Gruzie 3 – Objevování moderní i historické tváře gruzínské metropole Tbilisi

...aneb o jednom setkání po letech, bydlení v pilates studiu a gruzínské kuchyni
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Udaipur

Pondělí 3.11. – den čtyřicátý devátý – SLUNNÝ, ALE CHLADNÝ DEN V TBILISI

Naše kamarádka z dětství Markéta žije posledních několik let v Tbilisi, kde jednak učí na lékařské univerzitě pár hodin v týdnu, jednak vede vlastní kurzy pilates (u sebe v obýváku – nebo by někdo řekl, že bydlí v tělocvičně – těžko to rozlišit:-). Kromě toho dělá asi tak 150 dalších věcí, protože je to trošku hyperaktiv, ale nám se její životní styl líbí – tím víc, čím jsme se o něm bavili. Navíc se dokázala takhle skvěle vypracovat úplně sama, od nuly, a to fakt obdivujeme. Když jsme se tedy definitivně rozhodli, že pojedeme přes Gruzii, rovnou jsme jí napsali, jestli se můžeme zastavit, a ona nás uvítala u sebe doma hned na několik dní. Patří jí velký dík za to, že jsme měli kde složit hlavu, ohřát se a trochu dočerpat síly na další cestování. Přeci jen jsme měli za sebou skoro 2 měsíce, když jsme do Tbilisi dorazili.

Dnes Markét učila až od 11, takže ráno bylo pohodové, dali jsme si sprchu a snídani, zabalili se do všeho teplého, co jsme měli, a v 10 vyrazili objevovat krásy gruzínského hlavního města. Ze všeho nejdřív jsme se svezli autobusem č. 61 k metru nedaleko Freedom square, kde jsme si pořídili lítačku. Ve Tbilisi se to jmenuje Metromoney Card a funguje tak, že se koupí za vratnou zálohu 2 lari, a pak se na ní dobíjejí peníze. Jízda autobusem stojí 0,50 lari (k automatu se buď přiloží karta, nebo se do něj rovnou hážou peníze, jako jsme to udělali včera večer a dnes ráno), maršrutou 0,80, lanovkou 1 lari. Pokud člověk do 1,5 hodiny od prvního „štípnutí“ přestupuje, nemusí platit znovu – načte kartu sice znovu, ale vyjede mu prázdný lístek. Karta je přenosná, takže jsme pořídili jednu a frčeli na ní oba.

Co se týká Tbilisi, tak jsme dnes důkladně prošli staré město, kde jsou na každém rohu krásné kamenné kostely, kolem nich spousta hezkých, ale celkem drahých restauraček a malých obchůdků se suvenýry. Líbilo se mi, jak všude prodávali ovocné hady s oříšky, jako jsme jedli v Turecku, krámky trochu vypadaly jako obložené klobásami. Kromě toho prodávali tu ovocnou směs i vylisovanou do velkých, tenkých placek, kterou jsme taky ochutnali. S ulepenou pusou jsme došli k sirným lázním – hamámu, jehož kamenné kopulovité střechy tvoří jeden z okrajů starého města. Odsud přes řeku Kura jsme se dostali do Europe parku, naopak ultranové části města, kde návštěvník najde nejmodernější architektonické výstřelky. Asi nejhezčí z nich je Most Míru ve tvaru vlnovky, s prosklenným klenutím. Nedaleká „roura“, která ještě nemá ani konkrétní uplatnění (respektive má to být výstaviště a hudební a divadelní hala, naplánovaná a rozestavěná za bývalého prezidenta Saakašviliho, ale současné vládě se nelíbila, a tak byla její výstavba těsně před dokončením pozastavena), už mi tak pěkná nepřišla, naopak na skále nad ní stojící budova prezidentského paláce opět dýchá trochu historie. Gruzínci se se začleněním moderního Europe parku (ještě vlastně s novou lanovkou ke zdejší „Soše Svobody“) poprali celkem dobře, myslím, že se tu nové a staré hezky doplňuje, i když chápu, pokud to někomu přijde jako pěst na oko.

Kolem sirných lázní jsme si vyšlápli nejprve k íránské Páteční mešitě, která ale vypadá zvenku mnohem lépe než uvnitř. Na zadním dvorku, kam jsme omylem vlezli při hledání vchodu, právě zabili ovci na hostinu, naštěstí už jsme viděli jenom jak zdejší hospodyně poklízí bobky… No a když už jsme byli v polovině kopce, bylo zbytečné se zase vracet dolů na lanovku, kterou jsme se chtěli původně svézt, a vyšlápli jsme i zbytek až na skvělou tbiliskou pevnost Narikala. Tu jsme důkladně prozkoumali, hlavně je odtud ale nádherný výhled na město, kterého jsme se nemohli nabažit a odehnala nás až zima vkrádající se pod kůži. Pokračovali jsme po hřebeni kolem horní stanice lanovky dál, až k monumentální soše Matky Georgie (gruzínská „Socha Svobody), která zde stojí již 56 let (byla postavena k výročí 1500 let od založení města) a vítá přátele džbánem vína v levé ruce a pro nepřátele má připravený meč v pravé. Podařilo se nám u ní dokonce najít kešku, i když to bylo trochu sporné, jak jsme později zjistili, protože pravá keška tu asi není, a tak si příchozí cacheři zakládají nové skrýše, kde koho napadne:-(

Dlouhými schody vedoucími hned mezi několika kostely, jsme seběhli zpět do starého města, pomalu se rozhlížejíc po něčem na zub. To ale bylo stejné, jako kdybyste hledali levnou hospodu v Praze na Staromáku:-) O pár ulic dál jsme ale narazili na příjemný podnik jménem Georgia (jak originální), kde měli jídelníček i s fotkami jídel, dokonce hlavní pokrmy vyvěšené s obrázky a cenami i venku, a zároveň se tu ceny pohybovaly ještě tak nějak v pro nás únosné míře. Uvnitř to byla krásná stylovka ve sklepení – jak jsme si později všimli, většina restaurací v Gruzii je moc pěkně zařízená – kde jsme se usadili a po chvíli pátrání v lístku si objednali jídlo jménem ostri (na doporučení Máji – hovězí maso v červené pikantní omáčce) a chakhokhbili (dost podobné, ale s kuřecím a jemnější – v omáčce víc zeleniny). K tomu talíř hranolek (na chleba jsme nějak neměli chuť), čaj, wifi, a hlavně teplo – a byli jsme úplně spokojení.

Posilnění a ohřátí jsme došli zpátky k Náměstí Svobody na metro a svezli se na hlavní vlakové nádraží, abychom zjistili, že noční vlak do Jerevanu jezdí jen v liché dny, ve 20:20 a stojí od 39 do 75 lari, podle třídy. Spací vagony jsou všechny 3. třída. Nádraží je vlastně „zabudované“ v jednom patře velkého nákupního domu. Ten je sice s nabídkou zboží skromnější, ale i tak jsme prolezli všechny patra ve snaze odložit co nejvíce návrat do ulic a do zimy:-) Jídelní koutek v nejvyšším patře byl dost smutný – otevřená jen jedna předražená restauračka a u stolků kolem posedávajících pár lidí, možná čekajících na vlak. Kousek od nádraží jsme potom objevili velký trh – v podchodu pod silnicemi hadry, nahoře hlavně zelináři a různí „burkaři“. Nakoupili jsme spoustu zeleniny na večeři, že dnes uvaříme Markétě my a zdravě, popošli asi kilometr na známou trasu a svezli se autobusem na Chavchavadze. Zastavili jsme se ještě v sámošce pro těstoviny, sýr (trefili jsme se do takového „fetovitého“) a zkusili jsme pár bonbonků na váhu. Počkali jsme ještě chvíli venku, než Markétě skončila poslední lekce pilates a maminy odešly dom, a pak se vděčně nasáčkovali do tepla, uvařila jsem docela (dost) dobré těstoviny, zobli jsme si bonbonky a během večera jsme kecali a trochu pracovali na fotkách a deníku.

Úterý 4.11. – den padesátý – PROCHÁZKA PARKEM, SKANZEN, OBĚD PO GRUZÍNSKU

Vzbudili jsme se už po 7., hodině, abychom Markétě uvolnili studio pro ranní lekci pilates, ale venku bylo zataženo a hnusná zima, navíc prý ještě nikde nic otevřeného, tak jsme vzali zavděk azylem v její ložnici. Pracovali jsme na našich dokumentaristických věcech a přitom měli možnost přes dveře poslouchat, jak náročné jsou hodiny pilates pro lektora. Markét pusu ani na chvíli nezavřela (zároveň při cvičení), navíc plynule přecházela z ruštiny do angličtiny podle toho, se kterým ze svých klientů právě potřebovala komunikovat (většina lekce byla v angličtině). Fakt klobouk dolů…

Když jí ve 12 hodin skončil dopolední lok lekcí, vyzvedli jsme fenku Bizkit, která je dalším Markétinným „jobem“, a šli se projít do parku Vake. Sice teď na podzim už je trochu smutný, ale byl tu klídek, jenom pár lidí. Park má ohromnou rozlohu a člověk by tu asi bez problému mohl courat celý den, aniž by se vrátil na stejná místa. V létě sem prý chodí blbnout hlavně sportovci (třeba slacklineři:-)). Bizkit moc neposlouchala, ale zase se všeho bála, tak aspoň nikam moc neutíkala. V parku jsme viděli velkou (jak jinak), ale nefunkční fontánu, a taky kaskádovitý průhled k soše „Matky Tbilisi“, podobně jako jiném kopci nad městem stojí Matka Georgia. Nakoukli jsme do bungrovitých dočasných obydlí zdejších mladých demonstrantů, kterým se nelíbí plánované stavební práce v parku (stavba office nebo nákupních center) i jinde ve městě. Markét se s nimi evidentně zná, protože s jediným klukem, který tu zrovna byl, se zdravili jako staří známí. Došli jsme na konec parku a s Markétou se dočasně rozloučili – ona šla vrátit psa a vyzvednout kamaráda Gigiho, my jsme se vydali serpentinami do kopce, kde mělo být prý zajímavé etnografické muzeum. Že se pak u něj sejdeme. Šli jsme strašně dlouho, až už jsme mysleli, že jsme někde museli špatně odbočit, protože pořád nikde nic, ale nakonec se ukázalo. Zaplatili jsme studentské vstupné 1 lari (jinak stojí lístek 3 lari) a šli se mrknout, co si v Gruzii představují pod pojmem etnografické muzeum:-)

Tbiliský skanzen se rozkládá na poměrně velké ploše a je v něm spousta krásných chaloupek a domečků, akorát že skoro všechno bylo zavřené:-( Děda nedaleko vstupní brány pásl kozu (krásnou, s dlouhými chlupy), pak tu měli třeba místo, kde si člověk mohl zkusit vyrobit svůj vlastní linoryt – atrakce zajímavá asi spíš pro děti. Tak nějak bezprizorně jsme chvíli bloumali mezi jednotlivými, převážně vinařskými domky a bylo nám líto, že se nemůžeme podívat dovnitř. Petíka bohužel opět chytlo břicho, takže později už se nám ani moc courat nechtělo a posedávali jsme na dřevěných vyřezávaných verandách chalup. Když pak přišla sms od Markét, že na nás čekají s Gigim před branou, zrovna jsme narazili na otevřený domek – zpracovnu vína, kde nás pozvala milá paní dovnitř, ukázala nám všechnu výbavu a nástroje a dala nám jednoduchý výklad o celé proceduře zpracování vína v Gruzii. Mluvila velmi jednoduchou angličtinou, takže přesně pro nás:-) Překvapilo mě, že třeba první lisování (nebo spíš šlapání) vína dělali jenom chlapi. Po dalším lisování se víno dávalo kvasit postupně do 4 velkých hliněných sudů, zakopaných v zemi před chalupou, vždy na měsíc do každého z nich. Hodně lidí, hlavně ženy a děti, mají rády „víno“ z prvního sudu, které je něco mezi džusem a vínem, má jen málo alkoholu. Ze zbylých vinných šlupek, ze kterých se vylisovala všechny šťáva, se vyrábí churchkheb – ořechovo-ovocní „hadi“. Šlupky se rozvaří s dalšími přísadami do gelovité hmoty, ve které se pak máčí ořechy navlečené na niti. Hmota na nich pak zatuhne a dobrota je na světě:-)

Když jsme dlouho nešli, Markéta s Gigim se nám vydali od brány naproti a objevili se přesně ve chvíli, kdy paní domluvila, ale museli pochopit, že takový zajímavý výklad v jinak liduprázdném skanzenu jsme si nemohli nechat ujít. Společně jsme se vydali na oběd do stylové restaurace na vrcholu kopce, u horního okraje skanzenu. Byl odsud krásný výhled na Tbilisi i zasněžené kopce kolem města. Markét s Gigim se chopili jídelníčku a naobjednali stůl plný jídla, div se neprohýbal, že musíme ochutnávat gruzínskou kuchyni:-) Petíkův žaludek si o tom myslel své, ale to měl smůlu… A tak se před námi objevilo na stole:

  • Zeleninový salát: rajčata, okurky, červená cibule, pasta z vlašských ořechů, naprosto nás okouzlil a doma asi už jiný dělat nebudeme:-))
  • Omáčky na dochucení: rajčatová (rajčatová pasta + chilli + sůl + pepř + koriandr) a druhá z mladých švestek
  • Khinkali: tradiční taštičky, tentokrát jsme ochutnali masové a houbové (= žampiony + koriandr)
  • Chačapuri: zde měli placku tenčí a sýr zapečený na povrchu
  • Lobiani: hutnější placka plněná fazolovou pastou – byla dobrá, ale jako jediná nám zbyla i s sebou – zabalili jí do otevřené krabice a igelitky – moc „dobře“ se to neslo:-)
  • Soko ketze – žampiony zapečené se sýrem (naše oblíbené jídlo i v ČR)
  • Grilovaná ryba s naprosto úžasnou omáčkou z granátového jablka

K tomu všemu talíř hranolek a pivo Mtieli, které bylo takové jemnější, dobré.

Všichni čtyři jsme se za rusko-české debaty nadlábli totálně k prasknutí, a pak si vyšlápli ještě zbytek kopce ke zdejšímu rekreačnímu místu – Želvímu jezírku. Bylo tam moc pěkně, v létě tu musí být hezké koupání, ale asi hlava na hlavě. Od jezera jsme potom naopak opět začali klesat, ale už ne po silnici, ale lesními stezkami a zkratkami. Vždycky, když se trochu rozestoupily stromy, otevřel se před námi krásný výhled na Tbilisi pod námi. Pravda, některé paneláky až tak krásné na pohled nejsou, ale zrovna tady jich není vidět až tolik, v téhle části města převažují spíš menší či větší vily. Na okraji přelomu lesa a zástavby jsme se rozloučili s Gigim a Markét nás pak protáhla úzkými uličkami do své ulice.

Od pěti hodin měla naše paní domácí další lekce a my byli příliš vymrzlí na to, abychom se šli ještě večer někam courat, navíc Petíkovi bylo hodně zle, tak jsme si zalezli k ní do ložnice a pracovali na fotkách a deníku, za hlasitého „inhaaalt and exhaaalt“ odvedle:-) Vždy mezi lekcemi jsme si doběhli na záchod, abychom nerušili hodiny, jen jednou nastala krize – přeci jen s narušeným trávením se některé tělesné procesy řídí hůř – a tak Petík musel vyběhnout ještě v hodině mezi cvičence. Asi se trošku divili, že Markétě z ložnice zničehonic vylezl cizí chlap:-)

Večer měl ale i teplotu, asi se mu sešla nějaká střevní chřipka a obecně reakce na gruzínskou těžkou, docela mastnou kuchyni. Dost mu jí to znechutilo do budoucna, což mě hrozně mrzí, protože já jsem si jí hodně oblíbila a začala jsem se těšit domů, až budu moct nějaký recept sama vyzkoušet.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..