PÁTEK 5.6. – DEN DVOUSTÝ ŠEDESÁTÝ TŘETÍ – BATTAMBANG BEZ PŘEKVAPENÍ

Tak konečně nastal čas, kdy bylo vše potřebné hotovo a my mohli vyrazit do Kambodže. Bude to už podruhé v životě, co tuhle zvláštní zemi navštívíme, o první výpravě se můžete dočíst zde – Thajsko a Kambodža 2009/10. Tehdy nám Kambodža k srdci nijak extra nepřirostla, ale když jsme přes ni stejně měli mít cestu do Vietnamu, rozhodli jsme se jí dát druhou šanci a ještě pár míst procestovat (Battambang a Phnom Penh budou jediná místa, kde se budeme opakovat, ale ono to nevadí), nejenom ji profičet od hranici ke hranici. To by i byla škoda těch 30 dolarů za vízum, ne?:-)

Po cestě přes Aranyaprathet jsme nabrali zmrzlinu, longkongy a mangostany a vyhlíželi ještě nějakou nudlopolívku, ale ta nám nebyla dopřána. Naštěstí. Zastavil u nás totiž tuktuk, který řídila tetka, vzadu seděl strejda a vezl obědy v krabičkách, a že nás na hranici vezmou zadara. Fajn, proč ne?:-)

Vyhodili nás přímo před velkou budovou, kam posílají všechny cizince si vyřídit vízum, ale je to past, platí se tam min. o 10 dolarů víc a ještě pak prý Kambodžani občas zkouší, že to neuznají. My jsme věděli, že na téhle hranici musíme být podezíraví ke všemu, a tak jsme veškeré naháněče do prapodivného immigration centra ignorovali a podle pokynů z cestovatelských blogů mířili přímo za nosem k thajské celnici. Mimochodem teda to, že Kambodžani zkoušejí odrbat nepřipravené turisty, nás naprosto nepřekvapuje, ovšem že se k tomu rádoby bezelstně přidalo Thajsko vystavením takového kolosu (ano, dáme vám kambodžská víza bez dohadování, akorát si za to naúčtujeme 50% poplatek), nás celkem zklamalo. No jo, holt Asie je JENOM o penězích a každý, kdo si myslí něco jiného, je těžce na omylu:-)

Jakmile jsme jednou zalezli do zastřešené uličky k celníkům, už si nás nikdo nevšímal. Thajec sebral kartu, bouchl razítko, vrátil pas. Přešli jsme tradiční Most Přátelství (má vůbec Thajsko nějaký hraniční přechod, jehož součástí by nebyl Most Přátelství?) a vyrazili vstříc těm kambodžským vydřiduchům. Kupodivu to šlo zatím docela hladce a ani po vstupu na celnici jsme netušili žádnou zradu. Na ceduli byla jasně uvedená cenovka 30 USD, což koresponduje s oficiálním údajem, jali jsme se tedy vyplňovat předložené formuláře a lovit fotky. Jakmile jsme se ale otočili zpět k okýnku se vším připraveným, tak to přišlo. Celníci mezitím někde vytáhli další ceduli, psanou rukou, kde stálo, že turisté mají platit 1200 bahtů nebo 30 USD + 100 bahtů, prý za to, že si kupují víza on arrival a ne předem na ambasádě nebo na thajské centrále. Ehm… dobrá finta, hoši, ale na nás si nepřijdete. Sdělili jsme jim, že bahty už žádné nemáme, ani dolary navíc – měli jsme připraveno přesně podle oficialního údaje, ostatně cena je uvedená na webových stránkách kambodžské vlády, chcete to vidět? Načež chlápci naštěstí pochopili, že u nás s tím nepochodí, a pasy si vzali. Ovšem ta nechuť, ta neochota, to opovržení z nich úplně čišelo, a to nejenom když celník zezadu z kanceláře, co dával víza, mrsknul mým pasem zpátky dopředu, tomu u okýnka:-) Tak dík, kluci, a nebojte, tohle my si nenecháme pro sebe! Dál už to naštěstí šlo ráz na ráz, vyplnit příjezdovou kartu, nechat si bouchnout razítko a JSME V KAMBODŽI, s čistým štítem!:-)

Za hranicí přišel atak taxikářů, který nás ale nechal v klidu, fotící si selfíčka před celnicí a svačící mangostany:-) Popošli jsme kus dál do města, vyměnili pár peněz, čímž se z nás zase jednou stali téměř půlmilionáři (100 USD = 408 500 rielů), a poptali se u několika autobusových společností. Čím jsme šli dál, tím to bylo levnější, nakonec jsou si koupili lístky do města Battambang po 5 dolarech za osobu, navzdory tomu, že nás všichni chtěli vozit do Siem Reapu:-) Nene, my už ty vaše předražený ruiny (Angkor Wat) jednou viděli, tentokrát se chceme podívat zase jinam… Autobus u nás stál, ještě jsme ani nestihli uklidit vrácené drobné do peněženky, takový nějaký smrsknutý, klimoška sice fungovala, ale naprosto to nepobírala, no tak dvě hoďky to budeme muset vydržet, už bylo hůř:-)

Jízdu jsme zvládli bez nějakého většího vzrůša, akorát nás autobus vyhodil na nádraží, strategicky položeném někde v řiti, aby si vydělali i tuktukáři. Ale ne na nás, my se vydali 4 km hezky po svých, dokud nás nepřivítá samotný Battambang. Potkali jsme stánek s lisem na třtinu, na kterou jsme se zase do Kambodže těšili (minule, když jsme tu byli, prodávala se lisovaná šťáva všude, hezky do pytlíčku s ledem za 500 – 700 rielů), tak jsme nadšeně objednali dávku a s očima navrch hlavy sledovali, jak se klučina líně zvedl z lehátka, vzal kelímek, naplnil ho po okraj ledem a do něj pak z lahve cvrnknul trochu šťávy. Hmm, asi se dneska už dolisovalo… Ale tak kelímek ledu za 1000 rielů taky nebyl špatný – když jsme na dvě napití vysosli třtinu, dolili a zchladili jsme si svoji šťávu:-)

Pokračovali jsme a už nás zdravil další strejda, vyptával se, kam jdem, jak dlouho tady budeme, co děláme dneska a zítra a pozítří, no prostě snažil si dobře zmapovat území pro nabídku taxikářských služeb, nejlépe na celý den nebo i několik:-) Prohlásil, že mu tady někde jezdí tuktuk, tak mu zavolá, aby nás hodil do města zadarmo, ale nedovolal se, tak jsme šlapali dál po svých. Ale ne dlouho. Do 10 minut u nás stavěl veliký džíp a v něm manželka toho strejdy taxikáře, že nás má prý odvézt. A co, tak my se bránit samozřejmě nebudeme:-) Pani byla taky fajn, uměla trochu anglicky, tak jsme si popovídali, co tu děláme a že už jsme tady jednou byli, a pak nás vyhodila před asi jediným hotelem, který znala, Emerald. Ten byl přesně na opačné straně města, než bychom potřebovali, a měl pokoje od 30 USD. Hezky jsme poděkovali, rozloučili se a vydali se zase pěšky za řeku, do backpackersky přívětivější čtvrti.

Battambang (a Kambodža obecně) je plný levného a obstojného ubytování, takže si člověk může dovolit si vybírat. Obešli jsme postupně hotel River (zavřeno, na prodej), Paris (6/10 USD za pokoj s větrákem/klimatizací, pěkné), Lux Guesthouse (8/16 USD vč. přístupu do bazénu v jiném hotelu), Tomato Guesthouse (pokoje dle velikosti za 3/4 USD, ale měli volno jen v dormu za 1,5), 333 Guesthouse (menší a trochu ošklivější pokoje než jinde, net v pokojích ne, cena 4/8 USD). Rozhodli jsme se pro Paris, kam nás nalákala především lednička, co si budeme povídat:-) Pokoj byl i docela velký a pěkný, jenom ten internet teda bída. Ok, bydlení bychom měli vyřešené, můžeme jít shánět jídlo…

Obešli jsme široké okolí, ale byla to celkem tragédie, stejně jako jsme si to pamatovali z naší první návštěvy před 5 lety. Obchody prakticky žádné, restaurace když už, tak turistické a předražené, všude hlavně obchody s různým harampádím a mobilama. V tom se Battambang naopak moc nevytáhl. Dali jsme si třtinu, usmlouvali balík 6 vod na 10 000 rielů (normálně chtějí všude 2000 za lahev), ve vyhlášené pekárně si vzali 6 baget, 2 gumovo-tvrdé, 4 šly, a vrátili jsme se do pokoje hladovět. Jinak bylo vtipné, když u nás zastavil chlápek na motorce a ptal se, kdy se používá v angličtině I will a kdy I shall, načež nás pozval do své školy, jestli tam nechceme týden učit:-) Když jsme mu vysvětlili, že tak dlouho se v tomhle (hrozném) městě zdržet nehodláme, požádal nás aspoň o příspěvek na tužky a křídy:-)

SOBOTA 6.6. – DEN DVOUSTÝ ŠEDESÁTÝ ČTVRTÝ – PEČEM NA VŠECHNO

Ráno jsme se pokusili s chlapíky na recepci vyjednat, zda by neměli jiný pokoj, blíž k routeru, protože se signálem v našem pokoji se fakt pracovat nedalo. Prý mají, ale jenom s klimoškou, a do žádného smlouvání se nehrnuli. Tak jsme si sbalili fidlátka, dali si sprchu v hezké koupelně a zamávali hochům, kteří promarnili jedinečnou příležitost nás tu mít ubytované třeba na týden:-) Pokaždé, když jsme pak šli kolem, jsme se jim děsně nenápadně ukazovali:-) V Tomatu měli pořád plno, tak jsme skončili ve 333 Guesthouse, kde internet nebyl taky žádná sláva, ale aspoň stál jenom 4 USD.

Dnešek byl jeden z těch dnů blbců, kdy se asi špatně vyspíte nebo co, a prostě vás všechno vytáčí. Obzvlášť ten druhý vedle vás. Možná začala tak trochu probublávat ponorka, někdy se nám to tak stane… No, každopádně na nějaký program jsme se raději vyprdli a zasedli k práci, spíš mlčky, ostatně máme toho oba nad hlavu.

Někdy okolo čtvrté hodiny nám došlo, že jestli chceme ulovit něco k jídlu, tak je na čase vyrazit. Na ulicích toho opravdu bylo otevřeného o něco více (hlavně víc mobilů), ale stejně jsme nezvládli najít nic rozumného, na čem bychom se oba shodli (jak už jsem psala, někdy prostě všechno, co ten druhý řekne, nebo navrhne, je nesmysl…), a tak jsme skončili na bagetách a instantní polívce z recepce a na náladě nám to zrovna nepřidalo.

Na odreagování a trochu uvolnění atmosféry jsme rozkoukali nový seriál The Royals. Zatím takové “nenadchne, neurazí”, tak uvidíme dál:-)

NEDĚLE 7.6. – DEN DVOUSTÝ ŠEDESÁTÝ PÁTÝ – WAT BANAN, KILLING CAVE, KILLING FIELDS

Budíček sice nevyšel úplně podle plánu, přeci jen 9:15 není ideální čas na začátek výletu, ale nevadí, musíme už pryč, nebo nám tu hrábne… Došli jsme na hlavní třídu, kde jsme si pamatovali nějaký motopodnik, ale ukázalo se, že jen prodává doplňky. Cedule s inzercí půjčení motorek patřila k nějaké restauraci, ale jeden z kluků nás tam na motorce zavezl, bylo to kousek za naším hotelem. Hustý, ve třech jsme na motorce asi ještě nejeli, přibrat další tři a budeme na tradičním asijském standardu:-) V restauraci Bamboo-něco měli skútry za 8 a motorky za 6 USD, akorát je asi moc často nepůjčovali, protože byly chudinky příliš vybité a nestartovaly na tlačítko, musely se pořádně nakopnout. Vzali jsme si jedno červené žihadlo (levnější motorku, samozřejmě, přesně pro tyhle okamžiky se jí Petík přece naučil ovládat:-)), a když jsme ho pak trošku projeli, tak i startovalo. Nabrali jsme litr benzínu z lahve za 3400 rielů a vyrazili k prvnímu dnešnímu cíli, 20 km vzdálenému chrámu s legračním jménem Wat Banan.

Cesta byla nenáročná, po jedné silnici, jakmile jsme opustili Battambang, tak okolo začaly domky s obchůdky nebo “benzínkami”, lidé většinou zalezlí někde ve stínu. Pracovní morálka na bodu mrazu, ale ok, tentokrát jim to odpusťme, je neděle:-) O něco horší je to na kambodžských silnicích, kde podle mého názoru neplatí žádná pravidla, žádné přednosti a rozhodně žádná ohleduplnost. Blinkry jsou na motorkách i autech naprosté zbytečnosti. Jediné štěstí, že tu všichni jezdí hrozně připosraně, motorky tak dvacítkou, auta možná čtyřicítkou… Jinak by tahle země stála hodně vysoko ve statistice nehodovosti a úmrtnosti (a Battambang jako druhé největší město Kambodži určitě také).

My jsme cestu zvládli bez jakýchkoli dramat, dokonce i odbočku k chrámu trefili na první pokus. Na křižovatce prodávali předraženou vodu, ale normálně drahou třtinu, tak jsme trochu doplnili pitný režim, načež nás malí kluci skásli před chrámem za parkování (1000 rielů). Vstup samotný nás vyšel každého na 12 000 rielů (3 USD), což odpovídalo informaci, se kterou jsme sem přijeli. Lístek platil ještě na další dva chrámy (Phnom Sampov a ještě jeden), pokud se navštíví ve stejný den.

Chrám Wat (Phnom) Banan, respektive jeho ruiny, stojí vysoko na kopci a dostat se k nim dá jen po dlouhém a strmém schodišti. Pro osvěžení turistů jsou pod schodištěm a v několika jeho částech rozestavěné stánky, kde dospělí prodávají pití a děti doprovázejí ty nejzničenější turisty a ovívají je vějíři. Ty musejí mít ale fyzičku, kolikrát za den to asi vyšlapou?:-) Schody dávají zabrat ale každému a po pravdě řečeno, ani dolů to není žádná bomba. Chrám samotný je někdy označován jako malý Angkor Wat, i když měřítko je samozřejmě naprosto nesrovnatelné. Nicméně i Wat Banan je zajímavý – několik khmérských svatyň – prangů, stojí jako dozor nad svými již padlými a do kvádrů rozsypanými druhy. Převážně holými větvemi košatých stromů prosvítalo dopolední slunce a čím jsme šli dál od vchodu, tím méně bylo okolo nás lidí a tím víc jako bychom se nořili do historie tohoto místa. Nebylo tak těžké si představit všechny věže postavené a oranžové mnichy mezi nimi přecházející a modlící se. Bylo příjemné se na chvíli jen tak posadit a nechat se tím unést…

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Když jsme zdolali schodiště i opačným směrem a dole na křižovatce doplnili hladinku ledové třtiny, vydali jsme se na štěrkovo-prašnou venkovskou cestou a byli zvědaví, co na ní čeká. Bohužel nic extra:-) Narazili jsme akorát na stánek s ledovou tříští za 500 rielů, čemuž nešlo odolat (mimochodem identifikovali jsme to jako chlebovník a tím si potvrdili předsevzetí z Thajska, že bychom právě chlebovníku a durianu měli dát ještě šanci), ale jinak jen domky, obchůdky garážového typu, mezi nimi sklizená pole a louky, na kterých nic nerostlo a nikoho jsme nepotkali. Možná to ale bylo i tou denní dobou. Dojeli jsme tedy postupně až na jednu z vysokých vápencových homolí, na jejímž vršku stojí perfektně chráněn chrám Phnom Sampov. Motorka měla docela co dělat, aby s námi nahoru vyfuněla… Zaparkovali jsme, vytasili vstupenku a mohli se jít mrknout do areálu. Zdejší svatyně jsou naopak dost nově zrekonstruované, barevné a zdobené zvenku i zevnitř. Až nám to přišlo dokonce jako mix buddhismu a hinduistických prvků. Okolo bylo několik vyhlídek, kam si chodili návštěvníci odpočinout a pokochat se scenériemi, a také to tu okupovala menší tlupa makaků. Byl to nějaký jiný druh, než jsme dosud vídali, celkem krotcí, možná proto, že se přežrali zbytky od lidí. Přímo v altánku nás bavila jedna malá opička, která, na rozdíl od všech ostatních opic světa, neuměla pít z láhve, a tak si vždycky trochu vylila na zem a pila z louže. Pak ale přišla jiná, drapla láhev a ukázala té první, jak se to má dělat:-)

Vrcholek hory, jen o kousek vedle, ukrývá ještě jedno zajímavé místo. Parkuje se opět u barvami hrající svatyně, ale pokračování už tak veselé není. Les totiž ukrývá další strmé schodiště do malé, ale hluboké jeskyně. Respektive osvětlený je spíš prostor pod převisem, kde spočívá ležící Buddha se svým věčným shovívavým úsměvem a nezbytné dekorace všude okolo. Za Buddhou se dá vstoupit do samotné jeskyně s krápníky, ovšem jen s baterkou a na vlastní nebezpečí. Zkusili jsme to, ale daleko jsme se nedostali – naboso, s houfy netopýrů nepříjemně nízko nad hlavami, s nejistotou, na co tu můžeme šlápnout, se nám na průzkum moc nechtělo. Jeskyně je proslulá díky dvěma skutečnostem. První jí dala pojmenování Bat Cave, protože je domovem jedné z největších netopýřích kolonií světa (respektive jde o jeskynní komplex několika propojených prostor). Za soumraku vylétají mračna těchto tvorů na noční lov a vytvářejí na obloze roztodivné tvary. Je to zdejší oblíbená turistická atrakce (my ji vzhledem k časovému programu nezastihli, ale aspoň do jeskyně jsme nakoukli) a Battambang plný ochotných agentur, průvodců a taxikářů, kteří vás sem vezmou.

Druhé přízvisko zdejší jeskyně, Killing Cave, odkazuje na mnohem temnější stránku tohoto místa. Stejně jako spoustu dalších lokalit, které dnes převážně nesou stejné pojmenování Killing něco, tak i sem vozili Rudí Khmérové nepohodlné osoby a páchali zde hromadné popravy (podle některých zdrojů tu zabíjeli hlavně malé děti prostým shozením do hluboké a temné jeskyně – Rudí Khmérové byli proslulí svou vynalézavostí způsobů vraždění bez použití nedostatkových kulek). O hrůzách svědčí dvě kostnice s lidskými ostatky, které se tu našly. Někdo tvrdí, že je nedůstojné kosti takto “skladovat”, ale jména obětí už stejně nikdo nedohledá a na nás třeba hromady lebek působily o to víc strašidelně a děsivě, že jich tam leží tolik pohromadě, hledíc prázdnými otvory jako němá výčitka nešťastné době. I přes usmívajícího se Buddhu, barevná světýlka a ozdobičky, i přes zoologickou zajímavost jeskyně, to tu zůstává pochmurné a depresivní. Rychle pryč…

Původně jsme chtěli zvládnout ještě další dvě jeskyně v okolí, ale nedostatek vody a kupící se mračna, hrozící naopak přebytkem vody, nás otočily zpět. Zastavili jsme se aspoň na malém nádražíčku, kde se nachází asi nejpopulárnější atrakce, kterou Battambang nabízí, bambusová drezína (bamboo train). Dva ochotní policajti nám všechno vysvětlili perfektní angličtinou: Jede se 20 minut tam, 20 minut (nebo víc) pauza a 20 minut nazpátek, cena 5 USD na osobu, drezíny jezdí od 8 do 17 hodin, parkování zdarma, motorku nám pohlídají. Uff:-) Dnes už jsme se na to moc necítili, navíc za kopcem hřmělo, ale zítra bychom se mohli stavit, ať netrháme turistickou partu:-) Nejvíc mě vždycky pobaví, když si někde přečtu, že bamboo train je nekomerční a turisty nepříliš známá atrakce, nicméně snad každý, kdo navštívil Battambang, tak s ním jel:-)

Když už jsme byli na východní straně řeky Sangkhae, rozhodli jsme se ještě pro jeden výlet, tentokrát na sever od města, ke kešce na Battambang Killing Fields. Zřejmě jsme po cestě objevili muslimskou čtvrť – míjeli jsme několik malých, ale hezkých mešit, ženy tu chodily v šátcích nebo kapuckách, na ulicích jsme viděli hodně stánků, skoro jak jeden velký trh:-) Podle GPS jsme místo v pohodě trefili, ale vůbec jsme netušili, co nás tu vlastně čeká. Úplně na kraji města stojí nově obnovený klášterní komplex Wat Samron Knong. Jde o jednu z nejstarších pagod v regionu Battambang, postavenou v roce 1707 s unikátními dřevořezbami. Bohužel osud k ní nebyl laskavý, a když chrám zabrali Rudí Khmérové, mnichy povraždili nebo poslali kopat zavlažovací kanál a zřídili tu vězení + vyslýchárnu. Okolní pozemky skončily jako ony Killing Fields, kde byli vězni popravováni a těla bez jakékoli známky úcty naházena do hromadných hrobů. Později byl klášter obnoven, navíc jsou v něm dnes instalovány výstavy jednak o historii chrámu jako takového, a pak o zvěrstvech Pol Potova režimu. Na pozemku vedle chrámu vyrostl z mezinárodního sponzoringu nový památník zvaný Well of Shadows, Studna stínů (původně zde byla kostnice mnišských ostatků ještě z předkhmerské doby, poté dřevěná kostnice obětí režimu, ale chátrala), kde jsou v prostoru velikosti jednoho patra shromážděny některé kosti ze zdejších hrobů (podle některých zdrojů zde zahynulo na 10 000 lidí, ale přesné číslo už se nikdy nikdo nedozví). Samo o sobě hrozivé, ale co nás totálně rozsekalo, byl “podstavec” památníku, který je tvořen betonovými rytinami výjevů z mučení a poprav prováděných Rudými Khméry. A když by si někdo náhodou nebyl jistý, co přesně se na obrazech děje, tak detailní anglické popisy ho nenechají na pochybách. Možná ani nebude mít každý žaludek na to, obejít celý památník… Já, když jsem procházela okolo hororových výjevů (nechápajíc, že některé činnosti může provést člověk člověku, nebo že to vůbec někoho napadne), jsem se cítila hrozně, nevolnost v žaludku, sevřené hrdlo a do očí se mi nejednou pokusily prodrat slzy… Jinak tyhle šílené výjevy jsme později viděli ještě jednou, v rámci Muzea genocidy Tuol Sleng (S-21) v Phnom Penhu. Jelikož památník vznikl později, musely obrazy z muzea sloužit jako předlohy, ale na Studni stínů jsme na ně narazili poprvé (protože jsme je nehledali, jistě je jich plný internet, jsou důležitým svědectvím té zvrhlé doby) a nejvíc nás dostaly. Člověku pak není ani do řeči, tak jsme sedli na motorku a jeli zpátky do města řešit vlastní přízemní problém, prázdný žaludek. Jo a kešku jsme nenašli.

Ale cestou zpátky nám Battambang odhalil ty správné ulice a my pochopili, jak funguje levné stravování v Kambodži  (více o kambodžských mňamkách se dočtete v Kulinářském okénku). Konečně! Naprosto zásadní průlom i pro další dny:-) Zastavili jsme u žrádelničky, kde měla paní vystavené hrnce. Bez ostychu (po 3 dnech bez pořádného jídla už musela přehnaná slušnost a česká ostýchavost stranou) jsme nakoukli pod pokličky a domluvili se na porci kuřecího masa (no, bylo tam víc kostí než masa, ale tak to prostě je) s papričkami a rýží, celkem za 3000 rielů. Bylo to skvělé a bylo toho dost. Okolo fungoval trh s rozumnými cenami, tak jsme si nabrali ovoce a hned byl celý den i večer veselejší, přestože při našem návratu do hotelu nešla elektřina.

Vše se ale domluvilo, pokoj jsme nechali větrat a usadili se na balkoně s krásným výhledem přes battambangské střechy. Poprvé jsme vyzkoušeli protikomáří spirálu, zásobu z Indie, a projevila se dost schopně (zpětně můžeme potvrdit, že za mnoho dalších měsíců cesty jsme nenašli účinnější zbraň proti komárům, muškám a dokonce novozélandským sandflies a australským blechám, on to asi taky bude pěkný sajrajt, když se toho víc nadýcháme, motá se nám pěkně škeble:-))

PONDĚLÍ 8.6. – DEN DVOUSTÝ ŠEDESÁTÝ ŠESTÝ – BAMBOO TRAIN A GASTROTOUR

Vstali jsme okolo půl 9, zabalili saky paky (tentokrát hlavně nezapomenout pití – kupovali jsme nejvíc od pani naproti hotelu, která měla vody vždycky částečně zmrzlé. To by v Čechách neprošlo – ani to prodávat, ani to kupovat:-)) Vrátili jsme motorku a vyrazili na 4 km túru přes Battambang k bambusovému vláčku. Cesta nás nijak neuhranula, potkali jsme akorát celkem velký čínský supermarket (škoda, že na nás dost drahý) a velikánskou sochu “muže s kouzelnou holí”, Ta Dumbong.

Na tomto místě jsem o něm chtěla napsat romantickou legendu, jak s pomocí hole porazil zlého krále, sjednotil okolní kmeny a založil Battambang jako královské město, jemuž moudře vládl. Problém je, že nevím, kde jsem na to přišla, a na internetu zní ta legenda o dost jinak: Pasák krav našel kouzelnou hůl, s jejíž pomocí svrhnul krále a obsadil jeho místo. Ve snu mu bylo předpovezeno, že jej porazí mnich na bílém koni (už to je přece taková blbost, kde by se ve starověké Kambodži vzal bílý kůň a tuplem s mnichem na hřbetě?), a tak začal mnichy systematicky vraždit. Syn svrhnutého krále, který předtím utekl do lesů a stal se mnichem (Ano, pozor, MNICHEM!), si samozřejmě kdesi opatřil bílého koně, dokonce létajícího, a tak se obratně vyhnul letící holi, kterou po něm Ta Dumbong mrsknul. Netrefil se, hůl navždycky zmizela a s ní i král… A proto mu postavili takovou velkou sochu? Ehm…:-)

Když jsme přešli obchvat, zůstal nám Battambang za zády a my se ocitli najednou na venkově, mezi jednoduchými dřevěnými chýšemi se střechami z vlnitého plechu. Lidé byli většinou někde zalezlí před sluncem, které dnes opravdu šajnilo jak o život (půjčila jsem Petíkovi brýle, když má teda to nemocné oko, a sama si je nechala málem vypálit – snad už to bude mít dobré, léčbu jsme včera ukončili po 2 zaspaných dávkách:-)). Dostal nás chlapík před jednou takovou boudou, hověl si v hamace a hrál hry na nablýskaném iPadu. Na nádraží bambusových drezín jsme dorazili celkem brzy, turisti se rozmnožili spíš až odpoledne. Místo bylo hned, odevzdali jsme 40 000 rielů (= 10 USD), aniž bychom dostali lístek, zato nás při nasedání policajt nezapomněl upozornit, že pokud budeme spokojení, tam ať nezapomeneme na dýško pro řidiče. Strojvůdce. Startovače sekačkového motoru. Tak přesně totiž ten pekelný stroj fungoval – bambusová plošina na dvou sadách kol, poháněná motorem, co se startuje mohutným trhnutím za provaz. Na plošině byla natažená rohož a dva polštáře nikoli na ležení, ale především na sezení, jako prevence naražené kostrče (což jsem já ocenila víc, než kdo jiný).

Drezína si to celkem švihala, dobrých 30, možná 40 km/h. Z kolejnic sálalo horko a ani rychle proudící vzduch nás moc neosvěžil. Spoje kolejnic neskutečně drncaly, ty opravdu hodně roztažené jsme cítili přes zadek, skrz celé tělo, až za ušima. Násep byl všude zarostlý křovím, takže nikam do kraje jsme stejně neviděli. Jen jednou jsme zahlédli kambodžského Přemysla Oráče, jak “surfuje” na pluhu za svými bílými kravami. I přes to všechno jsme z jízdy byli rozveselení jak děti na Matějské:-) Asi ve dvou třetinách trasy jsme se potkali s protijedoucí drezínou. Hurá, bude ono proslulé sundavání drezíny z kolejí! Chlapíci jsou moc šikovní, takže naše drezína je během 10 minut rozebrána, sundána, protější projede a naší zase namontují nazpátek. My a dvě holčiny z protějšího vozítka hopsáme okolo nich a fotíme ostošest:-) Nakonec celá cesta trvala opravdu okolo 30 minut a dorazili jsme do 7 km vzdálené osady. Koleje vedou dál a dál, ale my jsme vystoupili a motůrek si asi musel odpočinout:-) Okolo kolejí stálo několik stánků s oblečením a různými suvenýry, řidič si odešel někam stranou zapálit, nebo srknout čaj, nebo cosi. My se trochu báli hord dotěrných dětí, které se na vás lepí tak dlouho, dokud si od nich něco nekoupíte, tak, jak jsme si to pamatovali z Angkoru, ale to se naštěstí nekonalo. Obcházely tu dvě holčiny, starší tak 12, mladší tak 8 let, pozvaly nás se posadit na normální židle a se základy angličtiny zkoušely, jaký suvenýr by se nám mohl líbit. Úplně v klidu, nenásilně. Neposedné prsty zabavovaly dlouhými pásy z kokosových listů, až najednou starší slečna přede mě postavila kobylku jak živou, Petík dostal od té mladší prstýnek. Hledali jsme pořád, co bychom si od nich mohli koupit, ale vzhledem k našemu rozpočtu takového, aby se nám to opravdu hodilo, ne jen tak zbůhdarma. Líbila se nám trička s drezínou, prodávaly je po 1,5 USD, jenže měly jen divné barvy a mini nebo maxi velikosti. U vedlejšího stánku měli lepší výběr, ale taky už za ně chtěli 4 USD a nikdo tam pro nás nic neudělal, tam jsme nakupovat nechtěli. No nic, po 15 minutách byl čas nasednout a jet zpátky, přičemž nám starší holčička nezapomněla zdůraznit, ať kdyžtak dáme řidiči dýško, že prý dostávají jen 7000 rielů…

Na zpáteční cestě jsme jeli s bouřkou o závod, a když jsme se míjeli s druhou drezínou, tak tentokrát sesedali oni. Ale stejně byla sranda to sledovat. Jízda trvala okolo 25 minut, vše v pořádku, jen další z řidičů nas žádal o dýško pro toho našeho. Ten nežádal o nic, možná už pochopil, že z nás nic dalšího nevyždíme. Zato ve mně se po tom, co mi říkala ta holčička (že by schválně, aby vzbudila v turistovi soucit? Nebo to byla pravda a řidiči jsou chudáci vykořisťovaní policajtama?), vzedmula vlna humanismu, možná i po té včerejší emocionální náloži na Battambang Killing Fields, a šla jsem do kanceláře vyprudit policajty, že jestli mají řidiči dostat víc peněz, tak ať to laskavě zařídí z mého vstupného, které na Kambodžu není rozhodně malé. Petík mě klidnil, ať se do toho nepletu, když nevím, jak to doopravdy mají zařízené. Měl pravdu. Jedna z věcí, které nás Asie rychle naučila, je to, že pokud někde obchoduje Asiat s bělobou, tak Asiat na tom NIKDY netratí:-)

Vydali jsme se nazpátek směr Battambang a bouřka nás dostihla asi o dvě ulice dál, naštěstí docela příhodně. Byl tu obchod s mobily s dlouhým nájezdem, celým pod střechou. Chlapec zrovna sklidil poslední zboží a nám donesl dvě židličky. Evidentně věděl víc, než my, protože jsme se tu nakonec zasekli skoro na hodinu. Nechápali jsme, jak v tom slejváku zvládají lidé jezdit na motorkách, i když moc jich nebylo. Četli jsme si průvodce v mobilu, dojídali ovoce ze včerejška, a když jsme se začínali nudit, pršet přestalo:-) Klukovi, co vykukoval z vrat, jsme poděkovali a vyrazili. Díky vypařující se vodě bylo strašně dusno, přestože zůstávalo zataženo.

Cestou jsme neučinili žádný zajímavý kulinářský objev, a tak jsme zamířili ještě na denní trh pro ovoce. A pozor, kulinářský objev přišel! Pominu to, že si tady všichni dávali rýžovou polévku, kterou zalévali rýžové nudle, ale mnohem lákavější byly čerstvé jarní závitky. Tetka je prodávala po 500 rielech, dali jsme si 4, k tomu výborný citronový sos plný oříšků, no kam se Sapa hrabe na Battambang:-) Kousek od hotelu jsme potkali pojízdnou zmrzlinárnu, tak jsme jednoho domácího nanuka za 1000 rielů zkusili, ale naším favoritem se nestane. Vrátili jsme se do pokoje, trochu si odpočinout, protože nohy dneska trochu nechápaly, co se po nich chce. Pracovali jsme na novém článku, snažili se zprovoznit net na počítači (nahoře bez šance a dole u recepce se připojil, ale byl tak pomalý, že k ničemu). Až okolo sedmé jsme vyrazili pro véču a pustili se trochu do experimentů – nejdřív jsme ochutnali malé vařené šneky, polité chilli omáčkou, kteří se pomocí párátka napíchli a vytáhli z ulity. Na zkoušku to nebylo špatné, i když by nám toho asi stačilo i o dost míň. Na nábřeží jsme vyzkoušeli smaženou rýži za 5000 rielů, na které byly nejlepší omáčky, kterými jsme jí zalili. A abychom tomu dnešnímu experimentování nasadili korunu, vzali jsme si do pokoje k bagetě dvě vysmažená kuřátka. Celá. Kambodžani evidentně taky sežerou cokoli, tak se musíme přizpůsobit, pokud nechceme hladovět nebo být na instantních nudlích:-)

ÚTERÝ 9.6. – DEN DVOUSTÝ ŠEDESÁTÝ SEDMÝ – PRACOVNÍ

Díky včerejší internetové prohře jsme se rozhodli tu ještě jeden den zůstat a dotáhnout článek, což nám s tím děsným připojením zabralo skoro celý den. Okolo 4. bylo konečně hotovo a my vyrazili pro nějaké to občerstvení. Jenomže nám asi někdo něco neřekl, protože Battambang byl jak po vymření, na trhu jsme sotva ulovili poslední longkongy, když už jsme odmítli ananasy (včera nám je ty samé tetky prodaly za 500, dnes už za ně chtěly 1000, tak nedostaly nic). Prošli jsme se trochu městem, posvačili sladké koláčky, podívali se k velkému kruháči s další velkou sochou, tentokrát jasně definovanou – Višnu. V ulici, která sem vedla, jsme ale viděli spoustu hezkých guesthousů. Véču jsme dali na nábřeží – khmerskou kari polévku se sladkými bramborami, která mi trochu připomínala malajsijskou laksu, ale ubrala bych sladké a přidala něco jiného; smažená rýže byla ještě smutnější, než včera, to jim tu fakt nejde… Hledali jsme třtinu, ale taky po stánku ani stopy. Ach jo, dneska se nás nějak všichni rozhodli bojkotovat, nebo co? No nic, hlady neumřem, a zbylo aspoň víc času na práci:-) Večer s longkongem, počítačem a 10 gekony jsme strávili na balkonku, pak pobalili a okolo jedné zapadli, zítra se nemůžeme vyvalovat, opouštíme Battambang.

 Tisk článku