Omán 3 – Nejen rybičkovou terapii zdarma nabízí Nakhal

...aneb jak jsme i s rozseknutou nohou viděli úžasnou pevnost, zelenou oázu, vykoupali se v horkém potoce a klopýtali ve wádí
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Ninh Binh

Pátek 19.12. – den devadesátý pátý – CESTA DO NAKHALU

Vstali jsme s východem slunce, krátce před 7. hodinou. Lodní taxikáři začínali připravovat své bárky a odchytávat turisty, aby je svezli po ostrovech. Cena byla 8 – 10 rialů podle toho, kterým směrem se jelo. Na nás bohužel příliš velký luxus, zvlášť s tím, jaký to byl kousíček. Ráno byl čím dál tím větší odliv, který odhalil pevninskou šíji mezi pobřežím a nejbližším z ostrovů. Později jsme se dozvěděli, že se tam na vrcholu odlivu skutečně dá přejít suchou nohou, jenže bez potvrzení a s věcmi jsme si na to sami netroufali. Ráno na výběžku ale bylo kouzelné – siluety ostrovů se vynořily ze tmy, kolem se batolili velcí, bílí rackové a prohledávali odpadky, které tu zůstaly po večerních návštěvnících, a my se brodili nánosy překrásných mušlí na pláži, některé z nich jsme v životě neviděli. Zdejšímu panu uklízeči se nelíbila naše nabíječka na záchodě, a tak nám jí nechal píchnout v přilehlé mešitě, kterou zamkl – abychom jí měli v bezpečí. My jsme mezitím zabalili, dali si snídani a pozorovali, jak sem od brzkého rána jezdí výletníci – přeci jen byl pátek, nejvíc sváteční den v muslimském týdnu, kdy lidé tráví čas se svými rodinami a vyráží na pikniky. Doufali jsme, že právě díky tomu chytneme nějakého stopa na hlavní silnici, protože z výběžku to bylo nějakých 10 km. Chvíli jsme šli a kochali se nádherným výhledem na pláž, indigově modrým mořem a zlatavými ostrovy na obzoru, ale dlouho nám to nevydrželo, protože jsme brzy seděli v dnešním prvním stopnutném autě, luxusní toyotě. Mladý kluk nás vzal na křižovatku s dálnicí, kde se shodou okolnistí nacházel velký a docela levný hypermarket, tak jsme doplnili zásoby, abychom mohli vyrazit zase trošku mimo civilizaci.

Na dálnici jsme místo pořádného stopování chvíli vedli úplně zbytečnou debatu o tom, kde stopovat nejlépe, až kolem nás projelo, zastavilo a zacouvalo auto. Řídil mladý kluk, takové pako, místo zadního, prostředního sedadla měl nainstalovaný obrovský kulatý reprák. Při muzice puštěné z tohodle monstra se nešlo slyšet navzájem, takže jsme toho ani moc nenapovídali. Stejně jsme nejeli daleko, vyhodil nás u velké křižovatky (přemýšlím, jestli Omán vůbec má nějaké malé křižovatky), ve směru na Nakhal, mohli jsme tedy rovnou pokračovat ve stopování, stačilo opět jen popojít kus za parkující taxikáře. A pak mávnout rukou:-) Za 2 minuty jsme se nakládali do džípu s korbou a nasedali dovnitř. Vzal nás usměvavý děda s vnukem a my byli rádi, že zase jednou můžeme jet normálně, nezavaleni batohama, přestože to taky bylo na chvilku. Za 20 minut jsme vystupovali u odbočky k pevnosti Nakhal a horkým pramenům Ain A’Thawwarah, kam jsme měli namířeno. Na obzoru po levé straně nám během cesty vyrostly skalnaté hory hřebene Jebel Nakhal, radost pohledět:-) Kolem dálnice bylo několik benzínek a supermarketů, tak jsme dokoupili zbytek zásob, co jsme nesehnali ráno (voda, chleba) a vydali se pěšky do 2 km vzdálené vesnice s jednou z největších pevností v okolí.

Pevnost Nakhal

Mohutná pevnost Nakhal stojí na skalnatém pahorku na úpatí pohoří Jebel Akhdar (120 km západně od Muscatu) již více, než 1500 let. Přesné datum jejího vzniku není známo, ale existují záznamy o jejím rozšíření již z 9. století, následně byla v 17. století přestavena ománskými kmeny a definitivní podobu získala při restauračních pracech pod patronátem sultána Kábuse v roce 1990. Využívaly se při nich zásadně jen tradiční stavební postupy, a tak pevnost vypadá krásně upraveně, ale zároveň jakoby vystřižená ze středověku.

Navíc je Nakhalská pevnost unikátní svým nepravidelným tvarem, právě proto, že je celá stavba přizpůsobena skále, na níž stojí. V minulosti měla zejména obranný účel, chránila přilehlou oázu, a stejně tak obchodní cesty vedoucí kolem, do hlavního města regionu, Nizwy (kde se nachází další z velkých ománských pevností).

Dnes je pevnost zajímavou a oblíbenou turistickou atrakcí (podobně jako dalších 22 pevností pod správou Ministerstva turistiky), kde je možné vidět, jak se zde opravdu žilo, díky pěkně, dobově vybaveným místnostem. V přízemí pevnosti se nachází mešita, studna, nesmí chybět sklad datlí. V patře se potom dá nahlédnout do rezidenčních místností waliho, místního správce, a jeho rodiny – dětské pokoje, ložnice, společenské místnosti mužů a žen zvlášť.

Pevnost je otevřena denně od 9 do 16 hodin, pouze v pátek od 8 do 11, vstupné je příjemných 500 baisa, tedy 0,5 ománského rialu.

Pohled od parkoviště ke vstupní brány

Na kraji vesnice jsme se zastavili u malé modlitebny, před mostem přes vyschlé wádí (sezónní řeku), ze kterého byl parádní výhled na pevnost. Fotíme, točíme, kocháme se, když najednou jsem za sebou uslyšela ránu, ohlídnu se a Petík se kroutí na zemi pod nízkou zídkou, ze které ještě před chvílí fotil. Ve svém fotografickém zápalu šlápl vedle, ze zídky spadl, a aby se nic nestalo foťáku, odnesla to rozseknutá a naražená holeň. Jak jsme tam pak seděli na schodech a hledali něco vhodného v obsahu lékárničky, najednou se u nás zastavili dva chlápci, jestli můžou nějak pomoct. Respektive se ani tak moc neptali, jeden prohlásil, že je zdravotní bratr, vytáhl odněkud obvazy a v kombinaci s našimi zásobami zranění ošetřil. Horší bylo, že se s tím Petíkovi blbě chodilo, nemohl se na nohu pořádně postavit, natož s batohem na zádech. Zůstal tedy sedět u modlitebny, píchl si mobil do venkovní zásuvky a já se vydala na výzvědy. K pevnosti to už nebylo daleko, pan pokladník v bráně mi sdělil cenu 0,500 rialů (tedy 500 baisa:-)) – ománské památky jsou oproti íránským příjemně levné – a schválil odložení batohů, tak jsem se s tím vrátila za tím mým invalidou a společně jsme se dopajdali v půl 4 k pevnosti (která měla ve 4 zavírat).

Noha žádná sláva, ale v pevnosti člověk na bolesti na chvíli zapomene, zvlášť když to byla první, kterou jsme v Ománu navštívili. Hladké hliněné stěny hrály podle slunce a stínu všemi barvami od žluté, přes okrovou, oranžovou, béžovou, až po hnědou. Nepravidelný půdorys vznikl kvůli nutnosti přizpůsobit se skále, na které byla pevnost postavena, a ta je díky tomu hodně členitá, dá se tu dlouho procházet po střechách mezi zubatými cimbuřími. V pevnosti sídlí muzeum, a tak je mnoho místností vybaveno dobovými předměty – nábytkem, koberci, polštáři, nádobím, či zbraněmi, které samozřejmě k pevnosti neodmyslitelně patří. V neposlední řadě se z věží pevnosti nabízí parádní výhled do okolí, na hory a na rozlehlou oázu, která se na úpatí hor rozkládá a vlastně ukrývá část vesnice Nakhal. A přímo do tohodle zeleného moře zamířily naše další kroky.

Zeshora vypadala oáza jako jednolitá, zelená plocha porostlá palmami, ovšem když jsme do ní zalezli, zjistili jsme, že je vlastně celá rozparcelovaná mezi luxusní rezidence (=běžná obydlí ománských vesničanů:-)) Za zpěvu muezzinů svolávajících k modlitbě po západu slunce jsme prošli zhruba dvoukilometrový úsek oázou a vylezli na velkém parkovišti u potoka. Pozor, ten potok byl teplý. Dorazili jsme k vysněným horkým pramenům, ale představovali jsme si je trochu jinak. Kolem parkoviště, na březích potoka, všude piknikovaly velké rodiny nebo party přátel (mužů), všude se jedlo, pilo (výhradně nealko), veselilo, děti se cachtaly v teplém potoku a dospělí muži se chodili řádně vymydlit to jakéhosi bazénku, do něhož pramenila horká voda, aby se pod ním vlila do studené říčky přitékající z wádí mezi horami. No jo, pátek… Vybrali jsme si jeden z piknikovacích plácků, který zrovna opustila rodina, shrábli zbytek odpadků a postavili si tam stan. V cukrárně u parkoviště jsem Petíkovi vyžebrala pytlík ledu – když jsem pánům v podniku vysvětlila, že jde o zranění, mohli se přetrhnout, aby mi nabrali led, starali se, nabízeli zavolat doktora. Led naštěstí docela zabral, veliký otok splaskl a s bolestí bohužel pár dní nic nenaděláme. Chtěli jsme si uvařit večeři, fazole, na které jsme se dost těšili, ale ouha – plyn z bomby utíkal vařičem ven, ale úplně jinudy, než měl, navíc tím víc, čím se vařič na bombě utahoval. Ach jo, to je teda den….rozseklá noha a rozbitý vařič, který jsme si po x letech bezproblemového používání jiného typu pořídili před cestou, jelikož má univerzální závit. Tak ten je teď univerzálně nefunkční. Ale stejně, celkový dojem z dneška byl přebit pevností, oázou, prameny a samozřejmě skvělými lidmi, které jsme potkali… A tak jsme si k večeři dali „dánskou fetu“ (EU by plakala:-)), zakápnutou chilli omáčkou (která se nám stala věrným a užitečným společníkem na dlouhý úsek cesty) a obloženou rajčaty a poslouchali ruch zvenčí, s postupem času se stále zmenšující. Poslední skupinky bujaré mládeže posedávaly do půlnoci u aut na parkovišti. To jsem celé musela přejít cestou na záchod, ale nebála jsem se ani na chvíli – opilý tu nikdo nebyl, v podstatě si mě nikdo nevšímal, a když, tak pozdravil, usmál se a pokračoval ve vlastní zábavě.

V domorodé vesnici na opačném břehu, kousek výš proti proudu, měli nějakou slávu – dlouho do noci bylo slyšet bubnování a zpěv, na závěr si bouchli ohňostroj, což dělalo rány, jak kdyby se v horách spustila westernová přestřelka, netrvalo to ale dlouho.

Sobota 20.12. – den devadesátý šestý – KEŠKOVÁNÍ VE WÁDÍ A CESTA DO MUSCATU

Vzbudili jsme se zase kolem 7. hodiny, všude klid a mír, z potoka stoupala pára. Vana byla prázdná a voda v ní průzračná, když se tu nikdo nemydlil, brzy ale první koupači dorazili. Stejně by tam asi mohl jenom Petík, ženskou v plavkách by tam nepřivítali a v oblečení se koupat nebudu (ani včera jsme tam žádnou ženu neviděli). Spokojili jsme se ale s hodinovou rybičkovou terapií – ve vodách potoka žijí rybičky garra rufa, které se živí odumřelou kůží a pěkně nám odrbaly nohy po čtvrt roce chození světem.

Horké prameny Ain A‘ Thawwarah obývají i prospěšné rybičky garra rufa

Pak jsme se v klidu nasnídali, zabalili a v 11, když se začalo sjíždět a piknikovat moc lidí, jsme s batohy přebrodili říčku (po rybičkách ještě slušná akupresura) a vydali se vzhůru do wádí. Na mnoha místech jsme četli varování před hady a štíry, tak jsme v sandálech našlapovali opatrně nejenom kvůli rovnováze. Těšili jsme se, že uvidíme nějakého hada, ale prdlajs. Radost nám spravil aspoň malý štír, kterého jsme vyplašili zpod jednoho kamene. Oukej, tak aspoň potvrzeno, že tu taková havěť žije:-)

Voda ve wádí se záhy ztratila, většinu cesty jsme poskakovali po větších šutrech nebo menším kamení, po obou stranách prudké skalní stěny, sem tam nějaký strom nebo keř. Pod jedním takovým pěkně rozrostlým stromem jsme odložili batohy, došli si odlovit nedalekou kešku (první ománská a na takovém krásném místě!). Mezitím se kolem doslova prohnali dva pasáci koz s malým stádečkem, ve kterém měli hlavně úplně mrňavá kůzlátka, ta mečela snad celou cestu, a tak jsme je slyšeli dlouho dopředu a říkali si, že snad někde ubližují dítěti, takový to byl křik:-) Pod stromem jsme pak rozdělali malý ohníček a ohřáli si ty fazole. Po delší době jsme si připadali zase jako na pořádném vandru:-)

Dali jsme si chvíli siestu, jako správní Ománci, a ve 2 hodiny, když slunce popošlo natolik, že nedosvítilo do zařízlého kaňonu, jsme vyrazili nazpátek na hlavní silnici do Barky. Vzali jsme to kratší cestou kolem oázy – silnice tu trochu povylézá na kopeček, a tak je oáza zase vidět krásně z nadhledu. Teplo nám ale tedy při chůzi po silnici bylo… Stopování bylo opět záležitostí pár minut a pár aut, zastavili nám dva mladíci v takovém jakoby safari džípu, „stěny“ to mělo látkové a mezi střechou a předním sklem byla mezera, kterou dovnitř brutálně fičelo, zvlášť když to chlapec po dálnici smažil 160 km/h. Připadal nám tak trochu jako namachrovaný blbeček, ale k nám se choval slušně, uměl trochu anglicky, tak se ptal i na cestu, pohoda. Trochu pracná domluva byla ohledně místa, kde chceme v Muscatu vysadit, neboť hlavní město Ománu je roztahané asi po 100 km pobřeží:-) Veliký Lulu Hypermarket, který jsme míjeli, nám přišel jako dobré místo pro nás a dobrý orientační bod.

Obchoďák jsme dlouho a poměrně nadšeně prolézali, hlavně pult s hotovými jídly, kde prevažovala indická kuchyně. Koupili jsme si do krabičky kuřecí biryani (kořeněná, někdy zapečená rýže) a nějakou hustou omáčku, a pak spoustu dalších věcí a polovinu jsme toho hned před krámem snědli:-) Zkusili jsme poslat sms Jamalovi, že pokud stále platí pozvání, tak si nás může vyzvednout před Lulu. Vzápětí přišla odpověď, že OK, jede pro nás, ať počkáme 30 minut. Byla už tma, a tak jediné poznávací znamení, co jsme vyhlíželi, byl jaguar. Za půl hoďky na nás opravdu jeden podezřele poblikával a už se z něj na nás zubil Eddie Murphy.

Když jsme se náležitě přivítali, zeptal se Jamal, jestli nejsme unavení, že bychom si ještě zajeli na fotbal. My byli v pohodě a zvědaví, jak Ománci chodí na fotbal, takže jsme souhlasili, a za chvíli už zase nestačili valit bulvy. Jamal nás, umolousané špindíry vzal na své oblíbené místo pro sledování fotbalu, a sice do lounge pětihvězdičkového hotelu Crowne Plaza, který shlíží z pahorku na záliv v části Muscatu blíž k letišti. Kromě nás tří tu posedávali zazobaní běloši, kdežto obsluha byla většinou šikmooká a do jednoho v santaclausovských čepičkách. Jamal si dal pivo (je přece sobota, má nárok:-)) a my colu za 2 rialy, tedy 120 Kč, nejdražší v životě a nejlevnější z nabídky, protože jsme se báli, že budeme platit sami. Jamal ale naštěstí vzal svoje hostitelství z gruntu a pokud jsme byli s ním, tak jsme neplatili nikde nic. O přestávce jsme si sedli na chvíli na terase, kde příjemně profukovalo a bylo krásně vidět na zátoku. Vtipné mi přišlo Jamalovo fotbalové fanouškovství – fandí totiž Manchesteru United a dívá se na zápasy pokaždé, když jeho miláčci hrají, jedno s kým. Tomu říkám srdcař:-)

Po fotbale jsme vyrazili k němu domů, prý se na nás se ženou už těšili a říkali si, kde celý den vězíme. Nová vila Jamalovy rodiny je tak 20 minut jízdy z Muscatu, ve čtvrti Al Amarat za hřebenem hor (z našeho pohledu je to spíš další město za horama, ale budiž – Muscat evidentně polyká všechno v okolí:-)) Vyrostlo tu podobných vilek několik a další ještě přibudou a Jamal byl dost pyšný na to, že po několika pronajatých bytech konečně našel vhodné bydlení pro svou rodinu. Jeho žena Fadhila byla usměvavá holčina asi mého věku, přivítala nás a nastěhovala do již připraveného pokoje s vlastní koupelnou. No, asi se nám tu bude líbit:-) Bylo už docela pozdě, a tak šla Fadhila (znovu) uspávat děti, což se jí povedlo napůl, dcerka Nunu se usadila u televize a koukala na pohádky. My s Jamalem jsme se usadili na zemi v obýváku (celý dům měli zařízený spíš podle západních měřítek, plno nábytku, několik pokojů pro členy rodiny, a chovali se, jak zrovna měli chuť – když si chtěli sednout na zem, sedli si na zem, když se chtěli rozvalit na sedačce, byla k dispozici, atd.) a chvíli si povídali, zatímco v druhé TV běžela nějaká americká komedie, které člověk vůbec nemusí rozumět, úplně si ty dialogy umí představit. Jamal dnes neměl fotbalu dost a čekal na půlnoční přenos ze záznamu, ale to jsme už nedali, omluvili se a po důkladné očistě zalezli do měkoučké postele. Takhle parádně jsme nespali hodně dlouho…:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..