskou pohostinnost“ a Íránce jako jedny z nejlaskavějších lidí, které kdy potkali. Jejich očekávání byla naplněna a osobní zkušenosti s opakovanými pozváními do rodin svědčí o vřelém a otevřeném přístupu k cizincům. Pocit bezpečí a vřelého přijetí je dominantním dojmem z cestování po Íránu.
Zkušenosti z návštěv rodin v Lahijanu, Kashanu a Kazerunu ukazují, že i přes kulturní a náboženské rozdíly je základním rysem íránské společnosti touha po spojení a péči o hosty. Turisté jsou často přijímáni s takovou vřelostí, že se cítí jako „ztracené děti, které se vracejí domů“. Přestože se mohou objevit drobné kulturní nedorozumění, celkový dojem je pozitivní a potvrzuje, že Írán je pro cestovatele velmi příjemnou destinací.
Samozřejmě je vždy dobré si před cestou do Íránu ověřit aktuální bezpečnostní situaci v oblasti, kam se zrovna vydáváte.
Íránská pohostinnost je legendární a projevuje se hlubokou štědrostí a snahou o maximální komfort hosta. Často se stává, že místní vás na ulici pozvou na čaj, který se rychle změní ve vydatné jídlo a nabídku noclehu. Hostitelé by se pro vás „rozkrájeli“, pomohou s cestováním, ukážou vám okolí a snaží se představit svou kulturu v tom nejlepším světle. Očekávejte, že budete opečováváni jako člen rodiny a setkání se často protáhnou na celé dny, plné společných aktivit a vyprávění.
Klíčové je také přinést malou maličkost na oplátku, ideálně něco spojeného s vaší zemí nebo s vámi osobně (např. v obrazové formě, aby odpadla jazyková bariéra), což hostitele nesmírně potěší a vyvolá radost srovnatelnou s dětmi u vánočního stromečku. Tato setkání často končí hlubokým přátelstvím, i přes jazykové bariéry, a ukazují, jak si Íránci váží nečekaných návštěv a příležitostí k setkávání.
Íránské rodiny jsou tradičně velké a pevně drží pospolu, ačkoli generace současných dětí už mívají méně sourozenců. I když už ne všichni členové rodiny žijí pod jednou střechou, bydlí blízko sebe a udržují velmi úzké kontakty, ať už prostřednictvím volání přes plot, mobilu nebo skupin na sociálních sítích. Pokud jeden člen rodiny pozve turistu, je běžné, že se během chvilky sjedou i ostatní příbuzní, aby se s hosty setkali a podělili se o zážitky.
Článek popisuje tři typy rodin – „naměkko“ (západně orientované a málo ovlivněné islámem), „natvrdo“ (ortodoxní šíité úzkostliví na muslimské tradice) a „míchaná“ (žijící podle tradic, ale s nadhledem) – což ukazuje rozmanitost přístupů k životu a víře. Nicméně, bez ohledu na jejich orientaci, se k cizincům chovají s velkou otevřeností a zvědavostí, i když dospělí mohou být svázanější konvencemi než bezprostřední děti.
V Íránu je pro ženy povinné zahalování na veřejnosti, ale při návštěvě rodin se situace liší podle jejich vlastního nastavení. V západně orientovaných, pokrokových rodinách, jako byla rodina Elham, si dámy často sundávají šátky hned po příchodu domů, dokonce i v přítomnosti cizích mužů. Venku pak nosí šátek jen ležérně přehozený přes drdol, což je vnímáno jako symbol vzdoru proti povinnému nařízení.
Naopak v ortodoxních rodinách, jako v Kashanu, je zahalování přísnější. Pokud je v domácnosti přítomen cizí muž, ženy si šátek nesundávají ani tam, a některé se zahalují do pytlovitého čádoru. Zvláštností je, že dívky se musí začít zahalovat od 9 let, kdy se podle tradice stávají ženami. Je proto vhodné sledovat chování hostitelek a přizpůsobit se jejich zvyklostem, aby se předešlo nechtěnému pohoršení, ačkoli některé rodiny hostům dovolují si šátek sundat.
Jako muslimům je Íráncům zapovězen alkohol a drogy, ale k bujaré zábavě a společenským setkáním je ani nepotřebují. Většinou jim stačí čaj, ovoce, případně něco sladkého, a především dobrá společnost. Společná setkání, často končící ponocováním, jsou plná vyprávění, smíchu, sdílení jídla a neformální atmosféry. Oblíbené jsou také vodní dýmky.
Zábava často probíhá v neformálním prostředí, ať už doma, v čajovnách pronajatých pro soukromou společnost, nebo venku na roztažených rohožích a dekách, kde se hoduje a krmí se rukama. Důraz je kladen na pospolitost a sdílené zážitky, což vytváří velmi vřelou a živou atmosféru, která trvá doslova do padnutí, dokud host nenaznačí, že by si rád šel lehnout. Existují samozřejmě výjimky, zejména mezi mladými lidmi ve větších městech, ale pro většinu Íránců je klíčem k zábavě vzájemná interakce a sdílení.
Znalost cizích jazyků, včetně angličtiny, není v Íránu zatím valná, ale lidé si dobře uvědomují, že fársí jim dveře do světa neotevře. Proto se prakticky v každé rodině najde alespoň jeden člen, který anglicky umí nebo se učí, což značně usnadňuje komunikaci s turisty. Někdy se k domluvě využívají i vizuální pomůcky, jako jsou obrázkové kartičky pro děti, které pomáhají i turistům učit se základní fársí slovíčka.
Článek zdůrazňuje, že i s minimální znalostí angličtiny je možné navázat hluboká přátelství, pokud je na obou stranách vůle a snaha o komunikaci. Autoři například strávili tři úžasné dny s rodinou, která anglicky téměř nemluvila, což dokazuje, že íránská pohostinnost a touha po spojení je silnější než jakékoli jazykové bariéry. Klíčová je ochota obou stran komunikovat a překonávat překážky.
Čaj je v Íránu národním nápojem, podobně jako jinde na Blízkém východě, a při každé návštěvě, byť by trvala jen chvíli, ho dostanete jako první. Íránci ho pijí přes kostku cukru nebo bonbón vložený do úst, což je sice zajímavý zvyk, ale vede k vysoké spotřebě cukru. Spolu s čajem se vždy podává talířek s malým nožíkem, určený k loupání a porcování ovoce.
Ovoce je dalším nepostradatelným prvkem íránské pohostinnosti. Na stole nikdy nechybí velká, společná mísa plná místní produkce, jako jsou pomeranče, mandarinky, kaki, jablka, občas banány a obzvláště oblíbená granátová jablka. Tento rituál podtrhuje štědrost a péči, kterou hostitelé věnují svým hostům, a je nedílnou součástí každého společenského setkání.
Jsme rádi, že přicházíte na náš web. Ten ovšem nejede na vzduch (i když bychom si to moc přáli 😄). Pro jeho chod využíváme magii affiliate odkazů. Pokud na některý z nich kliknete a koupíte si něco hezkého, nebo třeba objednáte ubytování, tak my dostaneme malou provizi. Všechny nabízené produkty a služby sami k naší spokojenosti využíváme a nebojte, na vaši cenu to nemá žádný vliv, naopak v některých případech získáte i slevu nebo jinou výhodu. A to je fér, ne? Podpořte nás a pomozte nám tvořit další skvělý obsah. Děkujeme!
Ať už pro dlouhé večery nebo deštivá odpoledne na cestách, rádi saháme po hrách od Albi. Jejich Kouzelné čtení je pak neocenitelným parťákem na dlouhé cesty, kombinujícím zábavu a vzdělávání. Využijte náš kód AF15ZCESTY pro 15% slevu (navíc k 10% na e-shopu) na Albi.cz.
Ano, spíme často v autě, pod stanem, nebo prostě pod širákem – milujeme dobrodružství a kontakt s přírodou, je to zdarma! Ale i my občas oceníme pohodlí postele a teplou sprchu. A když už se rozhodneme pro "luxusnější" ubytování, Booking.com je pro nás jasnou volbou. Je to prověřený systém s cenami a širokou nabídkou pro každého – co víc si přát?
Internet, Google nebo AI se dnes zdají jako téměř všehoschopní pomocníci, ovšem snad každému pořádnému cestovateli se občas stane, že se někde ocitne bez signálu. A kde pak sehnat relevantní informace k ubytování, kde zjistit, kam se jít najíst, nebo co zajímavého ve vašem okolím navštívit? Nejlépe v knižním průvodci od léty prověřeného vydavatelství – Lonely Planet. A pokud nechcete knihu tahat s sebou, poslouží skvěle už při samotném plánování cesty.
Loading...
