Omán 2 – Jak to dopadlo, když jsme stopli jaguára

...aneb jak jsme zvládli v jednom dni navštívit pole, velbloudě, superluxusní hotel a tradiční ománskou domácnost
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Dong Hoi

Čtvrtek 18.12. – den devadesátý čtvrtý – STOPEM DO BARKY, JAMAL POPRVÉ

Ačkoli sluníčko nás ze stanu do altánku vyhnalo už kolem 7., tak než jsme zabalili, nasnídali se, umyla jsem nádobí, bylo najednou skoro 11 hodin:-) Vyrazili jsme pěšky podél pláže, za chvíli se místo parkoviště objevila rybářská vesnička. Hodně skromné domky, před nimi rybáři spravovali a rozmotávali sítě, parkovali svoje bárky a zpracovávali ranní úlovek. Když jsme se stočili směrem od pobřeží, zpět k dálnici, domy začaly být o dost větší, zděné, hranaté a vždy celé sídlo obehnané zdí, takže vypadaly trochu jako barevné pevnosti roztroušené mezi palmami. Snad první auto, co kolem nás ten den projelo, ohromný dodge, zastavilo, a mistr Auf s kámošem nás nabral, že nás někam odvezou:-) Svezením jsme samozřejmě neopovrhli, a nakonec z toho bylo asi 5 km k nejbližšímu stanovišti taxíků. A když jsme projevili nezájem jejich služeb využít, chtěl nám Auf jednoho zaplatit – 5 rialů za oba. Nene, nic takového, jednak natolik přijímat laskavost jsme se ještě nenaučili a druhak taxikáře nikde na světě nepodporujeme. S velkými díky jsme se rozloučili a šli zase o kus dál stopovat. Bylo to tam ale trochu nešťastné, auta se tam před sjezdem z dálnice různě točila a projížděla na vedlejší silnici, ovšem náš spor, zda jít někam jinam, byl záhy vyřešený. Zastavilo u nás auto a z něj vylezl vysmátý černoch v dišdáše, vypadal jak Eddie Murphy, a jestli nepotřebujeme pomoct. To auto bylo JAGUAR, takže i kdybychom s ním jeli jen 2 metry, tak to prostě nešlo odmítnout! Jak mě šokovalo zvenku (pravda, byl to starší model, 2005… v Ománu jsou ale všechna auta starší než 2010, jednoduše stará, dávají se často manželkám, nebo někomu jinému z rodiny, a muž si pořizuje nového mazlíka), tak ještě mnohem víc uvnitř, protože světlé kožené sedačky byly totálně počmárané propiskami! Jeden z mých prvních dotazů na řidiče tedy byl, jak má staré děti? Dozvěděli jsme se o něm nejenom to, že má čtyřletého klučinu a tříletou holčičku, ale také, že se jmenuje Jamal [džamal], pracuje jako právník v bance v Muscatu a teď zrovna jede od soudu v Shinasu. V bance dělá poslední 2 roky, předtím byl advokát na volné noze, ale ti tu prý nemají moc dobré platy:-) Jamal s rodinou bydlí v nové vile nad Muscatem, ale doma měl být až večer, a tak se rozhodl nám ukázat další jeho nebo jinak zajímavá místa na pobřeží. Ne proto, aby se chlubil, ale protože nám chtěl ukázat trochu z ománského života. Začali jsme si pomalu zvykat, že v Ománu je trochu jiný pohled a přístup k bohatství. Tady jsou totiž bohatí úplně všichni, z pohledu průměrného českého platu dokonce superbohatí. Může za to kombinace několika faktorů:

  1. Omán je ropná velmoc, jako všechny země Perského zálivu
  2. Zemi o rozloze 4 x větší než ČR, z většiny pokrytou pouští, obývají jen 4 miliony lidí (2 miliony Ománců a 2 miliony Indů, Bangladéšanů, apod.)
  3. Sultanátu Omán vládne moudrý sultán Kábús, který bohatství z ropy vrací zpět do státu a do lidí, v Ománu se neplatí daně, mají bezplatné školství a zdravotnictví, buduje se infrastruktura, atd.

Díky tomu, že jsou tu bohatí úplně všichni, si tu nikdo nezávidí, nekrade a neřeší nesmysly. To jenom my jsme za celý měsíc v Ománu nevycházeli z údivu:-)

Jamal nás nejdřív vzal na svojí „zahrádku“, kde měl zaměstnané dva Indy. Ti momentálně hlavně budovali síť zavlažování na vyschlém pozemku, aby tu mohli pěstovat cukety a lilky. Trochu z již dozrálé úrody nabalili Jamalovi do kufru, zkontrolovali řadu zatím asi třímetrových banánových palem a vrátili se k hadicím. Jamal říkal, že jsou fajn, ale musí se na ně dohlížet.

O pár zatáček dál jsme se zastavili na křovím zarostlém pozemku, ovšem byla tu ohrada s velbloudicí a jejím mládětem, roztomilým nohatým stvořením. Velbloudi jsou v Ománu ohromným majetkem a jakožto „koráby pouště“ jsou nesmírně uctívaní, milovaní a opečovávaní, jak se nám později mnohokrát potvrdilo. Tihle dva nepatřili přímo Jamalovi, ale měl je tu „ustájené“ jeho kamarád. Při té příležitosti nám ale vysvětlil, že Ománci sami sebe dělí do 3 skupin podle toho, kde žijí a jaký druh obživy vykonávají: nomádi z pouště, obchodníci a farmáři z měst a okolí, a nakonec rybáři.

Po několika dalších km byla další zastávka, pro nás hodně nezvyklá, a byli jsme z ní asi tak stejně vyvalení, jako personál superluxusního hotelu Millennium Resort při pohledu na nás. Jamal z nějakého důvodu usoudil, že by nás zajímalo se sem podívat:-) Anebo si prostě chtěl dát pivo… V Ománu jakožto muslimské zemi je prodej alkoholu hodně omezený a takové točené pivo je výhradně specialitou pětihvězdičkových hotelů, aby uspokojily zahraniční klientelu. Pro Ománce je to ale jak zajít si u nás do hospody na jedno:-) Jamal má pivo rád, ale pije ho prý jen o víkendu (a teď:-)) Prošli jsme se areálem hotelu, kolem soukromé maríny a podívat se na krásnou pláž, a pak se usadili u bazénu a dali si drink – Jamal svoje pivko, my mangový džus. Nedalo nám to se nezeptat, jak se tu dívají policajti na řízení pod vlivem a odpověď byla taková, že oficiálně povolené je jedno pivo, ale jinak prý přihlížejí hlavně na skutečný stav řidiče, a také fakt, že bez auta se tu prakticky nikdo nikam nedostane:-)

Po lehkém osvěžení jsme zas naskákali do jaguára a pokračovali. Po cestě jsme měli vesnici Al Masnaah, odkud Jamal pocházel, no a to by bylo, aby nás nevzal ukázat příbuzenstvu:-) Ústřední dům – pevnost patřil jeho mamince, se kterou tu bydlel jeden bratr s rodinou a jedna sestra s rodinou. Okolní domy většinou patřily dalším sourozencům, případně strýcům. Jinak zbylí Jamalovi sourozenci jsou různě rozprchnutí – v Suru, Salalahu, 3 sestry jsou provdané do Emirátů. Jamalův tatík má 2 manželky, žije s tou druhou v jiném domě, nicméně díky tomu má Jamal dohromady 9 bratrů a 10 sester. Naše přiznání jednoho bratra a jedné sestry za oba samozřejmě vzbudilo veselí, jako v každé zemi s velkými rodinami. Jamalova maminka byla stále usměvavá, hrozně sympatická paní, která se nejvíc zajímala o naši svatbu a obecně svatby v Čechách (překládal nám Jamal, ale mamka byla dost zdatná i v komunikaci „rukama, nohama“). Aspoň jsme se tak ale naučili nové, důležité arabské slovo arus = nevěsta, svatba nebo manželé:-)

A co by to bylo za návštěvu v muslimském domě bez řádného pohoštění? Nějaký ten čaj nebo kafe se dalo čekat, ovšem oběd, který nám tu podstrojili, bylo jedno z nejlepších jídel, co jsme vůbec kdy ochutnali. Šlo o tradiční a sváteční pokrm shawa, což je hovězí maso naložené na 6 neděl do místní obdoby vína, aby se potom 2 dny peklo zakryté v peci vyhloubené do země. Maso se úplně rozpadalo na jazyku, k němu jsme měli kopu úžasně ochucené rýže (skořice, hřebíček, šafrán), zeleninový salát, kolečka ananasu a domácí datle. Odvážně jsme odmítli extra talíře a lžíce, že budeme jíst jako místní – tedy rovnou ze společného talíře a hlavně jen pravou rukou. Jedli jsme my dva s Jamalem a boj s rýží byl urputný, to budeme muset ještě vypilovat:-) Po jídle nesměl chybět „kávový obřad“, kdy hostitel levou rukou nalévá kávu hostům z konvice do malých kalíšků v pravé ruce, dokud chtějí. Až když dopijí a zakvedlají svými kalíšky, může si nalít i hostitel.

Po obědě se Jamal odebral za rodinou a my si dali hodinovou siestu, rozvalení na kanapi a sledujíc na obrovské LCD televizi náš oblíbený film Zdrojový kód. Když už jsme věděli, o co jde, tak nám bylo šumák, jak to na nás mluví:-) Ještě jsem se nezmínila, jak taková tradiční domácnost vypadá – je to podobné, jako v jiných muslimských zemích, kde jsou rodiny či přátelé zvyklí se scházet ve velkém počtu, tedy v ohromných obývácích je vždy měkoučký koberec, v lepších domácnostech sedačky podél zdí a samozřejmě nesmí chybět telka. Jí se na zemi, kam se natáhne jednorázový igelitový ubrus a na něj se naservíruje všechno jídlo. Hned vedle obýváků bývá buď celá koupelna, nebo minimálně umyvadlo, aby si všichni mohli před a po jídle umýt ruce.

Před odjezdem jsme byli obdarováni taškou s chipsy a nádherným šátkem, produkty z obchodu, který provozuje maminka. Šátek jsem musela hned vyzkoušet, krásně ladil s mým modrým i maminčiným oranžovým oblečením, když jsme se spolu fotily. Nabízeli nám i nocleh, ale asi bychom se tu dlouhodoběji bez Jamala těžko domlouvali a nechtěli jsme být na obtíž, tak jsme se s velikými díky a vděčností srdečně rozloučili.

Odjeli jsme kolem 5. hodiny, s blížícím se západem slunce, kdy Ománci ožívají. Vysvětlili jsme Jamalovi naše plány a náš styl cestování a on nás vzal na parádní kempovací místo. Teda ono bylo spíš piknikovací, ale po čtvrtečním pikniku tu zůstala na dece spát i spousta místní omladiny, takže v pohodě. Byl to špičatý výběžek pláže před městem Barka, kam jsme dnes měli původně namířeno, bylo tu dětské hřiště, občerstvení, lavičky, bordel:-) Ovšem také výhled na siluety ostrůvků Sawadi kus od pobřeží, které na nás celou noc dohlížely.

S Jamalem jsme se navíc rozloučili s tím, ať se mu určitě ozveme za 2, 3 dny, až dorazíme do Muscatu, a on nás vezme k sobě domů. Tím nám nevědomky vytrhl velký trn z paty, protože do Muscatu jsme určitě museli na indickou ambasádu, ale nemohli jsme si absolutně dovolit se tam ubytovat.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 4,67 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..