NEDĚLE 6.12. – DEN ČTYŘSTÝ ČTYŘICÁTÝ PÁTÝ – PRACOVNÍ, PLÁNOVACÍ

Ráno jsme se jakž takž zvládli probrat na budíka v 7, spořádat vydatnou snídani, jenomže pak jsme se chvíli dohadovali, kam se dnes pojedeme vyvalit na pláž, až se zatáhlo a začalo lejt, no a s přestávkami vydrželo tentokrát celý den. A tak nezbylo, než poslední den v Ubudu si užít ten přepychový pokojíček, který se brzy stane minulostí, ale na který budeme ještě hoooodně dlouho vzpomínat. Ponořili jsme se do práce a plánování a odtrhli se až na večeři, kdy jsme zajeli k holkám do Dora Restu, ale rozšoupli jsme se na rozloučenou grilovanými krevetami:-)

PONDĚLÍ 7.12. – DEN ČTYŘSTÝ ČTYŘICÁTÝ ŠESTÝ – PŘESUN DO PECATU, NA JIŽNÍ CÍP BALI ZA M+P

Tak je to tu, přišel čas se rozloučit s dosud asi nejkrásnějším pokojíčkem na naší cestě – a po pravdě, bylo to těžké loučení. Přeci jen, před sebou jsme měli ještě dva dny zajištěného bydlení, a pak už jenom velkou neznámou v jedné z nejdražších zemí světa, na Novém Zélandu…

Vstali jsme brzy, naposledy posnídali zelené pandánové a bílé rýžové bochánky a k tomu slaďoučké rambutany. Pak jsme pobalili a v půl 10 odvezli vrátit barel. Tentokrát jsme tu narazili na manželku pana majitele, tedy pani majitelovou, která byla obeznámena se situací a všechno úplně v pohodě, vrátila nám 30 000 Rp zálohy, no stress:-) Pak jsme zajeli vrátit i motorku a snažili se domluvit znovu na půjčení, nejlépe ale s tím, že bychom jí nechali někde v Kutě, ovšem bez zaplacení taxíka sobě nebo majitelům by se to neobešlo, tak jsme se na to nakonec vyprdli, řekli si, že nějak to zvládneme, a pro jistotu zaktivovali Uber. Pusu jsme si zacpali šejkem a šli dobalit věci. Ve 12 jsme se rozloučili s paní Empat, naší balijskou dobrou duší, která nás zachránila před bezdomovectvím, pak se stavili na královskou porci bakso, no a pak už jenom pochod pryč, pořád dál a dál kamsi za Ubud.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Bylo zase vedro jako ďas, a tak jsme často odpočívali, většinou si přitom pokecali s někým z místních, kdo byl tuze zvědavý a zvládl vyplodit anglicky aspoň jeden dotaz:-) I mladý motorkář Maidu se u nás tak zvědavě zastavil, prohodili jsme pár slov, a dál si pokračovali každý svou cestou, ovšem po nějaké době u nás zase brzdil a že nás sveze. Měl asi ten nejmenší model skútru, co na Bali jezdí, my oba krosny a malé batohy k tomu, a tak jsme se mu nejdřív chtěli vysmát jako všem naivkám, co už to na nás zkoušely dřív, ale pak jsme si řekli proč ne, tak mu ukážeme v praxi, že to fakt nejde. No a světe div se, ono to šlo, a nám se naopak potvrdilo, že Asiat odveze na motorce naprosto, ale NAPROSTO cokoliv:-) Maidu teda v podstatě jenom visel zapřený o řídítka, pod nohama můj velký batoh. Já jsem seděla za ním a vytrčené nohy po stranách se snažila držet aspoň milimetr nad zemí. No a za mnou vlál Petík a zatínal všechny svaly, aby vyrovnal váhu své krosny, která ho strhávala dozadu. Všichni tři vytlemení až na půdu, stejně jako každý, kdo si nás všiml projíždět:-) Akorát jsme měli trochu obavy, aby nás nechtěli stavět policajti, když jedeme bez helmy, protože to bychom neukecali, na což Maidu prohlásil: „Klídek, můj táta je policajt.“ a nás tím definitivně odzbrojil.

Když nás vyhazoval na nádraží Batubulan, na které máme jen ty nejhorší vzpomínky, byl za největšího borce, že ulovil hned dvě běloby, ovšem když se s námi na rozloučenou vyfotil a stydlivě požádal o poslání fotek, a pak nás nechal odejít bez jakéhokoliv placení, mohli se autobusáčtí vyžírkové zbláznit:-) Proč to udělal? Kvůli dobré karmě, přece, za což od nás dostal velkou pochvalu a samozřejmě poděkování. Ještě navíc, když nám ukázal, na jaký autobus máme nasednout, aby nás dovezl do centra Kuty.

MHD Denpasar a Kuta zajišťují zvláštní vysoké autobusy, do kterých se nastupuje asi tak 2 m nad zemí ze speciálních nástupišť a jízdné stojí 3 500 Rp (r. 2015). Moderní, klimatizované, luxusní. Cestu jsme sledovali jen tak zběžně, spíš jsme se věnovali nadšenému smolení statusu o jízdě na motorce ve třech lidech (to víte, někdy jsou ty zážitky prostě silnější než cokoli jiného:-)), no a tak se stalo, že jsme přejeli křižovatku nejblíž letišti, kde jsme měli vystoupit, a nechali se odvážet autobusem v dál, zase jiným směrem. Když jsme si toho všimli a vyskočili ven, měli jsme to zase přes 2 km zpátky. Někdy se prostě zadaří…

Nakonec jsme nějak podle GPSky prokličkovali do centra Kuty a aspoň po cestě opatřili nové kopie pasů, které nám už docházely, nebo dobíjecí baterky z fotoobchodu, které vyšly o trochu levněji, než u nás (175 000 Rp za 4 ks). Všimli jsme si, že tu je mnohem větší koncentrace muslimů – bývala tu malá místní komunita v převládajícím animisticko-hinduistickém systému, ale na Bali se stěhuje hodně lidí ze zbytku Indonésie za lepším životem, a pravděpodobně se jim líbí ve vlastních komunitách, které obývají čtvrť kolem letiště a jižní cíp Bali. Taky už tu tolik nezní jako poděkování „Suksuma“, ale častější indonéské (a malajské) „Terima Kasih“.

Propocení a utahaní jsme si dali k svačině lahev vychlazené coly a pytel chipsů (když to čtu zpětně, tak mě fakt jímá hrůza) a kousek od letiště našli pěkný a šikovný guesthouse, kde půjčovali motorky, domluvili jsme se na 2 dnech za 100 000 Rp. Když jsme na skútříka skládali krosny, tak na nás koukali majitelé trochu vyděšeně, ale poté, co jsme zvládli jet s krosnama ve třech, jsme věděli, že ve dvou už to bude brnkačka. A taky že jo:-) Bylo čtvrt na 6, v 6 jsme byli ohlášení u Martiny s Pavlem, takže pohoda. Motorka zvládla naši váhu i všechny záludné kopečky směrem na malý camfrňous, jižní cíp Bali. Domeček jsme nakonec taky našli, a ještě nebylo ani 6, když už jsme se zabydlovali ve vlastním pokojíku, v poklidné čtvrti Pecatu. Třešničkou na dortu byla večeře na uvítanou – Marti vlastnoruční kotel špaget se zeleninou a asi metrákem tuňáka, kterého měli díky rybím trhům v Jimbaranu plný mrazák (prý 25 000 Rp/kg):-) Do noci jsme pak seděli ve venkovním altánu a povídali si o svých životech, o svých cestách, o dojmech z Bali. Mimochodem, dobrodružství Martiny a Pavla, kteří objeli celý svět, najdete na nasecestakolemsveta.cz.

ÚTERÝ 8.12. – DEN ČTYŘSTÝ ČTYŘICÁTÝ SEDMÝ – VÝLET NA NUSA DUA A CHRÁM ULUWATU

Byli jsme vzhůru o chvíli dřív, tak jsme si udělali čaj a usadili se venku v altánku. M+P se později přidali, posnídali jsme, dali kafe a kecali. Nakonec celé dopoledne:-) Pak jsme ale vytáhli jen na vrchu zabalené plavky a vyrazili na opačnou stranu výběžku, omrknout celkem vyhlášenou, ale prý stále dost klidnou pláž Nusa Dua. Zastavili jsme se na oběd na pouliční bakso ayam, za které tu ale chtěli 10 000 Rp, a to bylo ještě nejmíň, co jsme potkali. Hm, bydlet v Ubudu přeci jen mělo svoje výhody…. Tady ten úplný jižní cíp Bali je hlavně surfařskou oblastí, takže tu v luxusních hotelech přebývají hlavně Australani, a tomu odpovídá i nastavená cenová hladina.

Cestu jsme malinko probloudili, ale k vysněné pláži jsme trefili. Bohužel na útesu nad ní je zase hotelový komplex, takže příjezdová silnice samozřejmě vedla kolem závory a pokladny, ovšem té jsme si všimli na poslední chvíli, a tak jsme jí jednoduše prosvištěli. Paní mě tak akorát stihla plácnout přes záda, což jenom potvrdilo naši domněnku, že tu holí chudáky, co se chtějí jít vykoupat do moře, na kterém Balijci nemají jedinou zásluhu, naopak ho neskutečným způsobem ničí. A vůbec jsme si v tu chvíli nepřipadali blbě.

Dojeli jsme k malé pláži mezi skalami, byla taková zvláštní – zvláštně krásná, ale plážovým typům by se ani trochu nelíbila:-) Nejširší část byla celkem čistá, ale podél skal se povalovalo hafo vyplavených řas – když jsem si je pak prohlížela pečlivěji, napočítala jsem minimálně 6 různých druhů. Ty usychající trochu smrděly, ale většina jich byla vyplavená zřejmě teprve nedávno a spíš to byly takové zajímavé kytičky:-) Mořský biolog by tu pravděpodobně radostně zaplesal:-) Moře tu bylo neuvěřitelně mělké, vlastně spíš takové brouzdaliště. Čím se šlo dál, přibývalo na dně kamení, a tak nikdo radši moc daleko nechodil. Voda tu ale byla téměř průhledná a sem tam se prohnala nějaká malá rybka. Dovádět ve vlnách tu nehrozilo, tak jsme si vymysleli ujetou zábavu, kdy jsme se pokoušeli si udělat společnou fotku a video pod vodou. Oni všichni tři dýchají žábrama, tak jim to nevadilo, ale já jediná – jediný člověk s plícemi, do kterých by se neměla dostat voda, natož slaná – jsem lehce trpěla. Ostatně na fotkách je to vidět – všude vypadám, jako kdyby se mě někdo právě pokoušel utopit:-) S touhle bohulibou činností jsme nakonec skončili až se zvedajícím se přílivem, když vlnky začaly vypadat, že nám co nevidět olíznou věci na břehu. Stejně už bylo po 4. hodině odpolední, a tak jsme svižně skočili na rozpálené motorky, jako piráti silnic prosvištěli kolem závory, kdyby nás náhodou chtěla pani odchytávat (nechtěla), a pak po rozestavěné silnici přejeli zpět k západnímu pobřeží. M+P si zajeli nakoupit, a pak domů, my jsme naopak nejdřív uháněli do domečku pro nabíječku ke kamerce, kterou jsme vycucali v moři, a pak honem k Uluwatu, poslednímu chrámu, do kterého jsme hodlali investovat.

Na místě nás čekala samozřejmě nejdřív pokladna – 20 000 Rp za osobu + 1 000 Rp parking. Naše připnuté nohavice jim přišly v pořádku, a tak jsme vyfasovali jen žlutou stuhu kolem pasu a mohli jsme vyrazit. Ocitli jsme se na poměrně vysokém útesu a ze všeho nejdřív nás čekala zkouška z etologie – projít opičím hájkem, kde šibalští makakové číhají na sebemenší nepozornost lidí a jsou jim schopní sebrat brýle z hlavy stejně jako svačinu z batohu nebo flašku vody z ruky. Petík samozřejmě neodolal pár těmhle pozérům, ale jinak tu nebylo potřeba se ani nějak moc zdržovat. Samotný chrám je poměrně malinký a ještě navíc částečně nepřístupný, stojí na skalním ostrohu, pod nímž duní tyrkysovo-bílé, napěněné vlny. Celá ta přírodní podívaná okolo je tedy mnohem zajímavější, než nějaká svatyňka za plotem:-) Za chrámem se pak dalo jít ještě kus do kopečka po travnaté louce, tak jsme si vyšlápli za výhledy, a pak se ale zase vrátili kvůli focení a natáčení časosběru o kus níž na skalnatý útes. Bohužel do toho vlezla buřina, která se přihnala rychlostí blesku, a donutila nás k ústupu z fotících pozic do útrob parku pod stříšku. Asi 15 minut jsme tu čekali, slunce mezitím zapadlo, park se postupně vylidnil a ovládly jej opice:-) Po dešti jsme se zase spolu našli a vydali se na zpáteční cestu.

Abychom „domů“ nepřijeli úplně s prázdnou, nakoupili jsme pytel smaženek – banány, sladké brambory i zeleninové kapsičky, jenže Pavel s Martinou asi snědli něco špatného a bylo jim zle, takže nejenom, že jsme museli spořádat pytel mastných smaženek, ale zbyla na nás i večeře pro 4 lidi… To nás trochu mrzelo, přeci jen to byl poslední společný večer (a náš poslední na Bali). Tělu ale neporučíš, a tak jsme si večer chvíli pokecali nad colou, která nám přišla vhod všem, a pak jsme zapadli.

STŘEDA 9.12. – DEN ČTYŘSTÝ ČTYŘICÁTÝ OSMÝ – ROZLOUČENÍ A ODLET

Jelikož nás ráno nic netlačilo, dali jsme si v klidu sprchu, snídani včetně výborné, jakoby krémové, malajské kávy, a pokusili se vyčistit nebo z výbavy odstranit všechno, co by se novozélandským biokontrolorům nemuselo líbit (jako třeba igelit celý od bahna několika států, čaj, kafe, instantní polívky). Během těchhle dopoledních prací a sušení jsme venku v altánku kecali s Pavlem, zatímco pilná Martina smolila článek na jejich web a v nás jen utvrzovala pocit viny, že my na to pečeme:-D

V poledne jsme si zašli na oběd a naposledy si za levné peníze nacpat nácky do zásoby. Poprvé jsme ochutnali indonéskou verzi pokrmu nasi campur, tedy rýže s jídlem nandaným podle toho, co si vybereme (případně co nám za domluvený obnos naloží obsluha – to fungovalo hlavně ve Vietnamu jako com binh dan). Tady porce za 10 000 Rp vypadala následovně: rýže, dršťky, lilky, kuřecí křídlo, pálivá omáčka, například:-) Mám v deníku napsáno, že jsem to jedla já, ale když to po čase znova čtu, tak vůbec nechápu, co tam dělají ty dršťky:-D Cestou z oběda jsme se zastavili v podniku, kterým tu tu říkají Potong Rambut a jsou taky skoro na každém rohu. Petík totiž nutně potřeboval ostříhat a Indonésie se pro tento úkon ukázala jako naprosto ideální. Za 20 000 Rp dostal novou, trochu slušňáckou, a dost sexy image, a mohl vyrazit na nejvýchodnější výspu „západní“ civilizace, jak jsme si zatím o Austrálii a Zélandu mysleli.

Zpátky v domečku jsme už jenom zabalili, po asijském způsobu se naložili na motorku, a vyrazili do Kuty, kde tedy mělo naše 1,5leté, euroasijské dobrodružství definitivně skončit. Martina s Pavlem si tam potřebovali taky něco zařídit, a tak jeli s námi a aspoň mohl někdo tu naši praštěnou jízdu zdokumentovat:-) Ve městě jsme se s nimi rozloučili, ale tušili jsme, že ne na dlouho, protože časem měli na Zéland také namířeno (aspoň na chvíli). Mě s věcmi Petík shodil na travnatém plácku asi kilometr před letištěm a sám jel vrátit motorku. Dohodnuto bylo, že bychom ji měli odevzdat do 16:30, ale chlapík prý pomalu ani nevěděl, že mu někde po ostrově lítá vypůjčená motorka, takže pohoda:-) Cestou za mnou muž obstaral ještě pár nezbytností jako sešit, propisky, nebo sluneční brýle, protože to byla jeho poslední šance, jak je koupit za rozumnou cenu (a že budou sakra potřeba). Uvidíme, jak dlouho vydrží tentokrát:-) Já jsem si mezitím dopisovala deník a modlila se, aby se jedna ze dvou bouřek v okolí nerozhodla zamířit ke mně. Co bych dělala uprostřed parčíku, se dvěma krosnami a 10 menšími zavadly, z nichž samozřejmě žádné nesmí zmoknout, to jsem fakt netušila.

Petík jako správný chlap ulovil i večeři, a tak jsme si po znovushledání dali nasi ayam – balíček rýže se směsí masa, klíčků, nudlí, kokosu a pálivé omáčky, a pak už mazali na letiště, protože déšť se začal tvářit jako akutní problém. Stihli jsme to akorát a zapadli do klidu 2. patra, kde jsme se – stejně jako spousta místních – usadili u zásuvky a díky rozdvojce jednu s místním mladíkem nasdíleli. Zatímco já se věnovala deníku, Petík se šel projít po letišti a za chvíli přitáhl Pavla Klegu, který si tenkrát ještě asi mohl říkat cestovatel, i když i tou dobou už lehce kontroverzní. My jsme si řekli, že nedáme na hejty z internetu a zkusíme ho poznat sami, když nám tak zkřížil cestu, a během asi hodiny před odletem jsme si vlastní obrázek udělali. Akorát díky tomu bylo naše závěrečné přebalování a odbavování dost hektické. A to jsem se ještě musela psychicky vzpamatovat z traumatu, protože na denpasarském letišti nastal čas rozloučit se se sandálama, které mě věrně nosily asi 8 let (Source Gobi, kdyby to náhodou někoho zajímalo). Bohužel už ani sekunďák neznámého složení z Vietnamu jim nepomohl…

Všechny předodletové procedury jsme zvládli bez problémů, ale to neznamená, že to nebyl voser. Furt fronty, furt nějaké prohlídky, elektronika projetá bílou rukavicí, celotělový rentgen, osahávací prohlídka:-) Aspoň že chlapík na check-inu byl podivně milý a ochotný a vystavil nám letenky na obě cesty, takže jsme se s tím pak v Austrálii, kde jsme věděli, že asi nebude moc času, nemuseli zdržovat. Před půlnocí jsme tedy se zvláštní směsicí pocitů prošli gatem a nastoupili do letadla, které nás mělo odvézt úplně nejdál od domova, co jsme dosud byli, dokonce i mimo přívětivou náruč jihovýchodní Asie, do velkého, australského neznáma. A to jenom proto, abychom se tu skoro ani nestihli rozkoukat a už zase letěli dál, do země, jejímiž obyvateli jsme se měli stát na celý rok, ať to bude znamenat cokoliv:-) Tak tedy sbohem Asie, sbohem Euroasie, poslední pouto s domovinou, a vzhůru do velkého neznáma, do nový zemí, za novými zážitky a zkušenostmi!

 Tisk článku