STŘEDA 18.3. – den stý osmdesátý čtvrtý – PAMÁTKY AGRY A OKOLÍ

Tentokrát jsme vstali první ze všech, dobalili, rozloučili se a sedli do přistaveného auta s vysmátým Kulfim. Yves včera večer odjel, takže jsme měli Kulfiho s autem půjčeného na celý den, což nám opět ušetřilo nejen peníze za vlak, ale i spoustu času, který bychom strávili objížděním památek. Po pár minutách v autě jsme vytuhli (ten si taky o nás musel myslet svoje, když mu v autě pořád chrápeme) a prospali dvouhodinovou cestu do Agry, čímž jsme trochu dohnali deficit. Plní sil jsme se pak mohli vrhnout na první dnešní památku, nádherný chrám I’timād-Ud-Daulah, přezdívaný Baby Taj.

I’timād-Ud-Daulah je nádherná hrobka postavena dcerou pro svého otce. Neskutečně detailně dekorovaná stavba z bílého mramoru stojí uprostřed pečlivě udržované zahrady, na břehu posvátné řeky Yamuny. Sympaticky malá hrobka je zdobena květinovým vzory, objevují se jako malované fresky i jako do detailů vypracované rytiny.

Pro mě osobně možná ještě hezčí, než samotný Taj Mahal, nejspíš i proto, že kromě početných hlídačů jsme tu byli skoro sami. Vstupné bylo 100 Rp + 10 Rp nějaká speciální pamatkářská daň – setkali jsme se s tím jen v Agře. Fotit se mohlo, ale točit jen za poplatek, tak jsem to musela vzít trošku na tajno. Neméně krásné byly i brány do zahrad a další stavby na okraji řeky, od kterých byl také pěkný výhled. Zkrátka takové klidné místo k rozjímání, elegantně smutné, bez zbytečné montróznosti císařských hrobek.

Asi po 30 minutách kochání a obdivu jsme se vrátili do auta a popojeli k další zdejší pamětihodnosti, hrobce Sikandra. Cestu jsme zas prospali, přeci jen prodírání se indickou dopravou v autě je strašná nuda:-)

Sikandra je posledním místem odpočinku císaře Akbara, stavitele Rudé pevnosti a jednoho z nejvýznamnějších panovníků mughalské éry. Mauzoleum v Sikandře si navrhnul ještě před svou smrtí, i místo pro stavbu sám vybíral, stavbu samotnou potom v letech 1605 – 1613 dokončil jeho syn Jahangir. Máme tu tradiční rudý pískovec a bílý mramor a poprvé se objevuje motiv květů, později použitý na Baby Taj i na tom velkém Taj (Taj Mahal). Vstupní brány jsou samy o sobě architektonickým skvostem a hrobku obklopuje velká zahrada s udržovaným trávníkem a několika vyschlými fontánami.

Na trávník byl vstup zakázáný, tak jsme se chvíli posadili na okraj cesty a pozorovali jakési rohaté antilopy mezi stromy. Připadaly nám najednou zajímavější, než stále velmi podobné hrobky:-) Pak jsme si ale uvědomili, že mughalská mauzolea nás čekají už jen dnes, zítra to poslední a největší z nich, a konec. A mohli jsme pokračovat se podívat na Akbara, protože každá z hrobek si svou pozornost zaslouží.

Asi nejvýznamnější památkou, ke které jsme se vypravili záhy, je palácový komplex Fatehpur Sikri.

Fatehpur Sikri nechal vystavět v polovině 16. století císař Akbar a přesunul sem z Agry své sídlo na období 1571 – 1585. Poté muselo být město bohužel opuštěno, protože zdejší suchá země neposkytovala dostatek vody k jeho přežití. Částečně se sem císaři později vraceli, ale vždy jen krátkodobě. Monumentální Páteční mešita s významnými hrobkami a palácový komplex s mnoha budovami, dvory, jezírky a altány byly v roce 1986 zařazeny pod UNESCO jako jedna z nejlépe zachovaných ukázek mughalské architektury.

Kulfi nás vyhodil na parkovišti, odkud se na kopec ke komplexu mohlo buď vyšlápnout, nebo popojet autobusem za 10 Rp. Když nám potvrdili, že to je cena za cestu nahoru i dolů, tak jsme se rozhodli svézt, abychom vzápětí zjistili, že to byl samozřejmě kec. No vem to čert, ať si těch pár rupek užijí, a my aspoň víme, že dolů můžeme jít pěšky:-) Autobus nás vyhodil před palácovou části, ale seběhlo se na nás nějak moc lidí, tak jsme se vydali nejdřív k mešitě, do níž je vstup zdarma. Nicméně projít ulicí od paláce k mešitě a u ní se probojovat k bráně, byla tvrdá zkouška. Prodavači všech možných předražených cetek, pití, sladkostí, další, co nás nutili se zout, odevzdat jim boty a zaplatit, samozvaní i oficiální průvodci – to všechno se na člověka věší a otravuje ve snaze vydolovat aspoň rupii (nebo spíš aspoň pár stovek rupií). Nás, ostřílené odpálkovávače, to nemohlo vyvést z míry:-) Před mešitou jsme se zuli, boty nacpali do batůžku a nedbajíc ničích námitek se vydali vysokou a skvostnou vstupní branou do prostor mešity. Naštěstí ten nával dost opadl, i když spousta rádoby průvodců se nás snažila “provázet” i uvnitř. Vždy, když jsme viděli, že už nám moc vypráví, jsme se mu ztratili někam do davu a nedali mu možnost po nás něco chtít. Protože tak přesně to chodí. Pod hlavní kopulí probíhala hromadná modlitba a bylo zajímavé sledovat jednoho, jak “předcvičuje” (pokleknout, vstát, poklonit se) a ostatní po něm opakují. Většinou jsme muslimy viděli se vždy modlit samostatně, nebo i v davu, ale ne podle jednoho z nich. V rámci slušných mravů jsme se po prostorách mešity pohybovali bosí a bez zbytečně odhalených částí těla, ale vlasy tu nikdo neřešil. Pouze když jsme se chtěli podívat do jedné z vedlejších hrobek, která opět vypadala jak z bílé krajky, dostali jsme na hlavu umělohmotný košíček. Nebylo to moc slušné, ale dělali jsme si z toho srandu – jak kdybyste doma vyndali z misky připravené ovoce a prdli si ji na hlavu:-) Kromě bílé hrobky tu byla ještě další, zabudovaná do prostorů mešity, a v ní se nacházelo neuvěřitelné množství náhrobků, spíš to tu vypadalo jako krytý hřbitov. Každopádně když si člověk odmyslel otravné prodavače a průvodce, tak to tu mělo zajímavou atmosféru, celkem klidnou oproti tomu, co se dělo před branami.

Po mešitě a druhém průchodu očistcem jsme se dostali k palácovému komplexu, koupili lístky za 250 + 10 Rp na osobu a vydali se na prohlídku (ještě předtím můj rozhovor s dědou u záchodů: “Kolik?” “Kolik dáš….”, lovím drobné, “10, 20, 30… Nejmíň 10… Ne míň, než 5…” “Mám jenom 4, tady jsou, díky, nashle.” – z principu nesnáším placení za záchody, a “kolik dáš” znamená kolik dáš:-)). Sice už jsme byli dost unavení, ale město nás uchvátilo. Procházeli jsme se mezi paláci, chrámy, stinnými zahradami i rozlehlými dvory s jezírky, podívali jsme se do školy i pokladnice. Na každém rohu se přitom objevily nějaké nové, neokoukané a překrásné rytiny, sochy, tesané dekorace na fasádách, sloupech, oknech i uvnitř budov. Zkrátka bylo vidět, že město bylo stavěno pro císaře a jeho dvůr. Museli jsme si dát několik přestávek, ale tolik nás to tu fascinovalo, že jsme areál opouštěli po 2 hodinách, a jak nás tu kolikrát vytáčeli s nesmyslnými cenami, tak za tohle nám nebylo líto ani rupky:-)

Cestou dolů na parkoviště jsme si chtěli u stánku dát zmrzlinu – na ceduli i na obalech nanuků byla cena 20 Rp, ovšem děda po nás chtěl najednou 50 Rp za obě. S úsměvem jsme mu je tedy začali vracet, že je nechceme, a jak byl za 40 Rp rád:-) Ne, oni to prostě budou zkoušet do úmoru… Na parkovišti jsme našli naši příjemně soukromou kárku a domluvili se s Kulfim na dalším programu. Na Rudou pevnost nezbývalo dost času ani sil, a tak nás zavezl k parku Mehtab Bagh. Za 100 Rp se dá jít do rozlehlého areálu s dalšími hrobkami menšího významu a archeologickými vykopávkami, ovšem my zvolili druhou možnost – kolem pozemku jsme prošli na břeh řeky Yamuny, aby se před námi na opačném břehu ukázal jeden z nejkrásnějších pohledů světa – Taj Mahal v měkkém světle večerního slunce. Zůstali jsme chvíli zírat s otevřenou pusou – jasně, z obrázků ho zná každý, ale když pak k něčemu takovému, co je pro vás snem od dob základoškolského zeměpisu, dorazíte naživo, posadí vás to na zadek. A přesně tenhle pocit na cestování zbožňuji ze všeho nejvíc!

Silueta jednoho z nejkrásnějších mauzoleí světa nám ještě zářila v hlavě, když jsme se vraceli za Kulfim. Měli jsme za sebou i další drobnou potyčku s místními, když se nás zase snažili někam nahánět proti naší vůli, ale ukázalo se, že jen nechtěli, abychom lezli dál po břehu do lesa, protože tam jsou prý kobry. Kulfi nás pak odvezl a vyložil u backpackerské čtvrti, rozloučili jsme se a on se vrátil do Dillí. My se po krátké obchůzce ubytovali v Lucky Guesthouse, malý pokojík (asi myšlený spíš jako jednolůžák) za 400 Rp. Byli jsme ale úplně v centru, asi 200 m na každou stranu v branám Taj Mahalu, takže to ráno nebudeme mít daleko – potřebujeme tam být před otvíračkou. Vyrazili jsme na lov pozdní večeře po hodně náročném dni, leč nabídka v okolí nebyla žádná sláva, tak jsme zapadli do malé restauračky, kde nás usadili na balkoně v patře, suroviny lovili ze špajzu vedle nás a vařili v malé kuchyňce dole. Asi po 20 minutách čekání jsme dostali dvě polévky, co chutnaly jako z pytlíku, a po dalším čekání dorazil kašmírský pulav, jenže místo oříšků na tom byly banány a nebylo to vůbec dobré. Hladoví, unavení a podráždění jsme si pak prošli širší okolí centra v marné snaze najít něco jiného a v dost nabroušeném rozpoložení. Nutno podotknout, že nebylo o co stát – špinavé, zapadlé a tmavé ulice, z jedné nás vyštěkali psi, po ulicích se válely divné existence (feťáci s pěnou u pusy, ožralové) a jen nabídka drog se zdála neomezená. Skončili jsme raději nad chlebem a máslem, které jsme vyfasovali od Katky jako výslužku a byli za něj teď neskonale vděční:-)

 Tisk článku