Turecko 1 – První turecké město, jídlo, autostop a nečekaný nocleh

...aneb jak jsme vstoupili do jiného světa
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Hamadan

Čtvrtek 9.10. – den dvacátý čtvrtý – DO TURECKA

Když jsme se před 8. probrali, akorát odešlo pár mraků a vylezlo sluníčko na téměř vymetené obloze. Komárů od večera příliš neubylo, takže jsme se i zabalili poměrně rychle a vyrazili do Turecka, poslední země, kterou se zanedlouho rozloučíme s Evropou. Nejezdilo zrovna moc aut, tak jsme si mezi nimi dali rozcvičku, ale než jsme oddřepovali povinnou dávku, už nám stavěl odvoz:-) Uběhlo tak asi 5 minut….Vzal nás chlapík, co vypadal jako „Ivan“, řídil vytuněnou Astru (budiž Ferdovi šrotiště lehké) – černá skla, ozdobičky v autě, drsňácké návleky na bezp. pásech, vůbec nemluvil, ale odvezl nás až za vesnici Kapitan Andreevo, přímo k hraničnímu přechodu, kam až to jenom šlo.

U posledního Lukoilu (benzínky) jsme zasurfovali na internetu a pozdravili se se dvěma děduly z Edirne, co šlapali prý jako turisti do Bulharska. Dali nám každému dva ohromné krajíce měkoučkého tureckého chleba – ekmeku. Připomněli jsme si aspoň několik polozapomenutých tureckých slovíček (ekmek = chleba, evet = ano, arkadaš = přítel).

Hraniční přechod Kapitan Andreeva – Kapikule jsme po 7 letech jen stěží poznávali. Přišlo nám tu teď docela klidno (kamiony jsou odkloněné k vlastním kontrolám, takže my se pohybovali v prostoru pro sem tam projíždějící osobní auta a ještě méně časté autobusy), celníci na obou stranách byli milí a vysmátí a ptali se, jestli náhodou nejedeme do Sýrie nebo Iráku, že by nám to hned rozmluvili (kromě toho teď hlídají mladé ortodoxní Evropany, kteří míří do Sýrie na podporu radikálních islamistů). I ti dva dědové předtím prohlásili něco ve smyslu, že dřív se aspoň mezi sebou mlátili muslimové s křesťanama, ale teď mezi sebou válčí muslimové a muslimové, co to je za divnou dobu….:-) Mezi jednotlivými kontrolami vyrostlo (nebo spíš stále ještě roste) velké nákupní centrum Duty Free – 2-patrová budova s restaurací, kavárnami, bankami, suvenýry, bude tu asi i supermarket. Zatím polovina věcí nefungovala, vypadalo to, že komplex je zrovna dostavěný a teprve se „zabydluje“. O několik metrů dál jsem se zaradovala jako dítě z prvního razítka v novém pasu. Ta vzdálenost, co jsem si pro něj musela dojet, už mi připadala moc velká:-) Kulaté červené „Kapikule“ bylo úplně stejné jako před 7 lety, při mé poslední návštěvě této země.

Na turecké straně se nám nepodařilo najít směnárnu, i když jeden takový stánek tam byl, ale prázdný, a než se pán vrátil, měl Petík vybráno něco do začátku z bankomatu. Mně mezitím už stavěl jeden Turek, jestli chci odvézt (na mého muže čekat nechtěl:-) Naštěstí jakmile jsme měli v kapse zdejší měnu (turecké liry, 1 lira = cca 10 Kč), jel kolem autobusík, tak jsme naskočili, i když stop by tu asi byl v pohodě. Jízda do Edirne (cca 20 km) nás stála každého 3 liry. Ve městě jsme si prošli krásnou pěší zónu lemovanou obchůdky se vším možným, nejvíc asi mobilama:-) Usadili jsme se v parčíku pod překrásnou Sulejmanovou mešitou a Petík se vydal na lov. Ve 13:15 spustili muezzíni ze 3 okolních velkých mešit své Alláh akbar, a my si konečně připadali jako v Orientu, bylo to úžasné. Zastavila se u mě starší paní, co se škrábala k mešitě na modlitbu, chvíli odpočívala, pak mi dala úplně novou půllitrovou lahev vody, usmála se a šlapala dál. Člověk sotva vleze do Turecka, je nasycen a napojen – snad tento trend vydrží i nadále:-) Nezištná pomoc či obdarování nějakou maličkostí je bohužel v Čechách něco hodně neobvyklého, ale myslím, že o to víc to pak někdo, kdo to v cizině zažije, umí ocenit a váží si toho.

Petík se vrátil z údajně neúspěšné mise s drahou limonádou a kebaby. Mně přišly ceny celkem ok, ale kebabů v housce (nikoli v obr bagetě jako před lety) bych teda zvládla několik najednou bez problémů. Po svačince jsme se podívali do Sulejmanovy mešity, kde je dnes oddělený prostor pro návštěvníky a věřící, kteří se přišli pomodlit. V centrální fontánce už dlouho neteče voda – kdysi jsme z ní pili. Celý prostor hlídá ostraha – hlavně, zda jsou všichni řádně zutí a oblečení. Mešita je ale stále stejná, mistrovské dílo architekta Sinana (jenž mimo jiné postavil i Modrou mešitu v Istanbulu), nádherná a monumentální, součást světového kulturního dědictví UNESCO.

Po troše sakrálního rozjímání jsme se vydali nejkratší možnou cestou z města, že buď zkusíme stopovat někam dál směr Istanbul, nebo to kdyžtak za Edirne zapíchneme. Celou dobu, co jsme šli skrz Edirne, jsme se pohybovali po jediné, dlouhatánské ulici a furt pěkně do kopce. Samozřejmě všichni dědové posedávající před obchůdky a nudící se nad čajem, se najednou náramně bavili, jak dva magoři funí někam do krpálu, když můžou jet autobusem, přece:-) Chtěli jsme ochutnat letošní (zřejmě bohatou) úrodu melounů, ale 3 liry za maličký melounek nám přišlo trochu dost. Vyfuněli jsme na kopec s parádním výhledem na rozrůstající se město, a pak ještě asi kilometr na dálniční nájezd. Byla tam samozřejmě cedule, že pěší nemají na dálnici co dělat, tak jsme nejdřív zkusili stopovat na nájezdu, i když to bylo blbé místo v zatáčce. Čekali jsme tu snad ani ne 10 minut a něco zastavilo. Domluva s řidičem byla z počátku trochu složitější, protože neuměl anglicky ani slovo, ale pak jsme si během jízdy pokecali dobře. Jednou, když nevěděl něco vysvětlit pomocí posunků, nám to chtěl nakreslit – za jízdy, při (ne)točení volantem… Nakreslil celkem povedený tank a tím nám vysvětlil své povolání – byl to tankista turecké armády. Jmenoval se Jakob a dle našeho názoru mu mohlo být něco před 50. Měl 2 děti a 2 vnuky. Po dálnici to valil 180 km/h, ale pravda, že byla dost prázdná. Jel do města Cerkezköy, kde bydlel, a úplně nejlepší z této cesty byly 2 velké pytle oříšků, o které se s námi podělil:-) Po domluvě nás vyhodil na sjezdu do Cerkezköy, a než jsme se stačili přesunout na vhodné stopovací místo na opačné straně silnice, už vedle nás stálo auto. Tím jsme trhli stopovací rekord – stopli jsme něco ještě dřív, než jsme vůbec stopovat začali:-)

Auto řídil totálně praštěný Rašíd a vezl ještě naopak zcela nemluvného kamaráda, Rašíd ale obstaral všechnu konverzaci sám, většinou i za nás:-) Anglicky mluvil dost dobře, a když jsme se tak bavili, jaké máme plány, tak slovo dalo slovo a on nás pozval k sobě domů. Dřív, za studií, prý aktivně couchsurfoval (na webu se pořád dá najít), ale od té doby, co pracuje, už to moc nejde, nemá čas. Rašíd vystudoval medicínu a pracuje jako závodní lékař, tedy objíždí několik nasmlouvaných firem po Istanbulu a okolí, kde vyšetřuje pracovníky zejména kvůli potvrzení, že mohou dělat svojí práci. Je to trochu nuda a stereotyp, takže si jí zpestřuje:

  • za volantem při přejezdech mezi firmami – řídil jako drak – sice ne tak rychle, jako předtím Jakob, ale možná o to šíleněji, zejména v hustém istanbulském provozu, kde platí jediné pravidlo džungle: silnější vyhrává,
  • směnami na noční pohotovosti v nemocnici – což pak sice znamená, že dělá v podstatě 3 dny v kuse jen s krátkými odpočinky, ale zase v nemocnici musí opravdu používat nabyté znalosti a tam si právě připomíná, že je doktor,
  • trávou – prý od té doby, co pracuje, je míň v kontaktu s lidmi a víc hulí – jako doktor má z nějaké veřejně dostupné databáze zjištěno, co přesně které látky obsahují a jaký mají vliv na organismus, takže přesně ví, co si může dovolit.

Rašíd je – s prominutím – neskutečný bordelář, netají se tím a nevadí mu to:-) Varováním nám mělo být už auto, kde jsme museli sedět trochu nakřivo, protože celý prostor na podlaze za jeho sedadlem byl zaplněný odpadky – obaly od zmrzlin, sušenek, pití…:-) V bytě to bylo trochu podobné, ale my byli absolutně v pohodě – taky to doma nemíváme zrovna nablýskané každý den:-)

Rašídův byt byl ukázkou toho, jak dnes asi žije hodně mladých, aspoň průměrně vydělávajících Turků tady v Istanbulu. Nacházel se v nově vystavěné čtvrti Beylik Düzü, kde prý stojí domy tak poslední 4 roky, předtím tu byly pastviny. Zaparkovali jsme před vysokým panelákem s vchodem a recepcí jako v luxusním hotelu. Výtahem jsme se svezli někam doprostřed, já vlastně ani nevím, jaké to bylo patro, možná 4., možná ne:-) Byt sám o sobě byl moderní, prostorově poměrně velkorysý 2 + kk s dominující velkou sedačkou a LCD televizí na zdi. Úžasný byl výhled ven – na terase mezi ostatními paneláky byl bazén, kolem něj zeleňoučký umělý trávník. Naopak v suterénu byla ještě posilovna. Jako dost dobrý bydlení, ne?:-)

Když jsme přišli, tak si dal Rašíd prvního jointa, a pak odešel na hodinu cvičit, my jsme si mezitím dali sprchu a napíchli mu na wifi naše přístroje:-) Byli jsme zvědaví na další hosty, protože tu měl prý na pár dní kamaráda Poláka s přítelkyní. Kamaráda Rafaela jsme si našli na Couchsurfingu, že je mu 38, je to zatvrzelý hitchhiker (cestuje jenom stopem) a Turecko má tak prostopované skrz naskrz (často s Rašídem), že o něm napsal knihu.

Rašíd, když přišel z posilovny, vypadal, že to s ním každou chvíli sekne, ale místo toho umotal další „happy cigarette“ a kecali jsme o jeho práci, životě (že nemá čas na ženský, protože žádná nechce chlapa, co se jí věnuje 2 hodiny denně, nechápe proč?!:-), srovnávali jsme nesrovnatelné velikosti měst (celá ČR nemá ani tolik obyvatel jako samotný Istanbul). Rašíd pochází z Izmiru, který my považujeme za jedno z nejméně lákavých měst Turecka, ale jemu se zase nelíbí tolik Istanbul, protože je všude ruch a žádné parky a odpočinková místa, na rozdíl od Izmiru (on to asi ví líp, ale pro mě je to jenom 3. největší turecké město plné průmyslu). Moc rad ohledně dopravy po městě jsme z něj nevymámili, jelikož si všude vozí zadek autem. Ptali jsme se ho na vysokou věž, kolem které jsme předtím projížděli, vypadala jako televizní věže ve velkých městech, s „koulí“ nahoře. Tak prý je to čistě rozhledna + otočná restaurace, bohužel tak nešikovně postavená, že hezké centrum města z ní vidět není, jenom nové okrajové čtvrti a průmyslové zóny. Hmm, že by taky projekt z evropských dotací…?:-)

Během večera se fajn povídalo (mimo jiné jsme dostali přednášku, proč nemáme pít sladké limonády), ale dostali jsme hlad. Vařená vejce bez ničeho jsme s díky odmítli a chtěli jít nakoupit. V rámci příprav obyvatelnosti kuchyně jsem v podstatě donutila Rašída vynést asi tak několikaměsíční nálož odpadků a nandat nádobí do myčky („donutila“, protože jsem to chtěla udělat sama, abych se pak v tý kuchyni aspoň otočila, ale to přece návštěva nemůže), ale s odchodem na nákup se pořád otálelo (až Rašíd dokouří, až dorazí Poláci, …), až jsme se ve výsledku dostali ven někdy v 10, když bylo samozřejmě všechno zavřené. No aspoň jsme se mohli na chvíli nadechnout čerstvého vzduchu, z Rašídova opiového doupěte jsme začínali být zhulení jenom tím, že tam sedíme a dýcháme. Co se jídla týče, tak se zvolila demokratická varianta C (A – vaření, B – restaurace), že si něco objednáme. Rašíd nám usnadnil rozhodování a vybral za nás sám. Přestože tvrdil, že tradiční turecká jídla moc nemusí (původně nás chtěl vzít do Subway), objednal jako správný hostitel nějaký výběr tak, abychom my byli spokojení. (Taky to pak celé zaplatil, a ač u něj jsme ještě netušili, tak když jsme se pak začali trochu orientovat v tureckých cenách, tak nám došlo, že to musela být strašná palba.) Mezitím dorazili Poláci, tak jsme se navzájem představili a oni převzali štafetu v konverzaci s čím dál tím unavenějším Rašídem. Sami byli z celodenního chození po městě taky hotoví, takže všichni otvírali pusu jenom napůl, a já byla ráda, že si vystačí sami a já se nemusím zapojovat do konverzace, která mi zní jen jako huhlání:-) Od Rafaela jsme si zjistili nějaká moudra (kam jít z Istanbulu na stopa, že na návštěvu Ani potřebujeme spešl povolení, atd…) a společně pak povečeřeli naprosto luxusní dovezená jídla:

  • pide = jakoby „pizza“ lodičkovitého tvaru, těsto naplněné masovou nebo sýrovou směsí, my měli oba druhy
  • adana kebab = mleté maso ve dvou pruzích, k němu pilav, placka a grilovaná zelenina, prý tam patří ještě jogurt
  • ičli köfte = mleté karboše (köfte) smažené v těstíčku, asi nejlepší věc, co jsme tu měli a zatím jí neznali, nový objev
  • jako dochucovadla citron, pálivé nakládané papričky a hodně ostrá papričková pasta.

My jsme byli rozhodně spokojení a v klidu mohli jít s ostatními kolem půlnoci zalehnout – Poláci do ložnice, Rašíd na sedačku, my na zem (což s náfučkami ještě podloženými nějakou dekou vůbec nehraje roli). Na to, jak Rašíd vypadal totálně mrtvě, pak ještě snad další hodinu vydržel chatovat:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.