Výlet po Penangu na motorce

...aneb o návštěve Plovoucí mešity, visutých chodníků, ovocné farmy i motoservisu
Napsal(a) Anča

  Výletní den. Vstali jsme o něco dříve, pobalili pár věcí a vyrazili nejdřív pokusit se sehnat nějaký dopravní prostředek. Skončili jsme u děduli z hostelu Jims Place a půjčili si silnější skútr. Byl takový celý obouchaný, tak jsme radši všechno nahlásili dopředu, děda vypadal, že je mu to celkem putna, ale člověk nikdy neví, co si pak na nás vymyslí. Co to je za pekelný stroj jsme ale měli teprve poznat… Půjčovné bylo tentokrát 30 RM, záloha 100 RM, pojištění žádné, nádrž prázdná, ale byla to živá potvůrka a sedadlo měla ohromně pohodlné, což je třeba pro mě jeden z hlavních faktorů:-) Nabrali jsme za 10 RM ještě plnou nádrž benzínu a vyrazili po nejbližší výpadovce z města.

   První zastávkou byla Floating mosque, nebo-li Plovoucí mešita. Je to průměrně velká a celkem skromná mešita, která ale stojí „na chůdách“ zabořených v písku a bahně pobřeží, kam za přílivu sahá moře. My tu byli za odlivu, takže to tam bylo kolem spíš takové fuj, ale mešita parádní. Navíc jsme zde odhalili odvěké tajemství pravidelných muslimských modliteb – je to jen záminka jít se dobře prospat do chládku mešity:-) Zkusili jsme štěstí s keškou, ale zase nic. Aspoň si ale hlídač parkoviště myslel, že se hrozně zajímáme o zdejší floru a ukázal nám nějaký ostnatý šlahoun, který údajně slouží k zahnání žízně. Petr to zkusil ochutnat a byl to samozřejmě hořký humus, takže buď se s tím dělá ještě něco jiného, anebo si z nás ten hlídač prostě dělal legraci. Další kešku jsme přejeli díky mojí spolehlivé navigaci, a tak jsme to už zatáhli až na severozápadní cíp ostrova, do Penang National Park. Auta tu parkují za 3 RM, motorky zadarmo. Jupí….tak snad tady ještě po našem návratu bude….

   Chvíli trvalo zorientovat se v problematice návštěvy parku, ale brzy jsme to měli, zaregistrovali jsme se u vstupu do parku a koupili po 5 RM lístky na Canopy walk, čili procházku po visutých lávkách v cca 10 m výšce. První úsek treku pralesem vede podél mořského pobřeží, s několika piknikovými plácky a dlážděnou cestou. Později už je cesta jenom přírodní, ale stále v klidu, po rovině, krásný výhled jednak na vzdálené výškové budovy Georgetownu, jednak na bližší rybářskou vesnici. V nestřežené chvilce, kdy jsme šli sami, kolem nás nikdo, se nám nad hlavami zachvěly větve a my uviděli opičky – zase ty černé, jako u vodopádu na Langkawi – hulmany tmavé. Zkusili jsme několik fotek, ale jsou hrozně plaší a před lidmi utíkají do vyšších větví stromů. Narozdíl od nich malí makakové jávští lidi naopak vyhledávají, zvláště ty, kteří u sebe mají něco dobrého. Těm jsme se raději vyhnuli a pokračovali pralesem na Canopy walk, kam jsme došli asi po 10 minutách. Pod nimi, u malé nádrže na potoce, kam se místní chodí koupat, jsme se snažili fotograficky ulovit vážku a krásného motýla. Stezka ve stromech začíná i končí na dřevěné věži a skládá se z 5 různě dlouhých úseků provazových lávek, mezi každými dvěma je plošina kolem stromu, na které by neměli být najednou více než 4 lidi. Lávky se při chůzi lehce pohupují a je to zajímavé zpestření cesty. Po zdolání provazových lávek jsme pokračovali pralesem – celkem jasnou, ale čistě přírodní cestou. Většinu cesty jsme šli sami, nikdo dlouho před námi ani za námi, tak jsme si užívali klid i ruch lesa, jenom žádné větší zvířátko se nám ne a ne ukázat. Cesta do svých asi 2/3 stoupá, takže z nás lilo naprosto šíleně, ani stav vody nebyl příliš uspokojivý a ještě vidina, že to musíme dát znovu i nazpátek:-) 3 km na pobřeží jsme nakonec šli přes 2 hodiny, ale to mi vůbec nepřišlo, že bychom se nějak courali nebo moc odpočívalli. Jen ta cesta je neskutečně spletitá, takže postup vpřed je opravdu pomalý. Uklidňovalo mě to, že podobně zničeně jako my, vypadali i všichni ostatní lidi, které jsme potkali. V poslední třetině cesty, která už převážně sestupovala k moři, začal trochu houstnout provoz, i proto, že jsme se napojili na kratší variantu treku. Na jeho konci nás čeká zajímavý pohled na meromiktické jezero, které je zajímavé svou slano-sladkou povahou, protože jde o sladkovodní jezírko propojené malou úžinkou s mořem, takže s vlnami a přílivem se do něj dostává slaná voda. Touto dobou bylo jezero z poloviny vyschlé, ale i tak hezké, takže za plného stavu, pokud člověk přežije cestu rozbahněnou džunglí, to musí být paráda:-) My jsme se ještě před vstupem na pláž vydali kousek stranou na pobřeží z velkých balvanů, kde po chvíli padl jeden z milníků – naše první malajská keška! Nechutná, promočená, mezi haldou odpadků, které sem zaneslo moře, ale naše, jupí!

 Pláž Pentai Keracut je jednak jedním z možných cílů treku, jednak v sezoně hnízdištěm želv. Bohužel, sezona nyní nebyla, a tak jediné, co želvy zde připomínalo, byla varovná cedule, že se tu vyskytují:-( Jinak je tu několik piknikových míst, všechna byla obsazená, tak jsme si dvakrát lokli z tenčící se zásoby vody a vydali se na zpáteční cestu pěšky. Většina místních turistů (jak známo, Asiati jsou všichni na krok líní) zde čekala na svou loď, kterou se dá svézt zpátky ke vstupu do parku. Nevíme bohužel za kolik, ale přišlo nám, že je potřeba si to kdyžtak domluvit už při vstupu. Potkali jsme sportovně vypadajícího místňáka, co navíc vedl skupinku dalších, všichni s trekovýma hůlkama a podobným vybavením, a prý že na vedlejší pláž Teluk Kampi je to tak hodina cesty, protože se zase přelézá hřebínek, tak jsme tento výlet vzdali a fofrem se snažili vrátit, abychom dnes stihlli ještě jednu atrakci, kterou jsme si na ostrově vyhlédli. Zpáteční cesta nás mile překvapila, protože jsme se vydali kratší a o dost lépe schůdnější vatriantou, takže za nějakách 45 minut jsme byli na parkovišti. Směrem k pláži bych to ale asi nechtěla jít, na mj vkus to bylo docela prudké stoupání. Motorka stála pořád tam, kde jsme jí zaparkovali, takže super, nasedli jsme a vyjeli, protože už bylo 16 hodin pryč a my si nebyli jistí, kdy Tropical fruit farm (farma tropického ovoce) zavírá.

Co roste na farmě tropického ovoce:

makadamový oříšek – je to nižší keř, plody se sklízejí hlavně před Vánoci do čokolád, zmrzlin, apod., mají vysoký obsah cholesterou, takže by se měly jíst rozumně

dragon fruit (pitahaya) – pochází z jižní Ameriky/Mexika, sem zanesena z Vietnamu; na farmě mají 3 druhy – uvnitř bílá, rudá a žlutá; žlutá zvenku je z Mexika a je díky dovozu nejdražší; snižuje cholesterol, zlepšuje krevní oběh, je dobrá na játra, ledviny a močové cesty.

ananas – roste a plodí jednou za život, po sklizni rostlina odumře; Taiwan + Filipíny – listy se používají na výrobu tkaniny; zralý a sladký plod se pozná: 1. listy se od plodu oddělí již při lehkém zatáhnutí 2. „ostny“ na jednotlivých dílcích slupky – čím víc tím líp 3. voní čerstvě a svěže

skořicovník – pokroucený strom původem z Indie, kůru stačí trochu oškrábat a už voní.

miracle berry – malé červené plody na keři, ochutnávka – sladké – po nich prý všechno kyselé chutná sladce, je hrozně drahé

jackfruit = chlebovník, je jedovatý/škodlivý pro těhotné a kojící ženy

durian – o tom nám spíš jenom povídal, říká se mu král ovoce, ale strašně smrdí; našemu oblíbenému mangostanu se prý říká královna a myslím, že to je mnohem zaslouženější

passion fruit = marakuja = mučenka – existuje jí mnoho druhů, slupka může být žlutá, zelená, růžová, černá (ta je nejlepší), vnitřek taky může být různý; vývar z květů smíchaný s oblíbeným nápojem je dobrý na nespavost; název passion fruit je údajně odvozen od křesťanské poslední večeře Páně, dle počtu a tvaru různých dílků v květu, ale i když jsem to vysvětlení slyšela dvakrát, pořád jsem nepochopila, kde se tam teda vzalo to passion:-)

papája – papája je podle povídání pána naprostý všelék, s pomocí googlu zjištěno, že to je proto, že obsahuje hrozně moc vitamínů, dokonce víc než citrusy, ale jelikož není kyselá, dá se konzumovat v mnohem větším množství; mimo jiné jsme se dozvěděli, že lje to lék na rakovinu prostaty, na rakovinu prsou, a šťáva z listů se pije jako lék na horečku dengue:-)

fíky – jsou prý taky dobré na prostatu, ale obsahují hodně cukru; na farmě měli druh, který vypadal jako velký, hodně rozvětvený keř, a když se mu trochu nadzvedly krajní větve a listy, bylo vidět, že většina plodů roste na holých částech větví v prostředku keře

tamarind – plody, které rostou v luscích a jsou hodně sladké se normálně konzumují a využívají v kuchyni na všechno vývar z listů je údajně dobrý na nastydnutí

kokosový olej – je také úžasným vnějším všelékem, čistý a přírodní, chemicky neupravený, krásně svěže voní a je úplně průzračný; ke zlepšení kvality vlasů se má používat na den, ke zlepšení kvality kůže na noc

Dále jsme na farmě viděli strom s plody, které vypadaly jako menší švestky, jen úplně červené, strom „star apple“, strom aceroly, nyní s plody nezralými, zelenými (zralé jsou červené), keř s malými červenými plody, co vypadaly jako malina a výborně chutnaly. O těchhto věcech se mi ale nepodařilo zjistit víc (většinou protože jsem byla moc daleko, když o nich děda mluvil).

Povedlo se nám to asi na poslední chvíli stihnout a mohli jsme se vydat s ukecaným dědou na prohlídku. Příklady některých plodin a trochu drobných info o nich, co jsme se dozvěděli, naleznete v boxu….

   S vtipkujícím průvodcem (se svou chabou angličtinou jsem ale pochopila jen část vtipů:-) a postupně se zvětšující skupinou návštěvníků jsme prošli část farmy, něco malinko dostali i ochutnat (ale to jen dokud nás bylo málo), a prohlídku završili ovocným bufetem a na přání namixovaným shakem. Trochu mi připadalo, že není úplně sezona, nebo určitě ne všeho, ale k ochutnání jsme pak dostali bohatý výběr a mražené to určitě nebylo, takže spíš bych řekla, že třeba prohlídková trasa je vždy odrbána jako první, aby to neodrbávali lidi nebo tak něco:-) ještě jsem zapomněla zmínit skvěle zodpovědný přístup 58-letého průvoodce, protože na začátku nás měl vyvézt vanem z parkoviště na samotné pozemky farmy, ale byl tam nějaký problém, který hrozně řešil, svezl nás zase dolů, a pak zase nahoru, a pořád při tom opakoval, že takhle to nejde, my jsme si zaplatili 35 RM, tak musíme dostat službu celou, že on to musí udělat celé a ne jen částečně……no my sice nechápali absolutně o co jde, ale bylo to vtipné a z jeho strany opravdu milé:-)

   Po prohlídce farmy, a také se pokochání pohledem z jejích pozemků, jsme sedli na motorku a vyrazili zpět do Georgetownu, kde jsme chtěli ještě stihnout Penang Hill s lanovkou. Otevřeno by měla mít do 23 hodin, ale okolnosti stály proti nám, takže jsme tule akci nakonec vzdali. Míjeli jsme úchvatný buddhistický chrám Kek Lok Si s obří sochou bohyně milosrdenství, i několik dalších chrámů různých stylů, tak jsme aspoň fotili, chrámy už bývají po 17. hodině zavřené. Zpět ale k výše zmíněným „okolnostem“. To bychom totiž nebyli my, aby se něco nepo….navíc ve chvíli, kdy nemáme ani motorku pojištěnou. Nejdřív jsme si ve sjezdu všimli, že se nám nějak vykrucuje zpětné zrcátko, což po chvíli bádání šlo celkem utáhnout, i když klíčem by to bylo lepší. Horší bylo, že jsme pořád cítili smrad něčeho páleného. U jednoho odpočívadla jsme zjistili, o co jde. Nejspíš jsme někde nadskočili (že by na některém ze zdejších naprosto debilních mrtvých policajtů, které se musí přejíždět opravdu krokem, jinak si člověk vyrazí dech a urazí podvozek?) a jedna ze dvou žárovek předního světla nám vpadla hlkiníkovým otvorem kamsi do útrob. Poškozená ale nebyla, takže tam svítila dál a všechno kolem sebe tavila. Na okraji Georgetownu jsme se tedy zastavili nejdřív v autoservisu, ale ten nás poslal do vedlejšího motorkoservisu, což byla bouda jednoho děduly, de facto na prahu jeho vlastního domku. Nečekala jsem to v těchto končinách, ale děda byl celkem nepříjemný, vůbec se ani nesnažil se mnou nějak domluvit (že opravář motorek na kraji města neumí anglicky, celkem chápu), jenom ukázal na hromadu nářadí, ať si z toho vyberu, co potřebuju. Já určitě. Naštěstí Petr celkem rychle pochopil princip, že skútry drží pohromadě jenom na pár šroubcích, našel správný šroubovák, odmontoval přední kryt a vrátil žárovku na své místo. Problém byl, že celý gumovo-hliníkový kryt kolem ní byl roztavený. Nakonec to tam Petík nějak narafičil, zpět jsme s tím dojeli a Jimovi rovnou vrátili. Byl to takový fajn strejda, že jsme mu to ze slušnosti i chtěli říct, ale když skútr vůbec nijak nezkontroloval, dokonce ani stav benzínu, a neměli jsme zaplacené žádné pojištění, radši jsme to nechali být. Neradi bychom to řešili, kdyby si pak vzpomněl, co všechno nám chce na motorce naúčtovat. Na dobré slovo jde obchodovat možná s přáteli, známými, ale ne na opačném konci světa.

   Po návratu do našeho hostelu jsme dali jenom rychlou sprchu a šli na večeři do Yeap Noodles. Opět jsme si výborně pochutnali. Vyzkoušeli jsme pak ještě na doražení něco na trhu, co dělala paní ve velkém woku, bylo tam hodně klíčků, zeleniny, vajíčka a základ byly nějaké měkké kousky, Petr tvrdil, že je to špek, mně to chutnalo po rybě. Jedli jsme to z kornoutu z banánového listu a zapíjeli karambolovým a citronovým džusem. Utahaní jsme pak už jenom chvíli pracovali na materiálech a šli spát.

Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (No Ratings Yet)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..