Indie 8 – Gokarna, město poutníků, klidných pláží a skvělého jídla

...aneb jak ve zdraví přežít cestování autobusem, co pro hinduisty znamená kravské ucho a jak jsme si zase jednou nacpali nácky
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Lincoln

NEDĚLE 1.2. – den stý třicátý devátý – PŘESUN Z HAMPI DO GOKARNY

Checkout v 9 hodin nás nemilosrdně vyhnal, ale ještě že tak, měli jsme před sebou náročný den. V plánu bylo dostat se do městečka Gokarna, zpátky na pobřeží, ovšem netušili jsme, kolik přestupů budeme muset absolvovat. První přišel ještě před Hospetem, poslali nás z nějakého důvodu na jiný autobus, ovšem ani ten nezajel na nádraží, ale vyhodil nás na hlavní ulici dva bloky od něj. Asi se jim tam dnes nechtělo zajíždět, nebo co. Na nádraží jsme zkusili získat potřebnou informaci hned od několika autobusáků a naháněčů, protože když vám každý tvrdí něco jiného, je nejlepší se zeptat více Indů a vzít v potaz ten názor, který se nejčastěji opakuje:-) Podle rady jsme tedy počkali chvíli na autobus zpět do Hubbli, ovšem tam nás po další veřejné poradě chlápci překvapili s tím, že spoj do Gokarny je zrušený. Aspoň ale poradili, ať jedeme do Ankoly, což je město na pobřeží, asi 20 km od Gokarny. To by šlo.

Na rozdíl od první, celkem nezáživné cesty, byla jízda na pobřeží parádní, zase ten suprový venkov a navíc novinka – na spoustě míst se sklízela bavlníková pole, lány pichlavých rostlin obalených bílými chomáčky, které lidé opatrně sbírali do velkých pytlů. Na okrajích vesnic pak byly vidět jakési třídírny bavlny, před kterými se sklizeň hromadila v mohutných, běloskvoucích haldách – jako kdyby tu na zemi ležely naducané mraky… No a bílou perfektně doplňovala sytě rudá, neboť zároveň probírala také sklizeň chilli papriček. Bavlníková pole se téměř pravidelně střídala s těmi papričkovými, vedle každého pak byla velká, čistá plocha, kde se papričky shromažďovaly a rozprostíraly do jedné vrstvy, aby je slunce rovnou usušilo. Usoudili jsme, že to bude asi největší rozdíl mezi indickou a thajskou kuchyní, která používá všechno, včetně papriček, zásadně čerstvé. Pálivost si ale srovnat netroufáme:-)

V Ankole nám místní (nikoli poprvé a nikoli naposledy) ukázali, že vystupovat z autobusu se musí buď rychle, nebo velmi násilně… jinak jsou totiž schopní nás převálcovat, přestože jsme o 1-2 hlavy vyšší a neseme si dalších 20 kg na zádech. Pravda je, že právě batohy nám při násilném způsobu dost pomáhaly. Ze začátku nám naše ostýchavá evropská výchova velela uhýbat, dávat pozor na všechny okolo a rozhodně nikdy nepoužívat hrubou sílu, ovšem časem jsme zjistili, že Indie zkrátka funguje jinak a v miliardové zemi, kde je každý zvyklý se dennodenně prát o svoje místo, je nutné se přizpůsobit. On vás za to nikdo proklínat nebude a když, tak jenom chvíli, než ho přestane bolet ruka skříplá mezi dveře a batoh, protože jí tam měl potřebu narvat.

Proč navštívit Gokarnu?

Gokarna je nevelké městečko ve státě Karnataka, ležící na pobřeží Indického oceánu. Obklopují jej krásné a masově nedostupné pláže, což sem láká domácí turisty i zahraniční návštěvníky „alternativních stylů“. Proslulá pláž Om je údajně jedinou pláží světa, která byla vytvarována do tvaru posvátné slabiky Om (ॐ) přírodní cestou.

Kromě koupání je ale Gokarna proslavená především jako hinduistické poutní místo. Název města znamená „kravské ucho“ a odkazuje na soutok řek ve tvaru kravského ucha, na němž Gokarna leží, protože právě zde se prý zrodil Šiva z ucha posvátné krávy. Městečko skrývá ve svých úzkých uličkách nespočet chrámů a malých svatyní a často se tu toulají holohlaví, polonazí poutníci, kteří zde završují svou cestu různými obřady a modlitbami.

Lehkých 25 km podél pobřeží jsme jeli asi hodinu a dorazili do Gokarny za soumraku. K naší smůle jsme se vydali do centra, jediným směrem, kde nejsou skoro žádné hotely. Po rekognoskaci terénu jsme ukecali pokoj v krásném Nimmu guesthousu na 600 Rp, měli jsme koupelnu, terasu, internet ze dvora, který se kolem 23 hodin vypínal. Výhled na moře z dražších pokojů, který byl stejně zastíněn stromy, nám nechyběl. Večer jsme nakoukli k pláži, kde to bylo mimořádně hnusné – stoka, odpadky, krávy, lejna, smrad – snad další zdejší pláže, kterými je město proslulé, budou hezčí. Mnohem zajímavější byla následná procházka městem – jde o významné hindu poutní místo (viz box) a ulice tu vypadají tak zvláštně, že jsme si nikdy nebyli jistí, zda jdeme kolem obyčejného domu, nebo chrámu. Všude byly malované nebo vyřezávané vchody a verandy, za vstupními dveřmi malý oltář. Po ulicích se tu toulají různé existence, ovšem v mnohem větší míře, než jinde, jsme tu potkávali polonahé poutníky s vyholenými hlavami, což je součástí rituálů po dokončení pouti do Gokarny. I mezi bílými cestovateli jsme tu my, ušmudlaní, pomačkaní a zašívaní na každém švu, vypadali nejupraveněji, podle západních měřítek. Začínalo se nám tu líbit, ačkoli naším cestovním či životním cílem není dosažení nirvány:-)

Hlavní ulice byly lemované stánky s oblečením a různými cetkami a náboženskými suvenýry. Najít nějaké potraviny bylo složitější, ovšem restauraček jsme potkali spoustu. Asi nemusím zdůrazňovat, že většina zdejších podniků je „pure veg“, tedy striktně vegetariánská. Tipů jsme nabrali několik, ale usadili jsme se až v docela velkém podniku Shri Durgamaba nedaleko nádraží, kde to bylo také „pure veg“, ovšem to v Indii vůbec nevadí, a tady měli obrovský výběr. Zachutnalo nám tu tolik, že i další dny jsme večeřeli výhradně tady, a zpětně můžeme s klidným svědomím prohlásit, že to byla jedna z vůbec nejlepších restaurací, které jsme v Indii vyzkoušeli. Pro dnešek bylo naším menu: pálivá a špenátová polévka, zeleninový pulav (nebo-li rizoto z basmati rýže – sláva, konečně jsme objevili, pod čím se naše milovaná rýže skrývá!!!), aloo chilli (brambory opečené s cibulí a chilli, výborně ochucené) a masala dosa. Po perfektní večeři jsme se vrátili do pokojíku, mrkli na net a po vyčerpávajícím dni v drncajících autobusech jsme brzy vytuhli.

PONDĚLÍ 2.2. – den stý čtyřicátý – VEGET NA PLÁŽI

Ráno se nám ne a nechtělo vstávat, tak jsme se jenom vyvalili zaplatit další noc a lenošili až skoro do poledne. Pak nás vyhnal hlad, ovšem místo do restaurace jsme se vydali opačným směrem, prozkoumat ony proslulé gokarnské pláže…

Ta první, stejnojmenná, vypadala v denním světle o trochu lépe – stoka, říčka a odpadky zůstaly trochu v pozadí a pruh písku se jevil docela čistý. Pokračovali jsme ale stejně dál, kolem červeně natřeného chrámu, o kterém jsme si původně mysleli, že je to guesthouse, a po schodech nahoru na skálu. Skalnatý útes má nahoře velkou louku, kterou jsme přešli, minuli restauraci a luxusní bungalow ubytování, abychom po rozvorané lesní cestě, kterou asi rozšiřovali a u které posedávalo několik žebráků (věděli jsme tedy, že jdeme správně), dorazili na Kudle beach, další pláž v pořadí. Ta byla už moc hezká, lemovaná restauračkami spojenými s ubytováním ve skromných bungalovech. Většina lidí tam byla teď, v čase oběda, zalezlá. Když už jsme došli sem, chtěli jsme se podívat i na tu nejproslulejší ze zdejších pláží, Om beach. Název získala svým tvarem 3, tedy jako posvátná slabika OM. Minuli jsme další yoga centrum, přelezli skalku, která vypadala, jakoby ji vytvořila ztuhlá láva, a pod námi se objevily dvě půvabné zátoky pláže Om. V té první kotvily barevné loďky rybářů a příležitostných taxikářů, za poplatek totiž vozí lidi na vzdálenější pláže Halfmoon a Paradise, ke kterým se dá dostat jen po vodě. Samozřejmě ani o všudypřítomný skot zde nebyla nouze:-)

My se nakonec usadili v druhém srpku pláže, kde se na slunci rozvalovalo víc bělochů, a tak jsme se tu cítili o něco příjemněji. Nad touhou po koupání ale zvítězil dlouho potlačovaný hlad (a to žhavé slunce je také lepší přečkat někde ve stínu), takže jsme zkusili nakouknout do jedné z malých restaurací, které lemovaly i Om beach, a měli jsme docela šťastnou ruku. Pohled na jídelníček (nabídku i ceny) nás namotivoval, a tak nám na stole za chvíli přistály dva ovocné šejky, smažená rýže s kousky ryby a biryani s kalamáry (sépiemi). Všechno opět výborné a s výhledem na moře jako bonus.

Hlad byl zahnán, a tak jsme rovnou skočili do oceánu, jenomže ten byl tak teplý, že ani moc neosvěžil. Nicméně během odpoledne jsme v něm strávili značnou část, protože na pláži nikde nebyl pořádný stín, písek žhnul a dlouho se venku vydržet nedalo. Po kodrcajících autobusech, narvaných vlacích a kilometrech nachozených po chrámech v posledním víc než týdnu, to byl zase jednou parádní relax.

Kolem 4. hodiny, když opadl největší hic, jsme se vydali na zpáteční cestu, i když od Kudle beach jsme to vzali po silnici, přes kopec zarostlý nízkými jehličnany. Vyhodilo nás to na jiné straně Gokarny, a sice u posvátné, očistné nádrže, kam kdybych strčila nohu, tak mi nejspíš zčerná a upadne:-) Zastihli jsme tu několik lidí, kteří přišli zřejmě na nějakou podvečerní modlitbu – na ghátu u nádrže zapalovali malé papírové lodičky a posílali je na vodu. Možná na nich měli napsaná svá přání, možná, hříchy, které chtěli utopit i spálit, kdo ví. Po poslání lodičky se lidé většinou ještě v nádrži omyli, a pak teprve odcházeli.

Po návratu do hostelu se Petík usadil na verandu k fotkám, já trochu přeprala, a pozdě večer jsme vyrazili vyzkoušet některou z dalších dobrot ve Shri Durgamaba. Tentokrát padla volba na shahi pulav (basmati se zelenými fazolkami) a museli jsme samozřejmě otestovat aloo gobi – asi nejlepší, jaké jsme v Indii jedli. Cestou zpátky jsme narazili na zajímavý posvátný průvod, kdy polonazí muži nesli nosítka s jakýmsi „věčným ohněm“, zastavovali u domů a obchodů, které měly na zemi před vchodem namalované mandaly, a čekajícím věřícím zapaloval „kněz“ vlastní svíčky nebo vonné tyčinky, případně si brali některou z malých zapálených obětinek z nosítek. V čele průvodu kráčeli rytmičtí bubeníci, a tak jsme dlouho po tom, co jsme se od průvodu jako zvědaví turisti odpojili, věděli přesně, kudy kráčí.

Do postele jsme nakonec zalehli hodně pozdě a s jedinou myšlenkou, že nás ještě jeden den volna nezabije:-)

ÚTERÝ 3.2. – den stý čtyřicátý první – VEGET PRACOVNÍ

Na dalekou pláž se nám dnes táhnout nechtělo, navíc se tam bez užitku válet, no a tak jsme si naordinovali pro změnu zase pracovní den nad počítačem – fotky se samy neprotřídí a deník nenapíše (bohužel). Celé dopoledne jsme tedy věnovali „práci“, a pak si odskočili na oběd s krátkou procházkou po polomrtvém městě – přes horký den jsou všichni schovaní. Objevili jsme chlapíka s hodně bankovkami (ne, tomu se prostě nedalo říkat směnárna), který měl zajímavý kurz na britské libry, a tak jsme si trochu vylepšili rozpočet z toho, co nám zbylo po předloňském výletu do Londýna. K obědu jsme vyzkoušeli kešu (kaju) masalu, bylo to dobrý, ale ne zas taková bomba, jak jsme čekali. Chuť nám spravila naprosto luxusní mangová zmrzlina, kterou jsme tady objevili, a od té doby jsme nechtěli jinou. Chutnala totiž jako zmražený šejk, žádná ochucená voda.

Na odpoledne jsme se vrátili k práci, vyvalení na terase, kde bylo ve stínu palem příjemně, na rozdíl od rozpálených ulic města. Vydrželi jsme tu dřepět až do soumraku, kdy se začali rojit komáři, a pak zašli na večeři – aloo gobi a nový pokus, malai kofta. Skvělý recept na tohle jídlo najdete u Michaely Samant, mého kuchařského guru, ZDE, nicméně já na talíř žádné meruňky v bramborovo-sýrovém těstě nedostala:-) Malai kofta v gokarnském podání znamenalo velký knedlíček z nějaké zeleninové směsi, postavený v misce curry. I tak ale na chuť zase super… musím podotknout, že i jen kvůli téhle restauraci se mi odsud nechtělo ani trochu odjíždět:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (4 votes, average: 4,75 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.