Pátek 31.10. – den čtyřicátý šestý – PRVNÍ ZKOUŠKA GRUZÍNSKÉ DOPRAVY – DO VARDZIE

Měli jsme nastavený budík na 6:30 a i se povedlo vstát, nicméně nejaktivnější byl Martin, který rovnou vyběhl na autobusák se optat na autobusy (uměl líp rusky, tak by mohl být úspěšnější, než my). Vrátil se pěkně zadýchaný, že nám to jede v 10:30, ale jemu do Mestie v 7:30, čili za 10 minut. Bleskově se zdekoval a byl fuč, zatímco my se v klidu nasnídali, zabalili, dobili všechny baterky, a pak až vyrazili na nádraží. Maršrutku do Akhaltsikhe jsme nakonec našli po doptání v pohodě, jen máme trochu problém s výslovností, ale rozuměli nám. Ona gruzínština a gruzínské názvy nám vůbec přišly dost o zlámání jazyka. Už jenom název hlavního města – Tbilisi – je pro český „zobák“ těžko vyslovitelný.

Celkem slušně vypadající (a později i řídící) řidič nás nalifroval do maršrutky, pak i zbytek cestujících, a vyjel o 10 minut dřív. Celá cesta, vyjma posledních úseků, kde většina osazenstva spala, nám připadala jako jedna velká společenská událost. Nejdružnější zábava probíhala mezi řidičem, dvěma chlapíky vedle něj, kteří mu ale dost pomáhali (nakládat, vykládat, vyměnit píchlé kolo), a mladou paní vedle mě, která si udržovala kamennou tvář, ale cokoli prohlásila, tak se autobus mohl potrhat smíchy. Za námi seděla mamina s tak čtyřletým klučinou, co vypadal jako princátko z českých pohádek, a hrál si s figurkou batmana. Ta na nás každou chvíli zezadu vybafla, lezla nám po ramenou a po hlavách, tak jsme jí občas chytili a taky s ní bafali dozadu:-)

Kolem moře je hodně úrodný kraj a nyní zřejmě sezóna sklizně kaki churmy, takže jsme míjeli spoustu krásně barevných stánků s kaki, mandarinkami, pomeranči, kiwi a něčím, co vypadalo jako malé zelené švestky. V autobuse to skoro všichni nakupovali, a to ve velkém, zřejmě je to tedy populární a ve vnitrozemí to nepůjde tak lehce sehnat. My jsme dostali ochutnat a rázem pochopili, co na tom všichni mají. Po rozloupnutí to vypadá trochu jako fík, má to takovou měkkou konzistenci, je to sladké, ale zároveň trochu nakyslé, prostě mňam! (Postupem času jsme pak zjistili, že by to snad měl být nějaký lokální druh guavy.) Od maminky za námi jsme dostali ještě mandarinky, kus chačapuri (asi nejrozšířenější gruzínské jídlo – výborná placka zapékaná se sýrem – někdy je s ním jakoby plněná, někdy je zapracovaný přímo do těsta, někdy naopak jen posypaný na povrchu) a gruzínskou verzi chalvy – ta mi ale připadala spíš jako hodně natvrdo umačkaná drobenka.

Cesta byla nakonec pekelně dlouhá, protože objíždí velký okruh – kratší možnost, která se nám líbila na mapě, je asi pro maršrutky nepoužitelná – četli jsme v průvodci, že není v dobrém stavu. Měli jsme jednu pauzu u „motorestu“ a jednu nedobrovolnou, když bylo potřeba vyměnit píchlé kolo. Gruzínci netroškaří, takže ne že by tam hodili rezervu, ale vytáhli zpod jedné sedačky novou gumu a přímo na kole vyměnili plášť. Řidič na zdejší poměry jel velice slušně, předjížděl na přehledné rovině, brzdil před stádem krav, udržoval rozumnou rychlost, apod. Ovšem jenom do chvíle, kdy mu zavolal dispečer (díky výměně kola jsme nabrali asi hodinové zpoždění) a možná mu řekl, že jestli chce, aby ti dva turisti v jeho autobuse stihli spoj do Vardzie, tak ať pohne. Od té chvíle jak kdyby mu přeskočilo, napálil to a já radši přestala sledovat silnici před námi a věnovala se rostoucím horám za mým okýnkem. Každopádně nás ve zdraví dovezl do Akhaltsikhe, kde jsme vlastně jenom přeskočili do další maršrutky, jedoucí do Vardzie. To bylo úplně super, protože podle špatně dostupných informací jsme si nebyli jistí, jestli se tam vůbec dá dostat veřejnou dopravou.

Řidič, pěkně vypasený chlápek, se nás rovnou ptal, jestli tam máme zajištěné nějaké ubytování, a že nám prý může doporučit hotel za 50 lari se snídaní a večeří, 500 m od kláštera. To bylo dost drahý, ale tak řekli jsme si, že se můžem podívat a uvidíme. Během jízdy jsme pak vystoupali dost vysoko, někam k 1800 m.n.m. Bohužel se mezitím setmělo, takže jsme viděli úžasně nasvícené skalní město Vardzia, jehož prohlídka nás čeká zítra, ale jinak jsme nebyli schopní nějak zhodnotit okolní terén. A teda žádný hotel nebyl nikde vidět. Řidič nás odvezl ještě další 2 km nad skalní město, vyhodil nás před pozemkem bábušky a dědy, dostal za to 10 lari a odvezl poslední cestující – jeptišku – nahoru do kláštera v Upper Vardzia. Babi s dědou nám ukázali luxusní domek pro turisty se dvěma pokoji a obrovskou koupelnou (vchod zvenku) vedle jejich pastoušky, ale dohoda byla upravena na 45 lari bez večeře. I tak dost, ale těšila jsem se teda na snídani, že si užijeme gruzínský venkov při současném výborném komfortu. Co se večeře týče, tak nás nechali si v jejich světničce uvařit v ešusu polívku a poskytli natrhaný domácí chleba (hodně nadýchaný, ale divně chutnající po droždí), pár sušenek, nezralé kaki churmy a pár bonbonků, co měli na stole pro hosty. Sami se omluvili a odebrali se vedle do stáje, podojit stádo krav:-) My jsme tak měli možnost si bez okolků prohlédnout jejich bydlení, což byla dost zajímavá zkušenost. Seděli jsme v místnosti, kde byla docela pěkná kuchyňská linka, dost vybavená nádobím a různými serepetičkami na památku. Pak postranní stůl, jakási „přípravna“, kde měli třeba odložený i elektrický vařič, resp. přenosnou indukční desku, kterou museli hrozně specielně zapojovat. Lepší bylo sáhnout vedle pro plynovou bombu:-) Pak tu byl stůl a dvě židličky, kde jsme seděli, jedna postel a lehce obložený věšák. Z jedné strany přiléhal chlívek, ze druhé byla další místnost, ložnice, kam jsme jenom na chvilku nahlédli, když tam děda pro něco šel, ale jinak měli zavřeno. Nádobí jsme po sobě umývali v ledové vodě z pumpy na zahradě, kolem nás se proháněly slepice, za barákem štěkaly dva ohromní pastevečtí psi.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Po dlouhé cestě autobusem nám bylo trochu šoufl, že nám ani nevadila malá večeře, po ní jsme si zalezli v pokojíku do spacáku a peřin, abychom se k krásném, ale totálně vymrzlém prostoru zahřáli. Pustili jsme si jeden Big Bang a jedny Trůny na dobrou noc, a za chvíli o sobě nevěděli.

Sobota 1.11. – den čtyřicátý sedmý – VARDZIA, BUSÍCI, GRUZÍNSKÁ OSLAVA NAROZENIN

Vykopali jsme se někdy v půl 9, a jen nás zmerčil, přihnal se k nám syn babi a dědy, od pohledu vyčůránek. Prý že jestli chceme snídani, tak musíme každý zaplatit ještě 5 lari. Petík se s ním chvíli dohadoval, ale pak to vzdal, dali jsme si k snídani vlastní chleba s máslem, zabalili a naštvaně odešli. Toliko první setkání s údajně proslulou gruzínskou pohostinností…:-( (Nutno podotknout, že později se ukázalo, že to byla turismem zkažená výjimka potvrzující pravidlo.)
Aby toho nebylo málo, tak jen jsme opustili jejich pozemek, pěkně se rozpršelo. Monastýr navíc odsud nebyl 500 m, ale 1,5 km, a pořád do kopce. Skoro jsme to vyběhli, ale málem přitom vypustili duši, špatně se nám v takové výšce dýchalo. Ženský aktivní klášter v Upper Vardzia byl v praxi jeden kostel a shluk čtyř krásných kamenných domů – obydlí jeptišek. My se utábořili pod rozestavěnou verandou a poklízející jeptišky si nás moc nevšímaly, až jedna se nás plynulou angličtinou zeptala, co tam děláme, jestli nás tam někdo přivezl. Vysvětlila nám, že pro turisty je přístupný jen kostel, do prostoru obydlí sester se nesmí. Když teda ale prší, tak ať tam klidně chvíli zůstaneme. Pomysleli jsme si něco o pomoci bližnímu, ale vzápětí to museli odvolat, protože sestry nám přinesly stoličky na sezení, tác s velkým, kynutým chlebem a plným talířem domácího sýra, a později ještě horký čaj. S jídlem jsme měli trošku problémy – chleba Petíkovi chutnal jako včera u bábušky – moc po droždí, a já se těžko prokousávala sýrem – na první dojem chutnal, jako kdyby člověk oblízl krávu, ale když si chuťové buňky zvykly, šlo to:-) Takže jsme paním sestrám byli nakonec docela dost vděční. Dokonce přestalo i pršet, tak jsme se došli podívat do kostela z 10. století, taky hezkého kamenného – možná částečně tesaného rovnou ze skály, mi přišlo. Odemkla nám ho jiná jeptiška, a taky se s ní dalo lehce mluvit anglicky, koupili jsme si aspoň pohled jako příspěvek do klášterní pokladny. S tou angličtinou mě teda ale dost překvapily….to bych v odřízlém klášteru v horách úplně nečekala.
Od kláštera jsme seběhli kopec kolem hlídacího býčka pod klášterní ohradou, babi a dědy, kterým synáček právě taky vyhnal krávy na pastvu, a ocitli jsme se v širokém údolí řeky Kury, i když momentálně se nad ním převalovaly těžké šedé mraky. Po dalším zhruba kilometru chůze jsme před sebou uslyšeli stabilní hukot – jako kdyby jelo auto, ale ten zvuk se nehýbal, nepřestával a neměnil se. Netrvalo dlouho a uviděli jsme i zdroj zvláštního zvuku – asi 2 m vysokou, tlustou, kovovou trubku, na kterou byla kolmo nasazená další, a z ní zuřivě tryskala voda do vzdálenosti minimálně 5 m. Voda a pára, protože se jedná o zdejší horký pramen. Bohužel místo toho, aby soudruzi využili potenciál parádního výletního místečka, to tu takhle zmrvili. Místní se sem podle odhozených odpadků chodí sprchovat, ale je to tu poměrně nechutné díky usazeninám z horké vody. Nic, kde by měl člověk chuť se usadit a zapiknikovat.
My seběhli ještě zbytek cesty ke zdejšímu největšímu shluku budov – pokladna pro skalní město, útulna průvodců, bistro, záchody. Toliko „vesnice“ Vardzia, plus ještě o kus dál hotel s bazénem, údajně napájeným z horkého pramene. Teď vypadal hotel zcela opuštěný. Zase se rozpršelo, k naší lavičce pod střechou se přišlo schovat vyklepané štěně, a my zvažovali další program. Asi za půl hodiny se to trochu uklidnilo, tak jsme to riskli, koupili si studentské vstupné (1 lari/os.) a nechali batohy na lavičce před pokladnou (po předchozí domluvě, samozřejmě. Moc se nám to nelíbilo, ale nikam dovnitř nám je dát nechtěli a s nimi by to byl zbytečný opruz. Sami a v klidu jsme si pak prolézali celé skalní město – soubor jeskyněk vytesaných do svahu skály, které sloužily jako obytné místnosti, sklady potravin, měli tu „lékárnu“ a velký kostel, ve kterém se krásně zachovaly fresky. Oficiálně je do něj povolený vstup jen s průvodcem a fotit se tam nesmí, ale my se nějak vetřeli k jiné výpravě a dovnitř nahlédli. Město vysoko nad údolím vzniklo údajně ve 12. století, založeno bylo úmyslně králem Gyorgym III., a sice na ochranu před nájezdy Turků a Peršanů. Je pravda, že výhled do údolí je z horních pater města opravdu úchvatný…
Když jsme později sešli zpátky v batohům, cpali se čokoládou a debatovali nad dalším plánem, šli kolem 2 Češi, kluk s holkou. Nevšimli si nás, ale my jich ano a vydali se za nimi na parkoviště. No a tam jsme se seznámili se Simbou a Májou a jejich hravým pesanem Sherpou, cestovateli pod heslem busík.cz (www.busik.cz), kteří jeli z výletu do Gruzie a Arménie s obytnou dodávkou, kterou si sami vybavili a sestavili. Slovo dalo slovo a my za chvilku nastupovali do busíka, že nás hodí dolů do Akhaltsikhe (a sami pak budou pokračovat na tureckou hranici, zatímco my půjdeme hledat vlakové nádraží a spoj do Tbilisi. Busík uvnitř byl naprosto dokonalý, něco takového si taky budeme muset jednou pořídit. Ve městě jsme si udělali rozlučkovou fotku, a pak se vydali sehnat nějaký krám, případně občerstvovnu.
Do oka nám padl dřevěný vyřezávaný štít Old Pub, kde bylo pod názvem prakticky uvedeno i VISA a WIFI:-) Nefungovalo jim samozřejmě ani jedno, ale bylo to tu hezké, teplo, ceny rozumné a se servírkou jsme si docela rozuměli (líbilo se nám, že Busíci na ní mluví natvrdo prostě česky, tak jak jsou zvyklí všude po Gruzii a Arménii). Objednali jsme si výborné chačapuri a další typické gruzínské jídlo – khinkali, které nám Simba s Májou představili. Jsou to poměrně velké (i když mohou mít různé velikosti) těstoviny – jakoby taštičky, nebo jako měšec to vypadá. Mají různé náplně – masové, sýrové, s bramborovou kaší nebo houbové a jedí se zvláštním způsobem – ukousne se jim opatrně špička, aby utekla pára z horké náplně, vyfouká horká voda (pokud tam je), vysrkne se, a pak teprve opatrně sní zbytek. Tím se zabrání nepříjemnému opaření. Jo a špička, která se někdy nechává trochu nedovařená, se nejí. V restauraci pak obsluha podle toho pozná, kolik jich host snědl, a kolik podle toho má zaplatit. Nám chutnaly i špičky:-) A Petíkův žaludek zatím neprotestoval, takže super.
Za zády nám seděla velká pánská společnost s neskutečnou hromadou jídla, slavili narozeniny jednoho z nich a domácí víno barvy moštu teklo proudem. Dva džbány ho přistály i na našem stole. Poděkovali jsme a pokračovali ve společné obsáhlé, zajímavé a veselé debatě o cestování, vodáctví, českém školství, a podobně. Netrvalo však dlouho a byli jsme přizváni k vedlejšímu stolu, což nás ve výsledku málem stálo zdraví, protože popíjet s Gruzíncema je stejné jak s Rusákama:-) Jediné štěstí bylo, že se pilo jejich octovaté víno a ne pálenka. Nabídli jsme si něco z bohatého stolu a po pár sklenkách si se všemi rozuměli (vtipné bylo, když se připíjelo na nás – utlačované Rusy, na ně – utlačované Rusy, a společnou řečí nám byla česko-ruština). Vysvětlovali nám některé gruzínské zvyky, jako třeba funkci “tamady”, což je takový organizátor a řečník podobných sešlostí, většinou dobrý přítel hlavního aktéra. Bohužel má ovíněná hlava toho většinu neudržela, ale tohle si zapamatovala:-) Zachránila nás jediná střízlivá Mája, která šla vyvenčit Sherpu, přistavila busík, a pak jsme s ní rychle zmizeli z hospody. Poslední v patách nám byl jeden z chlápků, co nás nejvíc zval – policajt. Celou dobu byl v pohodě, ať si pijem, jak chcem, ale když jsme chtěli odjet, tak ho náramně zajímalo, kdo řídí, a jestli Mája taky pila. Vysvětlili jsme mu, že všechno je OK, naskákali jsme do busíku a Mája to vzala smykem pryč. Zastavila se až uprostřed hájku, mezi dvěma cestami, pod úžasně nasvícenou pevností, před námi neurčitý barák, jehož zároží nám poskytlo ideální, trochu krytý prostor pro tělesné potřeby:-) Ještě dlouho jsme ale seděli v busíku, popíjeli čaj, žvýkali arménské chlebové placky s rybičkami, a kecali. Přiznávám, že své střízlivění si moc nepamatuju… Někdy ve 3 ráno jsme konečně byli schopní se jít uložit, tak jsme postavili stan a ulehli, kdežto Simba s Májou to měli trochu jednodušší:-)

Neděle 2.11. – den čtyřicátý osmý – CESTA DO TBILISI

Trochu jsme se báli, kde jsme si to vlastně ustlali, a co ráno lidi, ale šlo to. Ač kolem nás v neděli ráno proudila spousta místních ve svátečním oblečení, vcelku si nás nevšímali. My jsme naopak dumali, co že je ta zvláštní budova před námi, které jsme „očůrali“ jednu stěnu, protože kostel to nebyl – sázeli jsme na nějakou sektu. A taky že jo – byli to Jehovisti, dokonce jeden pán se hrozně mile přišel s námi pozdravit, popovídat, přinesl nám seznamovací knížečku v mnoha jazycích a zval nás dovnitř. My jsme se stejným úsměvem poděkovali a vysvětlili mu, že jenom potřebujeme usušit stan po ranním dešti, a pak hned pokračujeme dál. Posnídali jsme skromně, ale horký čaj od Máji přišel opravdu vhod. Když se opět začalo schylovat k dešti, zabalili jsme téměř suchou plachtu a odjeli společně do centra, konkrétně hlavně do prima supermarketu Smart, kde jsme všichni doplnili zásoby. S Busíky jsme se definitivně rozloučili, oni pokračovali do Turecka za dalšími kamarády, my šli na autobus do Tbilisi. Jinak supermarket měl i přístupnou wifi, tak jsme napsali Markétě do Tbilisi, ke které jsme měli namířeno, jestli můžeme přijet už dneska, protože hrozně pršelo, a tak jsme nějaké treky a dokonce i návštěvu zdejší pevnosti vzdali (toho jsme později trochu litovali, protože je to jedna z největších v Gruzii). Na autobusáku jsme si bez problémů koupili lístky po 8 lari, nastoupili do maršruty a většinu cesty prospali (venku lilo, takže nic moc nebylo vidět, a nám na zadní sedačce a se zbytky kocoviny nebylo nejlíp).
Po 3 hodinách jízdy jsme dorazili do hlavního města, na první pohled nic moc. Autobusové nádraží v podstatě neexistuje, prokličkovali jsme jen na ohromné parkoviště maršrutek, obklopené trhovci. Žádná ústřední hala, pokladny, informace, nic. Pomocí googlu a lidí jsme se dopátrali, jak se dostat do čtvrti Chavchavadze, kam jsme potřebovali, ale byl to docela porod: První autobusák (mysleli jsme si, že číslo autobusu, který nás doveze, známe) nás vůbec nepochopil a nevzal. Nějaké plánky, mapy, nebo infotabule, které by ztracenému turistovi pomohly, veškeré žádné. Pak si Petík brutálně zvrtnul kotník, že to vypadalo, že budeme hledat spíš autobus do nemocnice. Nakonec jsme to ale nějak zvládli (důležité je vědět číslo linky a mít drobné – lístky se kupují přímo v autobusu za 0,50 lari nebo ve veřejné maršrutě za 0,80 lari), počkali si na Markétu vlastně před jejím barákem, i když jsme nevěděli přesně, který to je (a za zoufalého hledání stinného koutku, kam bychom si mohli odskočit), a pak už bylo v teplém bytě – tělocvičně dobře. Přivítali jsme se, to už se nám chystala večeře, a pak ještě s čajem jsme byli úplně spokojení. Poklábosili jsme, přeci jen jsme se pár let neviděli, také dostali nějaké tipy na zítřejší objevování města, ale celkem brzy to zalomili, měli jsme toho dnes všichni nějak plné kecky.

 Tisk článku