Místo vydání: Kladno
Naposledy si užijeme všechny krásy vnitrozemské Albánie – město Tepelenë s mohutnými hradbami, přejezd náhorní plošinou Kurvelesh s hlubokými kaňony, koupání v divoké horské řece Shushicë a dokonce zvláštní krajinu poznamenanou těžbou ropy a zemního plynu. Do dávné historie nakoukneme ve starověkých archeoparcích Amantia a Byllis. S nádhernou řekou Vjosou i celým vnitrozemím se rozloučíme nedaleko jejího ústí a začneme prozkoumávat, co zajímavého nabízí jižní pobřeží Albánie. Jako první to bude mělká laguna Nartës s vesnicí Zvernëc, ostrůvkem, na kterém stojí klášter Panny Marie a k němuž vede z pevniny dřevěná pěší lávka. A na závěr přenocujeme na jednom z vůbec nejkrásnějších spacích míst…
Pondělí 18. 7. – TEPELENË S AKVADUKTEM, VRCHOVINA KURVELESH, SHUSHICË, AMANTIA A CESTA PŘES ROPNÁ POLE
Ukecaný, dvounohý budíček nás burcuje už v 7, ale by nás stejně brzy vytáhlo sluníčko. Konečně si za světla prohlížíme, kde jsme to vlastně večer zaparkovali – jsme ve vysoké trávě ne břehu Drinu, všude skáčou kobylky a před autem hlídá toulavý pes, který si nás adoptoval už večer a evidentně nás nehodlá nikam pustit bez dozoru. Jen co ráno otevřeme dveře, už tam hlídkuje.
Po včerejším courání uličkami Gjirokastëru jsme upocení, a tak si hned dáváme koupačku v tyrkysové řece, pak se nasnídáme, znovu vykoupeme a zabalíme. Pes dostane odřezky salámu a my v 11 h odjíždíme. Dnes před sebou máme dlouhou cestu, zase spíš přesunovací den, což uťapané nožičky celkem vítají.
První dnešní zastávku děláme hned v nedalekém městě Tepelenë. Ano, tohle jméno už jste mohli na našem webu zaznamenat, a to ve spojení s vládcem Ali Pašou Tepelenským (Janinským), za jehož správcování došlo k velkému rozmachu právě této části Albánie.
Ali Paša Tepelenský – narozený v roce 1744 (nebo 1741) v Beçishtu u města Tepelenë, byl významný albánský šlechtic a vojenský velitel, který se v roce 1788 stal pašou Janiny. V období úpadku Osmanské říše využil situace k získání polonezávislého postavení a rozšíření své moci na oblasti jižní Albánie, severního Řecka a Makedonie. Ali Paša byl známý svou krutostí a bezohledností, ale i pragmatickým přístupem a smyslem pro budování. Uzavíral spojenectví s těmi, kdo mu mohli pomoci rozšířit jeho území, ať už to byl Napoleon Bonaparte nebo Spojené království. Tepelenë, jeho rodné město, se stalo jeho druhým sídlem a nechal zde rozšířit místní hrad.
Ali Paša je v regionu dodnes vnímán jako významná postava, která se zasloužila o rozvoj infrastruktury. Nechal vybudovat mnoho dopravních staveb a vodovodů. Jeden z vodovodů, který nechal postavit, se nacházel v údolí Bënçë a sloužil k zásobování Tepelenë pitnou vodou. Ali Paša se také zasadil o rekonstrukci mostu přes řeku Vjosu, který spojoval Tepelenë s vesnicí Beçisht na pravém břehu. Jeho snaha o nezávislost se mu nakonec stala osudnou. V roce 1820 nařídil zabít svého soka v Istanbulu, čímž si znepřátelil sultána Mahmuda II. Ten využil příležitosti k Ali Pašově odstranění a vyslal proti němu vojsko. Ali Paša Tepelenský byl nakonec donucen ke kapitulaci a v roce 1822 byl Turky popraven.
Další informace o této osobnosti najdete třeba tady.
Strategické město Tepelenë
Tepelenë je zvláštní město. Rozkládá se mezi soutoky Vjosy s Drinem a Vjosy s Bëncë, výhledy na řeku a údolí kolem nám připadaly hodně podobné jako v Përmetu. Vlastně teď s odstupem času, se mi dokonce některé výjevy přímo pletou a nejsem si jistá, ke kterému z těchto měst je přiřadit:-) Na rozdíl od Përmetu má Tepelenë aspoň jednu velkou zajímavost – bývalou pevnost, nebo tedy hlavně mohutné hradby, kterými byla obehnaná. Dnes to vypadá tak, že uvnitř hradeb je takové město ve městě, nebo zkrátka jedna ze čtvrtí Tepelenë, možná trochu podobně jako v bosenském Trebinje, i když tam to bylo uvnitř aspoň turisticky zajímavé. Tady se normálně bydlí, takže se tam na nějakou velkou prohlídku ani neženeme.
Na Tepelenský hrad se můžete vydat také v rámci jedno- nebo vícedenních organizovaných výletů z okolních měst (Vlorë, Sarandë, Gjirokastër a další). Nabídku takového zpestření dovolené najdete třeba na tomto webu.
Projdeme se kolem hradeb a na vyhlídku pod nimi, odlovíme kešku, pošleme drona nám to hezky vyfotit všechno dohromady a obejdeme si několik uliček kolem, jestli by se nenašla nějaká pěkná zmrzka, když už se potloukáme po městě a chystáme se zase na nějakou dobu do „divočiny“. Nenašla. Nabíráme aspoň trochu ovoce a zeleniny v maličkém krámku, kde je šrumec, jak kdyby to bylo jediné zelinářství ve městě, a pak, za chroupání šťavnatého hrozna vyrážíme vzhůru do hor za městem.
Tepelenë asi nebude figurovat na předních příčkách turistických atrakcí, na druhou stranu to může být docela zajímavá základna pro výpravy do okolí – ať na horské treky, sjíždění řek, objevování kaňonů nebo objevování dalších míst jako UNESCEM chráněný Gjirokastër nebo třeba horké prameny Përmetu. Pro vícedenní pobyt můžete zakotvit v některém z lákavých ubytování v Tepelenë, nám by se na léto třeba docela zamlouval Guesthouse Lord Byron s bazénem;-)
Rychlou zastávku děláme u vyhlídky na další fantastický kus akvaduktu, který je též dílem Ali Paši Tepelenského. Klene se hluboko v údolí říčky Bëncë, ale stačí si spočítat jeho oblouky, aby si člověk uvědomil, že to rozhodně není jen tak nějaký mostek, ale pořádná stavba. A to údajně býval ještě navíc dvoupatrový.
Ali Pašův akvadukt
Kuba, na kterého je toho dneska už trochu moc (málo spánku, žádná zmrzka, oběd v nedohlednu) a je protivný, to radši zabalí, a my trochu víc v klidu sledujeme, kam jsme se to zase vydali. Podél čím dál tím víc hlubokého kaňonu Bëncë vystoupáme na náhorní planinu Kurvelesh, která by se asi také dala směle označit jako jedna z nejzapadlejších oblastí Albánie. Projíždíme pár malých vesniček, kde to vypadá, že se zastavil čas někdy na začátku 20. století. U vodopádu Peshturë ani nezastavujeme, protože dobře vidíme, že celá krajina (i jeho koryto) jsou vyschlé na troud. Aspoň že se vezeme po nové asfaltce…
Taky ale ne napořád. Někde uprostřed hor chvíli pauzujeme u autobusové zastávky (kde se tu jako vzala?:-)) a od ní dál už asi začíná jiný okres nebo prostě buldozery tak daleko nedojely, každopádně se drkotáme po klasické, několik desítek let staré silnici, jakých je v Albánii ještě pořád dost. Zastavujeme u velkého válečného památníku uprostřed hor. Směle by se mohl zařadit na seznam jugoslávských spomeniků, akorát že o tomhle asi moc lidí neví. A moc lidí se o něj nestará, podle oprýskaného betonu, okolních zídek a zarostlého okolí. Památník je věnovaný padlým partyzánům a obklopuje ho kruh náhrobků. Jestli pod nimi skutečně leží padlí, to nevíme, ale máme o tom silné pochybnosti. Každopádně stejně jako památníky v Chorvatsku nebo v Bosně, tak i tahle „obluda“ vypráví svůj příběh o bezpráví, odvaze, lásce k národu a zemi, ale i spoustě zbytečné smrti.
Ale popojedem. Dostáváme se postupně přes hory, sjedeme podél ohromného, vyschlého koryta řeky Shushicë, které vypadá spíš jako lom na štěrk, do údolí. Tam už se řeka najednou objeví a zavlažuje četná políčka a sady. I ty ale postupně zmizí a krajina dostane trochu “dinárský” ráz – obklopují nás hory a kopce s rozházenými balvany, sem tam keřík.
Dojedeme do minivesničky Brataj, kde nenajdeme parkování, tak zůstaneme na větším parkovišti nad ní, byť bez stínu. Počkáme, až se Kuba vzbudí, což je cca v 15 h, pak se naobědváme párkama s houskama, zabalíme a jdeme dolů se podívat k nádherné řece a kamennému mostu Ura e Bratit. Je v tomto údolí trochu unikátem, protože zatím jsme míjeli jenom visuté mosty, v různých stadiích rozpadu. Tenhle kamenný je větší držák, nějaký ten pátek už tu asi stojí…:-)
U řeky Shushice
Já asi ve třetině kopce zjistím, že nemám mobil, musím se vrátit, a pak po kozích stezkách bloudím sama, ale naštěstí všechny cesty vedou ke starému mostu dole, kde už vidím kluky, tak dobrý. Najdeme si místečko na břehu a dáme pořádnou koupačku, kupodivu to ani není moc studené, akorát tím, že je tu koryto řek hodně zúžené, tak se tu žene silný proud. Musíme dávat pozor, aby nám neuplavalo dítě. Nebo my sami.
Když drkotáme zubama, tak si vyšlápneme nahoru k autu (a hned bychom se do té vody zase klidně vrátili), dáme si jablka na cestu a frčíme se ještě podívat na Amantii, starověké město na kopci, kde se zachoval především ohromný stadion. Město Amantia založili Ilyrové ve 4. století př. n. l. a já je trochu podezřívám, že proto, aby si mohly s ostatními národy hrát na schovku. Tady, uprostřed hor masívu Griba, několik dní cesty od jakékoliv jiné civilizace, totiž nikdo neměl šanci je najít…
Starověké naleziště Amantia
Stadion dlouhý přes 50 m je zajímavý, a posléze na velké ceduli zjišťujeme, že je součástí celého archeologického parku, kam se prý platí i vstupné. Park se ale rozkládá převážně na opačné straně kopce, než se nacházíme. Chvíli zvažujeme, že tu přenocujeme a třeba to zítra prozkoumáme víc, ale konečné rozhodnutí dnešního podvečera nechává Amantii daleko za našimi zády…
Máme takový drobný problém, že po přejezdu dvojích hor a courání se rozlehlým údolím Drinu máme nafty na posledních 70 km. Rozhodujeme se to vzít zdánlivě nejkratší cestou, po “bílé a pak žluté silnici”, a obě se ukážou jako zatím snad to nejhorší, co jsme vůbec v Albánii museli projet. Šutry, obří díry, žádné krajnice, od vesnice Vllahinë, kde má začínat žlutá, čili lepší silnice, je to naopak ještě horší – šíleně rozbitý asfalt, prach, díry že by v nich zmizel autobus.
Navíc jsme se dostali do oblasti albánských ropných a plynových polí, což je ovšem hodně zajímavý zážitek, vlastně zpětně jeden z nejsilnějších. Jde o jednu z posledních oblastí v Evropě, kde se těží na pevnině. Albánie, která by tak mohla být ropnou velmocí, ale bohužel nemá infrastrukturu ke zpracování těchto surovin, a tak je jen těží a vyváží do zahraničí, kde se zpracují a ona pak zase kupuje zpátky drahý benzín, naftu a další zpracované produkty.
Z Ploce do Byllisu přes ropná pole
Také se říká, že albánská ropná pole jsou jednou z nejvíc zničených krajin – těžba tu probíhá dost divoce, zastaralou technikou, škodlivé látky unikají do vzduchu, půdy i vody, vlastně je to tu takové peklíčko na Zemi. Smrdí to tu sirovodíkem, před kterým potkáme dokonce výstražnou ceduli. Přitom kopcovitá krajina je sama o sobě docela pěkná, akorát rezavá torza těžařské techniky, někdy ještě v provozu, a taky obrovské burácející cisterny na silnici, co vypadá jak tankodrom, tomu všemu dávají v zapadajícím slunci úplně apokalyptickou atmosféru. A my si to celkem užíváme, nemít nervy, jestli se odsud ještě taky zvládneme někdy dostat:-)
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko.
S přicházející tmou, oblaky prachu a valícími se cisternami to začíná být opravdu psycho, a tak jsme rádi, když za horami sjedeme do údolí naší milované Vjosy a pod velkým mostem jižně od města Ballsh se nám povede najít plácek na spaní. Je po 21 h, Kuba se probere a v průběhu vybalování je ukecaný a roztomilý a vtipný. Dáme jídlo, po 22:30 je sbaleno, dítě i po většině dne v autě zase odpadne a my kolem půlnoci též. Před odebráním se na lože ještě nevěřícně sledujeme, jak přes most přijede auto, vysadí člověka, ten si vezme baterku, v roští najde klacek jako hůl a začne stoupat svahem nad námi kamsi do ropou nasáklých hor…
Úterý 19. 7. – STAROVĚKÝ BYLLIS A NEZVYKLÁ KRÁSA LAGUNY NARTËS A OSTROVA ZVËRNEC
Vstáváme před 8 h, Petík o trochu dřív a venku pracuje. Snídáme skoro poslední ovoce, a pak se jdeme podívat k řece, ale břehy jsou bahnité a na koupání to bohužel není (bláto, hloubka, proud). Po cestě (tomu se snad ani nedá říkat silnice) kolem nás od brzkého rána proudí kamiony s cisternami na plyn. Koukáme na ně trochu nevěřícně, protože jsme si včera říkali: „To určitě nějak svádějí trubkama, to není možný, aby po týhle silnici jezdily kamiony.“.
Když nevyjde koupání, tak zabalíme a jedeme poslední 4 km hrůzou k asfaltové silnici a benzínce ve vesnici Poçem. Asi poprvé v životě vlastně ani moc neřešíme, kolik tu stojí benzín – bez něj bychom tu skončili navěky:-) Natankujeme a za chvilku už zase odbočujeme z asfaltu na nějakou hrůzu pod kopcem, který bychom jinak museli celý strašně objíždět. I s několika hodně zapeklitými místy se ale nakonec povede vyjet nahoru a zastavit pod hustým cypřišem u vstupu do starověkého města Byllis. Ještě doplním, že po Poçem byla další nejbližší vesnice Hekal🙂
Archeologické naleziště Byllis – nachází se v Albánii nedaleko města Ballsh. Byllis bylo založeno přibližně v polovině 4. století př. n. l. ilyrským kmenem Bylliones na místě staršího sídla. Město se nacházelo na strategickém kopci s výhledem na údolí řeky Vjosy a zažívalo svůj největší rozkvět v helénistickém období. Byllis se stalo důležitým obchodním a kulturním centrem s typickými znaky řeckých měst, jako je divadlo, agora, chrámy a stadion. Nálezy dokládají, že se zde uctívali řečtí bohové Zeus, Héra, Dionýsos a Artemis. Město bylo bilinguální a přijímalo řecké vyslance. V roce 168 př. n. l. se Byllis postavilo na stranu Římanů v boji proti ilyrskému králi Gentiovi. Později se ale spojilo s Molossy a Makedonci proti Římu a bylo Římany zničeno. Po dlouhém úpadku se Byllis opět pozvedlo za vlády císaře Augusta, stalo se římskou kolonií a zažilo další období prosperity. V pozdní antice se město zmenšilo, ale zůstalo důležitým centrem a sídlem biskupství. Bylo zde nalezeno několik raně křesťanských bazilik s mozaikovými podlahami a řezbami.
Dnes je Byllis archeologickým parkem a významnou turistickou atrakcí Albánie. Návštěvníci zde mohou obdivovat zachovalé ruiny, které jim umožňují nahlédnout do slávy tohoto starobylého města. Z vrcholu kopce se otevírají působivé výhledy do okolí. Mezi nejzajímavější památky patří pozůstatky divadla, stadionu, obvodových hradeb a bazilik s mozaikovými podlahami.
Chvíli si odpočineme, moc se nám do vedra nechce, ale bude čím dál tím hůř, tak raději neotálet. Bereme klobouky, čepice, nátěr, pití, kupujeme lístky po 400 lek a pán, co nám je prodal, nás taky pouští brankou dovnitř. Areál Byllisu je – podobně jako třeba v nedaleké Apollonii – obrovský. Je to takový placatější vrchol kopce, zatravněný, pod nohama nám při každém kroku uskakují desítky kobylek. Zbytky jednotlivých staveb jsou roztroušené daleko od sebe, ale každý sám o sobě je poměrně slušně zachovaný. Z okraje plošiny navíc zase koukáme do údolí Vjosy, odkud jsme se sem vyškrábali, a to je zase estetický zážitek nade všechno! Akorát mozaiky, na které lákají plakáty už od Apollonie, nikde nenajdeme – asi už jsou uklizené někde v muzeu. Trochu škoda, ale jinak je to tady super. Docela fouká, tak se dá i to vedro přežít, jenom já mám dneska od rána nějakou hroznou migrénu a moc to nedávám.
Antické město Byllis
Po výletu do antiky zase sjedeme do civilizace – konkrétně města Ballsh, kde trochu dokoupíme zásoby, a jedeme dál a hledáme místo na oběd. Nakonec sedíme ve stínu stěny na poněkud zabordeleném parkovišti, ale tam, kde zrovna sedíme, je to celkem ok. Dáváme si tři plechovky sardinek, čerstvý chlebík s novým máslem a půlku melouna. Kuba je totálně zaprasený a já nemám ani sílu se na něj koukat – nakonec ho svlíknu a šoupnu pod barel, což je nejjednodušší řešení situace. Po jídle mně přejde bolení hlavy, naopak Petíkovi se rozjede.
Těžební věže postupně ustávají, jak se blížíme k Fieru. Tentokrát ho jenom projedeme (minule se nám tady povedlo doplnit plynovou bombu) a pokračujeme, ukončujeme definitivně vnitrozemská dobrodružství v Albánii, loučíme se s překrásnou Vjosou a dojedeme až na pobřeží, k famózní laguně Nartës a populárnímu ostrovu Zvërnec (nedaleko stejnojmenné vesnice). Kuba do poslední chvíle blbne a asi 100 m před koncem najednou odpadne. Je 17 hodin, my oba nějací urvaní, tak nemáme to srdce a vůli ho budit a děláme si svoje. Když se rozhodneme cvaknout fotku a jet dál na spací místo, aby tam bylo místo, a vrátit se sem ráno, tak se mladej samozřejmě probere. No tím líp, aspoň tu vyřídíme, co potřebujeme – dojdeme se podívat na ostrůvek Zvërnec.
Monastýr Panny Marie na ostrově Zvërnec.
Vydáváme se podívat na ostrov v mělké laguně, kde stojí starobylý monastýr Panny Marie. Z pevniny sem vede dřevěný chodník s vyhlídkovou plošinou, protože do laguny často přilétají plameňáci a další brodivé ptactvo. Chodníček sám o sobě (a ještě víc potom ze vzduchu) je naprosto dokonalý instaspot:-) ale procházka fajn. Kubu sice hlídáme, aby nezahučel z lávky do vody, ale na druhou stranu víme, že většinou je tu vody sotva po kolena, tak by se snad neutopil tak rychle:-) Jinak v mělké laguně kolem chodníku pozorujeme rybičky a super rychlé kraby.
Přístup do monastýru je zdarma, jen je vhodné si vzít něco více decentního než šortky a vršek od bikin. Nesmí se tu fotit a natáčet, tak jsme na ostrůvku Zvërnec takoví nesví, ale podle toho, jak se chovají lidé okolo (a dokonce i hlídač), usoudíme, že se to možná týká jenom samotného vnitřku monastýru, jak se tak občas stává. Ten je tentokrát asi zajímavější zvenku než uvnitř, kde je to malé a skromné. Na „dvoře“ se lidé víc rozptýlí a lépe se dýchá.
To už se nám začíná ale slunce pomaloučku sklánět k obzoru a je čas se někde zakotvit na noc. Kupodivu, ačkoli jsme jen pár km od jednoho z největších albánských měst Vlorë, se tady dá kempit hned vedle na útesu, který odděluje lagunu od moře (pozn. podle dostupných informací to od r. 2023 už bohužel možné není. Dá se tu zastavit přes den, ale zákaz nocování kontroluje policie. Naším zdrojem jsou – stejně jako v terénu – komentáře v aplikaci Park4Night.). A kromě toho, že je tu lepší mít vlastní vestavěný záchod, je to tu fantastické. Máme výhled na moře, na členité skály, které do něj spadají jako obří nakloněný surf, na maják, který to tu všechno stráží. Při pozorném pohledu si všimneme i bunkrů ve svahu, ale prohlídku tentokrát vynecháme.
Parkuje tady už asi 5 karavanů, ale pořád zbývá pro všechny místa dost. Trochu se tu projdeme, osazenstvo je mezinárodní dle očekávání (Němci, Francouzi a v půjčené dodávce asi Poláci). Pak uděláme večeři a v záři zapadajícího slunce dorazíme druhou půlku melouna. Petíka děsně bolí hlava už ze dne a s večerem se to přesouvá tradičně do zad, tak dostane masáž, Kuba zase namazání škrábance na ruce. Občas jsme takový pojízdný lazaret…:-)
Dítě usíná kolem 22 h, my na chvíli s ním, pak se ještě probereme a uklidíme, zapalujeme novou spirálu proti komárům, protože s ní je to pohoda, bez ní peklo, a před půlnocí jdeme spát taky. Chtěli bychom se zase někde na chvíli ubytovat a zcivilizovat, ale nejde nám najít nic, aby to mělo pračku a bylo za rozumnou cenu. Těsně před usnutím tam Petík něco vyšulí, tak máme na zítra aspoň nějakou jistotu:-)
Středa 20. 7. – RANNÍ KOUPÁNÍ NA PLÁŽI POD ÚTESY
Kempování u Zvërnecu
Budíme se v půl 8, a dokud auto háže stín a dá se v jeho okolí žít, dáme si snídani, zabalíme a popojedeme blíž k pláži. Teda k místu, kde se na ní dá z útesu pohodlně slézt. Mezi skalami táhnoucími se do moře je totiž naprosto parádní písečná pláž, a takové ranní koupačce prostě nejde odolat. Trochu litujeme, že nemáme pořádnou šnorchlovací výbavu nebo třeba aspoň nějaké plavidlo, protože pořeží kolem je strašně zajímavé, jen ze samotné pláže nepozorovatelné. Na druhou stranu, dítě cachtající se v teplém moři a vysmáté od ucha k uchu, nám v tu chvíli úplně stačí. Škoda, že idylické ráno na pláži ukončí jeho rázné „Kakat!“.
Ale stejně už musíme jet, abychom do 11 dorazili na domluvené ubytování ve Vlorë. Hodíme si tu zase pár dní civilizovanějšího života, a když to klapne, vyjedeme si i na výlet lodí. Tak vzhůru do Vlorë!
Nejčastější dotazy
Město Tepelenë se rozkládá v malebné krajině na soutoku řek Drin a Vjosa. Je známé zbytkem mohutné pevnosti, která sloužila svého času jako sídlo vládce Ali Paši Tepelenského. V nedalekém kaňonu řeky Bëncë také stojí fragment významného akvaduktu, který také nechal postavit Ali Paša Tepelenský.
Amantia a Byllis jsou starověká naleziště nacházející se v jižní Albánii, nedaleko města Vlorë. Byllis je asi o trochu lépe dostupný. Rozkládá se na vrcholu holého kopce a jeho jednotlivé památky jsou od sebe sice vzdálené, ale dobře zachované. Amantia leží hluboko v horách, takže nabízí i fantastické výhledy. Její jednotlivé části jsou rozeseté kolem jednoho z vrcholů, nejzachovalejší je starověký stadion. Zatímco Byllis má spolehlivě obsazenou pokladnu, v Amantii se může stát, že i když jde oficiálně o placenou atrakci, tak tu nikoho dalšího nepotkáte.
Zvërnec je vesnice na pobřeží jižní Albánie, nedaleko města Vlorë. Leží u velké laguny Nartës. Laguna je velmi mělká, a proto je oblíbeným hnízdištěm stěhovavých ptáků, především plameňáků. Její severní část slouží jako saliny pro získávání soli z mořské vody. V jižní části najdete ostrůvek s klášterem Panny Marie, který je s pevninou spojený dřevěným chodníkem s vyhlídkovou plošinou.
V současné době je lepší zamířit do některého z oficiálních kempů, neboť kempování na úzké šíji mezi lagunou a mořem je již oficiálně zakázané. Můžete zde zastavit přes den, ale nocování je pod pokutou zakázané.
V Albánii se nachází jedny z mála pevninských ložisek ropy a zemního plynu v Evropě. Rozkládají se kolem měst Fier a Ballsh, menší oblast leží také ve vysočině u Vlorë. Ropná pole Patos-Marinëz jsou vůbec největší pevninskou těžařskou oblastí v Evropě, těží se tu již od počátku 60. let.
Ali Paša Tepelenský byl albánský šlechtic a vojenský velitel, který se v 18. století stal pašou Janiny. V období úpadku Osmanské říše využil situace k získání polonezávislého postavení a rozšíření své moci. Byl známý svou krutostí, ale i pragmatickým přístupem a smyslem pro budování. Ali Paša Tepelenský se zasloužil o rozvoj infrastruktury v oblasti Tepelenë, kde nechal vybudovat mnoho dopravních staveb a vodovodů.
Jsme rádi, že přicházíte na náš web. Ten ovšem nejede na vzduch (i když bychom si to moc přáli 😄). Pro jeho chod využíváme magii affiliate odkazů. Pokud na některý z nich kliknete a koupíte si něco hezkého, nebo třeba objednáte ubytování, tak my dostaneme malou provizi. Všechny nabízené produkty a služby sami k naší spokojenosti využíváme a nebojte, na vaši cenu to nemá žádný vliv, naopak v některých případech získáte i slevu nebo jinou výhodu. A to je fér, ne? Podpořte nás a pomozte nám tvořit další skvělý obsah. Děkujeme!
Ať už pro dlouhé večery nebo deštivá odpoledne na cestách, rádi saháme po hrách od Albi. Jejich Kouzelné čtení je pak neocenitelným parťákem na dlouhé cesty, kombinujícím zábavu a vzdělávání. Využijte náš kód AF15ZCESTY pro 15% slevu (navíc k 10% na e-shopu) na Albi.cz.
Ano, spíme často v autě, pod stanem, nebo prostě pod širákem – milujeme dobrodružství a kontakt s přírodou, je to zdarma! Ale i my občas oceníme pohodlí postele a teplou sprchu. A když už se rozhodneme pro "luxusnější" ubytování, Booking.com je pro nás jasnou volbou. Je to prověřený systém s cenami a širokou nabídkou pro každého – co víc si přát?
Internet, Google nebo AI se dnes zdají jako téměř všehoschopní pomocníci, ovšem snad každému pořádnému cestovateli se občas stane, že se někde ocitne bez signálu. A kde pak sehnat relevantní informace k ubytování, kde zjistit, kam se jít najíst, nebo co zajímavého ve vašem okolím navštívit? Nejlépe v knižním průvodci od léty prověřeného vydavatelství – Lonely Planet. A pokud nechcete knihu tahat s sebou, poslouží skvěle už při samotném plánování cesty.
Max elevation: 988 m
Min elevation: -20 m
Average speed: 38.28 km/h
Total time: 23:46:47
Loading...
