Hurá přes La Manche

...aneb o tom, že někdy se důkladná příprava vyplácí, a jak jsme se zabydleli ve čtvrti Peckham
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Sraz v 10 před B+F barákem jsme dali jen s 5-minutovým zpožděním, ještě že bydlej hned vedle:-) Výjimečně zpoždění nebylo mojí vinou (já už od půl 10 stepovala u dveří), ale Petíkovým stahováním. Naložili jsme věci do auta – díky úžasným omezením Wizzairu jsme se vydali na cestu s jedním velkým, jedním malým batohem a fotobrašnou. Volákovic se kufrů nevzdali. Dle domluvy jsme jeli nejdříve k Filipovým rodičům do sousední vesnice, kde se přeložily věci do druhého auta, dostali jsme úžasný oběd (užijme si kotletu s bramborami ve smetaně – poslední pořádné jídlo na dalších 5 dní), pohráli si s jejich Jackoušem a tatínek nás odvezl na letiště.

Na 2. terminálu jsem si akorát odbyla mystery shopping ve směnárně, ale jinak byl náš let přesunut na jedničku, takže jsme se vydali s malým nákupem v Bille do haly terminálu 1. Trochu jsme přebalili, chvíli poseděli, a jakmile náš let naskočil na tabuli, odbavili bagáž. Náš deutřík měl téměř 20 kilo, takže pohoda. Velmi volným tempem jsme se pak postupně přesunuli přes bezpečnostní prohlídku ke gatu, tam jsem se zase věnovala marketingu (výzkum na cestovní ruch – tentokrát jako respondent), a po kontrole letenek nás čekalo vtipné, skoro hodinové, NEPLÁNOVANÉ čekání na zpožděný spoj. Místo ve 14:30 jsme nakonec odstartovali někdy po 15:15 a trochu se báli, jak to bude s autobusem do města. Let byl úplně v pohodě, jen jednou jsme někde nad Německem chytli turbulence. Skoukli jsme včerejší díl Vyprávěj a když skončil, pomalu přistávali.

Na Lutonském letišti proběhlo vše naprosto hladce, rychle jsme našli nástupiště našeho busu a ještě tu stál předchozí, tak jsme se do něj vtírnuli. Čekali jsme nějakého většího tranzita, ale jel normální autobus, takže to šlo bez problémů. První kontakt s domorodcem – černochem. Brzy jsme pochopili, že tady autobusy říděj buď černoši nebo arabové:-) Jinak Anglie nás přivítala slunečným počasím, ale zimou – cca 7°C. Další kontakt potom přišel asi po hodině a půl jízdy busem (po dálnici to frčelo, ale prokodrcat se nekonečnými kolonami v Londýně je těžký trénink nervů), který nás vyhodil na jednom z velkých londýnských dopravních uzlů – Victoria station. Ještě že už jsme měli všechno relativně dopředu našprtané – vůbec jsme nezaváhali při nákupu oyster card, pán za okýnkem byl moc milý, ale tu angličtinu mají na mě nějak moc rychlou:-) Jinak nízká londýnská zástavba se nám moc líbila. Podle plánku jsme si našli číslo autobusu a odkud jede k našemu penzionu. Na výběr jsme měli 36 nebo 436. Myslela jsem, že doubledeckery jezdí jenom někde, ale ony jsou veškeré autobusové spoje v Londýně obsazeny dvoupatrovými busy, takže jsme si cestování po Londýně celkem užívali. Až na ty kolony. A to, že busy mají zastávku snad každých 100 metrů. Takže prostě víc stojí než jedou. První jízda nás docela vyděsila, protože jsme jeli snad hodinu trasu, která měla trvat 20 minut. Naštěstí se později ukázalo, že se dá do centra dostat i jinak a trochu rychleji. Když jsme vystoupili z autobusu, Filip poznal naše ubytko na pohled, což bylo docela štěstí, protože tou dobou pršelo. Nutno podotknout, že to byl náš první a poslední déšť v Anglii.

Přední budova penzionu vypadala parádně staroanglicky, přistavěná novější část už vypadala navenek hůř, ale podle referencí je lepší požadovat ubytování právě tam. Pokud jsme si ale dobře všimli, tak i vnitřní prostory starší budovy se momentálně rekonstruují. Moc milá recepční po nás nechtěla peníze, že už je prý zaplaceno (přišlo mi divný, že bych přehlédla, že mi z účtu odešlo 10 000,-, ale fakt jo, hned při rezervaci:-). Dostala jsem tedy doklad, dvě karty od pokojů, dvakrát lísteček s nárokem na snídani, kdyby nám jí chtěl někdo upírat, a několik rychlých info, včetně návodu, jak se dostat k pokojům. Bylo to nakonec docela bludiště. Sídlili jsme v suterénu, oknem jsme koukali na nějaké zadní schodiště a nohy lidí na chodníku před ním. Prý kdyby se nám to nelíbilo, můžeme se zítra přestěhovat. Jelikož jinak bylo vše ok, tak na spaní nám to bylo celkem jedno a zůstali jsme. Neměli jsme pokoje vchodem vedle sebe, ale díky jejich postavení jsme sousedili stěnou:-) Pokojíčky byly malé, koupelničky taky (na záchod jsem si teda musela sednout trochu bokem), ale všechno parádně čisté a příjemné. Na zdi zvlněný plech tvořící několik poliček, ale jinak vůbec žádná odkladová plocha (skřínka, noční stolek), což mi trochu chybělo.

Lehce jsme se zabydleli (=vytvořili odkladové plochy všude, kde nám zrovna něco upadlo:-), projeli asi milion programů televize, my to omrkli i u sousedů a kolem deváté jsme vyrazili sehnat něco k snědku a podívat se po nejbližším okolí. Asi nejvýraznější postřeh byl, že Peckham bude asi dost černošská čtvrť. Kousek od penzionu stál nádherný kostel, a za ním už začínal blok restauraček a bister. Vzhledem k národnostnímu složení Londýna jsme narazili na opravdu nečekané podniky – kromě čínských a vietnamských i restaurace libanonská, kamerunská, ghanská a všechno to završil polski sklep:-) Ten jsme ovšem za celé 4 dny neviděli otevřený. Po srovnání cen a volných míst jsme nakonec zapadli do číny (možná vietnamu, to je jedno), kde jsme si dali asi nejdražší nudle v životě, ale pořád asi to nejlevnější, co se tu dalo sehnat – cena kolem 4 – 5 liber, plechovka coly za 1 libru. Po večeři, při které jsme díky posezení hned u dveří docela vymrzli, jsme se prošli ještě kousek dál po ulici, na velkou křižovatku, a zašli se podívat do sámošky The cooperative food, kterýžto název nás pobavil. Měli tu docela hodně akcí, ale pití i tak drahé (skončili jsme na vodě) a fazolky z Harryho Pottera neměli. Navíc s akcemi tu zacházejí nějak divně, protože nám se nikdy nepodařilo koupit nic za tu akční cenu. V tomhle konkrétním obchodě jsme to zkusili poprvé s balením 4 muffinů – jedno mělo stát snad libru, při nákupu dvou mělo být jedno za 0,79, ale zaplatili jsme za obě normální cenu. S velkou černou paní prodavačkou se mi nechtělo mojí ubohou angličtinou hádat:-) Cestu zpět do penzionu jsme zvládli docela rychle, protože byla šílená zima – předpověď hlásila nulu a asi tomu tak nějak i odpovídala skutečnost. A péřovky jsme sebou teda fakt neměli:-(

Na chodbičce jsme se ještě dohodli na ranním srazu na snídani, a pak zapadli do svých pokojů a postelí, přeci jenom měla naše těla o hodinu víc. Nepříjemnou zimu jsme z pokoje vyhnali až celonočním topením klimatizací nastavenou na 30°C:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (No Ratings Yet)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..