Místo vydání: Kladno
Středa 1. 6. – PRAMEN NERETVY, ZELENGORA S JEZÍRKY, PJEŠČANE PIRAMIDE, FOČA – VSTUPNÍ BRÁNA DO NP SUTJESKA
Se stále lehce sevřeným žaludkem ze včerejší policejní hlídky máme docela rychlé ráno – Petík mě budí v 7, balíme a dělám snídani, přitom se probere i Kuba. V 8 h jsme ready a vyrážíme za krásami národního parku Sutjeska, který dneska lízneme sice jenom okrajem, ale zanechá to v nás hluboký dojem…
Chvilku si užíváme asfaltu a později, už na lesní cestě, míjíme místo označené jako Izvor Neretve (pramen Neretvy), nejdůležitější řeky v zemi, která jediná ústí do Jaderského moře. Prameniště je ale evidentně rozprostřeně kdesi v lesích a houštinách – důkaz, že tahleta veledůležitá řeka se rodí z hlubin země docela nenápadně. Popřejeme jí šťastnou cestu skrze nádherná místa, která jsme zvládli projet a s jejím tokem se tam setkat (Počitelj, Mostar, Konjic a Jablanica…) a začínáme stoupat do hor na hranicích NP Sutjeska.
Silnice se postupně zhorší na kamenitou cestu, v lese navíc s bahnem a rozjezděná od traktorů, takže vysloveně něco pro břichoplaznou oktávku… Naše průměrná rychlost je asi 20 km/h. Ani nad hranicí lesa to není lepší – přijdou zase kamenité pasáže a rigoly od vody, která stékala z tajícího sněhu (na severních svazích NP Sutjeska se stále ještě dají někde vidět). V jednom takovém zůstaneme viset s protáčejícím se kolem ve vzduchu a chvíli nám trvá najít správný fígl na překonání takového zádrhele, ale když se povede, můžeme si odškrtnout další cennou zkušenost v jízdy v terénu:-) Pak už se bez větších problémů vyškrábeme do sedla a DOSLOVA JENOM ČUČÍME.
Kolem nás se do nekonečna táhnou nádherné zelené hory masívu Zelengora (ten název tedy sedí dokonale!), kopce jako namalované, sem tam zdobené korunou skal, sem tam skvrnou posledních zbytků sněhu. Tam, kde nedávno roztál, se objevují fialové koberce krokusů, opodál je menší kobereček hořců a na malém vrcholku, mezi kvetoucím borůvčím, ještě zahrádka žlutých a fialových orchidejí prstnatců. Dole pod námi je v kotlině usazené Jugovo jezero, kam sjedeme hned, jak se tady fotograficky a se sněhem vyblbneme:-)
U Jugovo jezera, které je vlastně spíš taková malá přehradička, stojí parádní, ale zatím zavřená horská chata. V jezeře se úžasně zrcadlí hory, ale bohužel nám zaleze sluníčko, tak to není tak pěkné, jak by mohlo být. Stejně tak o několik okamžiků později u jezera Orlovačko. Cesta k němu vede, ale pro auta je zavřená – musí se najet nad něj na parkoviště a k jezeru seběhnout po stezce, my necháváme auto u závory (dřevěné ohrady), kde se cesty k jezeru a na parkoviště rozdělují. Jezero je krásné, zase usazené do kulisy zelených hor i vyšších skalních štítů a kupodivu ne tak studené, jak by se mohlo zdát. My si koupeme nohy, Kuba tam bez váhání vletí celý a je vysmátý na celé kolo. Kolem břehu se táhnou hejna maličkých rybiček, ale čas od času o hladinu šplouchne i větší blyštivé tělo. Ledovcová jezírka jsou zkrátka jednou z chloub celého NP Sutjeska.
Zpátky u auta tvořím vaječný oběd, ale pořádají na nás nálety střídavě komáři a maličkaté červíko-mušky, takže to není úplně příjemné posezení. Ke konci už Kubu musíme uklidit do auta, aby vůbec mohl v klidu dojíst, Petík zatím kopíruje fotky z plných karet a taky mu tam není do zpěvu. Jakmile se schováme, padne pár kapek deště (doslova), hlavně ale po nastartování na nás vyskočí nepříjemná červená kontrolka a upozornění na problém s chladicí kapalinou. Kuba spí, my bez signálu, zkontrolujeme kapalinu, jak nám radí Ferda (všechna naše auta jsou takto dříve nebo později pojmenována), vidíme, že jí tam moc není, ale nějaká jo, na druhé nastartování už se to neobjeví. Během dne pak ale ještě několikrát ano, takže později na signálu hledáme možné důvody a řešení a po benzínkách sháníme chladicí kapalinu. Cestou dolů narazíme na lesníky, jak zvláštním lesním traktorem stahují klády z lesa. Žádné obslužné rameno a “valník”, ale normálně jich několik svázaných ocelovým lanem stáhnou dolů k cestě, odpojí, traktor se otočí a obrovskou radlicí je nahrne na kraj cesty, na jednu hromadu. Kuba to zaspí, ale my jsme jak u vytržení z toho trochu předpotopního způsobu těžby dřeva:-)
Po sjezdu do nížiny a prokličkování se na správnou cestu (bývalá a asi budoucí asfaltka), kdy na nějaký čas opouštíme horské svahy NP Sutjeska, jedeme k Pješčane piramide, pískovcovým pyramidám. Tzv. zemní nebo zemské pyramidy známe hlavně z Itálie, kde jsme se s nimi setkali několikrát, a pokaždé to byla úchvatná podívaná. Tady jedeme, kolem pořád nic nic, jenom listnaté lesy, a najednou za zatáčkou kuk! A stojíme přímo pod rezavě hnědými skalními věžemi, nebo spíš zatím jakousi hradbou, ze které se jednotlivé věže asi stanou časem. Dá se nad ně vyjít po schodech a na malou rozhledničku, ze které je fakt super výhled. Tohle trochu nečekané zpestření, o jehož existenci jsme se dozvěděli teprve před pár dny, si tedy užíváme do sytosti, úplně stejně jako předtím Zelengoru – zelené hory, které jsme heroickým výkonem oktávky, kterou to možná stalo zdraví, předtím přejeli.
Kolem 17 h sjíždíme do městečka Foča, které je takovou vstupní branou do NP Sutjeska, respektive asi nejbližším větším městem od parku. Původní plán je objet benzínky kvůli chladicí kapalině, případně nakoupit a kdyžtak dát někde kafe, ovšem skončí to výrazně lépe – objevíme stánek s vynikající kopečkovou zmrzlinou, ve vedlejší restauraci Mozart na náměstí si dáme luxusní ledové kafe, a pak nás zláká bohatá nabídka a dáváme si ještě pizzu – Kuba mini, my střední a jsou stejně velké. Pak se konečně taky dostane na ty benzínky:-) Něco jako chladicí kapalinu najde Petík až u jedné vzdálenější, ale růžovou – tu, co bychom asi potřebovali, mají jenom po 5 l kanystrech. Rozhodujeme se nechat auto přes noc odpočinout a pořádně vychladnout, ráno tam případně cmrndnout trochu vody, a kdyžtak tudy pojedeme ještě jednou.
To už máme skoro 21:30, Kuba po řádícím večeru začíná tuhnout a je čas najít místo na spaní. Popojedem asi 15 km na jeden tip (jinde to kolem silnice ani nejde), kde musíme překonat/objet vesnickou skládku, ale dál je to lepší. Těsně před koncem je ohromná bahnitá louže, nebo hlavně bahno, a já fakt nechci uprostřed noci řešit, že v něm uvízneme, tak se kousek vracíme a parkujeme v trávě před něčí brankou, tak uvidíme, co nás tu čeká ráno. Rychle rozesteleme, převlíknem se a padáme do hajan.
Čtvrtek 2. 6. – NP SUTJESKA – JEZERA DONJE A GORNJE BARE, PÍCHLÉ KOLO, PNEUSERVIS VE FOČE A VÝJEZD POD BOSENSKÝ MAGLIĆ
V půl 6 si to vedle nás přihasí auto, chlapík jde na svojí zahrádku:-D Petr solidárně vykoukne, jestli tam nechce zajet autem (což bychom mu museli uhnout), ale prý v pohodě, tak my to ještě na hodinu balíme. Vykopáváme se v 7, Kuba těžce po zadku, takže na všechno furt fňuká, brečí, Petík to dneska moc nedává. Když je jasné, že projetí závory do NP Sutjeska před východem slunce neklapne (což by nám teoreticky mohlo zajistit vstup zdarma), moc se neženeme. Dáme si snídani, vyčistíme zuby a před 9 jedeme.
Asi tak dvě zatáčky poté, co se začne stoupat od silnice, je pokladna a závora, vstup do NP Sutjeska nás stojí každého 10 KM, za auto ani za Kubu nic. Cesta je teda ale brutus – ze začátku rozbombardovaná asfaltka, která je snad horší než čistá šotolina, s obrovskýma dírama, pak v lese lepší úseky lesní cesty, které se střídají s kamenitým korytem potoka a tvrdou skálou a kamením. K jezeru Donje Bare se škrábeme přes hodinu. Les strašně voní česnekem a při bližším pohledu fakt – všude jsou koberce medvědího česneku. Obecně nás tady ta vegetace dost překvapuje – jsme v 1500 m a přitom všude kolem listnaté lesy plné kytek a hlavně hmyzu. Poštípaní jsme za chviličku celkem dost.
Nahoře je docela velké parkoviště, my zkoušíme zůstat zašoupnutí co nejvíc ve stínu a jdeme se podívat dolů po schodech k jezeru Donje Bare. Stojí u něj krásná chata, zatím zamčená. Jezero je takové normální, ani nějaké extra horské scenérie kolem, ale jako ochutnávka přírody v parku Sutjeska je to docela fajn. Na louce nad jezerem mě nejvíc zaujmou žluté bosenské lilie, které jsou bosenský endemit, a pak rozhledna z fondů EU, před kterou stojí strom.
Vrátíme se k autu a s ním kus po cestě na křižovatku, odkud vychází stezka k jezeru Gornje Bare. Tady necháváme auto a vydáváme se na výšlap – nejdřív komářím a česnekovým lesem (když se jde, tak to tak nežere, ale člověk se nesmí zastavit), pak vylezeme na louky a to je velká paráda! Kolem nás skalnaté hory, pod nohama koberce barevných kytek, modrá obloha, no prostě jak namalovanej obrázek, ze kterého se vyrábí puzzle. Dvakrát se přehoupneme přes kopeček a je tam jen vyschlá díra, ale nakonec, přímo pod skálou, kde končí i stezka, najdeme to nádherné jezírko.
V malém stínu pod stromem si dáme oběd, Petík droní a fotí, Kuba chvíli neposedí, jinak kochačka jako blázen! Kolem 14 h se pak vydáváme nazpátek, trochu jinou cestou přes louky. Dole potkáváme skupinu místních ze 3 aut, zdravíme se, Kuba dostává bonbon (větrový, tak mu ho schválně zkoušíme dat líznout, ale netváří se, tak mu ho zabaví táta a on místo toho dostane svoje sušenkové kolečko), Petík se dvěma babkami rozpráví plynulou angličtinou (ani nevím, na které straně mě to víc překvapuje:-)). V lese pokosím pár lístků medvědího česneku, přičemž mě málem sežere komando komárů. Rychle skočíme do auta, osolíme klimu a jedeme. Kuba si vyžádá ještě kousek chleba se salámem, ale stihne sníst akorát ten salám, ještě nejsme ani pořádně rozjetí, a on spí.
Cesta zpátky celkem ubíhá, dokonce i nejošklivější střední pasáž máme skoro za sebou, když před námi vyskočí na silnici nějaké zvíře, tak se ho snažíme dohnat a vyfotit. Jak se před námi několikrát mihne, zpřesňujeme svůj odhad na kamzíka, jenomže v tu chvíli se ozve zvuk jak když praskne a vyfoukne se balónek, a ona je to přitom další pneumatika. Na úplně blbým místě v kopci, takže Petík se celou dobu modlí, aby mu auto nespadlo z heveru. Smůla, stane se to, naštěstí nás předtím napadlo ho trochu podložit většíma šutrákama. Na druhý pokus už se kolo vymění a můžeme jet, bohužel nás čeká zajížďka až do Foči, protože tam je nejbližší vulkanizer. Takový moderní a podle toho taky tak drahý – nová (ojetá) guma nás tentokrát vyjde na 50 KM.
Abychom si trochu spravili chuť, zajedeme do Foči nakoupit do supáče a na zmrzku ze stánku jako včera, ale pak už honem do hor, abychom stihli šotolinovou cestu za světla. Po silnici pronásledujeme Pražáky s fordem, co furt stírají zadním stěračem. Na pokladně zamáváme lístky, ale stejně se musíme zapsat (Petík jako řidič). Cesta je ale na tuhle stranu o dost lepší než ráno k jezerům, až nám je trochu líto času věnovanému pneuservisu, tohle by asi na rezervě klidně šlo. Plánované zastávky po cestě necháváme až pojedeme nazpátek a kolem 19:30 jsme na parkovišti Prijevor pod Maglićem, nejvyšší horou Bosny. A nestačíme valit bulvy, protože jednak nás obklopují fantastický hory, a druhak dnes slunce a mraky dnes doslova čarují na večerní obloze.
Z nepokrytého nadšení nás vytrhává nepříjemné překvapení v podobě hejn krvežíznivých komárů. Tady, v 1600 m. n. m., mimo les, dávno po západu slunce (a ráno na slunci, i když večer je samozřejmě nejhorší). Posádky několika dalších aut, co tu nocují, vypadají nejdřív celkem v klidu, ale pak koukám, že se taky celí nabalují a stříkají. Vedle nás jsou Němci, takoví dva divní týpci, pak pár Holanďanů, v noci vedle nás přijede Slovák v dodávce a ještě tam parkuje česká oktávka, ale bez lidí. Kvůli komárům nakonec večeříme docela pozdě, protože kolem západu slunce venku fakt být nejde – ne delší chvíli na jednom místě. A pak už rychle do hajan a nabrat síly na zítřejší náročný výšlap…
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko.
Nejčastější dotazy
Naše zkušenost ukazuje, že s běžným osobním autem (v našem případě s “břichoplaznou” Octavií) je to sice proveditelné, ale jde o opravdový terénní očistec. Cesty do nitra parku jsou často nezpevněné, kamenité, rozježděné od traktorů a plné hlubokých rigolů od odtékající vody z tajícího sněhu. Na několika místech jsme dokonce zůstali viset s protáčejícím se kolem ve vzduchu a naše průměrná rychlost se pohybovala kolem 20 km/h. Pokud se rozhodnete vyrazit běžným autem, buďte připraveni na riziko poškození podvozku či defektu pneumatiky, který potkal i nás.
Pro klid v duši a bezproblémový průjezd rozhodně doporučujeme vozidlo s vyšším podvozkem nebo pohonem 4×4. Směrem pod Maglić (na Prijevor) je sice cesta o něco lepší než drsný výjezd k jezeru Donje Bare, ale i tak vyžaduje velkou opatrnost a pomalou jízdu.
Vstup do národního parku je zpoplatněný a kontroluje se u závor. Na pokladně, která se nachází kousek nad hlavní silnicí při stoupání do parku, jsme platili 10 KM (konvertibilních marek) za dospělou osobu. Za auto ani za dítě se v našem případě nic nepřiplácelo.
Lístky, které na pokladně obdržíte, si pečlivě uschovejte po celou dobu pobytu. Při dalším vjezdu do jiné části parku (například směrem na Prijevor) sice musíte opět projít kontrolou a řidič se musí zapsat do knihy návštěv, ale po předložení již zakoupených lístků nemusíte platit znovu.
Obě jezera nabízejí nádhernou ukázku divoké bosenské přírody, ale každé má trochu jiný charakter. K jezeru Donje Bare se dá dojet autem (po velmi náročné cestě) a najdete u něj pěknou horskou chatu a dřevěnou rozhlednu. Samotné jezero leží v lesnatějším prostředí a je fajn jako první ochutnávka parku.
Skutečným klenotem je však sousední jezero Gornje Bare, ke kterému musíte dojít pěšky od rozcestí. Stezka vede nejprve voňavým lesem plným medvědího česneku a následně se otevře do úchvatných horských luk lemovaných skalnatými štíty a koberci barevných květin. Toto ledovcové jezírko usazené přímo pod skalní stěnou nabízí dokonalé fotogenické scenérie a božský klid pro zasloužený odpočinek a svačinu.
Příroda v NP Sutjeska nás doslova ohromila svou bohatostí. I ve výškách kolem 1500 metrů nad mořem narazíte na husté listnaté lesy, které na jaře a začátkem léta intenzivně voní medvědím česnekem, jehož koberce pokrývají lesní půdu. Na horských loukách pohoří Zelengora můžete obdivovat vzácné bosenské lilie (místní endemit), fialové koberce krokusů, hořce nebo divoké orchideje prstnatce.
Odvrácenou stranou této bujné vegetace je však obrovské množství hmyzu. Zejména komáři a drobné mušky jsou zde extrémně agresivní a útočí v celých hejnech, a to i ve vysokých výškách (kolem 1600 m n. m.) po západu slunce nebo na březích jezer. Bez kvalitního repelentu a dlouhého oblečení se v parku neobejdete, jinak vás hmyz doslova sežere zaživa.
Rozhodně ano! Pískovcové (nebo také zemní) pyramidy jsou úchvatným přírodním úkazem, který bychom v této lesnaté krajině nečekali. Nacházejí se kousek od silnice nedaleko města Foča. Cesta k nim vede sice nenápadným listnatým lesem, ale jakmile dorazíte na místo, otevře se před vámi pohled na fascinující rezavě hnědé skalní věže a hradby vymodelované erozí.
Pro návštěvníky je zde vybudované dřevěné schodiště vedoucí na malou vyhlídkovou plošinu, ze které je na tyto přírodní útvary skvělý výhled. Je to ideální, nečekané a časově nenáročné zpestření cesty, které si užijí dospělí i děti.
Pokud vás potkají technické potíže, nejlepším záchranným bodem je město Foča, které funguje jako vstupní brána do parku. My jsme zde museli řešit jak úbytek chladicí kapaliny, tak proraženou pneumatiku na kamenitých cestách. Ve Foči najdete moderní pneuservis (“vulkanizer”), kde nám bez problému a na počkání vyměnili poškozené kolo za ojetou, ale funkční pneumatiku, což nás stálo 50 KM.
Na místních čerpacích stanicích lze také sehnat základní provozní kapaliny, ačkoliv specifické typy (např. růžová chladicí kapalina v menším balení než 5 litrů) mohou být hůře k sehnání. Doporučujeme proto mít s sebou alespoň základní zásobu destilované vody a nářadí pro výměnu kola v terénu, protože v horách budete často bez mobilního signálu.
Přímo v národním parku Sutjeska jsou možnosti nákupu potravin prakticky nulové a horské chaty u jezer Jugovo či Donje Bare mohou být mimo hlavní sezónu zavřené. Veškeré zázemí proto doporučujeme řešit v blízkém městě Foča. Najdete zde dobře zásobené supermarkety pro nákup zásob na treky i čerpací stanice.
Pro příjemný odpočinek po náročném dni v horách můžeme doporučit návštěvu náměstí ve Foči. My jsme si zde oblíbili stánek s vynikající kopečkovou zmrzlinou a sousední restauraci Mozart, která nabízí luxusní ledové kafe a výbornou pizzu za velmi příznivé ceny.
Najít vhodné místo na spaní přímo u hlavních silnic v údolí může být komplikované kvůli terénu, blízkosti obydlí nebo nečekaným překážkám (jako jsou vesnické skládky). Pokud cestujete upraveným autem jako my a chcete spát v přírodě, jednou z nejlepších možností je vyjet na oficiální parkoviště Prijevor přímo pod nejvyšší horou Bosny, Maglićem (ve výšce cca 1600 m n. m.).
Toto místo nabízí naprosto úchvatné výhledy na okolní horské masívy a večerní hru světel a mraků. Na parkovišti běžně nocují i další cestovatelé v dodávkách či stanech. Musíte však počítat s tím, že v noci zde může být chladno a večer vás kvůli agresivním komárům pravděpodobně čeká rychlý ústup do auta či stanu.
Jsme rádi, že přicházíte na náš web. Ten ovšem nejede na vzduch (i když bychom si to moc přáli 😄). Pro jeho chod využíváme magii affiliate odkazů. Pokud na některý z nich kliknete a koupíte si něco hezkého, nebo třeba objednáte ubytování, tak my dostaneme malou provizi. Všechny nabízené produkty a služby sami k naší spokojenosti využíváme a nebojte, na vaši cenu to nemá žádný vliv, naopak v některých případech získáte i slevu nebo jinou výhodu. A to je fér, ne? Podpořte nás a pomozte nám tvořit další skvělý obsah. Děkujeme!
Ať už pro dlouhé večery nebo deštivá odpoledne na cestách, rádi saháme po hrách od Albi. Jejich Kouzelné čtení je pak neocenitelným parťákem na dlouhé cesty, kombinujícím zábavu a vzdělávání. Využijte náš kód AF15ZCESTY pro 15% slevu (navíc k 10% na e-shopu) na Albi.cz.
Ano, spíme často v autě, pod stanem, nebo prostě pod širákem – milujeme dobrodružství a kontakt s přírodou, je to zdarma! Ale i my občas oceníme pohodlí postele a teplou sprchu. A když už se rozhodneme pro "luxusnější" ubytování, Booking.com je pro nás jasnou volbou. Je to prověřený systém s cenami a širokou nabídkou pro každého – co víc si přát?
Internet, Google nebo AI se dnes zdají jako téměř všehoschopní pomocníci, ovšem snad každému pořádnému cestovateli se občas stane, že se někde ocitne bez signálu. A kde pak sehnat relevantní informace k ubytování, kde zjistit, kam se jít najíst, nebo co zajímavého ve vašem okolím navštívit? Nejlépe v knižním průvodci od léty prověřeného vydavatelství – Lonely Planet. A pokud nechcete knihu tahat s sebou, poslouží skvěle už při samotném plánování cesty.
Max elevation: 1722 m
Min elevation: 403 m
Average speed: 35.97 km/h
Total time: 12:28:52
Loading...
