Indie 10 – Slavnost Rathothsava v Udupi a zážitky z dopravy

...aneb jak jsme málem přišli o GPS, našli nejpůvodnější masala dosu, viděli obřadní vozy v akci a dělali nepořádek cestou do Kozhikode
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Lincoln

ČTVRTEK 5.2. – den stý čtyřicátý třetí – CESTA DO UDUPI

Cestou z centra jsme si dali k snídani mangový šejk, vyzvedli batohy a šlapali na hlavní silnici, kde snad chytneme autobus. Chvíli to trvalo, lidé se na „zastávce“ nahromadili, a tak když přijel bus, věděli jsme, že nesmíme zaváhat. Po indickém způsobu jsme nastoupili (= nahrnuli se dovnitř za použítí hrubé síly) do autobusu a asi hodinu nechali užívat všechny chmatáky kolem, protože se v něm prostě nedalo hnout. Pak přišlo nějaké větší město, polovina osazenstva zmizela a my se prodrali na přední lavice, batohy odložili na motor vedle řidiče, což je jediné místo, kde moc nepřekážej. Kochali jsme se výhledem do zeleného podhůří Západního Ghátu, což pomáhalo odvést pozornost od sebevražedného předjíždění našeho mistra řidiče. Po nějaké době nám ale začala chybět GPS, náš nenahraditelný společník a pomocník na všech cestách. KRIZE!!! Co budeme dělat? Jak budeme vést statistiky? Jak budeme přechytračovat taxikáře? Jak budeme hledat cesty mimo cesty? To je v háji! …

No a pak jsme se uklidnili, znovu všechno prohledali (podezříváli jsme tlačenici v autobuse) a GPSku našli zaháknutou za šňůrku na opačné straně batohu. KRIZE ZAŽEHNÁNA!!! Nicméně jsme si dost intenzivně uvědomili, jak velká by to pro nás byla ztráta, a že to nesmíme nikdy dopustit (kdo sledujete naši cestu déle, tak víte, že se nám GPSky nakonec bohužel povedlo „zbavit“ o pár měsíců později ve Vietnamu).

Město Udupi, kam jsme dorazili někdy po 2. hodině, má celkem 3 autobusová nádraží, ani na jedno jsme nezajeli, všechna jsme minuli, a tak když autobus konečně zastavil a většina lidí se hnala ven, vyrazili jsme taky, než nás odvezou někam za město. Okolo bylo hodně hotelů, restaurací, směnáren… to půjde. Ubytovali jsme se v nedalekém hotelu Shanthala za 350 Rp, kde to bylo přiměřeně (ne)čisté a pokoj byl tak velký, že před televizí stála lavička jak někde z parku:-) Super byl zase 24-hodinový checkout, který jsme hodlali využít a zítra odjet večerním vlakem do Mysuru.

Asi hodinu jsme aklimatizovali pod větrákem, a pak nás dohnal hlad. Ukázalo se ale, že sehnat v okolí něco k snědku nebude taková sranda – buď měli zavřeno, nebo jen jedno jídlo, nebo neschopnost domluvit se, když není psané menu. Až když jsme začínali být lehce frustrovaní (jo, na cestách je hlad úplně nejhorší nepřítel!), našli jsme malou restauraci, kde byli milí a vstřícní a i bez menu jsme se domluvili, že si dáme masala dosu. Cpeme se s ní sice prakticky všude, ale v Udupi je to víc než povinnost si jí dát, jelikož právě odtud tenhle pokrm pochází. Obecně je v Indii mimo jiné proslavené jako kulinářské centrum – zdejší kuchyně dala základ prakticky celé kuchyni jižní Indie. Bohužel jsme neměli moc možnost to vyzkoušet, ale masala dosa byla ohromná a opravdu asi jedna z nejlepších, co jsme jedli.

Po několika dotazech se nám podařilo najít staré centrum, kde stojí krásné koloniální vily a slouží většinou jako chrámy nebo budovy patřící k chrámům. Nemohli jsme vynechat ani hlavní zdejší chrám, Krishna Mutt, kam je vstup zadarmo a dokonce ani za zuté boty se neplatí (však se taky nechávají jen tak na chodníku před chrámem). Zato uvnitř je to těžký byznys – věřící utrácejí neskutečné peníze – kasička před každou sochou nebo lingamem, velká kasa pro dary v každé místnosti, u vstupu něco jako „systém časově omezených odpustků“, dlouhatánský ceník až třeba do 16 000 Rp! Posvátné jezírko vedle chrámu je moc hezké, naopak návštěvu kravína naboso jsme si bez váhání odpustili. Odchytil nás jeden polonahý „mnich“, ať prý přijdeme večer, že tu bude slavnost Pooja a pojedou venku zdobené vozy. Dnes už víme, že „pooja“ není název konkrétní slavnosti, ale obecné označení rituálů, obětin, ale to nevadí. Tato konkrétní slavnost se nazývá Rathothsava a co se při ní dělo, popíšu níže…

Chrámový komplex jsme prošli až k parádní vstupní bráně o pár ulic dál, minuli i sloní stáje a našli něco zajímavého – váhu:-) Sice byla na peníze, ale dvě rupky jsme každý obětoval, abychom si po půlroce na cestě udělali představu – Petík byl nadšený, na cestě ztratil 10 kg! Na mě se váha tvářila, jak kdybych 2 kila přibrala, což jsem odmítla brát jako hodnotný údaj, zvlášť, když jsem si vzpomněla na některé vysloveně hladomorové dny…

Došli jsme zpátky do hotelu, koupili si na cestu banány, meloun, třtinu a skvělý mangový kornout. Skoro do 7 jsme pracovali na fotkách a deníku, a pak vyrazili omrknout tu slávu. K chrámu už jsme trefili bez problémů, a i kdyby ne, tak dav by nás navedl. Zaujali jsme pozici nad okrajem jezírka, dokud tam bylo volno, a čekali. Asi 20 minut proudily davy do útrob chrámu a slavnost zřejmě začala uvnitř, ale tam se nám cpát nechtělo. Pak se slavnostní průvod objevil na ghátu a nakládal svatou sošku Krishny na loďku, zatímco okolo jezírka se rozestoupil bubenický sbor. Loďka se soškou a několika vyvolenými potom odjížděla nádrž za zuřivého bubnování, troubení a bouchání petard. Mezitím druhá parta kněžích naložila jiné sošky na obřadní vozy – ohromné konstrukce ve tvaru sultánské čepice, vyrobené z mnoha zavěšených kousků látky. Jeden byl menší a pozlacený, druhý větší, barevný, oba za sebou měli motorek, který jsme si mysleli, že bude sloužit k pohonu vozů, nicméně jeho funkce byla generování elektřiny, aby mohly být celé vozy osvícené jak vánoční stromečky. Setmělo se a všechno vypadalo mýtičtěji a tajemněji, ovšem dav lidí a neskutečný kravál bubnů a trumpet nepolevil ani v nejmenším. Zanedlouho se vozy daly do pohybu – poháněné pouze lidskou silou, kdy vepředu lidé táhly za provazy, zezadu do vozu tlačili. Připojit se mohl kdokoliv. Na čele průvodu kráčel slon, ovšem vozy netáhl, jak by se dalo očekávat. S velkým nadšením a rámusem obešel průvod polovinu náměstí a zastavil se, načež na jeho čele se lidé rozestoupili, muži z chrámu zapálili a po zemi rozestavěli svíčky, pomocí pochodní a dlouhých tyčí obřadně upálili 5 nátělníků (na dvě tyče proti sobě pověsili kusy látek, co vypadaly jako nátělníky, zapálili a nechali shořet, odložili na zem a už připravovali další), kolem hopsali malí kluci v kostýmech jako kašpárci, jen ty rolničky jim chyběly:-) Když bylo spáleno, celý průvod se dal opět do pohybu a obešel s vozy druhý půlkruh náměstí, aby je následně odstrojili, zaparkovali a sošky odnesli zpět do chrámu, dav se rozešel… Tato slavnost s vozy údajně probíhá na přelomu ledna a února minimálně po celém západním pobřeží, a tak jsme byli rádi, že jsme ji mohli vidět v plné parádě, nejenom zaparkovaný vůz jako v Gokarně.

Večerní gastronomická nabídka už byla zajímavější. Zapadli jsme do restaurace hotelu Shanthisagar, kde se ale stravovali jen místní a ceny byly jedny z nejnižších, co jsme viděli. Dali jsme si aloo gobi s rýží a kašmírský pulav (s ovocem a oříšky), velmi levné polívky, limetkové džusíky a nacpali se jak králové. V pokoji jsme potom pracovali na deníku a fotkách, ale když jsem začala do sešitu psát nesmysly, byl čas to zabalit.

P.S. Omlouvám se, že podrobně nevysvětluji smysl a význam viděných slavností, ale jednoduše si na to netroufám. Když jsem se pokoušela nějaké informace najít, přechroustat a poslat je dál, zjistila jsem, že podobná slavnost se může lišit město od města, nemluvě o tom, že Indie jakožto subkontinent je tak obrovská rozloha, že pojmout její slavnosti jednotně prostě nejde. Navíc hinduistická mytologie je něco, co sama asi nedokážu pořádbě pobrat a tím pádem si už vůbec netroufám to nějak tlumočit dál a tím třeba zkreslovat názory ostatních. Díky za pochopení.

PÁTEK 6.2. – den stý čtyřicátý čtvrtý – VLAKEM DO KOZHIKODE

Výjimečně jsem vstala já dřív, dala si sprchu, dopsala včerejší deník, pak vstal Petík, zabalili jsme a vyrazili. Před hotelem byl ranní ovocno-zeleninový trh, tak jsem nakoupila malinké citrony do vody, protože samotná už nám lezla krkem a pepsiny zase lezly do peněz. Došli jsme podle rad na nádraží „city busů“ (to nejvzdálenější), odkud jsme se svezli na zastávku „Railway Station„, ovšem k vlakovému nádraží nás čekal ještě 1,5 km pochodu. Na nádraží jsme se zeptali na vlak, prý jede ve 12, lístky si můžeme koupit od 11. Bylo tu trochu rušno a my neměli zrovna společenskou náladu, tak jsme šli k nedalekém stánku označenému „Canteen“ na snídani. Dali jsme si každý dvě smažená rýžová kolečka wada s omáčkami a čaj, celková útrata 50 Rp:-) Bohužel to Petíkovi nějak pohnulo se žaludkem, a tak viděl kolečka obratem ještě jednou. Celkově mu nebylo moc dobře – vedro, nastydnutí, zažívací problémy… no, uvidíme, o se z toho vyklube, v Indii je to vždycky překvápko.

Na třetí pokus (podruhé je vystavil pokladní špatně) jsme konečně koupili lístky, já dopisovala deník, Petík si četl, nechávali se očumovat a snažili se přežít horko. Vlak ale nepřijel v 11, dokonce ani ve 12, dorazil až v jednu. Rychle jsem si zabrali výhodná místa u okna naproti sobě, která jsou samostatná, a tak se člověk nemusí tísnit s 3 – 5 dalšími na lavici. Osazenstvo vlaku tentokrát fakt stálo zato – mezi záchody ležel na zemi rozvalený chlap, který smrděl hůř, než obě ty místnosti dohromady. Na lavicích i policích vedle nás byla roztažená početná rodina, která taky vypadala, jako kdyby zrovna prolezla kanálem. Normálně lidi podle vzhledu fakt nesoudíme, zvlášť v Indii a zvlášť od chvíle, kdy sami většinou vypadáme mnohem hůř, než místní, ale tohle byla síla:-)

V Indii, stejně jako v mnoha dalších zemích Asie, je naprosto běžné, že se veškeré nepotřebné věci a odpadky odhazují přesně ve chvíli, kdy už je nechcete, tedy buď na ulici, nebo z oken dopravních prostředků. Nás to během naší cesty naprosto dralo, občas jsme se snažili lidi trochu usměrňovat, v žádném případě to sami nedělat (a to ani když nám jasně vysvětlili, že tím připravujeme o práci „železniční popeláře“ – lidi, kteří se sbíráním odpadků podél železnic živí). No jo, jenomže co byste dělali, když byste si ve vlaku vybalili na dojedení půlku melouna a zjistili, že se od včerejška stihl zkazit? Koš tam žádný není a vy pojedete dalších x hodin, opustit místo se nedoporučuje…. No a tak meloun putoval z okýnka, ať si třeba krávy pochutnají:-)

Zamřížovanými okny dovnitř foukalo jen málo, vedro bylo úmorné a my si povídali jen z nutnosti, abychom neusnuli. Venku se naopak krajina změnila v téměř nepřetržité moře palem, sem tam mezi nimi zasazená vilka, často dost luxusní. Říká se, že málokterá rodina v Kerale, novém státu jižní Indie, kam jsme právě vstupovali, nemá někoho pracujícího v zahraničí – většinou v Ománu, Emirátech, Saudské Arábii, apod., jak už jsme věděli z dřívějška, a tak jsme vilám začali říkat „arabské domky“.

Měli jsme hlad, ale nikdo nic moc zajímavého neprodával, vylézt ve stanici ven jsme si netroufali, smažené věci poněkud hrozily dalšími zažívacími problémy a rýže zalitá řídkou oranžovou omáčkou z kýble také nepůsobila extra důvěryhodně. No co, dáme si snad něco dobrého večer…

Fajn na místech u okna bylo, že se nás příliš netýkal hysterický spěch ve stanicích, maximálně se občas někdo přes nás přelil. Ovšem když jsme se blížili městu Kozhikode, kde jsme měli vystupovat, tak nám Indové zase ukázali, zač je toho loket – Petík se zvedl ze sedadla, aby si z police sundal batoh, a stejně jako vždy, s ním ztěžka hodil na sedačku, že si ho pak nandá na záda. Jenomže jeho opuštěné místo už bylo bleskurychle zabráno, a tak batohem řízeně letícím z výšky dostal ránu hubený Indián. Pardon, ale my za to nemůžeme, nebyl jste vidět, pane… Když už před zastávkou byla obsazena volná místa, daly se očekávat potíže i s vystupováním, nakonec se to ale opět za použití hrubé síly a halasného „Exjúz mí!!!“ podařilo.

Ocitli jsme se uprostřed Kozhikode, velkého obchodnického města, bez nejmenšího tušení, kde hledat nějaké ubytování. Pomohla technika v batohu a čestné dotazy, a my se dostali na křižovatku ulic M. M. Ali a Patayam, kde opravdu stálo několik hotelů různých kategorií. Obešli jsme, co šlo, ale vzhledem k tomu, že byla sezóna svátků a oslav, měli většinou plno. Zůstal nám na výběr obrovský hotel s pokoji za 900 Rp a menší hotýlek Sasthapuri za 650 Rp, kde jsme tedy skončili. Do pokoje nás vedl „lokaj“, jeli jsme do patra výtahem a dostali nabídku na večeři či snídani v rooftop restaurantu (restauraci na střeše). Tu jsme s díky odmítli a jako správné socky nedali lokajovi žádné dýško, ale naštěstí nevypadal, že by něco čekal:-)

Bylo už 8 hodin, tak jsme rychle vyrazili na lov večeře, hladoví po celém dni. Nejdřív jsme se ale zasekli na sousedním večerním ovocném trhu, kde byli všichni strašně milí, potřásali si s námi rukama, přihazovali ovoce navíc a vypadalo to skoro, že rádi vidí cizince. Odvážně jsme zaexperimentovali a koupili si malá zelená manga a kuličky amla, které vypadají jako přerostlý angrešt (jejich další název také je indický angrešt). Jíst se ale ani jedno nedalo a my později zjistili, že obojí se používá hlavně na výrobu pickles (pálivá naložená směs). Ještě ale byly v záloze banány, takže pohoda:-) Po delším hledání jsme si nakonec vybrali středně velkou restauraci bez anglického menu, kde jsme se s obsluhou nakonec domluvili na fish biryani, i když cena 110 Rp za porci nás po levném ovoci trochu zaskočila. Jídlo ale bylo výborné, o mase si doteď nejsem jistá, jestli bylo opravdu rybí nebo kuřecí, ale bylo celé obalené v tikka masala koření, upečené a děsně dobré, takže mi to bylo celkem fuk.

Vedle nás seděl taťka s asi tak 15-letým klučinou, co uměl trochu anglicky, tak jsme i prohodili pár vět – to se nám běžně nestává (kromě všudypřítomného a otravného „Hello, what is your name?“)… možná, že Kerala bude opravdu o dost rozdílnější, jak všichni tvrdili (Indové v Ománu, Indové v Bombaji, atd.). Tenhle jihoindický stát má více jak 95% gramotnost a některé importované zvyky, čili slušnější chování (podle západních měřítek). Díky pracovním silám z arabských zemí je také o dost bohatší. Jo a taky všude prodávaj datle!!!:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.