STŘEDA 10.6. – DEN DVOUSTÝ ŠEDESÁTÝ OSMÝ – PŘESUN DO PHNOM PENHU

Vstali jsme neobvykle brzy, došli si na trh a vyměnit ještě nějaký peníz na cestu (nejlepší kurz jsme našli 4090 r/$, ale tam bylo zavřeno, tak nakonec to bylo za 4085), už teď bylo vedro. Na autobusák u řeky jsme dorazili v 8, nejbližší spoj v 9, do Phnom Penhu za 7 USD (28 000 rielů) na osobu (to jsme ještě plánovali, že pak budeme rovnou pokračovat do Sen Monorom, Banlungu, nebo Kratie). Čekali jsme celkem dlouho v dřevěném přístřešku a pozorovali lidi okolo – mladou rodinu s miminkem, rybáře na řece. Pak nás minivan odvezl na autobusový terminál za městem a tam dalších asi 15 minut, ale ukrátili jsme si je louskáním longkongů, co tu prodávali za 4000 rielů za kilo.

Autobus byl zajímavý, takový zdrcnutý, asi 35 míst, nás posadili do přední části. Cesta byla poměrně v klidu, pokud člověk nesledoval dění před námi a řidiče – jel totiž klasickým kambodžským stylem, tedy jako sebevrah:-) Vzrůšo nastalo asi v půlce cesty, když se rozbila klimatizace. Trochu jsem se bála, že se na to vykašlou, otevřou se dveře a pojedem dál, ale naštěstí to bylo jinak. Klučina – pomocník řidiče se nejdřív v díře ve střeše přímo nad námi zkoušel vrtat ještě za jízdy. V životě jsem neviděla nikoho se tak potit a jen jsem doufala, že když se těma mokrýma rukama hrabe v elektrice, tak nedostane ránu. Za chvíli se v tom šťourali dva a nakonec jsme museli zastavit a všichni vystoupit. Usadili jsme se ve stínu pod krásně rozkvetlým stromem a během 10 minut bylo hotovo a mohli jsme pokračovat. Byli jsme fakt rádi, obzvlášť když jsme se později posunovali přískoky phnompenhskými zácpami.

Spekulovali jsme, kde tak jako vystoupit, s větším autobusem jsme očekávali buďto větší terminál někde na kraji města, anebo zastávku ve městě, u cestovky. Druhá možnost byla správně, vyhodilo nás to v garážích s kanceláří, i pár sedaček pro čekající tu měli. Omrkli jsme nabídku dalších spojů, protože jsme se v tomhle městě, které jsme už minule vyhodnotili jako nejhorší v JV Asii (i když s námi asi moc lidí souhlasit nebude), nechtěli vůbec zdržovat. Naše plánované destinace (Sen Monorom, Banlung, Kratie) tu sice měli, ovšem nejbližší z nich, Kratie, stála 10 USD, podle naší informace to měla být polovina (ok, s přimhouřením oka nad aktuálností informace bereme do 7 USD). Rozhodli jsme se tedy osedlat a vyrazit na 4 km vzdálené nádraží, kde by měla mít centrálu společnost Sorya, nejlevnější pro severovýchodní směr.

Pochod přes město je vždycky opruz, tentokrát to bylo pestré aspoň díky obrovskému trhu, kterým jsme procházeli snad půl hodiny. Nádherné ovoce a zelenina, čerstvé, barevné, voňavé, jinde zase na kambodžské poměry pěkné maso, ryby a různá mořská havěť, oči jen přecházely. Jak jsme ale byli nastartovaní na ten autobus, abychom se odsud dneska hlavně dostali, tak jsme ani moc nefotili, ani nenakupovali. Velká chyba… Protože hlad nás postupně začal trápit víc a víc, restauračky žádné a pouliční prodejci chtěli třeba i jen za porci osmahnutých klíčků 2 dolary, to fakt ne:-(

Nádraží jsme našli v pohodě a u okýnka kanceláře Sorya, kde to vypadalo celkem organizovaně, jsme zmapovali situaci: Banlung (=Ratanakiri, což je název provincie, ale říká se tak i jejímu hlavnímu městu) 11 USD, Sen Monorom (=Mondulkiri) 10,5 USD, Kratie 9 USD. Usedli jsme, googlili a počítali, jelikož jsme to potřebovali objet do trojúhelníku, ale co nejlevněji. Nakonec jsme se rozhodli pro Sen Monorom, koupili lístky na ráno a začali řešit nocleh. Já jsem navrhovala přečkat noc tady na nádraží. Nakonec jsme se ale shodli, že to není úplně vončo – zdejší nádraží nemělo žádnou halu ani čekárnu, kde bychom se zavřeli, je to v podstatě jen pár laviček na ulici, uprostřed města, velkého a plného kdovíkoho. V jakékoli jiné zemi by nám to asi zásadně nevadilo, ale Kambodži nějak nevěříme. Ok, obešla jsem tedy dvě okolní uličky plné guesthousů, poměrně levných (6 – 13 USD) a hodně nechutných, navíc podle mě sloužících jako hodinové hotely (měly všechny uvedené ceny za hodinu, za 3 a za noc), a zhodnotila to, že radši fakt zůstanu na té lavičce. Petík mezitím našel na netu nějaký rozumný hotel kilometr od nás za 8 babek a už jen 200 m od něj byl hotel, ve kterém jsme spali minule, věděli jsme, že je snesitelný a jen za 5 USD, tak jsme se vypravili nočním městem k němu. Jmenuje se Grand View, stojí na břehu vyschlého jezera a cesta k němu od nádraží byla děsnej voser, to jsme si pamatovali a nijak se to nezměnilo. Přibyl akorát supermarket s thajským, předraženým zbožím za dolary. Vodu za 2500 rielů jsem koupila u benzínky. Zdravil mě přitom ohromný černoch s dredama, co si těch drahých vod nabral celou náruč:-) V hotelu jsme si ověřili cenu a zabydleli se v jednom z minipokojíků. Prakticky celý ho zabírala postel, takže když jsme odložili batohy, bylo možné otevírat buď jenom dveře na chodbu nebo jenom dveře do koupelny:-) Nejzákladnější a nejpotřebnější věc v pokoji, zásuvku, nám chlapec z recepce našel pod postelí. Větrák na stopě vydržel vždycky chvíli rotovat, a pak se zasekl namířený do koupelny. Trochu jsem s ním pak zarachtala a zasekl se v poloze namířené na nás, tak aspoň něco:-) Dali jsme si sprchu a pustili film s tématickým názvem Všude dobře, doma nejhůř, u kterého jsme to zabalili:-)

ČTVRTEK 11.6. – DEN DVOUSTÝ ŠEDESÁTÝ DEVÁTÝ – CESTA DO SEN MONOROM

V půl 7 jsme se vykopali a vyrazili zpátky na nádraží, bohužel po cestě zase nic použitelného k jídlu a ani později, když Petík obíhal okolí nádraží. Prostě v tomhletom debilním městě nám opravdu není přáno.

Autobus do Sen Monorom byl pohodlný, klimatizace ohulená přiměřeně (no dobře, po 9 hodinách cesty už nám pak byla trochu zima), akorát řidič byl ujetý na uširvoucí kambodžské karaoke a vymílal nám tím mozky celou cestu. Pustili jsme si do sluchátek filmy, což aspoň trochu ztlumilo přihřáté zpěváčky a upištěné zpěvačky:-) Dvě jídelní pauzy jsme strávili převážně v příjemně chladném autobusu, venku pro nás nějak nic nebylo. Na první zastávce se Petík ptal na pytlík sušených banánů a prý za dolar! Na další stanici je přišla babča prodávat přímo do autobusu po 1000 rielech. Ta byla naše!

Region Mondulkiri se nám, podle očekávání, zalíbil – hornatý, zelený, všude lesy, občas proložené kaučukovou plantáží. Jeho hlavní město, Sen Monorom, je taková vesnice roztahaná po několika kopcích, s některými ulicemi dokonce vyasfaltovanými:-) Chtěli jsme zůstat ubytovaní poblíž centra, tak jsme po výstupu z autobusu, odpálkování taxikářů a přijetí vizitek hotelů obešli ty nejbližší, v Holiday chtěli 6 USD za úplně plesnivý pokoj, na konci ulice už jsme byli na 10 USD, favoritem se stal (už i předtím podle průvodce) Heng Heng, pěkný hotýlek s krásným pokojem a veškerým servisem za 6 USD, i jsme se domlouvali na delším pobytu a půjčení motorky, mladý klučina fajn. Jen jsme se začali zabydlovat, tak ale zaťukal, že prý tohle je pokoj s teplou vodou, za který chce manažer 7 USD, tak jestli to doplatíme, nebo nám nebude vadit se přestěhovat. No, teplou vodu oželíme, za ušetřený dolar budeme rádi, tak jsme se nechali odvést do jiného pokoje někde na vejminku, netušíc zradu. Stačilo ale vidět chodbu se stojící napršenou vodou, flekatý a nechutný pokoj byl jenom třešinka na dortu. To bohužel nebyl rozdíl jenom v teplé vodě. Řekli jsme si, že uděláme scénu, a doufali, že o nás nebudou chtít přijít, když tu plánujeme bydlet dýl a půjčovat si i motorku (tak, jak by to bylo ve všech okolních zemích), a nechají nám ten hezký pokoj, i kdyby bez teplé vody. Jenže to líní Kambodžani ne, nechali nás k naší nelibosti odejít a už zaplacené peníze nám vrátili. Ach jo, takže na novo…

Bylo jasné, že tady v centru Sen Monorom nám pšenka nepokvete, vydali jsme se tedy za kopec, kde jsme věděli o dvou zařízeních s chatičkami za 5 USD. Skončili jsme v The Lodge, snad tom nejvzdálenějším a v nejvzdálenější chatce. Byla děsně krásná a svým způsobem romantická – veranda s hamakou, postel s moskytiérou, spousta místa, koupelna bez podlahy, kde rostly velké listy čehosi a šlapalo se po placatých kamenech. My v tom ale viděli i tu realitu běžného života – všude díry a mezery, takže tam vleze cokoli do 10 cm velikosti, žádný nábytek ani věšáky, slabé světlo, wifi žádná, taky žádné prkýnko na záchodě (všechno ostatní bych pochopila, ale tohle? Proč, proboha?), aspoň že ten proud tu nějaký byl a šlo nabíjet…:-) Měli jsme toho dnes plné kecky a rozhodně se nechtěli vracet 2 km do centra Sen Monorom a 2 km zpátky sem kvůli jídlu, tak jsme pokračovali v hladovce, pustili si film, který nám akorát trochu rušilo bubnování deště, ale zase to hezky uspávalo (pokud člověk nepřemýšlel o tom, kdo všechno se mu přišel do chatky schovat před deštěm:-)).

PÁTEK 12.6. – DEN DVOUSTÝ SEDMDESÁTÝ – NÁKUPY, HOSTINA, VYHLÍDKA

Brzká večerka = brzký budíček zabralo, po 7. jsme byli na nohou, pobalili pár věcí na výlet a vydali se nejdřív do města, už jsme fakt potřebovali sehnat něco k jídlu a pití. Přesun do horského regionu také zapůsobil a podél hlavní ulice i na ranním trhu se dalo sehnat něco v naší cenové kategorii (banány za 2000, obložená bageta za 3000 – všude jinde jsme jí vídali okolo 5000, bagety z pekárny po 1000, rajčata, okurky, manga). Batůžek pěkně ztěžkl, a to tam ještě nebylo žádné pití…ale stěžovat si rozhodně nebudu, po uplynulé hladovce:-) Pokračovali jsme za Sen Monorom a narazili na větší křižovatku se dvěma benzínkami stejné značky, jenom ta bližší byla o dost větší a evidentně novější. Taky s docela dobře zásobovaným obchodem a nejlevnější vodou v širokém okolí za spravedlivé 2000 rielů:-) Dali jsme si i zmrzku a přečkali tu pod střechou vydatnou přeháňku, která se mezitím přihnala. Pak jsme v klidu vyrazili už po bahnito-kamenité cestě dál do kopce.

Minuli jsme pár baráčků, malý domek pro bůžky a sochu jakéhosi osmirukého božstva, kde měli vyskládané obětiny ve formě načatých limonád. Ach, takové plýtvání! Pustili jsme se vzhůru po dlouhatánských schodech, jejichž “zábradlí” tvořili dva vlnící se hadi, měla to být zkratka oproti serpentinovité cestě. Asi byla, ale jednak asi nepříliš používaná – schody byly místy rozpadlé a docela zarostlé, a druhak taková, co vás přivede do hrobu. Byli jsme hodně rádi, když na nás nad schodištěm vykoukla buddhistická kaplička s lavičkami, pěkně pod střechou, kdyby pršelo (jakože tady asi nikdy do dalšího deště nezbývá mnoho). Zmoženě jsme tu padli a hledali ztracený dech.

Byl tu jeden další strejda, kterého jsme si všimli už na okraji Sen Monorom, když projel kolem na motorce a za sebou měl mezi kartony naložené celé upečené prase. V chudé Kambodži dost nezvyklé. A teď byl s tím prasetem jen pár kroků od nás… Doufali jsme, že ho nehodlá celé obětovat, a pokud ano, tak že rychle odjede a nechá “bohy”, ať se o něj postarají… (Asi nemusím zdůrazňovat, že jsme od Battambangu pořádně nejedli, ale stejně to udělám, abyste se lépe vžili do našich pocitů na tomto místě a pochopili, že nejsme žádní náboženští barbaři:-)) Všechno bylo ale jinak, protože během několika minut sem přihasil nadvakrát náklaďák s korbou plnou lidí, další na motorkách, a přivezli další tunu jídla. Zpozorněli jsme ještě víc… Pašíka a velké trsy banánů nanosili před oltář, všude okolo zapálili vonné tyčinky (mimochodem dost dobré proti komárům) a asi 10 minut se modlili, hlavně ti starší. Mladší mezitím v altánu roztáhli rohože, nanosili tam hromadu nádobí, nasekali asi tunu zeleniny, ke které později přibyl i pašík, dotáhli kartony piv v malých plechovkách. Dokonce jim něco vnuklo skvělý nápad přizvat dva zvědavé (a neskutečně hladové) turisty, co dělají, že tam nejsou, ale tajně doufají:-) Hodovalo se po asijském způsobu – mísy nasekané zeleniny, mísy nasekaného masa a vnitřností, každý dostal svou mističku s pálivou omáčkou a samozřejmě hůlky:-) Grilovali jste někdy prase? Padesátikilovou mrchu napíchnutou celý den na rožni, ze které se postupně odřezává tak, jak je to v naší domovině zvykem? Tak si představte, že na to dostanete hůlky:-) No dobře, ne úplně, přeci jen tady bylo maso už naporcované, ale stejně je to vtipná kombinace, ne?

Hostina s místními je vždycky zážitek a ne jenom kvůli jídlu samotnému, ale především jako úžasné nahlédnutí do jejich života. Jedna z mladších maminek uměla malinko anglicky, ta nejvíc nepochopitelné situace tlumočila, ale většinou jsme si vystačili s pantomimou a citoslovci. Pokoušeli jsme se zjistit, k jaké příležitosti se takhle bujaře slaví, a prý protože je pátek. Oukej, tak to bychom mohli doma taky zavést, ne?:-) To už ale před námi přistály nové skleničky s pivem a byl čas na “závodní” přípitek. Khmérové (= Kambodžani) asi normálně nepijí moc, tak si to pak vynahrazují, když je příležitost. Chlastá se podle schématu: nalej pivo – hoď do něj ledovou kru – zahlaš “Ťul!” (Na zdraví!) – kopni to do sebe na ex. Ten nejrychlejší je borec a sklízí zasloužený obdiv. Jednou, dvakrát vám to přijde jako sranda, ale držet s nimi tohle tempo nejde, zvlášť, když jsme na alkohol nebyli po delším cestování vůbec zvyklí. Borec na konec jsem byla já jednou (když před Ťulem docela dlouho roztávala kra v našich kelímcích), Petík dvakrát, čímž jsme rodinu pobavili a uhájili českou pivařskou pověst, ale pak už jsme hecování vytrvale odolávali. Absolvovali jsme i lehký kurz khmerštiny, ovšem v hlavě nám zůstalo kromě Ťul! pak už jenom Apanha (Bez problému) a Sabai Sabai (Happy Happy, prostě takové šťastné zvolání:-))…

Po dvou hodinách intenzivní pařby bylo v podstatě dojedeno, všichni vysmátí jak sluníčka, zabalili během pár minut a naskákali zase na auťák. Nabízeli nám taky odvoz, ale my chtěli dokončit dnešní úkol a vylézt na tenhle kopec. Šup šup, byli pryč, nejspíš zpátky dole v Sen Monorom, a my tu zůstali sedět sami a pořád si nebyli jistí, jestli se nám to celé nezdálo. Plný žaludek a opilý mozek hlásily, že nezdálo:-)

Teprve asi po půl hodině odpočinku jsme byli schopní pokračovat nahoru, o dost víc rozbahněnou cestou, protože skoro celou dobu, co jsme se pod střechou ládovali, okolo vydatně pršelo. Na vrcholu kopce jsme našli malý chrám, okolo pobíhaly děti a smály se na nás. My na ně taky, to nám fakt nedělalo problém:-) Potěšilo nás, že i slibovaná vyhlídka byla super, nádherný rozhled do kraje. Cestou od chrámu jsme to vzali opačnou stranou, kolem parádních soch slonů, napojili jsme se na silnici a po ní byli za chvilku zase pod kopcem na náměstíčku s mnoharukým božstvem. Nechtělo se nám vracet do Sen Monorom stejnou cestou po hlavní, tak jsme to vzali podle GPS menší uličkou okolo dvou jezer, centrály WWF (Fond ohrožených zvířat – jako fakt?) a okrajem městečka, mezi poli rákosu a kukuřice. Zalíbila se nám malá restauračka s hotovými jídly (jo, už nám po sportovním výkonu slehlo), tak jsme si objednali jakousi vepřovou směs se zeleninou (dneska jedeme na praseti!) a rýží a dorazili tentokrát do domečku naprosto gastronomicky uspokojení:-)

SOBOTA 13.6. – DEN DVOUSTÝ SEDMDESÁTÝ PRVNÍ – VODOPÁD SEN MONOROM

Ráno jsme se cítili pěkně čerství, zaplatili ještě jednu noc uprostřed džungle a vyrazili na další z blízkých atrakcí, vodopád Sen Monorom. Vzdušně jsou to k němu asi 2 km, ovšem cesta se vlnila po kopečcích, a tak z toho nakonec byla slušná desetikilometrová výprava. Vyrazili jsme směrem od města, ale “civilizace” se táhla dlouho s námi – domky, políčka, klášter, škola, dokonce guesthousy. Potkávali jsme děti na cestě do/ze školy, co se nám zase smály. Těžko říct, co na nás bylo tak vtipného, asi prostě ty bílé ksichty:-)

U vodopádu bylo pár domečků, asi obvykle slouží jako stánky nebo odpočinkové altány, pohybovalo se tu pár lidí a dětí, asi rodina, co tu bydlí. Dva kluci, asi tak 16 a 10 let, se předváděli u vodopádu – lovili tu ryby i velkého pavouka z pařezu, který se stal mazlíčkem pro nejmladšího sourozence, nakonec se hecovali ke skoku z vodopádu. Asi to pro ně byl teď ještě větší adrenalin, když v korytě nebylo tolik vody. My jsme se vodopádem Sen Monorom pořádně pokochali až zespoda, ovšem ke koupeli nás nahnědlá voda nijak extra nelákala…

Zpátky jsme se vrátili částečně stejnou cestou, ale pak si zase obešli nové uličky v Sen Monorom. Na hlavní třídě jsme se stavili na čerstvé závitky (na kterých asi začínáme ujíždět) a zkusili avokádo, které se tu prodávalo ve velkém – kilo za dolar (nám daly čtyři kousky půl kila). Měli ho tu skvělé, takové akorát bez chuti, ideální k nějaké další zelenině:-) Zastavili jsme se i v Elephant Bulgalows, guesthousu s chatkami, podobném jako ten náš, zjistit podmínky, protože u nás se zítra vracely výpravy z treku a na další noc už neměli volno. V Elephantu byl bodrý a přátelský majitel, všechno bylo no problem, přijďte, kdy chcete, chatka bude, noc za 5 USD, motorku půjčíme taky. Navíc to bylo trochu blíž městu. Výborně, domluveno a nám odpadl problém tady ráno někde pobíhat a hodinu hledat ubytování a další hodinu motorku.

Vrátili jsme se do naší dnešní chatičky, bylo asi 5 hodin, tak jsme se vrhli zas jednou trochu na práci a k večeři si dali okurku a avokáda. Se soumrakem začala vylézat naše soukromá ZOO – kromě standardních sousedů pavouků a malých gekonů se dnes dostavila velká zelená kudlanka, na moskytiéře armáda mravenců porcovala cosi mrtvého (slimák?, housenka?), ale hlavně se připlazil odněkud zpod střechy nádherný, velký a barevný gekon, tak 20 cm určitě. Po sloupu za našimi hlavami slezl k žárovce, kde se mu zalíbilo, protože mu tam velké můry lítaly přímo do huby. Asi je měl fakt rád, jelikož když mu začaly docházet, neváhat kvůli jedné skočit na okraj moskytiéry. My se trochu lekli, ale on byl spokojený a my z něj většinu večera nemohli spustit oči. Fantastické zvíře!

NEDĚLE 14.6. – DEN DVOUSTÝ SEDMDESÁTÝ DRUHÝ – VODOPÁD BOUSRA A BOUŘKA

Vstali jsme v 7, zabalili a popošli o blok vedle, kde nás na poprvé pani ubytovala v krásné chatce se dvěma velkými postelemi, prkýnkem na záchodě, umyvadlem, dokonce i větrákem. Tak se nám to zalíbilo, že jsme začali uvažovat ještě o dalším prodloužení pobytu a šli to s paní domluvit. Jenže ona pořádně neuměla anglicky, tak někam volala a místo prodlouženého pobytu bylo výsledkem naše přestěhování zase úplně na konec řady, do chatky, co měla jednu postel, sotva pro 2 lidi… Ach jo, že jsme nedrželi pusu…

Pak jsme stejně museli počkat na majitele, který nám obratem půjčil svojí motorku a k jedné minometnické přidal druhou motorkářskou, závodnickou helmu, co se celá zavírá, je asi o hodně bezpečnější, akorát se v ní nedá moc dýchat:-) Petík předvedl skvělý akrobatický výkon, když se strojem vyjel úzkou cestičku na horní silnici, nabrali jsme plnou nádrž za 10 000 rielů a vyrazili ze Sen Monorom k největšímu kambodžskému vodopádu Bousra. Silnice byla převážně dobrá, asfaltová, dokonce i když jsme později sjeli na vedlejší. Jen na pár úsecích asfalt chyběl a drktotalo se po kamenech, ale s trochou opatrnosti to šlo. Krajina byla většinou vykácená, původní porost musel ustoupit kaučuku, keříkům kávovníku a čemusi pnoucímu, co vypadalo jako chmel.

U vodopádů jsme zaparkovali, koupili si lístky po 5000 rielech (grrr…, jak kdyby byl vodopád něčí zásluha) a sestoupili po schodech, mezi stánky a piknikujícími rodinami mezi jeho dva stupně, jeden kolmý a prudký, druhý pozvolna spadající po skále. Při pohledu úplně zespoda to vypadá, jako kdyby měl sukýnku. Už jsme viděli vyšší vodopády, ale je fakt, že Bousra byl působivý, a to i nyní, na vrcholu suchého období. Strávili jsme pod ním asi hodinu, hledajíc si co nejlepší pozice pro záběry, Petík neváhal po skále dojít až doprostřed hnědé řeky. Její zabarvení ale mělo na svědomí zdejší podloží (spíš než nějaké vyslovené znečištění). Chvíli jsme sledovali i skupinu mladých modelů a modelek oblečených v jakýchsi tradičních, sporých oděvech, co se tu fotili s profesionálem. Vypadali ale spíš jako Havajci, než Khmerové, tak možná to byla nějaká reklamní kampaň nebo tak něco:-)

Od vodopádu nás vyhnalo až hrmění a černé mraky, co se nám začaly kupit nad hlavou. Váhali jsme, ale rozhodli se to risknout a jet, zkusit to stihnout aspoň do vesnice na půli cesty. Nestihli. Bouřka nás chytla na cestě, uprostřed ničeho, okolo maximálně tenounké stromky, žádný pořádný les nebo cokoliv. Zastavili jsme, protože jet se v čím dál prudším lijáku nedalo. Do motorky se vešlo jen málo z našich věcí, pláštěnky jsme s sebou ani nebrali, a tak jsem elektroniku chránila vlastním tělem, schoulená u jednoho tenkého kmínku, zatímco Petík správně usoudil, že je úplně jedno, kde stojí, chodí, běhá nebo tancuje, a tak si sundal nepříjemné promočené tričko a s obří motorkářskou helmou na hlavě se procházel okolo jak nějaký ufoun, dokud nejhorší déšť neopadl a nedalo se jet. Po asfaltu to bylo i za mokra ok, na to už jsme byli zvyklí, ovšem ty rozkopané úseky se změnily v blátivá koryta, kde to bylo hodně o zdraví. Nejhorší úseky projel Petík sám nebo i jeden kus z kopce musel motorku jen vést jako kolo, protože to klouzalo, i když šel člověk pěšky a my neměli zrovna chuť vyválet motorku našeho bosse celou v bahně. Stačilo, že my sami jsme ho měli až za ušima…

Potkalo nás ještě několik menších přeháněk, ale to už nestálo za řeč. Byli jsme rádi, že jsme cestu do Sen Monorom zdolali čestně a bez pádu. Zastavili jsme se na rolky a banány, a pak to naposledy sešoupali k hotelu, už nám řádně drkotaly zuby a my se těšili, až se svlíknem z mokrých hadrů. Samozřejmě, že jakmile jsme dojeli, začaly se trhat mraky a vylézat sluníčko, ehm… Umyli jsme se, převlékli a aktivovali všechna protikomáří zařízení, jelikož moskytiéra byla samá díra. Na část večera jsme si šli sednout na velkou verandu/do restaurace a ve světlé chvilce, kdy šel proud, si dali k večeři smaženou rýži s hnusným volským okem (a já se na něj tolik těšila). Koupili jsme si přes manažera Mo lístky na ranní autobus do Banlungu (van, 40 000 rielů za osobu) a pracovali, co to šlo, chvíli o svíčce, nakonec v pokoji, ještě že světlo potřeba není a na nabití kompu proud stačil. Horší bylo, že se mi s ním povedl neopatrný manévr a napolo odpadávající monitor upadl od klávesnice definitivně. Dráty tam zůstaly, takže počítač fungoval, ale už to budeme muset nějak vyřešit…

 Tisk článku