ČTVRTEK 9.4. – LOPBURI

Tak konečně nastal den, kdy jsme se zase vydali na cestu, byť ne moc dlouhou. Měli jsme namířeno do města Mae Sot, které leží asi 6 km od hraničního přechodu do Barmy, ale to by bylo, abychom si ten přejezd nějak nezpestřili:-) Prvním dnešním cílem bylo dostat se včas na vlak, což začalo haprovat hned od rána – zaspali jsme. Na sbalení nám zbylo půl hodiny, takže jsme odcházeli s krosnami jak mrtvé dítě a bez sprchy, která by se bývala docela šikla. V přístavu nám akorát ujela loď, naštěstí další jela za 10 minut (báli jsme se, že za 20), a před 9. jsme dorazili na nádraží Hua Lamphong. Žádné tragické fronty, ovšem těsně před námi vypadla na celém nádraží elektřina a děsně dlouho jim nabíhaly počítače. Mě vzala nečekaně jedna z pokladních, když ostatní teprve domlouvaly svým kompjůtrům, a bez problémů mi lístky prodala – 130 km za 56 b na osobu, to taky není špatné. Samozřejmě, se na cestu vydáme třetí třídou, na dřevěných lavicích a obklopeni Thajci tak, jak nás to baví:-) Našli jsme náš vlak, místa a Petík skočil koupit aspoň slunečnice na cestu. Jinak jsme potom hladově sledovali, co nosí prodavači ve vlaku – nakrájený ananas a zelené mango, tenoučké barevné a sladké nudle, žluté nudle s masem, porce rýže s masem a omeletou, oříšky, grilované maso na špejli. Tady nebyl problém se najíst:-) Největší záchvat ale přišel v jedné ze stanic, kde se snad všichni vykláněli z oken, prodavačům strkali drobáky a z jejich táců si brali malé kelímky. Se zmrzlinou. Vsadila bych na kokosovou, jenže na nás nezbylo. Chce to mít pětibahtovou minci připravenou už předem, na nic se neptat, nesmlouvat, šoupnout minci a sebrat kalíšek:-)

Mimochodem bylo by to i skvělé osvěžení do přehřátého vlaku, kde nad námi nefungoval větrák a rychlost nikdy nebyla taková, aby sem foukalo zvenku.

Po poledni jsme byli v cíli, městě Lopburi, které musí znát každý, kdo někdy jel z Bangkoku na sever vlakem, ačkoli neví, jak se ta stanice jmenuje. Symbolizuje ji krásný chrám hned vedle kolejí, okupovaný tlupou opic. Však také celému městu se přezdívá “Opičí” a hned na nádraží vás přivítá socha těchhle stvoření a varovný nápis. Z informačního okýnka už na dálku mával pan informátor, hned mi nacpal do ruky mapu, zakreslil do ní všechno důležité a s úsměvem od ucha k uchu nás nasměroval k úschovně zavazadel. Že by se ta thajská vstřícnost zatím přece jenom úplně neztratila?

Za 30 b pro oba jsme odložili batohy a vzali si jen to nejnutnější, páč makakům se líbí všechno, co na vás není připevněné. V restauračce před nádražím jsme se posilnili porcí rýže s kuřecím na bazalce (thajská bazalka = něco jako máta) a koupili si čaj za 15 b. Když jsme ten stejný čaj, v tom stejném obchodě chtěli koupit později, tak najednou stál 25 b…. Omrkli jsme zbytek chrámu hned vedle nádraží, pak svatyni o kus dál po silnici, a to už se okolo nás, na střechách a po elektrických drátech proháněli první makakové. Evidentně ovládli kromě chrámu i celé okolí, domy byly prázdné, vybydlené, celkem takové zpustošené. Drželi jsme se s opicemi navzájem v uctivé vzdálenosti, jenom Petík občas s foťákem trochu zariskoval, ale byl stále připraven na rychlý ústup:-) Tlupy okolo chrámu udržuje v rozumné míře drzosti pravidelné krmení – místní prodávají turistům pytlíčky s barevným sirupem, které pak opice přijímají jako úplatek za focení zblízka a nekradení svačin z batohů. Blbý je, když se na nějakou pytlíček nedostane a jde se nakrmit sama:-)

Chrám Prang Sam Yot je sám o sobě už spíš takovou ruinou, uvnitř ani nemá co nabídnout, ale jeho historie rozhodně zaujme. Původně byl postaven jako hinduistická svatyně, když tato oblast spadala v 7. století pod nadvládu panovníků z dnešního Pákistánu. Jeho 3 věže, prangy, byly zasvěceny hinduistické svaté trojici – Brahmovi, Višnuovi a Šivovi. Později byl chrám upraven v khmerském stylu, až bylo nakonec celé město přičleněno k Ayutthayské říši a chrám se stal buddhistickým svatostánkem. Vstup za 50 b nebo na kombinovaný tiket za 150 b na všechny místní chrámy. Usoudili jsme ale, že nám stačí si chrám obejít ze všech stran za plotem, na pozemku nejsou žádné keře ani stromy, nic nebrání výhledu.

Ušetřené peníze ale dlouho nevydržely… V ulici před nádražím vyrostl večerní trh, univerzálně nejlepší zdroj jídla. Z podvečerního odpočinku v ruinách za nádražím (kde jsme mimo jiné kompletovali jeden z článků pro web) nás vyrušila obrovská mnohonožka, na první pohled jsme se oba lekli, že je to had, a tak byl čas jít omrknout, očuchat a nejlépe i ochutnat stánky:-) Hlavní chod večeře nám zajistila kachní polévka a “duck rice” – to samé jako chicken rice, ale s kachním, masem, který tohle jídlo už naprosto vystřeluje do nebes:-) Trochu nás zamrzelo, když jsme dostali pohárky s ledem, ale na stole jen plastové lahve s vodou, za které se platí. Džbánek s obyčejnou vodou, který je prakticky vždy součástí stolování, dorazil, až když bylo jasné, že tu drahou vodu pít nebudeme. To jsou takové detaily, jde o malinké částky, ale jednak si toho začnete víc všímat, když máte hluboko do kapsy, a druhak víte, že to funguje jen na natahování neznalých turistů. Ale i tak se nám to předchozí roky moc nestávalo…

Naopak co je bohužel naše droga a nikdy tomu v Thajsku neodoláme, když to potkáme, je sushi na nightmarketech. 6 + 1 kus za 30 b a byli jsme v sedmém nebi:-) Až na to, že když jsme si chtěli sednout nedaleko na zídku, tak mě něco strašně kouslo. Bolest jako od mravence, ale 100 x silnější… asi nějaký tropický druh nebo co.

Večer jsme potom strávili v nádražní hale, kde se s námi dala do řeči mimo jiné mamina se dvěma kluky, kteří cestovali do Phitsanuloku za příbuznými, na blížící se svátek Songkran, thajský Nový rok. Sama se nás s omezenými slovíčky vyptávala, odkud jsme, kam jedeme, co jsme už všechno viděli. Na stále víc uzavřené Thajce nás to mile překvapilo. Taky nás zhruba co půl hodiny kontrolovali nádražáci, ale aspoň o nás věděli a mohli nás poslat na správný vlak. Všechny večerní spoje totiž měly zpoždění, tak se nám ten náš špatně poznával:-) Místo v 10 si to přihasil skoro ve třičtvrtě na 11 a my se usadili na zajímavá místa podél stěny, jako ve starém metru. Ven koukat nešlo, tak jsme si pustili zábavu na tabletu, hlavně tedy bibli každého cestovatele, kresleného Willyho Foga na cestě kolem světa:-) Když nám došlo kino, sledovali jsme lidi okolo, kteří většinou pospávali. Nejlepší byla pani, která cestovala krom jiného s lavorem včelích pláství, a několika obrovskými balíky sušených ryb, které dodaly 3. třídě tu správnou “atmosféru”:-) Kolem 3. hodiny jsme dorazili do Phitsanuloku, kde vystupovalo hodně lidí, všichni se rozutekli kamsi do tmy a my si ustlali na lavičkách na peróně. Jen jsme nechápali, jak může být pořád tak šílené horko.

PÁTEK 10.4. – Z PHITSANULOKU DO MAE SOT

Kolem 7. hodiny už bylo dost světlo a dost lidí na to, abychom se zvedli a vydali přes město na autobusové nádraží. Podle plánku před vlakáčem tu mají dvoje, tak jsme doufali, že linky západním směrem budou jezdit z toho bližšího, asi kilometr od nás (to vzdálenější bylo 7 km). Dali jsme si k snídani banánovou bábovičku v prvním 7eleven a míjeli pěknou pákistánskou mešitu. Taky jsme tu na ulici potkávali hlavně muslimy – fousaté košiláče s čepičkami na hlavě, kteří se na nás usmívali nebo kývli hlavou na pozdrav. Nádraží bylo super – nad pokladnami i nástupišti vypsaná města thajsky, ale i latinkou, takový rozdíl oproti Indii, kde byl člověk úplně v čudu a nejjednodušší bylo se ptát rovnou řidičů, kam jedou:-)

Přímý spoj do Mae Sot měl jet až ve 12, ale milá slečna na pokladně nám nabídla, ať jedeme v 9 do Taku, a odtamtud že už to pendluje pořád. Tady stejně nebylo moc do čeho píchnout, tak jsme koupili lístky po 90 b, ale za chvíli nám je přišla pokladní vyměnit. Omylem nám je prodala na plný spoj, zajištěný vanem (dodávkou) s klimatizací, a tak na nás zbyl normální, rozhrkaný autobus s větrákama, v 9:30, ale zase jenom za 70 b, takže jsme ještě dostali peníze nazpátek. Ok, to přežijeme:-) Já jsem pak dosáhla zatím asi vrcholu svého komunikačního umu, když jsem paní u stánku se šejky z prášků a sirupů přesvědčila, aby mi za 10 b odlila trochu sirupu, páč jsme ho zapomněli v Bangkoku koupit a voda nám moc nejede:-)

Pak konečně přijel autobus, naložili jsme batohy i sebe a následně většinu cesty proklimbali, protože jsme měli deficit a bylo tam zase vedro. Ani výhled do kraje nás moc nepodpořil – typická thajská “nijaká” krajina se zarostlými planinami, občas džungloidním lesem, sem tam domek nebo vesnička. Cesta trvala necelou hodinu a v Taku jsme rovnou vystartovali k pokladně pro další lístky. Seděla tu thajská babička a na rozdíl od poloviny Bangkoku se s námi bavila plynulou angličtinou. Jízdenky po 78 b byly za chvilku naše a autobus pojede prý tak asi za hodinu, možná. Moment, jak jako “možná”? No prý ani ona sama neví, kdy přijede van z Mae Sot na otočku… Ehm, tak to jsem tu thajskou dopravu možná trochu přechválila. Poctivě jsme vyčkávali u perónu, ale po dvou vanech, které nás odmítly, že máme špatný lístek, nám to začalo být divné. Pozorováním a po potvrzení naší domněnky jednou paní jsme zjistili, že lístky na jednotlivé spoje jsou barevně odlišené, takže jsme museli prostě počkat na ten, který bude brát pasažéry s bílými jízdenkami. A holt asi ani sama babička pokladní netušila, v jakém pořadí se střídají… No tak ok, systém dejme tomu funkční, ale nám už se tu nechtělo vysedávat, měli jsme hlad, tak jsme obešli žrádelničky okolo nádraží a u moc sympatické tetky si objednali trochu oschlé nudle zalité červeným/zeleným kari z kokosového mléka a doladěné k dokonalosti čerstvými bylinkami a fazolovými klíčky. Bohužel v polovině oběda přijel další van a nemohli jsme si dovolit ho nechat nezkontrolovaný ujet, tak jsme do sebe hodili zbytek oběda a běželi na nástupiště. Ale ani ten to nebyl. Nová paní se mi to s těmi barvami znova pokoušela vysvětlit, tak povídám, že to chápu, jenom mě štve, že nevím, kdy pojede ten náš spoj, na pokladně řekli “next bus”, což tu evidentně znamená “některý z příštích autobusů”. Paní mi na to odpověděla soucitným “Ááách.”, ale nic přínosného jsem se nedozvěděla:-) Naštěstí ale už ten další van byl na bílé lístky, hurááá!

Pan řidič byl trochu líný, tak jsme ho museli přesvědčit, že ty naše krosny se dovnitř fakt nevejdou, ať je dá na střechu. Tím na nás zbyla poslední místa úplně vzadu, kam i tak slabá klimatizace nedosáhla a kam si Asiati se slabými žaludky zásadně nesedají:-) Nám bylo vedro, ale to pořád, tak jsme se aspoň kochali pohledem z okýnka, kde se začalo zvedat kopcovité a krásně zelené thajsko-barmské pohraničí. Už se těšíme na nějaký výlet do přírody, toho jsme si přece jenom poslední týdny moc neužili.

Po 3. hodině jsme vystoupili na nádraží vanů v Mae Sot, v podstatě v centru města a nedaleko lokality, kde jsme měli vytipované ubytování. Vydali jsme se tedy něco zkusit najít, ale výsledek nebyl nijak závratný: 2 hostely pěkné, ale plné, jeden hrozný, volný, za 250 b, jeden hezký za 300b, volný, ale ne dnes. Zkusili jsme se tedy vrátit více do centra a úplně náhodou narazili na nikde nezmiňovaný First Hotel, který vypadal jako řezbářská dílna, nebo možná výstava. Pokoje měl velikánské, krásné, s mramorem a dřevořezbami, s koupelnou a dokonce ledničkou s mrazákem (!!!) a akorát slabší wifi, za 280 b úplně paráda. A to jsme ještě zdaleka netušili, kolik že vlastně dní tu nakonec strávíme…

S trochu regulovanou teplotou díky stropnímu větráku jsme se vydali na obhlídku, na druhou stranu, než jsme byli odpoledne, protože tam už jsme věděli, že nás nic extra nečeká. Zato směrem do centra jsme objevili 7eleven, příležitostného ovocnáře (3 papáji za 40 b byly super, ale ty mají hlavní sezónu, všechno ostatní měl celkem drahé), školu, kde se konala nějaká velká sláva a kdesi na pódiu některé z dítek zpívalo. Promiň, dítko, ale znělo to jako když taháš kočku za ocas… Ještě o kus dál jsme objevili Tesco a díky večerním výprodejům sladkého pečiva a ovoce jsme se tu stali celkem pravidelnými návštěvníky, i když to nebylo úplně blízko. Taky se ten balík vod docela pronesl, viď, Petíku? Povečeřeli jsme u pana Číňana, nebo spíš Hongkonžana, který byl milý a do nebes vychvaloval velikost porcí své restaurace, ovšem to se asi ještě nesetkal s evropskými strávníky. Kopeček v podstatě suché rýže s trochou masa sice chutnal docela dobře, ale na hlad jsme si museli pomoct ještě tou papájou, sušenkami a slunečnicemi později v pokojíku. Mimochodem taky jeden z letošních objevů – sušenky s krémem z matcha čaje, naprosto luxusní záležitost:-) Vyrábějí i další 3 nebo 4 příchutě, všechny dobré, když se ty čajové chtějí něčím proložit:-)

 Tisk článku