Neděle 29.8. – Skoro ztracené dítě při nákupech, první dvě pláže Bulharska a jezero Durankulak

Vstáváme už před 7., jdeme se rychle vyčůrat, dokud tu nikdo další netrajdá, v autě snídáme, pak balíme. Pokecáme a rozloučíme se s Čechy a v 9 odjíždíme. První a poslední město po cestě je pro dnešek Mangalia, a tak v takové menší nákupní zóně stavíme a zařizujeme potřebné nákupy – Kaufland, lékárna (obvazy – použité na Kubovu spálenou ruku se nedají recyklovat, a jeden obvaz vydrží vždy na 2 – 3 dny, a tak po cestě prostě dokupujeme. V EU zemích naštěstí tohle není problém.), Pepco. Kubajzovi začíná docházet oblečení a na praní v našem nabitém programu není moc místo, tak mu chceme koupit nějaké kraťasy (ale to bychom museli nakupovat na jaře), jinak si společnými silami s Petíkem vybere aspoň dlouhá trička a jedno krátké + tenké tepláky na noc, jelikož pyžama už jsou fakt zoufalá. Já pak odejdu ještě do té lékárny a další dění znám jenom z vyprávění… Petík pošle Kubu k pokladně a hledá ještě vývrtku (páč je sice fajn si koupit na ochutnání rumunské víno, ale když ho člověk nemá čím otevřít, tak toho moc neochutná). Když se ohlédne po Kubovi, tak ho nikde nevidí. Volá ho, hledá i venku, ptá se lidí, až ho nějaký chlápek pošle zpátky do obchodu, kde naše poslušné děťátko stojí u kasy, přesně dle rozkazu. Akorát vzadu vedle prodavačky, kde jí podává oblečení, aby ho namarkovala, takže z obchodu nebyl vidět:-D Takže fajn, první zkušenost se ztraceným dítětem máme taky za sebou, a můžeme popojet:-)

Jakmile se rozjedeme, Kuba usíná, což pomůže jeho ne úplně příjemné náladě (nebo minimálně je od něj na chvíli pokoj:-)). Když projíždíme vesnici 2 Mai, nedá nám to a zkoušíme najít pláž, kde jsme kdysi několik dní kempovali. Tenkrát to byl prostě free kemp na pláži (hodně free), vedle záchody a restaurace (nejsem si jistá, možná se tam platil nějaký mini poplatek za kempování), pláž plná hipíků a podobných existencí, i my jsme se tu tenkrát s holkama opalovaly nahoře bez, přestože s námi jel do té doby vlastně úplně neznámý kamarád. Petík tu zažil jednu z nejhorších střevních příhod, kdy už od záchodů ani nechodil do stanu, jenom posedával celou noc před nimi. Do moře jsme skoro nelezli, protože celá zátoka byla plné vyplavených, smradlavých řas. No prostě samé super vzpomínky:-D Pláž najdeme, ale s tím obrovským parkovištěm hned vedle to už nějak není ono…

Vrátíme se na hlavní silnici a během pár minut nás zdraví rumunsko-bulharská hranice. Vystojíme si 15 min frontu. Celníci po nás chtějí pasy a techničák, o kus dál je ještě COVID stanoviště, kde ukazujeme certifikáty a bez dalšího zkoumání jedeme dál do útrob naší oblíbené země, Bulharska. Ahoj, po několika letech jsme tu zpátky a těšíme se, co nám tentokrát ukážeš! (Minule i předminule to bylo úžasný, tak snad to vyjde zas!)

Jenom o pár km dál zahýbáme na polní cestu směrem k moři. Chvíli to vypadá, že to je fakt jenom pro traktory a my tu tak možná necháme někde kolo, ale všechno jde nakonec projet a my za chvíli koukáme zase na to krásně modré moře. Je tu vyšší, písčitý břeh, ale žádné dramatické útesy (to přijde později), pás suchých kytek a pak pás akátového lesa, kde se zcela oficiálně, ale zdarma kempí. Dá se sjet dokonce až na pláž, ale to radši nezkoušíme. Místo toho jedeme ještě kus po cestě a podaří se najít i místo pod stromem, kde necháváme auto a já vařím oběd. Asi dochází plyn nebo má vařič špatný tah nebo mi do toho prostě moc fouká, ale trvá to věčnost. Kuba se vzbudí poněkud předčasně a prudí, ale zaměstná ho běhání po rozpálené cestě sem a tam. Po jídle jdou kluci na pláž, já ještě dělám zbytek masa na večeři, a pak seběhnu za nima. Pláž je krásná, moře vlastně taky, ale jednak jsou tu dnes hrozné vlny a druhak všude plavou řasy/chaluhy – prostě takový ten salátovitý bordel, co se dá přežít, ale jak je ho na břehu hodně a začne schnout a rozkládat se, tak smrdí jak peklo. Kluci po tom, co je trochu neplánovaně spláchne jedna vlna, volí „bezpečnější“ prostředí a cachtají se u laguny za písečným valem, který je odděluje od vlnobití. Mně to rozhodně nevadí (přeci jen od doby, co mě vlny v turecké Alanyi málem odnesly až do Afriky, mám z moře sakra respekt), jenže laguna se čím dál tím víc plní řasami a různým dalším nepořádkem z moře a stává se víc a víc nechutnější. Asi hodinu tam vydržíme stavět vany a přehrady a brodit se sem a tam, ale pak už nás lížou vlny, všude plavou řasy a peří racků a hnus, tak popojedem.

Po koupačce chceme zase něco zajímavého vidět a fotit, tak máme plánu přírodní rezervaci Durankulaško ezero (Durankulacké jezero). Je to od nás 4 km vzdušně, ale musíme to objet zpátky na silnici, kus po ní a znova z ní odbočit směrem k moři. Kuba tuhne, tak zaparkujeme u restaurace Kibela, netíme a vesele dobíjíme, až zjistíme, že nejde nastartovat. Okolo parkuje aut dost, ale stojíme čumákem do křoví, z jedné strany asi majitel, takže jediná naděje je druhá strana. Když dlouho nikdo nejde, balíme a jdeme se radši projít my, ať z toho taky něco máme.

Jezero je celkem velké, ale my vyrážíme podél hodně zarostlého břehu (kolem pole s konopím) na takový poloostrov, kam vede oficiální cesta a mělo by tam být i návštěvnické centrum. Nejdřív nás teda trochu zbrzdí hlídací kůň, který potřebuje očuchat, jestli jsme ok pro návštěvu rezervace, ale když nás v klidu pustí, je to tu v podstatě jenom naše. Akorát není moc co. Jdeme cca kilometr a jsme u kompletně zavřeného infocentra. Pročítáme aspoň infotabule opodál a podle nich je to tu po biologické a historické stránce nesmírně zajímavé, jenže realita trochu pokulhává…

Po dřevěném chodníku přes rákosovou šíji přejdeme na kopeček, který tvoří poloostrov, a na němž se nachází pozůstatky starověkého chrámu bohyně Kibele. Kdybych chtěla být zlá, napíšu, že to je pár kusů zdí a kamenů, toť vše:-) Zaujme nás tedy aspoň pěkný výhled na vedlejší ostrůvek a hladinu jezera, kde se opravdu podle popisu prohání spousta ptáků (přírodní rezervace je to tu především kvůli ptákům a rybám), a na jednom ze vzdálených stromů zahlédneme dokonce sedět a vyhřívat se několik kormoránů. Jsme z nich nadšení, i když vyfotit se dají jenom na hodně dlouhý objektiv. Když už skoro odcházíme, vyleze najednou ze křoví holka a říká nám, že je tam super výhled na ptáky, ať se tam jdeme podívat. Slezeme tedy cestičkou vyšlapanou v roští, Petík napřed a za chvíli na nás syčí, ať jsme zticha. Divím se proč, ale jenom do chvíle, než staneme v podstatě uprostřed kolonie kormoránů. Na okolních větvích jich sedí hned několik, další přilétají a odlétají, jen pár metrů od nás. Ochránci přírody by asi úplně nadšení nebyli, že jim tam lidi takhle lezou, ale snažíme se být co nejvíc nenápadní. Už jenom proto, abychom nedostali hovínkem po hlavě:-)

Výprava tedy nakonec dopadne celkem dobře, a ještě lepší to je, když odpočinuté auto samo naskočí. Petík ho jde trochu projet a nabít, my se s Kubou zatím přesouváme na terasu restaurace Kibele. Nabídka a ceny jídel nás úplně nezaujmou, ale na pořádné frappé se těším už několik dní, takže je jasno. Kuba je spokojený s tím, že jsou hned vedle houpačky, klouzačka a prolejzačka. Když tam pro děti nafouknou i skákací hrad, tak to jde omrknout s maminkou za zadkem, ale bez většího nadšení se vrací na oblíbenou klouzačku. Největší zájem pak vzbudí dvě kočky, které přitáhnout místní děti. Pohlazení je hodně opatrné (což mu jako kočkofob schvaluju), ale oči z nich nemůže spustit. Se strašně milou servírkou nakonec vyřídíme i mezi-měnovou platbu (platíme leiema, vrací nám levy) a kolem 19. h odjíždíme na dnešní nocležiště.

Tím je dlouhatánská pláž a oficiálně neoficiální kemp u vesnice Krapets. Pláž tu lemuje pás trávy a řídký lesík, takže se tu kempuje ostrošest a už je trochu problém najít dostatečně volné a velké (a rozumně čisté) místo. V neděli večer bychom to tu čekali víc vylidněné, nakonec si ale najdeme hezký flek. Už je po západu, tak jdeme rychle zkontrolovat moře, které pořád bouří, a přitom přijde brutální atak komárů. Všude se stříkají litry repelentu a zapalují ohně, my doslova běžíme k autu, zapalujeme spirály, stříkáme se, částečně schováváme uvnitř, stejně se několika štípancům neubráníme. Po setmění a se spirálami je to dobrý. Vařím k masu brambory, najíme se, poklidíme, uložíme společně Kubu a dvě hodiny pracujeme na netu, do půlnoci – já dodělávám storíčka a píšu deník, Petík plánuje zpáteční trasu.

Pondělí 30.8. – Moře, Šabla a maják, skalnaté bulharské útesy kolem Tyulenova, mys Kaliakra

Vstáváme až v 8, mě dneska teda kluci dost usurpovali a nespalo se mi dobře. Dopřáváme si zase jednou „snídani v trávě“, respektive na dece, ale nahatej Kuba (aby se učil chodit čůrat ve stoje na trávu) chytne nějaký průjem a poněkud nám tu znečistí okolí i deku – padá to z něj jak na běžícím pásu (nejdřív na deku, pak to pochopí a už aspoň chodí mimo). Žádné jiné projevy toho, že by mu mělo být špatně, ale nemá, tak to po něm uklidíme a dál neřešíme. V 10 se jdeme vyvalit na pláž, kde je to dneska super – vlny o dost menší, řasy vyplavené v jednom úzkém pásu a jinak pláž i moře nádherné a lidí pár. Cachtáme se asi do 12, pak je moudřejší ustoupit, tak se jedeme podívat do Šably.

Šablu máme zafixovanou z dávné výpravy jako místo, kde jsme se dostali na nádhernou pláž, jenže ve vodě nás něco hrozně kousalo, asi medúzy, takže nezbylo než to buď přetrpět nebo se na tu krásnou vodu jenom koukat. Tentokrát máme spadeno na maják. Projedeme vesničkou střediskovou Šabla a parkujeme u majáku, kde mají ještě takový zvláštní park. Nejsme si jistí, jestli je to myšlené jako nějaké postmoderní prolejzačky + lavičky nebo je to naopak nějaký pozůstatek časů minulých, každopádně zdaleka nejzajímavější jsou rezaté kusy lodě – lodní šroub, kotva a kus řetězu. Teda samozřejmě hned po majáku a mole…

Maják u obce Šabla (Šablenski far) bohužel není veřejnosti přístupný, je obehnaný plotem a podle okolního prostředí nejspíš slouží někomu jako chata, ale rozhodně jde o zajímavé místo. Maják byl postaven Osmany v roce 1856 a měří 36 m, čím je dodnes nejstarším a nejvyšším majákem jak Bulharska, tak celkově černomořského pobřeží. Nedaleko něj se nachází nejvýchodnější bod Bulharska. U Šably zlehka začíná neuvěřitelný kus pobřeží, skalnaté bulharské útesy, jejichž vyvrcholením je mys Kaliakra.

Maják tedy super, hlavně proto, že pro ně máme slabost, ale to hlavní, co jsme si na bulharském pobřeží vyhlédli, máme zrovna před sebou. Míříme totiž na skalnaté pobřeží, které když jsem viděla na fotkách, tak jsem tipovala na Portugalsko nebo Francii, ale rozhodně ne Bulharsko profláknuté „Zlatými písky“:-) Bulharské útesy kolem vesnice Tyulenovo…

Nejdřív zajíždíme k pobřeží ještě několik km před vesnicí samotnou, k bodu v mapě, kde by mělo být nějaké skalní okno. To tam tak jako úplně nenajdeme, ale vůbec nevadí, protože je to tu prostě fantastický. Několik metrů vysoké útesy, všemožně tvarované vlnami a větrem, omývané nádherně modrým mořem – prostě sen! Hodně roztroušeně se na útesech kempuje, tak jedno auto na půl km, ovšem koupání je tu spíš pro dobrodruhy a otrlé nebo milovníky skákání. My se zaměříme na focení a vaření oběda, které je zase nějak strašně dlouhé (jak já to vždycky udělám, proboha?). Aby toho nebylo málo, tak si nevšimneme, že Petík nechal svítit světla, což v kombinaci s už tak slábnoucí baterkou není dobrý… Já pak obíhám nejbližší auta na několika km a snažím se najít někoho od nich, což taky moc nejde. Konečně se ukáže jeden strejda rybář, kterého lámanou slovanštinou požádám, ať nám jede pomoct, ale k našemu zhrození se to nepovede. Motor jeho stařičkého vozu řve pod náporem plynového pedálu, ale nahodit ten náš se nepovede. Nevíme, jestli je problém v tom, že se na jeho motor nejde pořádně přicvaknout, nebo je prostě slabý, nebo náš problém není v baterce, a jsme z toho celkem špatní. Před cestou jsme nechali v autoservisu pomalu celou výplatu (pravda, kvůli něčemu jinému, a slabší baterka asi jen tak poznat nejde), takže nás motopříhody celkem vys….í. Bohužel široko daleko už není nikdo další, koho zkusit, ale když se sem blíží nové auto, okamžitě ho jdu odchytit. Je to mladý kluk a dvě holky na výletě, a po chvíli túrování naskakuje o ten náš neposlušný motor, uf! Kluk říká, že to byl asi osud, protože se rozhodoval, jestli sem z hlavní silnice odbočit, a jako by nějak cítil, že jo, že tu má být. Mno, ještě že přijel, my bychom tu takhle na výsmahu beze stínu asi skejsli až do večera, než by někdo jiný odjížděl…

Tahleta peripetie nám ukradla dost času, ale nehodláme si nechat ujít ani kousek tohodle úžasného pobřeží. Spěcháme do Tyulenova, což je spíš takový shluk hotelů, půjčovny lodí, apod. kolem malého přístavu strčeného mezi skalami. Auto zůstává nahoře na parkovišti (a my vysíláme všechny modlitby, aby ten krátký přejezd stačil dobít baterku k dalšímu startu) a my se jdeme chvíli courat po útesech. Snažím se zaměstnat Kubu a dát prostor Petíkovi si v klidu fotit. Tady je opravdu velké skalní okno, ovšem usadila se na něm nějaká madam, co si tam fotí selfíčka snad půl hodiny, takže ji na fotkách mají úplně všichni. My samozřejmě musíme čekat, než se někam odvalí (což je pochopitelný, když pak chce člověk ty fotky k něčemu používat). Rozeklané skály, samostatné balvany a sloupy v moři jsou ale úžasné všude, takže rozhodně je tu co sledovat i mimo madam a jednoho okna:-)

Pokračujeme pak ještě na místo zvané Ognčeto vedle vesničky Kamen Bryag. Má to být nějaké skalní okno nebo průhled, který nenajdeme (na detailní průzkum už není čas), ale je tu jiná zajímavost – věčný oheň. Tady nešlehá vývěr plynu divoce ze země jako Focul Viu, který jsme viděli před pár dny v horách, ale hoří na konci trubky obskládané kameny do velkého ohniště. Důvod je ryze praktický – ohně původně hořely volně na okraji útesů, jenže tu příliš často docházelo k nehodám, a tak místní svedli plyn trubkou o pár metrů dál od moře. Nepříliš estetické, ale asi rozumně řešení…

Dojet sem byl zase výkon hodný traktoru s dvoumetrovými koly, naštěstí nazpátek najdeme lepší cestu a spěcháme na mys Kaliakra, který jsme si vybrali doma z mapy a fotek a strašně jsme se na něj těšili. Slunce už je hodně nízko a háže krásné zlaté světlo, které barví útesy do ruda. Než se přijede na mys samotný, projíždíme doslova lesem větrných elektráren, což je pro Kubu tak silný zážitek, že to s oblibou vypráví ještě několik dalších měsíců:-) Jedeme na úplně nejbližší parkoviště, co to jde, a jelikož je už po 18. h, tak po nás nikdo nechce ani parkovné ani vstupné. Rychle vyrážíme na obhlídku, než zapadne slunce úplně.

Nejdřív procházíme areálem historických vykopávek, neboť mys byl samozřejmě obydlen už ve starověku. Můžeme tu vidět většinou základy obytných a hospodářských budov, což nás nějak extra nebere. Rádi bychom nějaký pěkný pohled na útesy, na pobřeží, anebo na pevnost na koncovém výběžku. Dojem dost kazí fakt, že část mysu zabírá vojenská základna, takže třeba dronit tu nepadá v úvahu. Také musíme projít pěknou, ale velkou a luxusní restauraci, než se konečně dostaneme na konec mysu, a tam už se jenom vyfotíme u oken s ne úplně nejlepším výhledem. Celkově tedy poněkud zklamání – představovali jsme si něco jako britské útesy Old Harry Rocks a ono to tak úplně nedopadlo. Respektive příroda tu takovou krásu vytvořila a třeba s dronem by asi byla vidět, ale smůlinda…

Než dojdeme zpátky k autu, je téměř tma, a tak nevymýšlíme žádný vylomeniny, ale vracíme se po příjezdové silnici jen pár stovek metrů za první pokladnu, kde se dá odbočit kamsi do buše a za roštím tam zakempit. Vařím rychovečeři – Kubovi kaši a nám těstoviny s tuňákem, přičemž mě trochu děsí naši nejbližší sousedé – obrovské kobylky a stonožky. Sice bude zase vedro, ale ještě že spíme v tom autě…

Úterý 31.8. – Pláž Bolata

Vstáváme kolem 7:30, snídáme a celkem svižně se pobalíme, máme toho dnes před sebou hodně. V nedaleké zátočině mysu Kaliakra se nachází jedna z nejkrásnějších pláží Bulharska, a možná celého Balkánu – Bolata, a tak padá rozhodnutí, že se s Černým mořem rozloučíme právě tam. Naši cestu je totiž už třeba stočit zpátky do vnitrozemí.

Sjíždíme tedy do zátoky, kterou vlastně vytvořily hlavně vlnolamy, takže tu vznikl doslova přístav klidu – vlny z moře sem nejdou, všude je mělko po kolena, a tak tu mají rybáři a jiní fanoušci lodiček pohodové přístaviště pro ukotvení svých bárek nebo naložení/vyložení lodičky. Petík je z pláže a jejího skalnatého okolí tak nadšený, že bere drona a výjimečně ignoruje fakt, že na útesu nad námi sídlí ona vojenská základna. Snad nám ho nikdo nesestřelí… My s Kubou jdeme vyzkoušet vodu. Jak je tu mělko, tak ho nechávám si tam nahatýho dovádět, ale jinak je tu dost lidí, všichni v plavkách nebo oblečení, takže já (a později i Petík) tam lezeme jenom nutně po kolena, převlíkat se nám už nechce. Ráno je tu božské, kdybychom tu byli ještě dřív, tak máme celou zátoku sami pro sebe. Postupně sem ale najíždí víc a víc denních návštěvníků, a tak kolem 10. usoudíme, že je čas zase popojet…

 Tisk článku