STŘEDA 15.7. – DEN TŘÍSTÝ TŘETÍ – CESTA DO NHA TRANG, PROTIVNÝ DÉŠŤ

Naprosto v klidu, s vědomím, že “vždycky něco pojede”, jsme si vyspávali do 9, pak dobalili, rozloučili se s panem domácím a vyrazili do uličky cestovek, odkud jsme věděli, že vyjíždí minivany. Měli jsme namířeno zase zpátky do nížin a k moři, do letoviska Nha Trang (až tady někde, nebo dokonce ještě později, jsme zjistili, že vietnamské “tr” se ve většině případů vyslovuje jako “č” – a to si najednou člověk začne připadat jako ten nejchytřejší na světě:-)). Jenomže spoj v 10 nám ujel a další prý až ve 12. Chmmm… čekat se nám nechtělo, a tak jsme vyrazili pěšky 2 km za město, kde je oficiální autobusák, že tam třeba seženeme něco dřívějšího, když se trochu pohnem. Což o to, docela jsme se i pohli, ovšem zbrzdily nás dvě silné přeháňky, a tak i na autobusáku nás čekal nejbližší spoj ve 12 hodin (minivan za 110 000 Đ, od kanceláře jel za 120 000 Đ). Případně bychom bývali stihli i velký autobus společnosti Futa v 11, ovšem ten už stál 140 000 Đ. Nakonec jsme si tu trochu zasurfovali na netu, poseděli, od načančaných slečen od Futy dostali ochutnávku ovocného čaje (ale stejně s váma, holky, nepojedem, sorry), a ono to uteklo jako voda. Před 12 jsem koupila jízdenky a namířili jsme si to rovnou k našemu minivanu. Řidič na nás už z dálky mával: “Nou, nou, nou, vy jděte támhle do velkého busu Futa pro turisty!”, ale když jsem na něj vytasila lístky, tak hned sklapnul. Naložili jsme batohy a při nastupování už nás začali lifrovat dozadu, že tam je prý víc místa…no, tam, co nás posílali, se dalo sedět jen s koleny pod bradou, bylo to nad kolem. Nekompromisně jsme to odmítli a usadili se tam, kam jsme si sami vybrali. Začínáme zjišťovat, že s Vietnamcema se na to musí trochu víc asertivně – a hlavně to zvládáme uplatňovat v praxi:-)

V 11:52 autobus vyjel a my to poměrně brzy zalomili. Když jsme se asi po hodině probrali, byl bus slušně zaplněný jak lidmi, tak zavazadly, třeba pytly salátu, a tak… Podle stopy v GPS jsme koukali, že projíždíme všechny řitě v horách kolem Dalatu, ale tak co, my nikam nespěcháme a výhledy na kopce, lesy a stále četnější rýžová políčka se nám zamlouval. Pauzovali jsme jednou, u nějaké kavárny kdesi v kopcích, kam se seběhly bábušky s rambutanama a řidič nám strkal ochutnávky do okna. Vzhledem k tomu, že si od nás ale řekli o dvojnásobnou cenu, než je touto dobou běžné, nás ke koupi nedonutili. Pod horami jsme se napojili na pobřežní “dálnici”, která byla ovšem nejspíš ještě ve výstavbě, neboť jsme většinu cesty jeli v jednom pruhu a všude okolo buldozery, parní válce a hromady štěrku. Míjeli jsme dvě nehody, auta sjetá do škarpy – asi se řidiči moc kochali – a máme nový poznatek: Vietnamci jsou dokonce ještě větší čumilové, než Češi. Celý úsek podél nehody hrozilo, že se stane další, protože prostě všichni čuměli do tý škarpy a ne před sebe…

Do Nha Trangu jsme přijeli nakonec až kolem 6. Cestou jsme profrčeli dvě velké přeháňky a další se spustila hned, jakmile jsme vystoupili z autobusu. Nha Thang má taky nádraží daleko od centra, tak jsme chvíli čekali, až přejde nejhorší slejvák, a pak za mrholení (protože nic lepšího si nejde přát) vyrazili na zhruba 2 km pochod. Jak jsme se blížili centru, přibývalo ruských nápisů i vepřových hlav (pardon, ale ten výkvět, co od Velkého bratra jezdí na dovolenou do Vietnamu, se jinak nazvat nedá) v ulicích. Hotelů všech cenových kategorií je v centru spousta, my si nakonec vybrali nha nghí Tram Anh za 200 000 Đ, kde bydleli příjemní majitelé a dostali jsme sice menší, ale k celkové spokojenosti vybavený pokojík (klimoška, větrák, lednička, nová LCD TV, koupelna).

K večeru jsme vyrazili na obhlídku zdejší kulinářské scény, trochu s obavami, zda se pro nás v dovolenkářském letovisku vůbec něco najde. Pravda, převládaly tu ohromné seafood jídelny, kde si hosté přímo vybírají z nalovené havěti a obsluha jim to pak připraví. Na naše finanční možnosti to bylo drahé, ale jinak, v porovnání třeba se středomořskými cenami za seafood to tu bylo ideální na prázdninovou přežíračku:-) Ale i my jsme si přišli nakonec na své, stačilo sejít do trochu postranních ulic a hned tu byla tetka, co vařila u stánku na chodníku naprosto luxusní nudlopolívky za 25 000 Đ. A hned vedle druhá tetka se šejkama za 12 000 Đ – jó, tady se nám asi bude (taky) líbit:-)

ČTVRTEK 16.7. – DEN TŘÍSTÝ ČTVRTÝ – ASUS SERVIS, OCHUTNÁVKY, PRÁCE

V 7 nás nevzbudil ani tak budík, jako parta dělníků, co zvenku omlacovali kladivama omítku a znělo to, jak když se nám snaží probourat do pokoje. Dobré ráno! Aspoň mohl dnešní program začít včas, než přijdou zase nějaké lijáky (i když tady by to zdaleka nemělo být tak hrozné jako v Dalatu). Jako první dnešní cíl jsme si vyhlédli opravnu počítačů, že by nám mohli aspoň půjčit správný šroubovák, když už nic jiného. Vyrazili jsme a venku bylo docela příjemně, ovšem ještě než jsme došli k Asus Servisu, asi kilák, lilo z nás zase jak z volů… A co teprve přímo v servisu, kde jim nešla elektřina a v garážovité prodejně měli asi 50 °C?! Všichni, kdo zůstali uvnitř, vypadali po chvíli jak osazenstvo sauny. Proto taky většina postávala venku:-) Nejdřív se nás snažili přesvědčit, ať jim tu počítač necháme do 4 hodin (možná chtěli prostě počkat na proud a kouknout se na to v klidu), tak jsme se jim snažili vysvětlit, že potřebujeme akorát odšroubovat kryt a zkontrolovat spoje, což se nakonec jeden ze strejců uvolil udělat. A hle! Ukázalo se, že hlavní problém se startováním a vypínáním počítače měla na svědomí uvolněná RAMka. Chlapík všechno utáhl, zase zavřel a nabídl, že nám může spravit i tu wifinu za 200 000 Đ, ať mu tam noťas necháme další 4 hodiny. No…bylo by sice fajn to mít vyřešené, nicméně celé nám to tu připadalo spíš jako prodejna, kde v nouzi umějí udělat i jednoduchou opravu, ale žádní profíci to nejsou (zvlášť, po tom, co strejda při otvírání počítače vylomil jednu krytku šroubku), a tak jsme si miláčka vzali a odešli s tím, že si to rozmyslíme.

Další místa jsme si vybrali částečně na doporučení. V době, kdy jsme Vietnam navštívili, existovaly naprosto úžasné webové stránky Čech ve Vietnamu, které nám nejednou poradily, pomohly ve svízelných situacích, kdy se proti nám místní spikli a i Google byl na ně krátký, objevili jsme díky nim skvělá místa, lehce dosažitelná a přitom téměř mimo turistické trasy. Bohužel česká nátura je prapodivná a lidé klučinovi, který stránky spravoval, posílali negativní a zlé reakce, hloupou a zbytečnou kritiku něčeho, co měli k dispozici podrobně a zcela zdarma, ale evidentně to vůbec nepochopili. Jeho to po nějaké době přestalo bavit a stránky úplně smazal, což je pro nezávislé cestovatele velká škoda. O to jsme ale radši, že nám ještě stihly pomoci.

Konkrétně v Nha Trangu jsme si vytipovali gastronomickou procházku po několika zajímavostech zdejší kulinářské scény. Jako první jsme se dostali do úplně malé, nenápadné restauračky, kde vařili jen jednu věc, zato výbornou – nudlopolívku z medúz, bún cá suá. Medúzy na zpracování vypadaly jako takové hromádky tuhého gelu, které paní nasekala sekáčkem a přidala do horkého vývaru. Chutnalo to o něco líp, než to vypadalo, hlavně teda po tom dobrém vývaru, ale tak vepřový je vepřový:-)

Po obědě jsme se došli podívat k pěkné katedrále vypínající se nad velkým kruháčem, Chánh Tòa Kitô Vua (kostel Ježíše Krále, jinak známá jednoduše jako Nha Trang Cathedral, nebo Mountain Cathedral). Okolo ní je malý parčík, kde jsme strávili asi čtvrt hoďky, než se katedrála otevřela pro veřejnost, a pak jsme se mrkli i dovnitř. Jak nás zvenčí až tak neuchvátila (už jenom proto, že vypadala jako postavená z betonu vytesaného tak, aby působil jako poskládané kameny), tak uvnitř jsme zase jednou zůstali zírat s otevřenou papulou na ty nádherné prostory s dřevěnými klenbami.

Menšími uličkami jsme se pak cournuli směrem nazpátek a trochu k moři, neodolali jsme ovšem zapadlé kavárničce, kterou vedla neuvěřitelně milá rodina a vládla tu pohoda a klídek. Kafe jsme poprvé ve Vietnamu dostali “opravdické” i s filtrem a museli si hezky počkat, až překape. A pak pozor, byl nám odhalen celý systém, jak se to má dělat, když nám nepřinesou už namíchané kafe ve sklenici. Pod filtrem byla menší sklenice, asi taková, z jaké se pije whisky, v ní na dně nalité salko. Do toho překape káva, z misky se přidají kostky ledu a v případě potřeby se dolije vodou nebo slabým čajem, doneseným extra. My ho většinou vypili prostě k tomu, na doplnění tekutin:-) Nicméně, tím se zrodila myšlenka, že bychom si takové kafíčko teoreticky mohli dělat sami, stačí jen pořídit ty filtry a správné kafe;-) Tady jsme k němu navíc dostali bánh it, mazlavé bochánky z rýžového těsta se sladkou fazolovou pastou uvnitř, to celé zabalené v úhledných trojúhelnících z banánového listu. Mňam.

Po polední pauze jsme konečně došli na městskou pláž, dlouhou a čistou a kupodivu ani ne moc plnou. Na velkém prostranství se stavělo nebo možná bouralo jakési pódium, či co, uvidíme, jestli se tu chystá něco zajímavého… Už nám tu ale bylo moc horko, a tak jsme se vrátili okolo trhu do hotýlku, babky na nás volaly ceny ovoce pa rusky:-) Doma jsme zprovoznili počítač, který rázem startuje a vypíná přesně podle pokynů, a odpoledne trochu zapracovali na restech.

Ven jsme pak vyrazili zase až v 8 hodin na rychlovečeři u našich tet – šejk a polívku se žlutými nudlemi, mí quáng. Vyšla jsem si po dlouhé době v šatech a hned se o nás všichni naháněči zajímali víc, asi jsme vypadali jako movitější turisté ochotní utrácet za pečené humry a předražené masáže. Mmm…ne, díky:-)

PÁTEK 17.7. – DEN TŘÍSTÝ PÁTÝ – NA MOTORCE PODÉL POBŘEŽÍ A K VODOPÁDU BA HO

Vstali jsme s budíkem v 7:15, ale dělníci bušili už předtím. Už jsme tu trochu omrkli situaci, a tak jsme věděli, že pro motorku nesmíme jít k nejbližším cestovkám (okolo 130 000 Đ), ale k dědovi opodál, co má motorky za 60 a skútry za 80 000 Đ. Byl super, milý, ochotný, na všem jsme se v pohodě domluvili a dokonce nám dal jinou motorku, když té první nefungoval jeden blinkr – dost neobvyklá péče, když si vzpomeneme na některé vraky, kterými nás kdy nechali brázdit asijské silnice:-) Následující půlhodinu jsme strávili kroužením po okolí a hledáním benzínky a MB bankomatu. Když se obojí povedlo, mohli jsme konečně vyrazit dál a samozřejmě jsme míjeli jednu benzínku za druhou:-)

Jako první jsme se rozhodli zastavit u historické památky vlastně ještě ve městě, ruiny čamského chrámu Ponagar. V Mui Ne jsme tuhle kulturu trochu opomněli, přestože říše Čampa zde bývala mocným královstvím (de facto na území jižního Vietnamu existovala v 7. – 19. století, na vrcholu moci byla v 9. a 10., Ponagar zřejmě sloužil v 8. – 13. století). Areál Ponagaru tvoří dvě části: Ve spodní oblasti vršku Cu Lao stojí zbytky “mandapy” – jakéhosi předchrámu s 10 velkými a 12 menšími sloupy, kde věřící vykonávali očistné rituály a připravovali se na samotnou modlitbu v některé ze 4 hlavních svatyní na vrcholku kopce. Ty jsou dnes stále poměrně zachované, do některých se dá vstoupit i dovnitř, kde jsou oltáře zasvěcené dle hinduistické tradice symbolice linga – yoni. Také tu stojí malé, ale zajímavé muzeum (s hodně výkonnou klimatizací, což je na něm to úplně nejlepší), hromada stánků s občerstvením a před chrámy nám nazdobené holčiny tančily tradiční tance. Dosud fajn, bohužel ale musím dodat, že mezi tím vším se proplétá asi tak milion lidí, holt daň skvělé dostupnosti. A pak taky ceny, respektive obecně komerčnost tohodle místa – vstupné 22 000 Đ, parkovné 4 000 Đ, okolo celé příjezdové cesty a parkoviště stánky, stánky, stánky.

Od čamských věží jsme projeli na pobřežní silnici, pěknou, novou a za městem docela prázdnou. Cesta to byla úžasná – nejdřív běloučké pláže jen s pár lidmi z okolních hotelů, pak pobřeží s velkými balvany, které ale brzy nahradilo členité pobřeží se skalnatými zátočinami a krátkými pruhy písečných pláží, všude rybáři, sítě, sádky a sušírny. Na obzoru se zvedaly ostrůvky nebo poloostrůvky porostlé živou zelení, stejně jako později kopečky na opačné straně. Míjeli jsme i běloskvoucí solenice, kde zabalení domorodci shrabávali vykrystalozované, vysušené hromádky soli, až jsme dojeli na odbočku k vodopádu Ba Ho a dále po štěrko-loužovité cestě. Když jsme dorazili do “Tourist Area”, aktivní domorodec nás skásl o 30 000 Đ za osobu plus 2 000 Đ za motorku, a dál jsme museli po svých. Nejdřív byla cesta rozumná, lesem, jen koryto potoka bylo hodně kamenité a voda možná probublávala kdesi v hlubinách. Asi v polovině se cesta ztratila v korytě a vedly nás už jen červené šipky na balvanech, vzhůru opičí dráhou. Když jsme dorazili k prvnímu stupni vodopádu, objevila se tu najednou hromada lidí, bělob okolo větší tůně, kde se dalo koupat. My se rozhodli pokračovat ještě výš, ke 2., skoro neznatelnému, a 3. stupni. Pořádný vodopád se nekonal nikde – teprve začínající období dešťů zatím nestihlo vyschlá koryta dostatečně naplnit. I u třetího stupně ale byla čistá lagunka a jen čtveřice cizinců, která navíc brzy taky zmizla a my měli koupáníčko jen pro sebe. Navíc celá cesta byla super, jak se lezlo po vodou vymletých, zajímavě vytvarovaných a krásně barevných skalách a balvanech. A koupání v chladivé, sladké vodě? Lááábuž!… Pobyli jsme, vykoupali se, vyslunili a kolem 2. hodiny se vydali nazpátek. V lese kolem nás kroužili ohromní motýli a skoro na konci cesty nám přes cestu přeběhl nějaký mutant. Když se to konečně zastavilo, rozeznali jsme ještěrku, která si v tlamě nese jednoho z těch obr motýlů, pak mu začala okusovat tělíčko. Mazec!:-)

Zpátky jsme nakonec dojeli zase po pobřežní silnici, hledajíce levnou lisovanou třtinu, což se povedlo až na jižním okraji Nha Thangu. Zajeli jsme se tam podívat ze zvědavosti – jednak tu končí pověstná, sedmikilometrová městská pláž, druhak tu začíná ještě pověstnější lanovka na milionářský ostrov Vinpearl (resp. ostrov Hon Tre, který vlastní společnost Vinpearl) s pětihvězdičkovým resortem a zábavními parky, která měří přes 3 km a je sama o sobě populární atrakcí. Chvíli jsme o ní uvažovali, ale cena za svezení plus to, že do předraženého akváče na ostrově bychom stejně nešli a nic jiného se tam dělat nedá, rozhodlo, že jsme se na lanovku jenom mrkli a schovali si drahocenné dongy na nějakou dobrou véču. Několik véč.

Když jsme měli motorku, využili jsme jí i k dopravě za dalším kulinářským zázrakem podle Čecha ve Vietnamu, restauraci proslulé svými nudlemi s vepřovým masem, bún thit nuong. Porce vyšla na 32 000 Đ, ale stálo to zato – dostali jsme mísu nudlí s fláky masa, hromadou nasekané zeleniny (okurka, mrkev, koliandr), zalitou výborným vývarem, vedle toho další misku bylinek a klíčků. Evidentně to tu bylo opravdu populární, dveře se tu netrhly, obě patra narvaná, venku motorky nahuštěné jedna na druhou, a další lidi pořád přijížděli a vyzvedávali si své porce v krabičkách.

Cestou do hotelu jsme se ještě stavili v supermarketu pro vodu, bagety a nějaké to zobání k večerní práci, až jsem měla problém to všechno pobrat do hotelu, zatímco Petík jel vrátit motorku. Okolo 8. jsme se pak sešli na šejk, kdy teta projevila nečekanou invenci, takže jsme si odnesli lahůdky vyrobené z avokáda + soursopu a papáji + marakuji. Báječná tečka za povedeným dnem…

SOBOTA 18.7. – DEN TŘÍSTÝ ŠESTÝ – PRACOVNĚ-RELAXAČNÍ DEN

I v sobotu nám stavaři bušili do zdi už v 6:30, tak jsme si pustili nahlas muziku a dali se do práce na restech. To už holt tak bude navždycky, že pokud máme volnou chvíli, je třeba dopisovat deník, vyvolávat, třídit, případně upravovat fotky, kreslit mapy, stahovat informace pro další cestu. To jest naše “práce”. Ještě by to ale chtělo najít někoho, kdo nám za to bude platit:-)

Z hotelu jsme se vykopali až za obědem, který jsme plánovali rychle odbýt a vrátit se, jenomže sobotní odpoledne je ve Vietnamu asi ta úplně nejmrtvější doba, takže jsme dlouho museli hledat. Konečně jsme narazili na otevřený stánek, veškerá nabídka byla “gá”, tedy kuřecí. U stolku sedící pán na nás, že phó gá je za 30 000 Đ, na což jsme zareagovali rozhlížením se, kam jít jinam. Paní za plotnou naštěstí pochopila a nabídla nám dvě porce za 50 000 Đ. No proto. Polívka byla chuťově trochu míň výrazná (jako všechno kuřecí ve Vietnamu, jim jdou všechna ostatní masa, ale to kuřecí nějak odbývají:-)), ale zase v ní bylo hodně nudlí, k tomu hodně zeleniny a chuť už si člověk poladí sám:-)

Nic extra dnes na plánu nebylo, tak jsme se vydali zase nazpátek, ovšem jak jsme zahlédli pěknou kavárničku s rozumnými cenami @afé, usedli jsme, objednali tu jejich lahodu a vytáhli kompa. Net tu byl rychlý, kafe dobré, slečny v proklatě krátkých sukýnkách neustále dolévaly čaj, tak proč spěchat pryč? A tak jsme tu strávili několik příjemných hodin…

Při návratu do hotelu jsme si všimli, že celá ulice za tržištěm je plná podobných příjemných kaváren, s pokročilou hodinou začaly vylézat i restauračky s jídly. My dali přednost klimošce v pokojíku a vyběhli si pak jen na polívku a šejky k tetám (polévka bún cá, už jsme tu zkusili všechny 3, co dělá, a všechny byly luxusní!), jinak popracovali, včetně naší první “veřejné” prezentace pro web eMontana (náš historický článek tam stále mají:-)).

NEDĚLE 19.7. – DEN TŘÍSTÝ SEDMÝ – PRACOVNÍ DEN

Ráno bylo venku hnusně a většina dne propršela, tak jsme motorku vzdali, zůstali se válet v posteli, ovšem samozřejmě s kompem a nad prací – články, fotky ani statistiky nepočkají. Na oběd jsme se odbyli instantkou a na večeři už klasicky – mí quang a šejky. S tetkama už na sebe z dálky máváme a zdravíme se – aneb kouzlo delšího pobytu se v praxi opět potvrdilo:-)

PONDĚLÍ 20.7. – DEN TŘÍSTÝ OSMÝ – NA MOTORCE SILNICÍ DO DALATU

I dnes bylo po ránu pošmourno, ale nepršelo, tak jsme po delším jednání vzali u naší babky motorku za 80 000 Đ, ale byl to tak trochu vrak. Nechali jsme si tam cmrndnout asi decku benzínu, abychom dojeli k benzínce, a až tam natankovali skoro plnou nádrž za 70 000 Đ. Z města jsme to vzali západním směrem, zpátky na Dalat, jak jsme přijeli, neboť údajně je to jedna z nejkrásnějších cest ve Vietnamu a my si jí v autobusu moc neužili, jelikož to bral jinudy. Doufali jsme v oslňující podívanou na horské scenérie…

Za městem, kde je ještě nížina, se do nedozírna táhnou sytě zelené lány rýže. Ne, to se prostě nikdy neokouká. Asi ani kdyby tu člověk žil, protože pole se s ročním cyklem proměňují a jsou stále zajímavá a krásná. Pak jsme postupně a pomalu začali stoupat a rýži sem tam nahradily i jiné plodiny (třtina, kukuřice, občas ovoce). Navíc některá pole už byla sklizená, jiná zatím ne, a tak ta barevná mozaika vypadala trochu jako kdyby se česká krajina vzala a natáhla na větší kopce a hlubší údolí. Projeli jsme dvě vesničky, a pak už stoupali pěkně zostra. V serpentinách jsme se několikrát předjížděli a zdravili s partou pěti kluků mototrampů, co měli za sebou na nosiči přivázané krosny a valili si to Vietnamem, kopce nekopce. Definitivně nás dali u vyhlídkové věže, kde my jsme se ale schválně zastavili a vylezli nahoru na kochačku. Údolí kterým jsme dlouho stoupali, jsme měli před sebou jako na dlani…

A to pořád asi ještě nebylo to nejlepší. Jak jsme pokračovali výš, sklon opět přidal, pole ustoupila džungli a strmým žulovým skalám. V místech, kde zůstaly skály odhalené, se po nich zpravodla valil na dálku viditelný vodopád. Stoupali jsme nahoru jen pomaličku, hlavy vyvrácené na všechny strany, aby nám nic z té nádhery neuniklo. Vodopády jsme díky tomu viděli z mnoha různých úhlů – zespoda při příjezdu, v podhledu, když nás silnice provedla v jejich těsné blízkosti, i z různých výšek při stoupání na další úrovně. V nejvrchnější pasáži nad 1 500 m.n.m., když zůstaly všechny vodopády pod námi, se džungle změnila v hodně zvláštní lesy pokroucených stromů. Postupně je začala zahalovat mlha, nebo spíš nízké mraky a výrazně se ochladilo. Až na tu zimu jsme si připadali jako někde v rovníkové Africe, ty lesy jakoby sem vůbec nepatřily. Na poslední kapky benzínu jsme se vyhoupli do průsmyku ve výšce kolem 1 600 m.n..m., abychom aspoň nakoukli na druhou stranu. Silnice se tam ztrácela ve stejných serpentinách kamsi dolů, ale krajina tu nebyla tak členitá a zajímavá jako na “naší” straně. Chvíli jsme odpočali, cvakli pár fotek, a pak celí zmrzlí rádi nasedli a vydali se zase stejnou cestou dolů. I když… vlastně vůbec nebyla stejná. Díky opačnému směru jsme si mohli všímat věcí, které jsme předtím neviděli a kochat se výhledy, které nám předtím zůstávaly za zády. Nový pohled na vodopády blyštící se na skalách i do hlubokého údolí pod námi. Paráda. Až tak jsme nespěchali, a tak jsme nechali motorku dolů klouzat na volnoběh a kochali se, včetně druhé fotozastávky na vyhlídkové věži. S nabráním benzínu těsně pod horami jsme dojeli do Nha Trangu a sháněli se po něčem k jídlu, až jsme skončili v BigC, které jsme objevili předtím cestou z města. Nabrali jsme zásoby a já si nechtěla znovu nechat utýct akci na nátělníky, páč jeden z mých dvou už začal jevit silné známky obnošenosti (taky se mnou jezdí už někdy od roku 2012). Měli už jenom jedinou barvu – zářivě růžovou, ale za 25 000 Đ nešlo odolat. No co, budu jednou za pipinku na cestách:-)

Zastavili jsme se na autobusáku, zkusit zjistit nějaké info o odjezdu autobusů do Hoi An, ale dopátrali jsme se jenom v jedné společnosti – že na zítra mají vyprodáno, lístek stojí 220 000 Đ, maximálně můžeme jet do Danangu za 230 000 Đ (tenkrát jsme to netušili, ale dnes bychom tipli, že jelikož Hoi An je dřív, než Danang, tak by nás bus vykopl stejně někde na periferii Hoi An). Hmm, tak dík, to asi ani ne… Později na webu zkoušel Petík zapátrat po vlaku a zjistil, že na webu vietnamských drah ve vietnamštině se dají lístky koupit za 9,50 $, kdežto na anglické mutaci stojí ta samá trasa 33 $. Hmm, tak to asi taky ne… No, snad se odsud zítra nějak dostaneme…

Petík s nákladem mě vyložil doma a vrátil motorku, pak jsme zklamaně prošli prázdnou ulicí, kde normálně bývala teta polívková a teta šejková, jenže dneska si asi hodily nohy nahoru a udělaly volno, a skončili na předražené a ne moc dobré bún gá, kuřecí nudlopolívce. Doma jsme si spravili chuť dortíkama a rambutanem z večerní výprodeje, Petík fofrem vyhodil čočky, protože už zase na ně skoro neviděl, a během pár chvil jsme vytuhli jak špalky, aniž bychom dodělali cokoli z naplánovaných věcí.

ÚTERÝ 21.7. – DEN TŘÍSTÝ DEVÁTÝ – POKUS OPUSTIT NHA TRANG

Z mrtvolného spánku jsme se probrali v 9, zabalili, dali si několikachodovou snídani, sprchu, v poledne vysolili 1 200 000 Đ za bydlení (ve Vietnamu mají zvyk brát si peníze až po skončení pobytu – občas trochu ošemetné a člověk se může dočkat nepříjemností) a vydali se najít něco, co nás odsud odveze. Tetě šejkové už jsme asi nacpali dost peněz, aby mohla odjet na dovolenou – ani dnes jsme se ledového osvěžení nedočkali:-( Zamířili jsme nejdřív na vlakové nádraží, které je blíž. Bohužel nám tam potvrdili to, co jsme si už včera přečetli na netu – nejbližší volný spoj je zítra večer (a i ten má jen místa na sezení a to za 270 000 Đ). Ok, pokračovali jsme po hlavních ulicích k autobusáku, ale nakonec tam ani nedošli. Už kus před ním začal blok cestovek, které sice vycházely trochu dráž, ale vypravovaly pohodlné spací busy na noc a především měly volno na dnešek. Koupili jsme lístky na 18. hodinu po 235 000 Đ, uložili jim v kanceláři batohy (nebyli jsme první, ani poslední) a šli se opodál zchladit na třtinovou šťávu. S těmi autobusy nám to ale pořád nějak nesedělo, budeme na to muset přijít…

Abychom si trochu ukrátili odpoledne, vydali jsme se na prohlídku nedalekého chrámu Long Son. Jde o jeden z nejstarších chrámů v Nha Trangu. Původně stál na vrcholu kopce, ale v roce 1900 jej poničil cyklon natolik, že byl nově vystavěn na úpatí kopce, pěkně v závětří. V roce 1936 byl chrámový komplex ustanoven jako hlavní “centrála” buddhistického společenství pro celou provincii. Během Vietnamské války byl poškozen, ale přečkal ji a později byl obnoven do dnešní podoby.

Na prvním nádvoří jsme byli trochu zaskočeni, neboť nás uvítala socha jakéhosi mnoharukého božstva, ale dál už byli všude Buddhové, vše v pořádku. Hlavní svatyně vlastně ani není moc velká, tu jsme prošli za chvilku, a pak se vydali do vyšších pater areálu. Chrám stojí na úpatí kopce, ale menší svatyně, další Buddhové a stánky s obětinami i občerstvením se nacházejí po celém kopci. Hned za chrámem je poměrně velká socha ležícího Buddhy a před ním vyskládané drobné dary od věřících, a na vrcholu potom obří Buddha sedící na lotosovém kvěu, běloskvoucí jak čerstvě vyprané prádlo:-) Už jen kvůli němu se vyplatí chrám navštívit. Tato 24 m vysoká socha zde byla postavena v roce 1965, na místě, kde stával původní chrám před zásahem cyklonu v roce 1900.

Abychom po cestě úplně neumřeli hlady, rozhodli jsme se zkusit restauračku přímo v areálu chrámu. Byla hrozně levná – café sua dá za 10 000 Đ, nudlopolívky za 15 000 Đ. Je teda fakt, že u nich bylo v popisku uvedené, že je v nich “vegetariánské maso”. Bavili jsme se tím, jak Vietnamci asi zase někde něco blbě přeložili, ale s donesenými miskami jídla nás sranda rychle přešla. Fakt v tom byly kousky “salámu”, který asi maso neviděl ani z rychlíku. Petík prohlásil, že mu to přijde jak soja, ale mně připadalo, jako by v tom byla nějaká zelenina. Ale co už, jíst se to dalo, to zase ne že ne, tak na co si stěžovat, ještě navíc za ty peníze!:-) Dokonce kompa jsme si tu zapojili, na net připojili, popracovali a usrkávali přitom chutné kafíčko.

V půl šesté jsme se sebrali a vrátili do cestovky, chvíli tam okouněli, než nás poslali o dva bloky vedle, že tam prý čeká autobus. No…hlavně, že jsme se ptali a ujišťovali, jestli jede přímo odsud. Jak jsme správně tušili, dorazili jsme totiž mezi posledními a chlapíci nás už už chtěli rozstrknout někde po busu, ale nedali jsme se a nakonec nám jeden ochotný pán uvolnil místo, abychom mohli sedět/ležet vedle sebe. Tenhle autobus byl totiž taky jednou z kuriozit, kterými jsme kdy jeli. Neměl vůbec sedadla, ale taková pololehátka ve dvou patrech, nohy měl každý zastrčené pod nadzvednutou částí lehátka před sebou. Pro zakrslé Asiaty asi dobrý, ale my jsme se tam moc nevešli. Jako největší problém se pak ukázal ten divný polosed-pololeh, protože nám z toho bylo po pár minutách jízdy blbě. Zkusili jsme to zajíst zásobami rambutanu a sušených banánů, pak chvíli zkoušeli něco tvořit a okolo půlnoci, jako poslední z celého autobusu to zapíchli. Je fakt, že přímo na spaní to bylo o dost pohodlnější, než klasický bus, takže asi jde o to v tomhle co nejdřív usnout a prostě se prochrápat do cílové destinace🙂

 Tisk článku